Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (5)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Koho jsem potkal cestou (23) |
| O vítězných obloucích a o mém vystřízlivění z romantických snů ... Když se podíváte na mapu Paříže, shledáte, že dopravní sítě i okružní třídy, ale i meandr Seiny vytváří městem oblouky, které se často shodují s někdejšími liniemi středověkého opevnění. Jen jedna přímka, kterou vytvořily moderní dějiny města, proťala Paříž napříč, jako přímý řez. Začnete v Louvru a malým vítězným obloukem, projdete středem královské zahrady Tuileries, minete egyptský obelisk na Place Concorde, širokou veletřídu Champs Elysées, obrovský vítězný oblouk, který propůjčil název Ramarquově knize, a další širokou třídu k vědeckému centru, plnému - na Paříž nezvyklých - mrakodrapů. A tady je oblouk poslední. S jeho vrcholu při dobrém počasí a s dobrým kukrem, byste se skrze všechny vítězné oblouky podívali až na někdejší královské sídlo, budované po mnoho vladařských generací, na Louvre.  Je tu ovšem ještě jeden vítězný oblouk, takzvaná brána Saint Denis, pocházející z roku 1672. Už tehdy vedla ruku stavitele římská předloha - jenomže život města si volil jiné cesty a jiné dominanty, a tak triumfální brána, připomínající válečná vítězství Ludvíka Velkého dnes stojí mimo hlavní trasy, docela izolovaně uprostřed ulice. Začněme tedy u takzvaného malého oblouku, jemuž Francouzi říkají Arc de Triomphe du Carrousel. Zbudovali jej na okraji Tuilerií, jak jinak, než podle antických vzorů, v letech 1806-1808, tedy v časech největších napoleonských triumfů, mezi něž patřil zejména Slavkov, bitva tří císařů. Oblouk se třemi průchody jakoby z oka vypadl vítězné bráně Septimia Severa na Foru Romanu. Druhý, a skutečně vítězný oblouk, přikázal Napoleon zbudovat hned po slavkovském vítězství, roku 1806. Pospíchalo se sice, neboť císařovna Marie Luisa chtěla vjet do Paříže právě triumfálním obloukem. Měla však smůlu - jen budování základů trvalo dva roky. Potom měl Napoleon jiné starosti, ubylo důvodů k velkolepým triumfům, a teprve v čase restaurace byly práce za Ludvíka Filipa završeny. Projektantem se stal Jean Francois Chalgrin a oblouk s jedním mocným vstupem by se nejraději podobal asi Konstantinovu oblouku. Výše 50 metrů a šíře 45 mětrů jsou úctyhodné. A jestliže je na této triumfální cestě nějaká stavba, která podtrhuje velkolepost Champs Elysées, pak je to právě tento vítězný oblouk, zdobený reliéfy vítězných napoleonských tažení.A na konci je triumf naší doby, čtvrť Défence, dokončená počátkem osmdesátých let. Více než dvacet mrakodrapů, které se vymykají dimenzím Paříže. Pod betonovým areálem je podzemní silnice a rychlodráha, parkoviště pro 35 tisíc aut. Ale všechno dohromady korunuje Velký oblouk, Grande Arche, stojící právě v ose třídy Champs Elysées. Mimochodem, velkolepost této osy je daná i samotnými rozměry. Je široká místy až 400 metrů. A teď tedy obří věž čtvrti Défence. Je to dílo opravdu monumentální, děsivější rozměry víc, než všechny dosud známé triumfální oblouky. Ještě v římské kultuře, kterou kopíroval Napoleon, se všechno měří velikostí člověka. Tady na vás obrovská brána, vlastně jen okázalý betonový obdélník, ušlechtilý jen hladkými plochami, působí zdrcujícím dojmem. I když, co se výše týče, by se celý triumf zdejší konstrukce vešel klidně pod kopuli svatopetrského chrámu, a ještě by pomalu 30 metrů zbylo. Je to 300 tisíc tun, na vrcholu korunovaných vyhlídkou. Vzhůru vedou prosklené výtahy, které vám umožní panoramatický pohled na