|
Moje cesta do Říma vyšla vlastně až na třetí pokus. Poprvé jsem mohl vycestovat na svatořečení blahoslavené Anežky, leč čtyři, pět tisíc korun bylo pro mne tehdy nepředstavitelným obnosem. Tak místo mě cestovaly do Říma v aktovce biskupa Lišky alespoň moje samizdatové rukopisy. Zbytečně. Neboť do týdne, do 17.listopadu, nám, jak se říkalo, Anežka všechno vynahradila, a my jsme mohli už jenom otevřenou šanci pokazit. Což se také stalo.
Napodruhé se zvažovalo, zda bych nemohl odjet do Říma jako rada velvyslanectví při Vatikánu. Jazykově jsem vybaven byl, reálie církve jsem znal ... leč zástupce českého velvyslance, F.X. Halase, mohl být jen Slovák. A tak jsem tedy jel napotřetí, "v cizích službách", splnit svůj dávný sen. Jeho naplnění však přišlo přece jen trochu později, než bych očekával - v síťce přede mnou o tom vyprávěla taštička s léky - co kdyby mě vzaly ledviny, co srdce a co krční páteř, a co kdyby se objevilo něco docela nečekaného?
Odjezd byl načasován skvěle - bylo září a vedra v Římě se už dávno umoudřila. Spíše jsem se jako vlaštovka vydával z Čech do teplejších krajin.
V deskách jsem měl program, který mi sjednalo naše velvyslanectví s italskou stranou: návštěva Rádia Vatikán, setkání s vedoucím oddělení předsednictva vlády pro vydavatelskou a literární činnost, ministerstvo pošt a telekomunikací, rozhovor s autorem tzv. Mammiho zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, návštěva úřadu garanta pro rozhlas a televizi, setkání s federací italského tisku a s odborníky pro aplikování antimonopolního zákona...
Teď už jsem dokonce věděl, co mě v Itálii může zajímat – dvě stě stran poznámek, doplněných otázkami, bylo mou přípravou pro Řím. Jedinou starostí v podstatě bylo, zda v pouhém a jediném pracovním týdnu stačím zaplnit připravená okénka nabitého programu.
A ještě malý detail - v příruční tašce odpočíval ve fialové kapsičce malý andělíček, který mě provázel na všech cestách. Mám-li mu věřit, tedy stal se mi talismanem, který mi přináší štěstí.
Tu cestu jsem chtěl vychutnat beze zbytku - a tak, když jsme zaparkovali kolem sedmé hodiny ráno na obrovském parkovišti před Benátkami, vystartoval jsem přes Most svobody k Benátkám.
Ke mně se přidala jeptiška z Moravy a ještě jedna dívčina - abychom se pokusili skoro o nemožné. O rendez-vous s náměstím sv. Marka a s městem na laguně.
Jak jsem vyčetl z literatury, je to vlastně záliv s bažinatým dnem. Pro nás, suchozemce, to už je moře, pro oceánology pouhá laguna, v níž ani příliv ani odliv moře tuze nepocítí. Tak tady kdysi začali odvážní lidé (a možná, že odvážlivce poháněl jenom strach) zatloukat do hlubin mocné dřevěné kůly. Opevňovali ostrůvky a spoutávali nejisté bažiny v hlubinách. Začali stavět nejprve chýše, pak domy a nakonec paláce.
Zatímco středověký feudál se tísnil na románském nebo gotickém hradu mezi chladnými stěnami a zatímco v inventáři mocných středověkých pevností objevíme také jedinou židli, neboť ostatní obyvatelé hradu spočívali na mocných lavicích, tady rozkvetl luxus. Ani barbaři v časech stěhování národů neměli mnoho šancí vyloupit Benátky, dokonale opevněné mořem. I stalo se, že tu předčasně vykvetl luxus mocných, odvaha obchodníků a bohatství obyvatel.
Když jsem doslova proletěl most nad mořem, ocitl jsem se uprostřed dějství. Piazzale Roma, obrovské parkoviště autobusů, bylo nabité vozidly, pro jejichž cestující bylo ještě tuze brzy.
Překročím první most a jsem u kanálu Grande, který esovitě protíná celé Benátky. I když držím v ruce jednoduchý plánek, spoléhám na šipky s označením směru k náměstí svatého Marka a nořím se do bludiště uliček, domů a chrámů, tu a tam obchůdků, s nadějí, že najdu cestu zpátky.
