Slavomír Pejčoch-Ravik: Rozhovor se zrcadlem (4/4)
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| ROZHOVOR SE ZRCADLEM aneb OTEVÍRÁNÍ ZAPOMENUTÝCH KOMNAT (4/4) Zrcadlo: Dobrá, tak jak probíhal tvůj rozchod s redakcí, v níž (počítám-li dobře) jsi setrval jen dva a půl roku, tedy zhruba 30 měsíců? No a to je právě zajímavá kapitola. Když jsem před časem prohlížel výměr mého důchodu, povšiml jsem si, že je na zadní straně stručné sdělení: Když prokážete, že jste byl perzekuován, bude vám důchod ještě jednou přepočten. To mě ovšem dojalo téměř k slzám a pobavilo současně. Ne že bych očekával úpravu důchodu, ve skutečnosti bych ji ani nežádal, protože tento pozvolna ožebračovaný stát by sotva měl dost financí, aby přispěl půl miliónu žadatelů dalším kapesným. Tolik nás totiž bylo existenčně zničeno, často ve vrcholné fázi života a nadání. Nicméně jsem se obrátil na ministerstvo práce a sociálních věcí a na úřad vlády, kde jsem se dozvěděl, že vlastně nemám žádné oprávněné nároky, neboť jsem vlastně odešel na vlastní žádost dohodou. Tak v tomto okamžiku jsem se rozesmál naplno, protože neznám případ, kdy by kohokoli vyhodili jako darebáka, který (jako v mém případě) šířil tiskoviny, svolával tiskové konference, pomlouval stranu a vládu a navíc ještě dodával Otovi Šikovi tiskové materiály, které se dostávaly do širokého oběhu. Kromě toho byly, jak jsem se právě teď dozvěděl, moje materiály koncem roku 1989, hned po listopadové merendě, skartovány. Totéž se stalo v Metě. Když nám vraceli triumfálně kádrové materiály, a my jsme je stejně triumfálně přebírali, shledal jsem, že jsem mohl být v naší zemi docela dobře i prezidentem. Vše, až na pracovní pochvaly, bylo zničeno. Jedinou pohanou mě „pošpinil“ v padesátých letech někdejší šéf, který poznamenal, že jsem „individualistou“, což byla v padesátých letech pohana, možná nebezpečná, v každém případě nepříjemná. A tu se dostávám k poslednímu dni ve Světě v obrazech. Bylo to 21. srpna 1972. Přizvaný právník si povolal polovinu redakce (přirozeně tu lepší půlku) a každému z nás předložil žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou. Ujal jsem se tehdy role mluvčího a panu doktorovi jsem sdělil, že po dohodě odejdeme, neboť nás noviny v daném okamžiku beztak netěší, ale že tak učiníme, až si opatříme náhradní zaměstnání. Tak to prý ne, pravil udatný jurista. Jestliže nepodepíšeme hned, je už připravený výbor ROH, tedy naši rádoby kolegové, aby nám potvrdil „vyhazov“ za „narušování socialismu v šedesátém osmém roce“. A pak prý si už nikde „neškrtnem“. To cituji téměř doslova, protože nebylo těžké si takovýto ortel nezapamatovat. Dobrá, odvětil jsem, pod tímto tlakem nám nezbývá než podepsat, ale račte si laskavě uvědomit, jak hanebně se s námi zachází, ačkoliv jsme se nedopustili žádného trestného činu. A tu se pan doktor rozplakal a pravil, abych mu to nedělal ještě těžší. Tak takto jsme odcházeli „dohodou“. Což si nejspíše neuvědomila slečna na ministerstvu práce a sociálních věcí, která žila nejspíše v jiné zemi a v jiných časech. Co se mě týče, měl jsem existenci polepenou vícevrstevně. Rozešla se se mnou totiž nejen strana, ale i vláda, poté redakce, následně i Svaz novinářů, který mně písemně sdělil, že mě vylučují pro „hrubé porušování novinářské etiky v roce 1968“. Toto písemné sdělení mně kdekdo záviděl, protože takovéto „ortely“ se nedávaly nikomu písemně. A konečně jsem byl uveden mezi sledovanými osobami, jichž bylo sice mnoho tisíc, ale v první, ústředně sledované tisícovce jsem se ocitl s Alexandrem Dubčekem, Jirkou Hanákem, Honzou Petránkem, s Hanzelkou a Zikmundem, s Františkem Krieglem, s Otou Šikem a s dalšími výtečníky. Tato první skupina byla nejspíše vybrána se zvláštní pečlivostí, protože v případě krize by šli všichni sledovaní za zdi vězení, a my všichni z první tisícovky nejspíše ke zdi. Když pak uběhla léta a došlo k „velkému cinku“, kdekdo se omlouval. Z rozhlasu mě písemně sdělili, že mě obdivovali, jak statečně jsem nesl svůj úděl, ale já jsem si naopak pochvaloval, že jsem poznal skutečné přátele. Mnozí, kdož mě tenkrát měli potkat, přecházeli na opačnou stranu vozovky, jeden dobrák si to  zamířil na Václavském náměstí dokonce šejdrem mimo zebry, a já