celou Paříž. Vstoupíte do kabiny - a pojednou vám počne unikat půda pod nohama. Křečovitě se chytíte madla, i když toto křečovité držení v případě pohromy by tuze platné nebylo. Nakonec jste rádi, když se výtahová kabina vsune do masivního zdiva nahoře. Pohlédnete na Paříž, ponořenou do mírného oparu, a koukáte být znovu na pevné zemi. Pro mě to bylo ovšem vzácné poučení. Mám totiž přítele, který sní o tom, že by se mnou rád prožil něco dobrodružného. Přinesl mi kdysi modré ponožky s nadějí, že budeme-li nosit modré košile, fusekle a vázanky, že si nás dozajista všimnou svobodní zednáři. Marně jsem ho přesvědčoval, že bychom v zednářské lóži potkali asi tytéž osoby, které neradi vidíme i na televizní obrazovce. Už to dávno není jenom elita, vrchol moudrosti a lidské poctivosti. A konec konců, modrá barva ještě elitu nedělá. Pak snil o pozorování východu slunce v Japonsku. Přesvědčil jsem jej rozpočtem nákladů. Od cesty na Loiře v nafukovacím kajaku nás zase odradily choulostivé ledviny, od jízdy na Island neklidné moře. O nesmyslnosti zajet si na večeři k Maximovi jsem se přesvědčil na místě. Opomenu-li, že bychom utratili nesmyslné peníze za letadlo, tak jen sama večeře by stála 500 až 600 franků, a ještě bychom vypadali jako chudí příbuzní, neboť personálu by neuniklo, že máme právě jen na večeři. A to bychom si nesměli vymyslet dejme tomu láhev starého vína za 2 tisíce franků. Z takové šlamastiky by nás nejspíše musela vysvobodit naše ambasáda. Tedy vymyslel jsem sám a ještě v Praze romantický sen, že bychom nejkrásnější horu, kterou nám tu Pánbůh zanechal, totiž Matterhorn, mohli přeletět balónem ve třech. Byl už k dispozici balon - i když jsem se zdráhal půjčit si dopravní prostředek v ceně 300 tisíc korun. Byly k dispozici kyslíkové bomby, jeden dobrovolník už byl ochoten skládat zkoušky a už jen já jsem se děsil představy potíží s rakouskými úřady, případně s horolezci, helikoptérami a sanitami, které by nás zachraňovaly v případě, že bychom se s balónem strefili zrovna do Matterhornu.Teprve cesta na Défence mě ze snu vyléčila. Představil jsem si, během jízdy, že bych se zvedal v koši, kterým fučí chlad a ne sto metrů, ale dva, tři tisíce metrů, že bych byl vydán na pospas větru a četným překvapením přírody. Ta malá lekce, která ostatně stála jen 30 franků, byla velice užitečná. A tak po návratu z "triumfální" Paříže jsem telefonicky cestu k Matterhornu odvolal. A když jsem vylíčil své dojmy z cesty prosklenným výtahem, měl jsem neklamný pocit, že ve vší tichosti spadl kámen ze srdce i mým nadšeným přátelům.A teprve teď si dovedu představit mohutnost Michelangelovy kopule, která ve své odvaze sáhla k obloze ještě výš než betonová hranatá konstrukce na periferii Paříže ... Návštěva Louvru ... je prostě zážitkem. Zdá se mi totiž., že starověkým světem, ale také gotickými časy, renesancí a barokem projelo několik velice výkonných luxů. Jeden byl britský, další německý, později přišly i vyssavače americké provenience. Nu a onen francouzský vyssavač, který se obzvláště vyznamenal, se jmenuje Louvre. Nasál do sebe kulturu celého světa. Obrovský areál, který na jedné straně míří k Seině, na druhé k dnešní ulici Rivoli. Dílo staletí - jeden vladař za druhým přidávali křídla, protahovali délku stavby, všechno v jednom slohovém pojetí, jakoby budovali s použitím stavebnice "lego". Když byli v nejlepším, tak se dokonce odstěhovali, a zbudovali pár kilometrů za Paříží Versailles. Během dvou staletí byla hlavní část Louvru téměř dokončena. Všechno začalo někdy okolo roku 