Funění v mých stopách mě ubezpečuje, že jsem mimoděk převzal odpovědnost i za dvě spolucestující, jimž bude hrozit zmeškání autobusu právě tak, jako mně. Zapínám naplno své vnitřní video, a natáčím scenérie, o něž mě už nikdo nikdy nepřipraví. Nehledě na to, že pečlivý záznam mi snad poslouží při návratu z labyrintu. Kromě budov se mi zapisují do paměti kočky - rezavé i mourované, flekaté i neopakovatelně šedivé.
Říká se, že jim patří Benátky. Teď po ránu, kdy se teprve otevírají tržnice a uklízejí kavárny a restaurace, jsou tady skutečnými pány. Dost možná, že jen čekají, až jim pán domu předhodí nějakou dobrotu.
Když se vydal do labyrintu Théseus, pomohla mu dcera krétského krále Ariadné klubkem nití. Po zabití obludy Mínótaura se pak Théseus vrátil z bludiště právě pomocí dnes už proslulé Ariadnině niti.
Možná, že můj paměťový záznam bude dokonalý, možná, že se mi vyplatí můj veskrze ušlechtilý vztah ke kočkám a možná, že můj kocour Goliáš z kočičího nebe ohlídá všechny kočky a kocoury na trase, aby mi jako pevné body pomohly z labyrintu kouzelných Benátek. O tom, že nepřeháním, svědčí letmý pohled do mapy - Benátky tvoří zhruba předivo o velikosti dvakrát dva kilometry. Vešlo se sem na 118 ostrůvků, přes 400 mostů, na 150 kanálů, 105 kostelů a 15 tisíc domů, z toho na 900 paláců.
Největší okázalost se, přirozeně, soustředila kolem kanálu Grande, který vás přivede bezpochyby do rozpaků. Nevíte, je-li to spleť ulic a velké třídy, které zaplavila povodňová vlna, anebo jsou-li před vámi jen kulisy, připravené pro natáčení amerického velkofilmu z renesančních časů. Ale může se i dost dobře zdát, že toto město před vámi vystupuje z hlubin moře jako bájný svět. Ve skutečnosti se tato pohádka sice zvolna, ale jistě, propadá do zdejších bažin. Schody, vedoucí z paláců ke gondolám na kanálech, se pomalu potápějí. Údajně o 15 centimetrů za století. Tak tady bych asi taky chtěl žít, anebo setrvat alespoň pár dní. Zdůrazňuji chtěl, nikoliv mohl. Dovedu si představit, že pro kosti nahlodané revmatismem bažiny a voda vůkol nebudou trvalejším požehnáním. Tak či onak má pravdu Goethe, když řekl, že Benátky se mohou srovnávat jen samy se sebou. Josef Kroutvor zase napsal, že Benátky jsou "vzácná bibliofilie, do jejíž vazby jsou vytlačeny prvky gotického, renesančního, barokního, ale i maurského, byzantského, starořeckého umění a umění Blízkého východu. Nechybí ani románské mozaiky, drahé kameny a zlato na ořízce, kterým se zde nikdy nešetřilo. Konečně, výsadní postavení ve Středomoří Benátkám zajišťovalo nejenom bohatství, ale i materiál právě na zlacení ořízek. Když se hroutily říše, a když na Východě obsazovali křižáci znovu Konstantinopol, klenoty ukořistěné v Orientě vyšperkovaly město na laguně. Nemluvě o tom, že se tu setkávali lidé, kteří vytvořili z Benátek onen obdivuhodný amalgám uměleckých epoch a slohů.
Jaromír Neumann ve svém spisování o krásách Itálie si však zejména povšiml omšelosti vší té nádhery, když napsal, že "Benátky nám připomenou brokát vyšívaný zlatem nejbohatšími vzory, ale zpuchřelý a potrhaný."
Což ovšem Benátkám na kouzlu neubírá, neboť právě v pomíjejícnosti času se rodí pocit vzácnosti. A nebýt smrti, nedokázali bychom se těšit z malých radostí života.
