Slavomír Pejčoch-Ravik: Tomáš Garrigue Masaryk - O síle slabých

Rubrika: Publicistika – Historie

PhDr. Slavomír Pejčoch-RAVIK

SÍLA SLABÝCH

"Většina lidí si myslí, že stát, aby mohl být šťastný, musí být veliký;
avšak i kdyby měli pravdu, nemají představu o tom,
co je veliký a co je malý stát..."
Aristoteles

Příběh pátý

Tomáš Garrigue Masaryk - O síle slabých

Tomáš Garrigue Masaryk – filosof-humanista a první prezident samostatného československého státu, je poslední z řady pěti postav, které se nesmazatelně vepsaly do národních dějin.

Procházíme-li Masarykovým životem, zdá se nám, jako by tato význačná postava v podstatě přebírala štafetový kolík boje proti duchovním temnotám z rukou Karla Havlíčka Borovského.
Nebylo rovněž náhodou, že to byl právě Masaryk, kdo napsal o Havlíčkovi a jeho století dosud nejhodnotnější studii.
I po fyzické stránce šlo o postavu neobyčejnou – jestliže se totiž ušlechtilost ducha nesmazatelně vrývá do lidské tváře, pak právě u Tomáše Masaryka najdeme v tomto smyslu příklad přímo klasický. Kdyby se na skupinovou fotografii se spoustou lidských postaviček zadíval člověk, který prvního prezidenta republiky Československé vůbec neznal, přece jen by se pohled soustředil právě na Masaryka, který i v nepřehledném davu markantně vynikal.

Masarykovy životní cesty a boje bychom mohli rozdělit přibližně na dvě epochy. Ta jedna je obdobím vnitřních zápasů na domácím kolbišti, ta druhá se otevírá Masarykovým vstupem do sféry vysoké evropské politiky v letech první světové války. První epocha měla Čechy – především po mravní stránce – připravit k rozhodujícímu konfliktu o osvobození malého středoevropského národa ze staletého habsburského útlaku. Ta druhá znemenala počátek vlastního konfliktu s nekompromisní mocí monarchie – dovršila se vyhlášením a uznáním Československé republiky jako samostatného státu.

Když Masaryk v minulém století přijížděl do Prahy, čišelo to tu malostí. Reprezentanti národní politiky se utápěli ve své bezkoncepčnosti, lidé se spokojovali s povrchním vlastenčením a kamkoli se člověk podíval, vládla prostřednost.
Bylo jen přirozené, že osobnost Masarykova formátu v tomto poklidném městě působila provokativně od prvního okamžiku. Nebylo sféry, do níž by profesor Masaryk nebyl o vlastní vůli nebo i bezděčně zatažen. Dvě z nich však stojí ua zvláštní pozornost – neboť obě zjednaly Masarykovi v českém prostředí znímost, ale také nenávist malého člověka.

Masaryk se především zúčastnil boje o padělky údajně starých, středověkých rukopisů, které měly před světem doložit prastarou kulturu národa. Teprve odstup času ukázal, že v bouři, která zahýbala národem, nebyly vůbec důležité samotné rukopisy jako spíše princip, že se lži, podvody a machiavelistické chytráctví v dějinách nevyplácí a že národ, který chce zaujmout v dějinách své oprávněné místo, důstojné místo, nemůže své požadavky opírat o henebné lži a klamy.
Podruhé se utkal Masaryk s českou společností v souvislosti s obviněním žida Hilsnera z rituální vraždy. I tady se nejednalo jen o justiční omyl a jen o záchranu člověka, který se náhodou jmenoval Hilsner.
Masaryk se především postavil nízké rasové nenávisti a předsudkům, na nichž nebylo možno postavit velké národní dílo. Přes všechnu averzi okolí se však i tentokrát ukázalo, že poctivost, charakterní politika nezískává okamžitý a krátkodobý aplaus – je to kapitál, který nese vysoké a trvalé úroky respektu a vážnosti teprve s velkým časovým odstupem.
Tohle všechno se však v plné míře projevilo teprve v první světové válce, kdy T. G. Masaryk vstoupil do odhodlaného boje za státní samostatnost.
Zdá se až neuvěřitelné, že se Masaryk k tomuto kroku odhodlává v letech, kdy lidé jeho věku mají už svrchovaný nárok na zasloužený odpočinek.
Bylo mu šedesát pět let, když zahajuje prakticky sám – jen za pomocí několika přátel – riskantní zahraniční akci. Chtěl-li si ostatně v letech první světové války zachovat svou mravní bezúhonnost, nezbývalo nic jiného než opustit zemi – na rakouské půdě by buď zdiskreditoval celoživotní dílo, nebo by skončil ve vězeňské cele.