jsem si v duchu přál, aby si jej vyhlídl některý z policajtů a řádně jej zpokutoval. Bohužel se tak nestalo. Omluvili se i na vládě a pozvali mě zpět, jen ze Světa v obrazech mě pozvali na kávu. Toť vše. A tak jsem se už nikdy nevracel – jen s fotografem a grafikem jsme zůstali natrvalo přáteli, dokonce i v časech hluboké normalizace. Jen pan šéfredaktor Miroslav Dočkal, dosazený z ústředního výboru, který mě rukou svého právníka likvidoval, byl už, jak se říkává „na pravdě boží“. Dvěma momentkami se mi však přece jen zapsal do paměti. Když jsem již dostal „padáka“, potkali jsme se v redakci na chodbě. Nastal okamžik, kdy se měl se mnou střetnout tváří v tvář. Zarazil se, zakličkoval, učinil půlobrat a zmizel na pánském klozetu, kde bylo možné se uzamknout. A potom mě těšily zprávy, které mi „za tepla“ přinášel Bedřich Kocek. Když někoho po mém odchodu vypravovali na reportáž, poslední Dočkalova rada zněla: „Víte, já bych si představoval, aby to bylo napsáno tak, jako by to dělal Ravik.“ Což mi stačilo. Protože Dočkal byl jinak beztvará, amorální, byrokratická améba bez výrazných rysů, takže – jakkoliv se vám to bude zdát neuvěřitelné, na něj, jako na amébu, nebylo možné se ani doopravdy namíchnout. Měl bych se ovšem zmínit o tom, že při kolektivní existenční popravě asistoval bývalý šéfredaktor Rudolf Jelínek. I jeho sesazení stojí totiž za pozornost. V době, kdy se ještě ani Gustav Husák neodvažoval poděkovat za vstup vojsk, tento mužíček se rozhodl k nevídanému řiťolezectví. Napsal totiž ve Světě v obrazech, jak nám naši bratři vždycky ochotně pomohli, před Mnichovem i za války. Společně jsme s ruskou armádou válčili ve finále druhé světové války a také v srpnu 1968 přišli Rusové v pravý čas. Rudolf Jelínek byl Slovák a neznal drobné nuance českého jazyka, a když chtěl poděkovat za krev, kterou jsme prolévali, zaměnil si slovo vzájemně a společně, a napsal, že naše přátelství bylo zpečetěno nikoliv společnou, ale vzájemně prolitou krví. Hoši mě na tento průšvih, sepsaný velkým písmem na čelné straně, včas upozornili a prosili mě, abych nikoho nevaroval. Tak se stalo, že úvodník vyšel, a průšvih byl, dokonce setsakramentský. Protestovali sověti i soudruzi z ústředního výboru, Jelínka sesadili z místa šéfredaktora, přišlo nové panstvo, ale vítězství na nás, zlomyslnících, si vychutnal právě zmíněný Ruda, který u našeho „sestřelu“ přisedal, právě jako představitel odborů. Ovšem dodnes nelituji, že jsme tohoto mizeru před pastí, kterou si sám nastražil, nevarovali. Zrcadlo: Jak se tehdy vlastně hledalo zaměstnání? Tedy konkrétně: Kde jsi svou existenci hledal například ty? U mě to je – co se nahromadění problémů týče, trochu složitější. Nejprve jsem se zbavil automobilu, na němž jsem měl pár tisíc korun dluhů. Moje manželka byla tehdy poslána na operaci srdce do Hradce Králové, mimochodem ta operace se tehdy "nějak dvakrát" nepovedla, a další chirurgické zákroky v pozdějších letech byly téměř vyloučené. Nu a já jsem si vybral a sepsal do notýsku nejrůznější tipy. Mohl jsem rozvážet šlehačku dodávkou, měl jsem slíbené místo u hydrologického výzkumu, řízení tramvaje nám tehdy již zakázali. Jeden z našich kolegů si totiž počínal u řízení jako pilot dopravního letounu. Popřál cestujícím pěknou cestu, sdělil jim, že je veze doktor bůhví kterých věd, a na stanicích sděloval, jak se kdy která jmenovala. Dojel tedy jen na konečnou, a nám všem bylo řízení tramvají jednou provždy zakázáno. Jeden z nás dokonce prodával v trafice na Václavském náměstí. Ten si učinil ze své profese skvělou živnost, Polky mu prodávaly pootevřenými dveřmi levnou vodku, a trafikant, jinak inženýr ekonom, u okénka provokoval. Když chtěl někdo lístek k MDŽ, pravil stručně, že bolševické svátky neslaví. I poslal jsem tam svou známou z dnešního Petrohradu, židovku českého původu a ta mi za chvíli volala se smíchem, že chtěla koupit poštovní známku. Pan trafikant jí podal žádané. Moje známá se zeptala, kdopak je na té filatelistické raritě. Byl to mimochodem Dimitrov. Tak to je Beethoven, vysvětlil mírně podroušený trafikant. Ale takhle přece nevypadal Beethoven, zaprotestovala kupující. To se již trafikant namíchl a pravil: Já jsem vám tím chtěl vysvětlit, že bych raději