Jak jsem ostrým krokem mířil k náměstí svatého Marka, uvědomil jsem si pojednou, že bělavý most, který jedním skokem překonává kanál, je nejproslulejší z benátských mostů, most Rialto. Dokončili jej roku 1592, je 48 metrů dlouhý a 22 metrů široký a nad mostním obloukem se zvedá galerie s arkádami. Prý je tu na každé straně ukryto dvanáct obchodů.
To zářijové ráno, kdy jsem míjel tato místa, zde bylo ticho. Snad to tak bylo lepší. Měl jsem pocit, že tato podívaná teď, v této chvíli, byla připravena pouze pro mne.
A najednou tu bylo náměstí svatého Marka, chrám, který ukrývá ostatky jednoho z evangelistů, Dóžecí palác, okraj širokého kanálu, omývaný vodou, která věru není jen mořská. Neboť Benátky jako celek se obešly bez kanalizace, třebaže tu projde za rok 20 milionů lidí. I vzpomínám, jak tato místa jednoduchými tahy své kresby zachytil náš Mistr Zrzavý, vzpomínám na ryšavého duchovního Vivaldiho, který město naplnil svou hudbou, na Wagnera, který tu zemřel, na Albrechta Dürera, který tu namaloval naši Růžencovou slavnost a s jehož Apokalypsou teď soutěží můj přítel Honza Souček. A ovšem věznili tu Casanovu, který romantický život hravého rokoka symbolicky uzavíral jako knihovník v severočeském Duchcově. Teď by se mu tam líbilo pramálo.
A jak nevzpomenout na Šajloka, kupce benátského, na Shakespeara, který dal život i svému benátskému dóžeti, Desdemoně a Othellovi, mouřenínu benátskému...
Pozoruji přirozeně s obdivem kampanilu, jedinou vertikálu, která se tu zvedá k obloze a která mi pomohla myšlenkově uzavřít mou knihu o bitvě u Hradce Králové roku 1866 sledem úvah o konci velmocí, arogance a ignorování základních zákonů přestala být tím, čím byla téměř jedno tisíciletí.
Ta věž, která tu dnes stojí s bílým límečkem ve výši oken, je totiž kopií, pocházející z roku 1912. Je vysoká 99 metrů a originál pocházel dokonce již z desátého století. Jak jsem popisoval ve své knize o tragické válce, zvoník místní kampanily si chtěl ve věži upravit svůj obytný prostor. Tu ubral kousek zdiva, onde si vytvořil výklenek ke svému pohodlí. Avšak jednoho dne ve věži zapraskalo a v okamžiku zůstala ze stařičké zvonice jen hromada sutin. Byl to týž materiál, cihly a malta, z nichž se jen zaprášilo. Dóžecí palác - symbol moci benátské republiky, je popřením zákonů statiky. Lehké gotické oblouky ve dvou patrech nad sebou nesou těžkou stavbu paláce.
Josef Kroutvor tu viděl krabici, kterou nadlehčuje pouze sluneční zář. My tu teď stojíme sami, poklady paláce jsou uzavřeny a já si na největší obraz na světě, na Tintorettův Ráj (22x7 metrů) mohu v nejlepším případě vzpomenout, až uvidím v Sixtině Michelangelův Poslední soud...
Pohlédnu ještě k bazilice svatého Marka, jejíž základy byly položeny již roku 838, brzy po tom, co sem byly převezeny z Alexandrie ostatky svatého Marka.
To je onen mladík, který doprovázel svatého Petra na misijních cestách, který posbíral zprávy o Kristovi z první ruky a u jehož rodičů údajně Kristus uspořádal svou Poslední večeři - a vlastně i svou první mši. Marek se snad sám zpodobnil ve svém evangeliu jako to činívají malíři na svých velkých plátnech, zobrazujících mohutné scenérie a obrazy početných rodin. Byl to zřejmě on, kdo byl přítomen zatýkání Ježíše u Getsemanské zahrady. Lačné ruce moci sáhly i po tomto chlapci, leč on vyklouzl z lehounké košile a nahý zmizel ve tmě.