1200, když tu král Filip II. August zbudoval masivní středověkou pevnost, která dost brzy ztratila svou fortifikační funkci. Opevňovalo se totiž i město, které královské sídlo zahrnulo do svých hradeb. Králové si mohli dovolit život v pohodlnějších palácích, bydleli i na Loiře. Na dlouhý čas se na základy dnešního Louvru zapomnělo. Teprve roku 1515 se ujal vlády František I., ctitel umění, který dovedl přizvat do Francie Leonarda da Vinci, zangažoval Raffaela a získal od velkého manýristy hned čtveřici obrazů. Ale hlavně svým příchodem do Paříže (1527), rok poté, co u nás začali vládnout Habsburkové, zahájil přestavbu Louvru. Roku 1546, rok před Františkovou smrtí, dostal zakázku na budování zámku stavitel Pierre Lescot, jehož projekt natrvalo poznamenal celý charakter budoucího královského paláce.Leonardo, který v posledních letech života pracoval ve Francii, zemřel podle líbivé legendy v náručí krále Františka I. v květnu roku 1519 a od té doby leží jeho pozůstatky v křížové chodbě kostela v Amboise. Tedy jeden z dobrých důvodů pro to, abychom si naplánovali cestu na Loiru. Stavitele Pierra Lescota však v nejvyšší míře využili až následující panovníci, Jindřich II., který vládl v půli 16.století a jeho milenka Diana z Poitiers. Manželka Jindřicha II., Kateřina Medicejská, která vstoupila do dějin jako travička a inscenátorka Bartolomějské noci, stála dlouho mimo stavební činnost, ale nadlouho hrála podružnou roli i ve světě velké politiky. Jejím prvním počinem bylo však založení královských zahrad Tuileries, zatímco František I. založil jeden roh čtvercového dvora a Jindřich II. dokončil jedno křídlo. Nakonec se přidala Kateřina Medicejská a protáhla započatou stavbu Louvru směrem ke královským zahradám. To byl teprve počátek. Jsou časy renesanční a Pierre Lescot začal budovat klasické, nedramatické fasády - dramatická je jenom jejich mohutnost, která se čtvercem času, jak jednotliví vladaři přidávali na délce paláce, narůstala. Stěnu člení výklenky se sochami ale i bez nich, reliefy, římsy, sloupy a pilastry, jak se na renesanční epochu slušelo a patřilo. Kupodivu, i když Lescot zemřel roku 1578, tedy ve chvíli, kdy byla hotova dvě ze čtyř křídel dvora, tedy vlastně jen zlomek dnešní stavby, všichni ostatní architekti se již tomuto pojetí přizpůsobili. I nastaly rozpaky spojené s přechodem od renesance k baroku. Navíc v Evropě teprve renesance vrcholila a Italie již spěla k dramatickému pojetí baroka. Louvre zůstal bez nových stylových podnětů, i když si pro povzbuzení a ke konzultacím a návrhu projektů přizval italského sochaře Berniniho - ale ani on se tady neprosadil. Ba, zdá se, jakoby francouzský barok, stejně jako barok italský, zachoval na povrchu klid svých tvarů. Stavitelé neměli potřebu dramatické modelace, vlnění zdí, které prozrazovalo tajemné vření vulkánu pod povrchem tvaru. Torzo královského paláce patřilo pod farnost chrámu St.Germain-l´Auxerrois, který stojí v sousední, východní části Louvru. Dnes tu najdeme směs stylů - románskou zvonici, gotický chór a pozdně gotickou předsíň s hlavní lodí. Nás však bude zajímat, že zvon tohoto kostela vydal první signál k vraždění nekatolických hugenotů o osudné Bartolomějské noci. Nedivil bych se, kdyby vůdce hugenotů, který stojí za rohem, také proti Louvru, začal strašit pokaždé, když na tomto kostele zazvoní. V časech válek a nepokojů ostatně zapomněli vladaři i na samotný Louvre. Teprve, když Jindřichem IV. nastoupili Bourboni, získává stavba na tempu. Hned Jindřich IV. prodloužil křídlo podél Seiny až k Tuileriím. Jeho syn Ludvík XIII rychle obezdíval dvůr a Ludvík XIV. konečně dostavěl čtvercový dvůr, včetně východního křídla. Zbytek, tedy protažení paláce na druhé straně, nechali panovníci Napoleonovi I. a III., tedy devatenáctému století, kdy Louvre dostal dnešní podobu a velikost. 