prodával Beethovena. Když jsme se kdysi v téhle boudě setkali s Jiřím Hanákem, Jirka pravil, že tyhle zbytečné provokace nemají smysl. Ale co, odvětil náš bývalý kolega. Až mě zavřou, budu onanovat a přečtu si alespoň Dějiny VKS(b). Jo, ty si přečteš, poznamenal zkušenější Jirka, ale jen za odměnu. Tak tyhle pokusy a trapasy mě minuly. Milan Daneš, můj literární vrátný, který mi kdysi pootevřel dvířka do světa literatury, byl současně předsedou Svazu invalidů, jemuž podléhala Meta. Bývalá cenařka zrovna uprchla do Německa, takže mi Milan, jemuž jsem vděčný za mnohé, dosadil tento post. Budoucí kolega mě tedy vyzvedl v naší karlínské centrále a vzal mě s sebou na Výtoň. Tam jsem poznal, kde se nachází společenské dno. Bylo to doslova sklepení, z něhož vyčuhovala nad okolní terén jen nepatrná okénka. Ta mířila do značně ubohého prostoru mezi baráky. Občas jsem si tu připadal jako ve výcvikovém prostoru pro budoucí pevnostní válku. Když jsem po letech do těchto míst přivedl přítelkyni Miroslavu, ta při spatření okének a prostoru pod nimi pravila, že teprve teď přede mnou smeká. Já sám jsem si zase vzpomněl na S. Zweiga, který kdysi literárně zpracoval velkou mrchu francouzské revoluce a napoleonské Francie – Josefa Fouchého. „Vyzpíval už někdo hymnus na exil, onu osudově tvůrčí sílu, která člověka povznáší v jeho pádu a pod tvrdým tlakem samoty nově a jinak přeskupuje a soustřeďuje jeho otřesené duševní schopnosti? Umělci vždycky na exil jen žalovali jako na zdánlivý zmar vzestupu, jako na zbytečnou mezeru, jako na surové přerušení.“ A o kousek dál čteme, že „jen ten, kdo se umí ponořit do hlubin, zná celý život. Teprve náraz, jímž je člověk vržen nazpět, dává mu plnou aktivní sílu. Především tvořivý génius potřebuje tuto dočasně vynucenou samotu, aby z hlubin zoufalství, z dálek svého vyhnanství mohl uzřít celou šíři obzoru a změřit skutečnou velikost svého úkolu.“ Inu, jak pokračuje Zweig, „každý exil je tvrdá škola, ale učí a vychovává: ve změkčilém znovu upevní jeho vůli, váhavému dodává rozhodnost, tvrdého ještě více zakaluje. Skutečně silnému člověku exil pranic neubere, nýbrž naopak zocelí jeho sílu.“ Zrcadlo: Jak tedy vypadal tvůj pracovní den? Na ten první si dobře pamatuji, scházel jsem z ulice do hlubin baráku, v pevnostním podloží domu jsem minul starého pána, který si pečlivě, na rybičky, krájel svou svačinku, namazaný chleba. V jedné místnosti seděly tři postavy, s nimiž jsem se brzy sblížil, to byla mzdová účtárna, a se mnou pak seděl v jedné místnosti můj nadřízený, a vlastně brzy nato přítel, kterého vyhodili z Koh-i-nooru a jeden opilec, který se pokoušel vniknout do našeho soukromí. Ten čekal již od sedmé netrpělivě až udeří osmá, kdy nahoře otevírali napůl krám a z větší poloviny pajzl. Tam si nechal nalít dvě „dvojky“ červeného, které do sebe obrátil v rychlém tempu, takže nekvalitní víno stejně rychle odvedlo svou práci. Ještě jedna návštěva v lokále a náš kolega se s hlasitým chrápáním již kolem poledne odebral do blaženosti ožralých. Cenová dokumentace tam nebyla skoro žádná, ale do měsíce jsem již měl přehled o podniku, dal jsem dohromady všechny cenové výměry a vydal řádný ceník, který bylo možné nabídnout nahlédnutí zákazníkům i případné kontrole. A tak se brzy naše pozice značně zlepšila. Nakonec, když jsem do tajů podnikové ekonomiky pronikl, rozhodl jsem se být v oboru „jedničkou“, přihlásil jsem se na postgraduální studium Vysoké školy ekonomické – obor financování a cen. Nakonec jsem musel (protože vysokoškolští učitelé cenám tuze nerozuměli), provést závěrečnou přípravu svých kolegů na závěrečné zkoušky. Neboť každý pracoval v některém speciálním oboru – například v zemědělství, ve strojírenství, textilu, ve stavebnictví, zatímco podnik invalidů podnikal prakticky ve všech oborech. A v každém odvětví, jak vědí pamětníci, platily jiné vzorce, jiné metody propočtu. K tomu, abych zkoušky zvládl, jsem se konečně pilně připravoval, abych si nenatropil ostudu. Všude jsem pak žertoval poznámkami, že jsem studoval dohromady nějakých 25 let, abych dosáhl kýžené METY. Zrcadlo: A kdy jsi tedy svařoval již známé igelitové pytlíky? Bylo to vlastně prosté – manželce po málo zdařené operaci srdce byla přiznána trvalá invalidita – ovšem bez nároku na důchod. Neměla odpracovaný nezbytný počet let. Tudíž jsem ji nechal jako invalidu zaměstnat v našem podniku, a tam mi, moji přátelé, svěřili svařování igelitových pytlíků. Prakticky to vypadalo tak, že mi jednou za měsíc přivezli šest, osm rolí, na nichž byla namotána polyetylenová hadice. Některé vážily třicet, jiné až padesát kilogramů. Ideální práce pro invalidy. Stroj – ne nepodobný stroji šicímu, byl zkonstruován velmi primitivně – na ose byla uložena role, s níž bylo třeba manipulovat. Nejprve bylo nutné usadit ji na osu. Pak proud rozžhavil ocelový drát, přes nějž byla natažena fólie. Na desce přede mnou jsem si udělal čáru, (když šlo o pytlíky třiceticentimetrové, byla čára vzdálená rovněž třicet centimetrů) nu a palcem a ukazováčkem levé a pravé ruky jsem popotáhl zmíněný polyetylen. Nakonec se pracovník polyetylenového průmyslu, za něhož jsem se pokládal, sešlápl spodní desku, jako šlapadlo u šicího stroje. Teflonový vršek stroje spadl na žhavý drát a folii rovnou svařil i odřízl. Vzpomínám-li dnes na tyto jednoduché operace, chtěl-li jsem splnit měsíční normu a vydělat 1800 korun, musel jsem sešlápnout i dvacettisíckrát. Představíte-li si, že čtyřmi prsty táhnete fólii, vážící zprvu padesát kilogramů, dovedete si zároveň vybavit, jak byla namáhána naše páteř. Po hodině jsem měl v sobě nejméně dvě tablety eunalgitu. A navíc jsem zhluboka dýchal smrad pálící se fólie. Měli jsme sice u stroje také ventilátor, ale ten byl po dvou měsících zanesen polyetylenem tak, že se téměř přestal otáčet. I bylo třeba čas od času vrtulku čistit – a protože ventilátor tak jako tak neodsával všechen pach, část umělohmotného svinčíku jsme nasávali do plic. Takže přibyl ještě kašel. Naštěstí jsem držel v podniku pytlíkový rekord – tisícovku sáčků za hodinu. Jinak tempo, kterého jsem dosáhl v běžném provozu, činil 1000 pytlíků za hodinu a dvacet minut. Zkrátka – dokud jsem mohl, infarkt-neinfarkt, zvedalo se moje pracovní konto dva a půl miliónu sáčků. Na chleba, na ovoce, na hygienické vložky a jiné zboží. Občas jsem si zažertoval, že jsem měl vkládat do jednotlivých balíčků své vizitky, aby dámy moje výrobky s větší radostí využívaly. Zrcadlo: Tak tuhle práci dělali invalidé? Myslíš, že šlo o práci nezdravou? A to jsem ještě nevyjmenoval všechny radosti s touto „galérou“ spojené. Nezapomeňme, že polyetylen vytváří při otáčení role také statickou elektřinu. Takže například zánětlivá místa, třebas dásně, se jak se patří zanítí, nu a zubař vyplachuje takzvané „choboty“ antibiotiky. Když po několika pokusech ani tahle léčba nezabere, pan doktor sáhne k razantnějšímu zásahu a počne ořezávat odchlipující se konce dásní. Pozoruhodné ovšem bylo, že když dospěl normalizační bolševismus k listopadu 1989, našel se chytrák ze vzdáleného příbuzenstva, který najednou shledal, že on byl oním hrdinou, který ty pytlíky svařoval. Pravda, párkrát se zastavil, ale hlavně proto, aby si přivydělal pár korun na flám. Manželka, na kterou byl stroj se vším všudy zapsán, totiž za takovouto náhodnou návštěvu rovnou vyplácela příslušnou odměnu, zhruba 80 korun za tisíc sáčků, a to bez daně. Mimochodem stejný hrdina, jinak člen strany, organizující plakátové legrácky k různým výročím a který nesměl vědět, který spis odchází do ciziny („bacha“ si dávala i manželka) se nakonec v dopise pasoval na hrdinu. Ukrýval prý moje spisy. Žasnul jsem, protože na originálech mé samizdatové literatury spala naše kmotřička, paní Růžková v Rubešově ulici. Zrcadlo: Ty jsi ovšem nezůstal zdaleka jen u polyetylenu. Bylo to prosté – Viliam Hanzel, který vedl provozovnu duševních prací, shledal, že při mé kvalifikaci by bylo škoda ničit si zdraví polyetylenem, když lze využít mých jazykových schopností. Tím spíše, že jsem stačil, jak jsem se již zmínil, absolvovat dva infarkty, jeden dokonce s klinickou smrtí. A tak jsem počal pracovat pro Ústředí vědecko-technických informací a manželka povýšila z dělnické profese na vědeckou pracovnici. Zmíněná instituce měla totiž na Žižkově technickou základnu, která v časech, kdy neexistoval internet, spolupracovala se zahraničními databázemi. Tedy jsem překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny nabídky cizích