Plán na rozbití monarchie, s nímž vstupoval na území západních mocností, byl dlouho rovnicí o mnoha neznámých – neboť neznámý byl především výsledek války, ale také konečné postoje dohodových mocností, které s rozbitím mnohasetleté, zavedené monarcjie střední Evroppy vůbec nepočítaly. Faktem ovšem zůstává, že se vytrvalá práce v cizině, podložená hlubokými znalostmi středoevropské tématiky, Masarykovi podařila. Ve válce padly tři velké evropské monarchie – pruská, ruská a rakouská.

Nás v této souvislosti bude zajímat jiný aspekt Masarykovy práce – nutnost vyrovnat se s otázkou smyslu lidských dějin a smyslu dějin malého národa především.
Člověk nemusí ani studovat historii, aby pochopil, že velké národy se těmito problémy vůbec zabývat nemusejí. Jsou dosti silné a početné, aby zdůvodnily svou existenci svou rozlohou na mapě a svým ekonomickým potenciálem.
Malé národy, právě tak jako jedinci uprostřed četných mas, to měli vždycky obtížnější. Musejí totiž, jak říkával Masaryk, svůj dějinný smysl neustále hledat a naplňovat. Nejsou to proto velmoci, které nalézají řešení existenčních problémů lidí a národů, ale ti drobní, nepatrní na mapách světa, kteří posouvají dějinami pomezní praporky humanity a lidskosti.
Kdyby v historii záleželo jen na velkých, kteří mají sílu a vůli diktovat světu své právo, často právo jen pěstní, rozhodovala by dnes na světě jen hrubá fyzická síla a člověk by tedy patřil, jak kdysi zmínil Masaryk, nejspíše jen na stránky zoologických učebnic.
A proto – jakkoliv je váha malých a slabých v běhu světa nevelká, jsou to oni, kdo posouvají laťku lidskosti přes odpor nejmocnějších. To ovšem znamená, že pěšáci šachovnice světové politiky musí zakotvit své pojetí jinde než v územní a početní převaze – musejí, tak říkajíc, napojit své ideály na vyšší principy světa, na víru, že spravedlnost, pravda a jejich vítězství jsou naším údělem a nadějí zároveň.

Z tohoto bodu rozvíjel Masaryk i své pojetí demokracie jako nosného principu své humanitní filosofie.
„Ideály humanity a demokracie vždy jsem pojímal sub specie aeternitatis – ze zorného úhlu věčnosti.
Válka a její hrůzy vedly a vedou ku přemýšlení o problému náboženském. Já v náboženství nalézám ideál pravé dokonalosti a odtud objektivní měřítko pro všechno konání lidské. Tento ideál dokonalosti učí člověka vystříhat se malosti a malichernosti. ... Pocit věčnosti dělá nás skromnými a vede k uznání všeobecné harmonie. Odtud také čerpáme pochopení světového a společenského vývoje a zdokonalování, utvrzuje se naše víra v pokrok...“

A jinde se praví:
„Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a v nesmrtelnou duši; to je pravá metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže býti lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.“

Moderní doba ztratila ovšem cit pro pojetí života přesahujícího meze přízemní existence. Vytratily se duchovní rozměry našeho nazírání na svět a jeho smysl.
Toto kruté zredukování člověka, ducha a metafyzického chápání našich cest začalo už dávno – ve století sedmnáctém, v době Komenského, kdy matematici a fyzikové začínali od sebe ostře odlišovat svět pasivní měřitelné hmoty a duši a duchovní obzory lidské bytosti.
Věda rozkládala svět na měřitelné detaily, soustřeďovala se na hmotu a kvanta a všechno nevažitelné, nepozorovatelné postupně odsunovala na vedlejší kolej, daleko za periferii vědeckého zájmu. Vše, co leželo mimo rámec elementárních fyzikálních zákonů, ocitlo se také mimo solidní pole přijatelných a ověřitelných teorií. Tím bylo i dáno postupné zredukování člověka – z mnoha rozměrů vyšly nakonec je plošné dimenze.