400 tisíc uměleckých předmětů, 225 sálů a celkovou délku prohlídky (kdybyste chtěli absolvovat všechny sbírky, rovnající se 15.kilometrům). Víc než dvojnásobek Vatikánských muzeí. A jestliže se na pochod Vatikánem mírným krokem počítá 5 hodin, tady byste museli šlapat 10, možná 11 hodin - tedy déle, než povoluje otevírací doba. Než byste došli nakonec, prostě by vás z Louvru vyvedli. A to si, prosím, Louvre vybíral. Jak kdosi vypátral, z jednoho odkazu Louvru si muzeum z 18 Pissarů vybralo jen sedm, ze čtyř Cézannů jen dva, ze 16 Monetů osm, atd atd. Tak trochu se mi zdá, že dávní panovníci při výběru tehdejšího umění byli většími mistry než galerijní znalci 19.století. I v renesanci přece maloval kdekdo - a přece František I. nezaváhal a sáhl právě po Leonardovi a Raffaelovi. Stejně vybíravý byl i Rudolf II. Sbíral sice i roh jednorožce, pštrosí vejce a jiné kuriozity, ale v umění se vyznal, Růžencovou slavnost nechal nést pěkně pěšky přes Alpy, aby se nepoškodila, a u poškozených děl, jak se traduje, doporučoval i způsoby restaurování. Zajímavé bylo, že se do dostavby Louvru "opřel" právě Ludvík XIII., ačkoliv se Jeho Veličenstvu zalíbilo právě ve Versailles, kde si dal postavit svůj "zámeček z karet", lovecké sídlo. Jeho syn Ludvík XIV. tento zámeček teprve proměnil ve skutečnou královskou rezidenci. Ale protože se v Louvru cítil nejbezpečněji, nechal uzavřít dvůr a zbořit zbytek někdejší pevnosti. Východní křídlo, ačkoliv bylo budováno v čase vítězného baroka, (Ludvík XIV. s kardinálem Mazarinem žili ve druhé půli 17.století), bylo v podstatě klasicistní. Vzniklo průčelí s dlouhým sloupořadím, sledem čtyřiceti sloupů, korunovaných trojúhelníkovým tympanonem a fasádou, rozčleněnou řadou oken. Protože Ludvík XIV. budoval zejména Versailles, využil Louvru mimo jiné i při budování dílen. Časem tu vznikla tiskárna, ale také tu byly královské manufaktury na výrobu korunního nábytku. Mimochodem zde působil mistr nad mistry Charles Boulle (1642-1732), hlavní umělecký truhlář Jejich Veličenstev, jehož mistrovským kouskem bylo vykládání dřeva jakýmkoli efektním materiálem. Stříbrem, mosazí, želvovinou, cínem, slonovinou. Té práci se říkalo marketerie a dokonalosti, jíž Boulle dosáhl, se mohl každý další mistr nanejvýš přiblížit. Kromě ozdob, které svítily na ploše nábytku, přibyly řezby a ještě bronzová plastika, která lemovala okraje vzácného nábytku. Jestliže uvidíte pár kousků z Boulleho dílny, poznáte jeho ruku spolehlivě v kterémkoli muzeu. I když muzeí, které by se mohly pochlubit dílem tohoto mistra, zase není tolik ...Na rozdíl od Vatikánu, Louvre nemá zdaleka tak přesně vyznačené trasy. Nemůžete si zvolit určitý stupeň náročnosti, a jít pak po určité barvě, jako byste sledovali turistickou cestu. Máte-li v ruce dobrého průvodce a k tomu ještě dobrý orientační smysl, pak si najdete přesně těch několik málo objektů, které chcete vidět, postát u nich a zapamatovat si každý detail. Tak jsem to udělal poprvé. Podruhé jsem přišel do Louvru po dlouhých jednáních o sdělovacích prostředcích, i vydal jsem se nazdařbůh, kam mě unavené nohy přivedly. Ale ani pak nejste zklamaní - neboť v Louvru, který vyluxoval světové poklady, jsou jen díla první hvězdné velikosti. A tak můžete být jen