základen. Popisoval jsem, co lze v které informační bázi objevit, kolik je tu uloženo informací, jak se dotazovat, jaká klíčová slova a abstrakta používat. Nakonec mi přivezli dva vysoké štosy sjetin z minulých dob, a já jsem začal zpracovávat slovník, který měl pomoci našim lidem při vyhledávání potřebných informací. Jak se ptát, kolik informací je v daném oboru k mání, jaká lze užít synonyma, jak zpřesnit jednotlivé dotazy. Celek na průklepovém papíru činil dva mocné svazky představující snad 30 centimerů. Technická základna na ně pohotově přilepila svou firemní adresu – a celek putoval rovnou na výstavu výpočetní techniky. Později po mé práci zatoužil Hydrometeorologický ústav – tomu jsem překládal separáty z ciziny, týkající se sucha, povodní a nevypočitatelnosti vod. Pořídil jsem si nezbytnou šablonu řeckých písmen, protože většina vzorců byla přebohatě vyzbrojena právě těmito symboly. Nakonec jsem, právě do listopadu 1989, stačil vytvořit česko-anglický hydrologický slovník, čítající na 15. 000 hesel. Je to sice k nevíře, ale jen vod tu bylo na 300 druhů, navíc se tu objevovaly povodně, také geologické útvary, jimiž voda protékala, vodní stavby, které jsou v této oblasti nepostradatelné. Vzpomínám si, že jsem k vodě povodňové, juvenilní, krasové a bůhvíjaké chtěl ze zlomyslnosti přidat i vodu plodovou a kolínskou. Zrcadlo: Nu a pak přišel zlom v listopadu 1989 Tehdy jsem byl právě služebně v brněnské centrále Mety a nestačil jsem kulit oči, jak se hroutí systém, který po nás doposud šlapal. Vracel jsem se v pondělí, 20. listopadu, a rovnou z autobusu jsem namířil na Václavské náměstí. To sem již proudily davy; já jsem se postavil na rampu Národního muzea a viděl pod sebou plné náměstí. Říkával jsem si totiž, že se poměry v Čechách nezmění, dokud nás nebude plný Václavák. A pojednou to tu bylo. Začal jsem řvát nadšením: „Posrali to“, „posrali to…“ Jeden z účastníků, který stál kousek ode mě, pracoval se mnou v Metě. Udiveně se podíval, kdopak to tu vyvádí, a když mě poznal, začal se srdečně smát. To jsem ještě netušil, že co nevidět obdržím řadu omluvných dopisů, jak již víme, z rozhlasu a z úřadu vlády, který mě pozval k návratu. Mohl jsem si vybírat – dokonce mi Ekonomické fórum nabídlo místo ekonomického náměstka ministra zdravotnictví, Luboš Dobrovský se mi bezděčně zmínil o místě velvyslance v Polsku. Já jsem ovšem již tehdy, a po rozhovoru s ministrem Klenerem tušil, že situace nebude snadná, pozoroval jsem chtivost moci a tedy jsem si nakonec vybral úřadování na vládě. Tam mě již čekal štos nejrůznějších problémů, které si staří mazáci netroufali řešit. V té hromadě byl Orbis, jedna z bašt rozvědky, Památník osvobození na Vítkově, Zahraniční vysílání Československého rozhlasu a mnohé další lahůdky. Zrcadlo: Takže jsi poznal pocit satisfakce? Párkrát ano. Když mě navštívil Mirek Znojemský ze zahraničního vysílání, jehož pracovníci mě kdysi nechtěli překládat moje komentáře, přišel se mnou projednávat budoucnost této firmy. Podíval jsem se na schéma, které mi předložil na stůl. My ještě vysíláme do arabského světa? podivil jsem se. Okamžitě zrušit – copak nás budou v arabských pouštích ladit na tranzistorových aparátech? Nehledě na to, že nikdo nezná arabštinu, a tedy mohou být přes toto vysílání předávány i pokyny teroristům. Dobrá, odvětil Znojemský – a co Latinská Amerika? Mimochodem tamní redaktoři měli na mě kdysi spadeno. Jaképak máme zájmy v Latinské Americe, která je zahlcena vysílacími stanicemi? Namítl jsem. A tak jsem vesele škrtal – M. Znojemský se mě mimochodem v časech normalizace vyptával, zdali bych se ještě někdy rád vrátil do rozhlasu. Ano, odpovídal jsem. Se samopalem. Mimochodem po celou dobu, a snad dodnes se mi dělává zle, když kolem této budovy jenom chodím. Avšak mou podmínku k návratu mi nakonec po několika návštěvách a mnoha škrtech připomněl Znojemský sám. Rozesmál se totiž a pravil: „Tak teď už se můžeš do rozhlasu vrátit.