JAK TO BYLO S ROMULEM A REMEM

Jan Masaryk kdysi filozofoval o cestě Čechů do střední Evropy. Povzdechl si, že je na světě takových krásných míst, a ten vůl (vůl pravil), se zastavil zrovna uprostřed Evropy. Tedy na hoře Říp. Nu a Římané začínali pro změnu na Palatinu. Stalo se totiž, že vestálka Rhea Silvia, která měla dodržovat mravní čistotu, otěhotněla. Tvrdila, že otcem budoucích dětí je bůh Mars. Jen toto erotické spojení s nejvyššími božskými sférami snad vestálce zachránilo život. Obě narozené děti však měly být utopeny v Tibeře. Leč vykonavatel trestu oba chlapce, Romula a Rema, ponechal naživu – a obou dětí se pak ujala legendární vlčice, dokud si budoucí zakladatele města neosvojil pastýř, který se postaral o základní vychování „zvlčilých“ dvojčat.

Tato legenda, či spíše pohádka, má na Palatinu i svůj hmatatelný důkaz – uchovala se tu bájná jeskyně (Lupercal), v níž vlčice údajně odkojila obě děti. Když Romulus a Remus odrostli, založili na Palatinu město – nedohodli se však na jménu těchto míst. Jak bývalo v antice zvykem, nechali rozhodovat nebeské ptactvo. Removi se objevilo šest supů, Romulovi dvanáct supů. Remus trval na tom, že jeho znamení se objevilo dříve, a tak se hašteřili tak dlouho, až Remus přišel o život a Romulus dal jméno věčnému městu.

Ta pověst má mnoho variant a podob, ale Palatin byl možná opravdu první z legendárních sedmi pahorků, na nichž bylo zbudováno město. A máme-li dnes vyjmenovat nejstarší památky, patří mezi ně rozhodně velká stoka, založená již mistry vodního inženýrství, Etrusky. Je to Cloaca Maxima, jejíž ústí snadno spatříme z ostrova na Tibeře. Toto vodní dílo zajistilo vysušení močálů, které se rozkládaly původně v místech, jimž dnes říkáme Forum Romanum.
První hradba kolem města vznikala již v šestém století před naším letopočtem – dnešní hradby však zanechal po sobě až Aurelianus, císař třetího století (270 – 275); tuto tak zvanou aureliánskou zeď pak ještě zpevňovali další vladaři. Ze 16 bran jich dnes stojí 12, ale zachovaly se i mnohé kvadratické věže, jichž bylo celkem 300. Zdivo hradeb bylo až 17 metrů vysoké a u Cestinovy pyramidy si o něm ještě dnes můžeme učinit názornou představu. Staré jsou i četné cesty, silnice zbudované z masivních balvanů, na nichž nalezneme i dnes stopy po bojových vozech nebo povozech. Prastaré jsou také vodovody, které už dávno zásobovaly město a jeho fontány.

I když se od památníku Viktora Emanuela vydáme místo ke Koloseu cestou, která vede kolem druhé strany „psacího stroje“ dolů k Tibeře, objevíme další ze zachovalých památek. Například Marcellovo divadlo, o němž již byla řeč. Práce zahájil už Julius Caesar, budovu však dokončil pro svého synovce císař Augustus roku 11 před naším letopočtem. Marcello však zemřel dříve, než dosáhl dvaceti let, a tak „teatro di Marcello“ po něm dostalo už jen jméno. I když dnes vidíme už jen trosky někdejší podívané, přesto působí sugestivně a nebylo náhodou, že provedení divadla inspirovalo dokonce i autory Kolosea.

Divadlo je členěné arkádami, má v přízemí dórské sloupy. V prvním patře sloupy iónské a ve druhém patře nejbohatší sloupy korintské. Kdysi kruhovité hlediště, zvedající se nad jevištěm, pojalo až 15 tisíc diváků. Mimochodem, i tomuto dílu se stalo to, mnoha jiným stavitelským dílům předtím i potom. Ve čtvrtém století začali části divadla bořit, neboť se stavivo náramně hodilo k budování nedalekého mostu přes Tiberu.