Tak to popisuje Markovo evangelium. Tento detail mohl znát jen ten, kdo byl jeho účastníkem a svědkem, tedy Marek sám. Každý z evangelistů má svůj symbol - Marek bývá zpodobován jako lev, a proto lev je nejčastějším heraldickým motivem Benátek, zdůrazněním protekce, kterou si město vysloužilo u jednoho z nejpřednějších v hierarchii světců. Mimochodem Marek tak odsunul do pozadí původního patrona města, řeckého světce Theodora. Benátky však nebyly docela nevděčné. Na dva sloupy, které signalizují od moře, kde se nachází vstup do Benátek a na náměstí svatého Marka, postavili oba dva symboly. Na jednom pilíři je okřídlený lev, na druhém Theodor s drakem. Chrám svatého Marka prošel ovšem četnými přestavbami, rekonstrukcemi a přizdobováním. Nejčilejší bylo zřejmě jedenácté století (1063-1073), kdy tu na půdorysu řeckého kříže vznikla v podstatě dnešní stavba, skoro čtverec o délce 76 a šířce 62 metry.
Pět mocných kupolí, pět lunet a pět velkých portálů, směs románské robustnosti a byzantické okázalosti. K tomu mozaiky, zlato, i čtveřice pozlacených bronzových koní na průčelí, antické dílo ze čtvrtého století.
Napoleon, velký "sběratel" umění, který si dovedl vybrat, na čas tyto oře z Benátek vystěhoval. S porážkou napoleonských vojsk však bylo učiněno spravedlnosti zadost.
Ostatně v kulturní sféře se odehrálo již tolik stěhování, že kdyby se měla všechna díla, všechny pilíře, kupole a sochy vrátit na místo svého vzniku, nebo dokonce do domu prvního majitele, vzniklo by dozajista zemětřesení nevídané intenzity. Koneckonců i sem byly koně a mnoho byzantinských stavebních prvků přivezeno z Konstantinopole. Ale to jsem již tušil, že už nemáme času nazbyt, a vydali jsme se zpátky mírným poklusem. Jeptiška za mnou naříkala, že jsme zabloudili a že jdeme jistě špatným směrem, leč kočky na mne čekaly - možná po celé trase.
Ještě jednou jsem si prohlédl most Rialto, zdola i shora, a pak už jsme se řítili přes tržnici, kolem jedné flekaté miciny, která ještě stála před krámem svého pána, a pak už mě vedla jen intuice, tu a tam povzbuzovaná hlasitým souhlasem Benátčanů, když jsem se ptal na Piazzale Roma, tedy na náměstí, které je velkým parkovištěm zejména žlutavých autobusů.
A vidím cestou jiné Benátky a jiné filigránské krajkoví na gotickém paláci, a nové kočky, jiné můstky...
Doběhli jsme právě včas. Teprve když mi spadl kámen ze srdce a když jsem se dostatečně vydýchal, udělil jsem svým společnicím z Benátek příslušné ponaučení. Mladé dívce jsem doporučil, aby se učila cizím jazykům - jinak že se ve světě ztratí. Jeptišku jsem pak nabádal, aby se dala na Moravě vyzpovídat - protože jak viděla, mám výsostnou Boží ochranu, proti níž se celou cestu rouhala.
A řádová sestra mi na oplátku pravila, že za zvládnutí cesty vděčí tomu, že závodívala v mládí v běhu na lyžích, jinak by ji prý naše benátská túra fyzicky odrovnala. A tentokrát jsem zhřešil já, neboť jsem se pyšně nafoukl, nepřiznávaje se k tomu, že jsem cestou Benátkami musel hojně užívat spreje Nitrilex, abych své poněkud unavené dudy donutil k nezvyklému vypětí.
A tak děkuji benátským kočkám všeho druhu a všech barev. Unikl mi pouze jeden nezanedbatelný detail: Kam se v Benátkách házejí mince, chceme-li se vrátit ještě jednou.
Avšak i bez vhozených lir mi bylo později dáno se vrátit, cestovat po souši i po kanálu Grande, i vzdychat před "mostem Vzdechů", jímž vodívali odsouzence z Dóžecího paláce rovnou do vězení. Konečně i Tante Jolesch, která žila nějaký čas i v Praze, (postava vzpomínek Friedricha Torberga), která nerada cestovala, říkávala pohrdlivě o všech městech světa, že je to beztak všude stejné. Pouze Benátky, jak dodávala, jsou poněkud odlišné. Podle mě dokonce nenapodobitelné.
Pokračování
Z připravované knihy "Koho jsem potkal cestou". |