“ Ono to tam skutečně vypadá tak, jako bys tudy prošel se samopalem. Jiná satisfakce mě čekala na Vítkově. Ohlásil jsem se, a postarší pán, nejspíše z bezpečnostních sborů, mě již očekával. Copak s tím tady uděláme? zeptal se a rovnou si odpověděl: "Já si myslím, že ten sarkofág s Gottwaldovým jménem bychom mohli pootočit." "Jo," odvětil jsem, "tedy bychom to měli obrátit, aby - až se to zase pootočí – mohl být Gottwald pootočen opět správným směrem." A rovnou jsem pravil, že strana tuhle budovu, v níž nechtěl být pohřben ani T. G. Masaryk, sebrala legionářům. Tak teď pozvěte příbuzné, doporučte jim, aby si přinesli tašky a nechť si své slavné potomky rovnou odnesou. Tento pokyn byl splněn beze zbytku, takže staří komunisté odpočívají u zdi Olšanských hřbitovů. Na druhou radu nikdo nereagoval. Správce se mě totiž pozeptal, copak učiníme s obrovským mramorovým prostorem. Neuniklo mně, že je v budově zabudováno klimatizační zařízení, a navrhl jsem opatřit prostor systémem kovových regálů na knihy. V té době totiž hořekovala Národní knihovna nad hnijící literaturou, a řešení v těchto prostorách bylo nasnadě. Mohly tu být v čas povodně již dávno uloženy nejen staré knihy a nová literatura, ale též archivy a jiné vzácné písemnosti. Mimochodem z prezidentského salonku a sousedních prostor pro řidiče mohly být snadno zbudovány studovny. Kdyby se tak vskutku stalo, nemohlo dojít k tak nedozírným škodám, jejichž náprava bude stát nehorázné peníze. Ovšem dlouho nebyl ochoten nikdo rozhodnout, co s památníkem učinit. Uvažovalo se o památníku české státnosti, o zábavním parku, dokonce s kolotočem, o koncertním využití, (i když je budova poměrně těžko dostupná). Konaly se tu však i rauty, a Havlovi, a jiní prestižní hosté, si kladli chlebíčky na mramorové sarkofágy. Škoda, přeškoda. Konečně třetí satisfakce se konala v Orbisu, prapodivné budově, které kraloval Vladimír Vipler, polovzdělaná supermrcha prověrkových čistek v Československém rozhlase. Nechal jsem si tedy připravit výsledky hospodaření, seznam „děl“, která vydávali, organizační schéma, platy lidí, které zaměstnávali. Mimochodem právě jim patřilo studio, které filmovalo nejrůznější shromáždění, zejména na Václavském náměstí, aby kamery pomohly identifikovat účastníky. Když jsem panstvu jak se patří vyčinil za nedostatečnou ekonomickou evidenci, odebral jsem se do Mety, v níž jsem trávil poslední dny. Můj přítel Karel Vilkner, který už není dávno mezi živými, se mnou prohlížel organizační schéma a žasl. Tohle, pravil, není totiž žádné vydavatelství, ale rezidentura Státní bezpečnosti. Já jsem ovšem nechtěl uvěřit, nicméně Karel mě varoval, abych si dal pozor na silniční provoz, aby mě neporazilo nějaké auto. Když jsem pak hochům, kteří nastupovali na ministerstvo zahraničí sdělil tuto diagnózu Orbisu, začali se všichni smát. Poslali mě, jak jsem shledal, schválně do vosího hnízda, v němž jsem se na okamžik cítil jako mluvčí měnící se moci. Nakonec jsme se domluvili s dramatikem Františkem Pavlíčkem, tehdy ředitelem rozhlasu, že přepošleme z vlády slušnou sumu peněz, aby rozhlas proměnil tuhle „kafkárnu“ ve skutečné vydavatelství. Leč nestalo se tak – ti, kdož museli odejít, se vzápětí vrátili, a Pavlíček, který byl již tehdy nemocný, byl natolik unavený, že mu scházely síly, aby Orbis převzal rukou skutečně silnou… Zrcadlo: Nemáš pocit, že se tě tenkrát zmocnila touha po odvetě? Ale vůbec ne – ten Orbis potřeboval změnu, rozhlasové vysílání do celého světa nemělo vskutku žádný smysl, a co se památníku na Vítkově týče, s tím si nikdo dodnes neporadil. Ovšem pohybovat se v prostorách, kam jsme měli zakázaný vstup, a vlastně i návrat na úřad vlády beze sporu zadostiučiněním byly. Však jsem při návratu na stará místa zvolal: „Už jsem tady!“ A když jsem měl mírné verbální utkání s místopředsedou vlády Jozefem Miloškem (týkající se trapné kritiky slovenského článku o Poslední večeři) napsal jsem sice odpověď na interpelaci, ale současně jsem (o mnoho ostřejšími slovy) pravil, že se místopředseda vlády nemá do novinových článků „míchat“. Luboš Dobrovský byl věcně ještě ostřejší, když v tomto případě ve vládě Miloška označil za československého Chomejního. Za nastalých rozporů mezi kolegy, co se ve vládní budově smí či nesmí, a co se kde hodí a co je a není slušné, zaburácel jsem nahlas: "V této budově budu mluvit s každým stejně. S premiérem jako s paní uklízečkou. K té budu ovšem slušnější, protože je to dáma." Postarší úředník rozpřáhl chápavě paže a pravil na vysvětlenou: „Vždyť znáte Slávka.