Osmnácté a devatenácté století akcentovalo u lidského rodu především rysy, které se uplatňují ve sférách svobodné ekonomické soutěže. Karel Marx a jeho žáci zase odvozovali člověka ze vztahů, které lidé zaujímali ve výrobě. Někteří filozofové srovnávali lidskou bytost dokonce se složitějšími stroji.
A tak se stalo, že časem zbytněla jen některá a vůbec ne podstatná charakteristika Homo sapiens. Kdo tomuto zredukování člověka a přírody nenávratně podlehl, nepochopí Masaryka. Ale nepochopí ani filosofii zbudovanou na ideálech a našich věčných perspektivách.

Nebudeme zde zapřádat diskuse o tématech čistě teologických – nemůžeme však přejít otázku, na kterou by naše doba odpovědět měla, ba ke které – jako individua žijící na této zemi – zaujmout stanovisko musíme. Otázka zní: Jsou etické normy Nového zákona kodexem dobrým či nikoliv? Stojí zásady hlásané Kristem za to, abychom je následovali?
Jestliže řekneme že ano, a slušný člověk nemůže říci ne, dostaneme se na tutéž duchovní půdu jako Masaryk, a tak nepochybně zjistíme, že evangelia jsou dobrým stavebním kamenem, abychom na nich zbudovali humánnější společnost.
Spolu s Masarykem poznáme, že na těchto základech spočívá i demokracie a humanita jako proces zušlechťujících se bytostí. Zásady Kristova učení: rovnost všech před Bohem, příkaz, abychom nezabíjeli, nelhali, neodpírali zlu zlem, abychom se drželi spravedlnosti, ctili rodiče, odpouštěli, nelakotili se, nečinili jinému, co nechceme, aby jiní činili nám a abychom milovali své bližní – to jsou vskutku principiální základy lidského soužití.
Člověk má přirozeně tendence unikat sám sobě, hledat vzory v minulosti, omlouvat historií a činy druhých vlastní slabost. Masaryk k tomuto problému a také k otázce nezadatelné individuální odpovědnosti lapidárně poznamenal, že „neběží o to, co Napoleon dělal a co dělají Napoleonové teď, nýbrž o to běží, co mám a smím dělat já!... To jest: jednání cizí nemůže být samo sebou ospravedlněním jednání nesprávného.“
A jinde na toto téma říká, že neběží o to, co dělají jiní, neběží o „cizí nehumánní jednání“, nýbrž o to běží, co mám a chci dělat já, ten vnitřní člověk – o to běží, mám-li a smím-li jednat proti vlastnímu smýšlení nebo ne.“