Když touto cestou půjdeme ještě dál k řece, spatříme dva další, poměrně zachovalé chrámy. Jednak je to okrouhlý Vestin chrám pocházející z doby okolo roku 100 před Kristem. Zdobí ho 19 korintských sloupů rozmístěných po celém obvodu. V těchto místech je i čtverhranný chrám Mužné štěstěny. Stavěli tu snad již v 6. století, ale dnešní stavba pochází z konce 2. století před Kristem. Její hlavní ozdobou je prosté iónské sloupořadí. Kdysi se tady nacházelo takzvané Forum Boarium, tedy dobytčí trh.

Než se dostaneme k vrcholným stavbám antických časů, měli bychom se zmínit ještě o lázních. Že velkých i malých lázniček bylo v Římě kolem tisíce, již víme. Že největší byly lázně Diokleciánovy (420 krát 380 metrů), které zčásti využil pro svůj velechrám Michelangelo, víme rovněž. Mimochodem tyto lázně, otevřené okolo roku 305 měly na 3000 mramorových sedadel. Další, takzvané Caracallovy lázně, měly polovinu míst, ale i v jejich úctyhodných zříceninách vidíme dílo fantastické. Strana čtyřúhelníka činila 380 krát 340 metrů a pro veřejnost byly tyto lázně otevřeny počátkem 3. století. Tak velké budovy bychom dnes – i v evropských zemích těžko hledali.
Rozmařilí Římané se tu tedy pařili horkým vzduchem proudícím podlahou, stěnami i stropem, krom koupelen tu nacházeli příležitost k různým radovánkám i vzdělávání, byly tu čítárny a knihovny, divadelní sál a společenské místnosti. A ovšem svlékárny, bazény, lázně chladné, vlažné i horké, hřiště, a k tomu všemu skýtaly velké lázně totéž mužům a zvlášť i ženám. Princip byl podobný našim saunám – host postupoval od chladné přes teplou a horkou lázeň k lázni studené.

Ve 4. století vedle stovek malých lázniček bylo takovýchto velkých lázní v Římě jedenáct. Dnes tu těchto míst využívají ke koncertům; škoda, že jsem neměl dost příležitosti k návštěvě. Hudba v gigantických zříceninách starověkého Říma dozajista vyvolává neopakovatelné prožitky.

CHRÁM VŠECH BOHŮ

Jako chrám všech bohů lze přeložit řecké slovo Pantheon. A tak se jmenuje stavba, která návštěvníkovi celou vnitřní atmosférou doslova bere dech. Najednou se totiž přenesete o dvě tisíciletí zpátky a do rozměrů, s nimiž se obvykle nesetkáváme. Původní chrám tu vznikl ještě před narozením Krista, avšak za císaře Hadriána, po roce 120 našeho letopočtu, chrám obnovili.
Z původní stavby užili na okázalé vstupní průčelí 16 antických sloupů vysokých 12 a půl metru. stavba ovšem časem utrpěla, neboť příznivec Berniniho, papež Urban VIII. z rodu Barberini, nechal bez okolků odstrojit ze střechy průčelí všechen bronz a zlato, aby měl dostatek materiálu na baldachýn nad hrobem sv. Petra. Tehdy sáhli rozezlení Římané a estéti k slovní hříčce. Tvrdili totiž, že „co neudělali barbaři, to učinil Barberini“. 
   

Vstupte však dovnitř, pod obrovitou kopuli, a užasnete. To, co se zvedá nad vaší hlavou, je kopule, která byla dlouho vůbec největší na světě. Studoval ji také Michelangelo, než se pustil do završení chrámu svatého Petra nad křížením lodí. Rozdíl ve velikosti je nepatrný – kupole sv. Patra je o 60 centimetrů větší. Zdejší klenba se zvedá podle některých údajů do výšky 47 metrů na zdech silných 8 metrů.
Jiná odborná literatura hovoří o zdi šestimetrové. Celkový efekt zvyšují ještě dva momenty – kazety na klenbě, které modelují výtvarný účinek, a konečně otvor o průměru 9 metrů na samém vrcholu. Ten otvor tu býval proto, aby mohl unikat z Pantheonu kouř obětního ohně. Nyní sem vniká světlo a klenba je po většinu roku završena zářivě modrou oblohou. Stendhal napsal doslova, že „Pantheon má tuto velikou výhodu: stačí okamžik, aby byl člověk proniknut jeho krásou...
To, co jsem řekl, pro cizince stačí; nepotřebuje další výklad, bude okouzlen úměrně tomu množství citu pro umění, které je mu shůry dáno. Nemyslím, že jsem se kdy setkal s někým, kdo by byl zůstal při pohledu na Pantheon zcela chladný. Tento slavný chrám má tedy cosi, co nemají ani Michelangelovy fresky, ani sochy na Kapitolu. Domnívám se, že tato obrovská klenba, zavěšená nad jejich hlavami bez jakékoli zjevné opory, vzbuzuje v hlupácích pocit strachu; brzy se však upokojí a řeknou si: „Vždyť to bylo pro mé potěšení, že se někdo namáhal poskytnout mi tak silný zážitek!“

Krom toho má Pantheon dokonalou akustiku. Neslyšíte tu totiž vůbec ozvěnu. Nejsou tu také oltáře, ale jen výklenky, je jich, velkých i malých, celkem 14. A také rakve významných lidí. Mimo jiné Viktora Emanuela II. Ale vy zamíříte dozajista k Raffaelovi. Pod sklem spatříte jeho rakev, já na ní spočetl tři uschlé růže a pozoroval dámu, která nad rakví slzela.
Napadlo mě, protože sám také nejsem bez citu, že zahluším vlastní dojetí. I řekl jsem si, nebreč, chlapče, vždyť tohle se tu odehrálo, počítám-li dobře, před 470 lety. Raffael zemřel roku 1520.

V jedné z knih o významných osobnostech jsem se dočetl, že Raffaelovu rakev otevřeli roku 1833, lebku a kostru nalezli v dobrém stavu. Kohosi však napadlo odlít do sádry otisk pravé ruky. Stalo se tak – a ruka, která už dávno přestala být zázračnou, se rozpadla v prach.

A tak ještě jednou postojíte a díváte se vzhůru pohledem, který musel mít vysoko na lešení Michelangelo, když završovali stavbu velkolepé kupole svatopetrské baziliky. A stejným pohledem k vrcholu odměřoval kupoli i F. Brunelleschi, stavitel kupole Florentského chrámu.

Je téměř k nevíře, že se Pantheon uchoval v původní majestátnosti i s krásnou původní mramorovou dlažbou. Rozhodně k tomu přispěl fakt, že císař Phokas (či Pokas) předal roku 608 nebo 609 chrám katolické církvi, jmenovitě Bonifáci IV. Proto, jak píše Stendhal, „tak málo utrpěl, že se nám jeví takový, jak jej viděli Římané“, a dodává: „Jaká škoda, že se v roce 908 církev nezmocnila všech pohanských chrámů! Antický Řím by dnes stál téměř celý.“
Takto se nám uchoval v plné nádheře aspoň jediný chrám, v němž Římané uctívali, jako naprostí univerzalisté, všechna božstva.
Náměstí, kde dnes stojí Pantheon, se nazývá buď jako náměstí Rondo, anebo mu říkají náměstí Pantheonu.
Tak jsme se znovu dostali k tématu římských náměstí; ta, která jsme zatím obšírněji probírali, tedy fóra a jejich stavby, plnila samozřejmě tutéž úlohu, jenomže s velkým časovým předstihem bezmála dvou tisíc let.