“ Ale co se zásad týče, ty mám tři. Tu první jsem si přinesl z předchozího života: Deus dat, cui vult. Bůh dá komu chce. Druhá byla heslem valonského pluku v 18. století: Kdo se otře, ten se píchne. Čili nenechávám se beztrestně okopávat, a na několik „otěrů“ jsem odpověděl, jako příslušník valonského pluku. A do třetice: S hovnem nezápasím. Protože ať již vyhrajete nebo prohrajete, výsledek, co se pomazanosti týče, je v podstatě stejný. Zrcadlo: Takže sis nejspíše v životě nadělal dost nepřátel… To ano. Kolega v rozhlase, který kdysi slzel nad mým kolegiálním jednáním, se stal později mým popravčím katem. A nejlépe tvou poznámku o nepřátelích potvrdil komunistický předák, který mi sděloval výsledný ortel, když jsem ještě seděl ve Světě v obrazech. Neřekl mi, že bych byl drzý ničema, že jsem se eventuálně dopouštěl lží nebo že jsem někomu ublížil. Pravil jen se studem ve tváři: "Máš příliš mnoho nepřátel." " Nevadí," navázal jsem. "Život zdaleka nekončí, a já si na svou příležitost ještě počkám." Zrcadlo: Prima, ale nakonec vás při vzniku federace a dělení státu přece jen z úřadu vymetl Václav Klaus. Na tu dobu mám ovšem roztomilé vzpomínky. Staří ouřadové se vyptávali, kam mají odložit staré písemnosti, ale výsledný pokyn zněl: vyhodit. Tak se vyhazovaly například i doklady o tom, co Československo učinilo v životním prostředí, a likvidovaly se i jiné dokumenty. Před koncem roku 1992, kdy jsem již dosáhl důchodového věku, tedy všichni balili, svazovali výsledek letité práce. S Novým rokem měl totiž nastoupit Klaus a jeho lidé a v personálním oddělení již připravovali písemné doklady o skončení pracovního poměru. Jediným človíčkem, který všem hrál na nervy, jsem byl ovšem já. Nechával jsem celostěnnou devítipatrovou mediální knihovnu v klidu a o nastalém dějství jsem spisoval Zahradní slavnost pro patnáct milionů. Úředníci tedy ráno přicházeli a můj elektrický psací stroj otřásal i sousedním zdivem. Přitom občas někomu odnesli rádio, vzali mi na okamžik psací stroj, avšak já si zabral okamžitě mašinu, která přicestovala ze světové výstavy v Seville. Teprve když bylo dílo dopsáno, musel jsem na několikrát vynést veškerou západní legislativu, týkající se médií, ke své přítelkyni. Několikrát jsme se otočili, než jsme materiál, výsledek mé práce pro NATO, zachránili. Přitom paradoxní je, že se úřad demobilizoval dávno, než se dostavila nová vláda. Kdyby došlo v té době ke skutečnému maléru (a při dělení státu to nebylo vyloučeno) neměli jsme vlastně ani spojení, a dokonce (až na mě) ani psací stroje. Když přišli inventární specialisté, neshledali, že bych cokoli zcizil. Přibyl však malý stolek s umakartovou deskou, který jsem našel pohozený kdesi na chodbě. Nebyl evidován, a tudíž nastal inventurní malér. Ten stolek by měl být vystavený v historické expozici věnované dělení státu. Byl to totiž kus pokecaného, spáleného nábytku, na němž se vařila káva. Vyprovodil jsem tedy pana inventurníka, a zavolal šéfa úřadu. Vyložil jsem mu, že jsem již jednou musel z úřadu odejít po srpnu 1968 – ovšem komunisté byli při vší darebnosti alespoň kavalíři. Neobtěžovali mě žádnými inventurními šarádami, třebaže jsem měl kancelář vybavenou starožitným nábytkem, ale také malou galerií, v níž nescházel ani obraz Mařáka, historické bitevní scény a jiné obrazy. Odcházím-li tedy podruhé, měli by si, jak jsem poznamenal, tyto ostudné trapasy odpustit. Šéf se omluvil a vzápětí mě volala další dáma, pravá ruka šéfa úřadu v oboru inventur. Prý jsem nemusel zrovna volat nejvyššího pána, pravila, a tak jsem jí zopakoval přesně totéž, co jsem o kultuře úřadu před chvílí řekl jejímu nadřízenému. Přes další dva telefony se konečně ozval inventurník, kterého jsem již jednou vyprovodil z místnosti. Stanovil jsem si čas předání na 14.00, a ouřada si netroufal ani vstoupit do místnosti, v níž jsme si s přítelkyní Miroslavou vařili poslední kávu. Pak jsem sebral aktovku, a inventurník sedící na židli za dveřmi tiše pootočil klíčem v zámku. Zrcadlo: A pak… jsem se setkal s Milošem Zemanem, kterého upoutala právě moje Zahradní slavnost. Vlastně dodnes nevím, kolik těchto svazků vyšlo. První vydala Pražská imaginace, potom se objevilo další vydání, s jiným materiálem