Tento přístup k životu a k jednání je ovšem osobně náročnější než konání zbavené všech etických ohledů.
Je tedy lákavé popírat, přehlušovat své svědomí, zapírat svůj podíl na běhu světa a vidět jen to, co je viditelné.
Avšak i svědomí má svou platnost. Etikové všech směrů se shodují, jak říká Masaryk, že „svědomí je tak dobře daný fakt, jako jiné fakty a zjevy. Nějaký minerál není faktem o nic více a faktem bezpečnějším než to, že nás nelidskost trápí a lidskost těší.“
Masaryk na tomto pojetí morálky a svědomí pochopil jedinečné postavení člověka na tomto světě, jeho osobní odpovědnost a nezadatelnou mravní suverenitu, kterou nesmí porušit žádný mocenský systém.
V tomto smyslu je člověk se svým svědomím nadřazen veškeré moci světa. Společenské systémy, státní organizace, nemohou zneužívat lidské bytosti jako prostředku; naopak společnost a její organizace nám mají být prostředkem k naplnění našeho nepřenosného, individuálního poslání na tomto světě.
Kultivovaný člověk zná z vlastní praxe, že se musí na bezpočtu životních křižovatek, ve všech rozhodujících okamžicích, rozhodovat sám – po konzultaci s vnitřním hlasem svého svědomí. Každý z nás je tedy soudcem toho, co je rozumné a mravné a co rozumné není. Závisí na naší volbě, čemu dáme svůj hlas, v kterém společenském pohybu se chceme angažovat. Jak často jsme ovšem přitom nuceni se distancovat od společnosti, v níž žijeme?
Státy a jejich řídící instituce nám přirozeně odmítají přiznat právo, abychom jako jedinci rozhodovali, kdy moc jedná správně a kdy je hodná odsouzení. I v demokratických systémech (o totalitních ani nemluvě) se svědomí dostává do silového tlaku úzkých stranických zájmů, do vlivu většiny, která se drží zásady, že její rozhodnutí je poslední instancí.
Na mezinárodním poli platí tytéž praktiky – pravdu má vždycky z moci své síly silnější strana. Tohle je však zásada práva pěstního, uplatňovaného jen tu a tam v rukavičkách z kůže jemné, jindy rukavicemi boxerskými. Jak by řekl T.G.Masaryk – Pravda nad námi.
A tady bylo a je základní ohnisko napětí mezi člověkem, který za svou pravdou kráčel, a mezi silou, mocí, která zná jen jedno kritérium – vlastní existence a trvání.
Leckdo ze zastánců moci nám v této souvislosti může namítnout běžným úslovím, že každý máme svou pravdu. Ale toto tvrzení je již jen polopravdou – neboť všichni lidé jsou s to se v elementárních otázkách etiky domluvit. A násilí zůstane násilím – i když je omluvím nepřátelstvím, svou třídní anebo mocenskou pozicí.
Nemůže být mravným systém, který dopustí, aby byla část lidských bytostí sešlapána v prachu politického boje. A společnost lidská nemůže být zdravá, jestliže přehlíží všechny kritické jevy, o nichž jsme v této studii hovořili – jde totiž vesměs o procesy, které jsou namířeny proti lidským perspektivám a proti budoucnosti světa.

Existují přirozeně rozdíly – spíše rozdíly ve stupni než v kvalitě – mezi státními systémy a mocenskými strukturami. Míru jejich patologičnosti pak můžeme směle odměřit podle toho, jak často a jak hluboce se my, jednající, odpovědné bytosti s těmito systémy rozcházíme.
Druhým indikátorem je pak míra totality, jinými slovy stupeň nátlaku, jímž nám společnost vnucuje nekritické, nevědecké formy myšlení, přežilá schémata a své státní náboženství plné dogmatických lží a polopravd.
Tak ačkoliv se snad každá ze společností světa ráda pokládá za systém demokratický, pravdu má Masaryk, když říká, že demokracie je procesem stále se reformující a uskutečňující demokracie.
Společenství totalitní na této čáře postupného vývoje lidstva klesla hluboko k absolutistickým systémům, s tím rozdílem, že žádný absolutní vladař neměl v rukou tak děsivé prostředky totální kontroly, tak velkou schopnost ničit lidský intelekt a dokonce i potomstvo svých obětí...
Tady, v napětí svědomí a moci světa nacházíme klíč k pochopení Masaryka, ale také Havlíčka, Chelčického, Komenského a Husa.
Jejich osobní příklady hovoří o velikosti oběti, kterou odvážní jedinci přinášejí světu. Avšak jejich sled na vzestupné lince pokroku nám zároveň ukazuje, že žádná oběť není marná. Společenské systémy založené na teroru chátrají a mizejí v kanalizačních stokách dějin. Odpovědný člověk s citlivým svědomím zůstává.
Fyzická moc státu může na čas uplatňovat svou vůli – ale v dějinách není násilí posledním argumentem a rozhodně tu nemá poslední slovo.
Každý z velkých duchů dějin, ať už je to někdo z naší pětice, anebo Platon, Tomáš Akvinský, Galileo či Einstein anebo kdokoli jiný, ztěžují příštím mocenským ambicím jejich působení na tomto světě. Neboť uprostřed temnot totality člověk rozeznává, že na zemi také bylo a musí být světlo, a tito velcí mužové několika tisíciletí nás vedou i temnotou násilí jako bludičky nad močálem. V tom je jejich smysl i dávno po jejich smrti.