příjemně překvapeni, kam že vás ty šťastné nohy dovedly. Přirozeně první perlou Louvru je Giocconda, nebo Mona Lisa, chcete-li. Údajně choť Florenťana Franceska Bartolomea del Gioccondo z roku 1503. Louvre může vděčit Františkovi I. za tak vyvedený nákup, o němž znalci umění hovořívají jako o vrcholu portrétního umění. Avšak obraz působí spíš svou tajemností, má zvláštní atmosféru, odstup portrétované dívky a přece náznak úsměvu nebo oživení. Říkává se, že prý "chybí jen slovo" ... ale kouzlo obrazu spočívá v tom, že nevíme, jaké to slovo má nebo mělo být. Proto byla Giocconda tolikrát kopírována. I ve filmu o Rudolfovi II. si Jan Werich jako Jeho Veličenstvo naříká, že neví, která je ta pravá a je-li v jeho sbírce ta pravá. I já, když jsem navštívil slavnou Monu Lisu, jsem mohl koukat přes rameno jednomu z nesčetných výtvarníků, kteří se pokoušeli o kopii. Nedíval jsem se ... protože stejnou atmosféru, stejný závoj záhad a tajemství nenamaluje už nikdo. Od Leonarda se uchoval v Louvru i sv.Jan Křtitel - poněkud zženštilý, trochu rozpustilý mladík, který laškuje se svým divákem. A přece víme, že si právě tuto hlavu nechá přinést na míse zvrhlá Salome. Mimochodem, právě tak jako jediným signovaným dílem Michelangelovým je vatikánská Pieta, na tomto Janu Křtitelovi objevil před třiceti lety rentgen jediný nepochybný Leonardův podpis. Jako by Leonardo da Vinci tušil, že je to jeho poslední dílo. Z Říma pamatuji Traianovo fórum. V Louvru je dochována bysta - Traianův portrét. Klidný, oduševnělý pohled - na jedné straně nepochybná energie, zářící z očí ještě po bezmála dvou tisících letech. A také z tvaru úst a brady. A přitom vladař nepopře ani stopy dobroty. Kouzlo všech kouzel představuje dvoumetrová Afrodité, které přidávají adjektivum podle místa nalezení u ostrova Mélu či Milo. Můžeme jí tedy říkat Mélská nebo Milská, častěji Milónská. Ačkoliv jde o torzo, které zub času připravil o paže, je pokládána za "perlu Louvru". Zatímco dřívější antičtí sochaři vycházeli při modelování ženského těla z proporcí mužské postavy, tady respektoval tvůrce anatomické kouzlo ženské bytosti, a znalci se shodují, že máme co činit s nejlepším dochovaným ženským aktem. Když jsem byl v těch místech poprvé, stála Afrodité na otočném podstavci a já byl vduchu uražen za tuto dámu. Mám přece možnost posadit se na lavičku a dívat se na zázrak starý přes dva tisíce let z kteréhokoli úhlu. Představa, že se přede mnou dvoumetrová kráska otáčí jako na módní přehlídce, chvílemi předkem, potom zadními partiemi, mi trochu připomíná dávná anatomická muzea. Snížení hodnoty, kterou lidská ruka netvoří každý den. Císař Napoleon se kdysi zmocnil v Itálii obrazu "Svatba v Káni Galilejské". Roku 1564 ho namaloval Paolo Veronese. Nebyla to ovšem jediná scenérie svého druhu. Kdysi namaloval i jinou obdobnou biblickou scénu: hostinu v domě Léviho. Všude spousta postav, dokonce i psíků; svatá inkvizice tehdy povolala Veronese ke slyšení, které nemuselo skončit nejlépe. Malíř však bránil právo licence, které přece mají všichni básníci a blázni. Pro tentokrát se tedy inkvizitoři smířili. Svatba v Káni, která znázorňuje proměnění vody ve víno, a tedy zároveň první veřejné vystoupení Ježíše a první zázrak na biblické scéně, je opravdu velkolepým dílem. Veronese prokázal smysl pro humor, neboť je tu především veselo. Malíř zpodobnil krále Františka I. vedle Marie Tudorovny, o kousek dál Karla V. Kristus se svými nejbližšími sedí pod balustrádou a mnohem větší pozornost je soustředěna na hudebníky v popředí. Nalezneme