na přebalu, a po čase se zase vynořily tytéž svazky s jiným papírem. Leč - vzhledem k vazbě na Zemana – svou roli svazek splnil. Takže jsem se stal analytikem Lidového domu (nástupní plat 5000,) a můj denní rozvrh počítal minimálně s deseti hodinami tvrdé práce. Moje dohoda s Milošem Zemanem spočívala v jednoduchém principu: že totiž budu řezat i do „vlastních“, a za celých deset let naší spolupráce si nemohu stěžovat, že by jednou jedinkrát do koncepce a podání expremiér zasáhl. Tím spíše mě ovšem nemilovali v Lidovém domě, a teprve s odstupem času jsem se dozvídal, že kdekdo trval na přerušení spolupráce s mou maličkostí. Miloš Zeman však trval na svém. Vzpomínám si, že chlapci, kteří nic skvělého nenapsali a možná nenapíší vůbec nic, měli potřebu mně poradit. Jednoho z nich jsem tedy přivedl k oknu, odhrnul záclony a pohlédl jsem vzhůru. On sledoval můj pohled a zaměřil se také na horní okap kdesi nad čtvrtým či pátým patrem. Přirozeně se divil, co mě tam tak zaujalo. Pátrám po tom, kde berete svou aroganci, pravil jsem. Protože při mém vzdělání a jazykovém vybavení a rozepsaných dílech, bych se s vaší drzostí musel napájet z toho nejvyššího okapu. Zrcadlo: A tak jsi potvrdil mou tézi, že jsi si mnoho přátel nezískal. To ano – mimochodem personál v Lidovém domě nebyl dvakrát vychovaný, takže jsem jednou Zemanovy poradce, kteří neodpověděli na můj pozdrav při vstupu do sekretariátu, jak se patří „sprdnul“. "Kdopak vychovával tyhle chlapce," zeptal jsem se šéfa sekretariátu. "Ti snad neměli ani rodiče, a nejspíše je našel někdo na hnoji. A ti by se rádi objevili se Zemanem ve Strakově akademii? Ani náhodou – s nimi se Zeman nesmí objevit ani na ulici před Lidovým domem!" Šéf sekretariátu se usmál, vyprovodil mě na chodbu, a přiznal, že jsem chlapcům udělil slušnou lekci, ale že na jejich chování se nic nezmění. Konečně Miloš Zeman je nakonec tak jako tak nakonec do jednoho vyhodil. A já jel tedy v tomto tandemu dál, sepsal jsem zhruba 7 tisíc stran, které jsou již na cédéčku, a dva svazky o počátku a konci (po 600 stranách) již vyšly. Vyjde i zbytek – možná, že se toho nedožiji, ale srovnávám-li se s Ferdinandem Peroutkou, pak tento skvělý novinář zpracovával jen léta 1918 až 1921. Tedy zhruba tři roky, v nichž se neměnili vlastníci, byrokracie zůstala na svých místech a o skandálech a zlodějnách, jimiž jsme prošli my, nemohlo být ani řeči. Já jsem zpracovával osmnáct let, vědomě jako vodítko pro budoucí historiky, kteří se budou sotva prohrabávat svázanými svazky novin. Je to vodítko pro ně, i pro budoucí čtenáře, kteří nebudou moci pochopit, že jsme tohle všechno viděli a mlčeli jako berani. Takže jsem se Zemanem prošel i sněmovnou a nakonec jsem se vrátil znovu do Strakovy akademie. Tady mě vítal zejména lid obecný, třeba obsluha v množírně, topiči, paní holička a vrátní. Tak jsem tu strávil poslední čtyři roky v Zemanově poradním sboru. A co se analýz týče, až do roku 2006 jsem pokračoval ve vlastní režii. Když kupujete noviny, ale také počítač, tiskárnu, jde o náklady trvale neúnosné. A když jsem shledal, že nastal okamžik, že bude záhodno dílo ukončit, stalo se tak. Mimochodem všechno o mých osudech se nachází na zmíněných sedmi tisících stran, a protože já jsem nátura dosti otevřená, nikoho jsem nešetřil, a pro sebe jsem si nechal jen nemnoho tajemství. Sám sebe jsem odhaloval v každém pokračování. Podařilo se mi ovšem jedno skvělé dílo, přímo skvost. Když jsem dostal seznam poslanců, kteří v prezidentské volbě zradili Miloše Zemana, navázal jsem na podobný kousek, jaký se podařil americkému prezidentovi Bushovi. Vydal jsem totiž karty zrádců. Respektive rozvrhl jsem všechny krále, esa, dámy a kluky, ba i nižší hodnoty a moji spřízněnci bleskově tento popis převedli do reálných karet. Teď se tedy věnuji vydávání knih, které čekaly na svůj čas, a publikuji, mimo jiné nebo především, v Pozitivních novinách. A mohu jen toužit, aby moje svazky, jejichž seznam se na stránkách těchto novin objevil, nakonec doputovaly ke svým čtenářům. KONEC |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Kraus |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Vladimír Just |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jiří Menzel |