Dnes, v závěru 20.století, kdy citlivý duch lepší části lidstva už jen s rostoucími obtížemi snáší tlak moci proti svědomí, máme v rukou deklaraci lidských práv. Od psané listiny, od litery zákona k realizaci je sice ještě daleko, ale ti, kdo se vydávají cestou světla, mají v ruce statut, v němž je zakódováno, co by mělo být a co nutně bude. Lidská práva zafixovala totiž fakt, že člověk, jak jsme si řekli, stojí nad násilím a mocí státu.
Moc zatím spoléhá na lidskou lhostejnost a věří, že lidé ztratili smysl pro lidskou účast na tomto světě. Není to pravda. Mocní se pouze ze všech sil snaží odvést tretkami konzumu pozornost od bytostnějších lidských potřeb.
Docela prostí lidé jsou však ochotni se angažovat pro ušlechtilé cíle, jestliže je ovšem pro velké myšlenky dokážeme získat. Masaryk to dokázal – při vší své teoretičnosti byl také člověkem ryze praktickým a ve svém literárním díle byl mimořádně sdílný.
Sdílní jsou i ti filozofové moderní doby, kteří dokáží člověku nabídnout velké myšlenky a kteří vůbec mají lidem co říci. Bohužel, mnoho společenskovědných autorit zpracovává svá díla jen proto, aby v nich bravurně žonglovali abstraktními pojmy před kolegy z oboru.
Československo a jiné země, nesoucí podobný úděl, jsou příliš malé na to, aby si mohly dopřávat tento hýřivý luxus. A snad proto neztratilo Masarykovo dílo dodnes nic na své působivosti. Je výzvou k následování, pokynem k poctivé snaze o změnu nesnesitelných poměrů.

„Nečekám spásy od žádné strany“, říká Masaryk, „ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když je toho třeba, pravdě dát svědectví i veřejné, všecka viditelná organizace nám nepostačí.“

A jinde T. G. Masaryk říká, že „humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem. Obrana fyzická", poznamenává Masaryk, „to je mi málo... Každý má povinnost se brániti mravně, tj. ničit absolutismus duchovní. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie.“

Masaryk nežádal velké heroické činy, jichž je ostatně schopno jen několik málo výjimečných jedinců – cenil i práci drobnou, postupné zušlechťování sebe sama, svého okolí, vývoj po milimetrech. Ale i tento pozvolný, téměř nepozorovatelný posun dělá dějiny.
A v tomto posunu můžeme také prožít plný život a osobní štěstí. A tady se dostáváme znovu k poměru sil mezi zdánlivě bezmocným jedincem a všemocnou organizací státu. Na první pohled se zdá, že tento boj nemá šanci na vítězství. A přece nás svět kolem přesvědčuje o tom, že se moc, nadaná všemi prostředky násilí, obává i jednotlivého úsilí a zásadovosti – kdyby neměla strach, nezesilovaly by totalitní režimy svůj teror, bylo by méně hysterie ve sdělovacích prostředcích a více jistoty ve vládních křeslech.
Zlo jednou započaté se zvolna stravuje a nenalézá východiska. Jistota charakteru, rovná páteř a ruka nepodaná špatnosti k pomoci, to jsou sice zbraně nevelké ráže – přece však urychlují rozklad totalitních režimů, vynucují si respekt okolí a budí obavy ze zítřka na straně moci. Jestliže svět dnes, v závěru 20. století, uprostřed založených ohnisek zkázy a násilí má něco obzvláště zapotřebí, je to především tento na pohled chudý, ale přitom nesmírně vzácný postoj.
Ve státech, kde se dýchá volněji, mohou kultivovaní lidé učinit více – založit na církvi neviditelné, jak by řekl Masaryk, viditelnou církev tvořenou bytostmi, které by dávaly svému okolí záruku pro nastávající proměny světa.

A to byl hlavní důvod, proč jsme představili pětici mužů, kteří v nejobtížnějších podmínkách ovládané země, proti přesile moci uplatňovali svědomí, vůli a etický řád. Na jejich příkladě také poznáme možnou sílu slabých, která revolucionizuje a mění svět.

Příběh první:    Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu
Příběh druhý:   Petr Chelčický - Duch proti moci
Příběh třetí:     Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem
Příběh čtvrtý:   Karel Havlíček Borovský - Jedinec proti násilí
Příběh pátý:    Tomáš Garrigue Masaryk - O síle slabých

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 01. 2008.