mezi nimi Veronese, Tintoretta i Tiziana. Tizian hraje na basu, Veronese a Tintoretto jej provázejí na strunné nástroje, snad na violy. Napoleonovi muži přepravovali toto vskutku obrovské plátno (9,9 x 6,66 m) přes Alpy do Francie. Výkon to musel být tak obrovský, že vítězné mocnosti, které v jiných případech trvaly na neprodleném vrácení naloupených pokladů, tentokrát kapitulovaly. Já před obrazem proměny vody ve víno vždycky žasnu nad tím, že lidi vůbec žasnou. Vždyť program, který udává tón přírodě, je od samého počátku právě tak zázračný. To, co se odehrálo v Káni, se na vinicích světa odehrává přece rok co rok, aniž bychom byli překvapeni. V Louvru však nalezneme i královský nábytek - díla Boulleho a dokonce i veleslavné portréty mocných. Krále Slunce, Ludvíka XIV. od Hyacintha Rigauda, známý obraz již 63letého krále v hermelínové pláštěnce, opřeného o žezlo. Na hlavě mohutná černá paruka a dole štíhlé, téměř ženské nohy. Z dřívějších dob se uchoval portrét kardinála Richelieua, který vstoupil do dějin světové politiky - a do našeho povědomí zejména díky čtveřici mušketýrů A.Dumase. Portrét pochází z roku 1635 od Philippa de Champaigne. Konečně z královských portrétů je nutno připomenout Karla I. z rodu Stuartovců, který padl za oběť anglické revoluci roku 1649 ve svých 49 letech. Snad proto obraz Van Dycka z roku 1635 skončil v Paříži. Neboť se všemi uměleckými díly se v dobách válek a revolucí stalo to, co se v té době dělo s rudolfinskými sbírkami na Pražském Hradě. Prostě se rozkrádala, prodávala, převážela.V iráckém muzeu se zase obdivují návštěvníci proslulé stéle s 282 paragrafy Chammurabiho zákoníku. A přece jde v Bagdádu jen o kopii. Originál je uložen jako doklad starověkého práva - kde jinde, než v Louvru? Totéž se stalo s reliéfními postavami zvířat v ulici procesí v Babylonu. Dnes v těch místech nacházíme už jen cihlové postavy neglazovaných zvířat. Z Ištařiny brány zůstala jen kopie. Originální lev z glazovaných cihel, který patří do souboru 120 lvů Procesní cesty je ovšem k vidění v Paříži. Jinou část lze vidět v Berlíně. Právě tak originálního glazovaného býka z Ištařiny brány můžete obdivovat v Louvru. Glazování střídá červené, bílé, žluté i zelené barvy a jednotlivé reliefní figury jsou vyšší než dva metry. Jsou tu i trosky dívčího průvodu, vyvedeného nejlepším antickým mistrem Feidiem, socha řečníka, z časů okolo roku 50 před Kristem, proslulá červená hlava, pokus o osobitý portrét egyptského muže, starý přes 4000 let ... Tak toto je tedy Louvre. Trezor světové kultury. A současně labyrint, v němž těžko hledáte to, co by právě teď potěšilo vaše srdce. A stavební projekt, který ohromuje svou rozsáhlostí. Dílo nejvýraznějších postav na francouzském trůně, Bourbonů, kteří přivedli Francii ke kulminačnímu bodu a také na pokraj propasti ... Pokračování... |
Obrázky z autorova archivu pro tisk upravila © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2008.
Další články autora
- Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vidět Neapol...
- Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O fotografování, aneb fotogenický fotograf Josef Hlinomaz
- Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (4)
- Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec
- Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (16) Velké příběhy pro malé národy
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Kraus |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jiří Menzel |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |