Slavomír Pejčoch-Ravik: Rozhovor se zrcadlem (3/4)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

ROZHOVOR SE ZRCADLEM aneb OTEVÍRÁNÍ ZAPOMENUTÝCH KOMNAT (3/4)

Zrcadlo: Mimochodem, pochlub se, jak probíhaly tvoje srpnové události?

Tak nejprve otázky, které mi předkládali moji kolegové a noviny a politikové: Vstoupí nebo nevstoupí? A co budeš dělat ty, když přijdou? vyptávali se mě úředníci předsednictva vlády. Moje odpověď byla prostá: tak pro mě jednou provždy skončili a budu se chovat tak, jako by tu nebyli. A tak jsem se v nastalé krizi také zachoval. První informaci, že jsou „bratři“ na cestě, jsem dostal o půl dvanácté v noci od bratra Zdeňka, který sloužil v ostravské redakci, měl noční službu a který také uzavřel dohodu s lékaři v nemocnici na hranicích kdesi u Petrovic na Bohumínsku. Nu a ti mu zavolali, že právě první tanky prorazily hraniční závoru. Já jsem se ukládal zrovna do postele a tehdy jsem mu s klidem Angličana pravil, že se zeptám ráno ministra obrany Dzúra a že jde zajisté jen o nějaký poplašený přesun. Načež mi bratr sdělil, že už slyší rachocení pásů a že zprávu potvrdila agentura Reuter. Zapnul jsem tedy rádio, z něhož se ozývala pohřební hudba. Byl jsem tedy okamžitě „v obraze“, vytáhl jsem z postele kolegy z redakce a hlavně šéfa vládního sekretariátu Honzu Pštrosse, starého vládního praktika a absolventa „převýchovy“ v Mauthausenu. Kliďase, kterého hned tak nějaký poplach nevyvedl z míry. „To je zajímavá zpráva,“ pravil rozespale. „Dělo se ve dne něco?“ Ujistil jsem ho, že nikoli, a Honza tedy pravil, že se jde podívat na „úřad“ a že se mi ozve. Leč neozýval se, já jsem od vzdálených příbuzných vyzvedl pistoli, trofej z druhé světové války se dvěma zásobníky, no a ráno, když už nejezdily ani tramvaje, jsem se vydal do Strakovy akademie. Stopnul jsem si jakéhosi dobromyslného člověka a vydali jsme se na Klárov. Tam už byl parčík plný protiletadlových děl namířených do davu, v němž převládali úředníci vlády. Všichni se tlačili kolem benzínové pumpy, která tu už dávno není. Já však dbalý svých předsevzetí jsem ruské vojáky nebral na vědomí. Cestu k předsednictvu vlády blokovaly dva tanky a plno výsadkářů s červenými barety. S kufříkem v ruce a ve svátečním odění jsem kráčel tehdy napříč Klárovem a rovnou k tankům. Teprve o jeden, dva dny později v těch místech zastřelili dívenku, která tu má dodnes památník.
Kupodivu suverénní krok odhodlaného muže výsadkáře odzbrojil – okamžitě mi uvolnili cestu a já jsem se ocitl zničeho nic na krátké cestě k vládní budově. Všude ticho, ani ptáček nezaštěbetal, mrtvolná atmosféra jako po jaderné válce. Teprve pak jsem si uvědomil, jakou jsem ztropil pitomost – že mě totiž pouze přidají k zatčeným, jimiž byli všichni, které v noci zastihli. Byl tam Lubomír Štrougal i premiér Oldřich Černík, ale také domovník, který v budově bydlel a kterého přivedli v pyžamu i s manželkou, nějaký úředník, ale i „esenbáci“. Protože armáda neměla potuchy, kdo je vlastně hledanou osobou, přivezli řidiče ze sovětské ambasády, který definoval „who is who“. Když se chystali „čapnout“ skutečné papaláše, policisté sáhli po samopalech a kdosi z mocných je musel uklidnit. Mimochodem někdy v noci se střídali strážní na zadní straně budovy, a chlapec, který chodil od jednoho křídla ke druhému, se divil, že jej nikdo nepřišel vyměnit. Od dvou hodin snad do deváté ráno chodil sem a tam, díval se na hodinky – inu scéna jako z němé filmové komedie.
Ale vraťme se k mé cestě na „Úřad“. Zatímco jsem rozvažoval nad svou pitomostí, zaslechl jsem za sebou dupot. Šel jsem klidně dál, až mě posléze doběhl a zatarasil cestu důstojník stručným: „Kudá?“
„Rabótať,“ odvětil jsem. „Kudá rabótať?“ „Já sekretar pravitělstva,“ vysvětlil jsem stručně. „Pravitělstvo Boje u Československého rozhlasusivodňa něrabotajet,“ odvětil na vysvětlenou major s ukrajinským přízvukem. „Tak tohle vám vy darebáci (použil jsem ovšem mnohem vulgárnějšího oslovení, které je běžné hlavně na Ostravsku), nezapomeneme,“ zněla moje odpověď. Otočil jsem se a znovu prošel kordonem mezi tanky a vydal se spěšně k rozhlasu. Tam se už střílelo, uvnitř byli moji kamarádi a kolegové, i ti, které jsem v noci budil. Všude kolem palba, oheň, takže jsem se do budovy už nedostal.
Když jsem přišel zpátky do Vršovic, kde jsem tenkrát bydlel, padl jsem na gauč a doslova jsem se zhroutil. Za chvíli mi však už někdo nabízel vysílačku pod rozhlasem, která byla nejspíše spojena s budovaným metrem. Jiný dobrák mi nabídl tiskárnu. A nakonec mi zavolal Honza Pštross, že se sejdeme ve vládní budově na Klárově. Tam byla jakási poboční dependance hlavní budovy. Nakonec nás bylo pět, a v Aritmě ve Vokovicích byla již umístěna naše tisková skupina. Tak jsme v pěti začali úřadovat s vládou, která se utekla pod ochranná křídla generála Ludvíka Svobody na Pražský hrad. Vládní tiskový odbor se chystal dlouho předtím na vydávání bulletinu, takže jsem tento projekt začal v nenormálních podmínkách vskutku realizovat. Vedle zpráv a pokynů, které kabinet sděloval národu, byla v tiskovině velká hesla, vyzývající občany, že „bez kolaborace ztroskotá okupace“ a že zkrátka, jako za španělské války, „neprojdou.“
Plakát divadla DostavníkS prvním číslem, v němž byl i můj situační komentář, putovali divadelníci z Dostavníku, který hrál našeho „Kosmase“ a jejich přátele. Jeden z nich, Jirka Vaňáček, který hrál v amatérském souboru vlastně mne, byl tedy „mnichem a kronikářem Slavomírem“, jel jako tandemista se svým přítelem na motocyklu na Karlovo náměstí. Tam do nich pohotově vjel obrněný transportér, rozjezdil jim motocykl a oba chlapci skončili v nedaleké fakultní nemocnici. Neodehrálo se to tak prostě, jak jsem toto drama vylíčil...
Jakýsi zahraniční kameraman se zaměřil na Jiřího, který v detailu řval do všech televizí a v detailu na všech bioplátnech světa: “Copak to nevidíte? Ty svině nás tady mordují.“ Mezitím řidič motorky (ač doktor filozofie, přece jen ramenatý) Kindl, bez ohledu na vážná zranění vytáhl z transportéru velitele a začal ho škrtit. To již zastavila u chrámu svatého Ignáce tramvaj a lidé zoufale prosili rozběsněného Jaroslava, aby ruského oficíra přestal škrtit. „Vždyť ty svině hned střílej,“ prosili. Po desítkách let, kdy začali právníci ministerstva vnitra vyšetřovat zranění a vážné následky, jsem vystupoval jako svědek, že pánové opravdu rozváželi ve vládních službách náš bulletin. Paní doktorka si při líčení této události psychicky oddechla, neboť předešlého dne hovořila s člověkem, jemuž před očima shořeli v autě jeho nejlepší kamarádi. Zpověď mu totiž znovu oživila vzpomínky a on už jen plakal a plakal, a nemohli z něj dostat souvislou výpověď.

Zrcadlo: Tak a teď nám pověz, kde jsi vzal ty svou odvahu?

Milé zrcadlo, to slovo já vůbec neznám. Když se prostě vyhrotí situace, jak by potvrdila moje přítelkyně Miroslava, která se mnou nemá snadný život, ztuhnou mi pojednou svaly na pravé ruce, a pak se prostě neznám. O možných následcích prostě neuvažuji. Proto nemám doma zbraň. Když píši, většinou vnímám, že u stroje nesedím sám, a nepřemýšlím nad otázkou, že by mě někdo mohl poslat na Sibiř nebo do kriminálu. V letech, která následovala po Srpnu jsem například posílal některé studie, v nichž jsem totalitní moc nešetřil, na Západ. Většinou mi texty sfotil Bedřich Kocek a dodnes si vzpomínám, jak jsem průšvihové texty ve dvou škatulkách od endiaronu s filmy uvnitř skleniček předal na rohu Štěpánské a ulice V jámě svému někdejšímu šéfovi a také publicistovi Aloisu Svobodovi. Stalo se tak letmo, skoro za chůze a vůbec mě nenapadlo, že bych měl mít strach. Zůstala jen stopa psychického napětí, které se sklidnilo v okamžiku, kdy jsem dostal zprávu, že endiaron došel v pořádku. Bohužel, když putovala do ciziny Pandořina skříňka o životním prostředí a hrozící pohromě, mého přítele, zakladatele vydavatelství Index ani nenapadlo, že jednou bude cesta k apokalypse tak hrozivá a tolik aktuální. Jindy můj text o apokalypse a slovech slabých k třetímu tisíciletí připadalo Škvoreckým, jejichž vydavatelství bylo orientováno jiným směrem, jako text záběrově tuze široký. Tedy pětice moudrých, hovořící k třetímu tisíciletí, čekala na své odkrytí až do chvíle, než se do věci pustily Pozitivní noviny.

Zrcadlo: Avšak vraťme se k srpnovým událostem. Kde jste tehdy celou dobu, kdy byla Praha a váš úřad obsazeny, vlastně pracovali?

Většinou to bylo na Malé Straně. Brzy jsme totiž vytušili, že nás na Klárově, v pobočním úřadu předsednictva vlády „vyhmátnou“. Volby byly těžké a většinou záležely na Pštrossově fantazii. Museli jsme být, pokud možno kryti, ale v kanceláři musel být telefon, jemuž se říkávalo Černín. Ten nám umožňoval spojení s vládou úřadující na Hradě. Také jsme například úřadovali v bočním domě vedle Malostranské kavárny, v němž se nacházelo vydavatelství zdravotnické literatury. Nebo Honza našel úřadovnu sovětské hospodářské komise, nacházející se ve spodní části náměstí. Rusové se totiž všichni stáhli na svou ambasádu. Jenomže tohle bylo spíše provizorní a poněkud riskantní řešení. K obskurnosti události té doby patří, že ostatní kolegové mě nechali v tomto rizikovém místě hlídat Černín, zatímco oni šli hledat další nouzový úkryt, který by měl všechny potřebné parametry. Takže jsem si vařil okupační kafe a než se hoši ozvali z nového úkrytu, hlídala mě paní Larisa, jejíž muž byl českým právníkem. Ten mi podle našeho i mezinárodního práva vyhledával paragrafy, jak může být kolaborant potrestán a co obnáší velezrada. To byl příspěvek do druhého pokračování vládního bulletinu. Nakonec jsme skončili v ekonomicky orientovaném výzkumném ústavu v sousedství Werichova domu. Nebude ovšem nezajímavé si připomenout, že naše pětice dostala za úkol zajistit vládě podobný úkryt, kdybychom se měli jako stát ponořit do ilegality. Mělo to být místo v centru města, pokud možná nenápadné, ale mělo být vybavené tak, aby se kabinet mohl domluvit s celým světem. Neměl jsem asi příslušnou fantazii a tak skutečně exkluzivní místo objevil některý z mých kolegů – byla to hvězdárna na Petříně. Jak shledáte, bylo to řešení přímo geniální.
Petřínská hvězdárnaPřitom měl každý z nás své úkoly, pracovali jsme všichni zcela samostatně, a teprve s odstupem času jsem dostal písemný dotaz z úřadu vlády, kdo co dělal. Takže jsem shledal, co jsme všechno provedli. Někdo vládě vyzvedl v centrální bance dva milióny, vyptávali se, kde se tiskly bulletiny a kdo odpovídal za tiskovou službu. Stal se ze mě rázem Fučík alias profesor Horák. Nic jsem nevěděl, na nikoho jsem si nevzpomínal a nikoho jsem také neznal. Bylo jen štěstí, že na nás z vlády netlačili dál a spokojili se (v mém případě) s totální ztrátou paměti.

Zrcadlo: Takže jsi měl ke všemu ještě štěstí?

Také jsem, když se ohlížím zpátky, byl pod mimořádnou ochranou. Když mě například v srpnových dnech uchvacovala odvaha tisku, rozhodl jsem se, že uprostřed Prahy, přeplněné kanóny a tanky, uspořádám tiskovou konferenci. Ing. Václav Valeš, s nímž jsem toto poněkud provokační vystoupení sjednával, měl na vybranou: buď setkání s tiskem ve vládní kantýně a nebo na ministerstvu financí, které zázrakem nebylo obsazeno. Valeš, co by členem vlády, kantýnu striktně odmítl. Takže se jednalo o financích, a tamní personál zase zajistil, aby nic nechybělo. Zejména aby novináři dostali obvyklou černou kávu. Co se mě týče, měl jsem sraz s tiskem u benzínové pumpy na Klárově, odkud je to na finance vskutku jen skok. A najednou tu byly (na tu dobu hřmotné) nahrávací aparáty, kamery, žurnalisté, a u vchodu jsem se skoro srazili s Valešem, co by ministrem zahraničního obchodu, a Stanislavem Rázlem. Tak se tisk dozvěděl o životě na Hradě, o jednání s ruskou stranou, o tom, jak generalita vyskakovala vzteky, když ji Leonid I. Brežněv před českou vládou telefonicky nařizoval, že nezbývá než jednat s našimi oficiálními orgány. Jeden z generálů se tedy vypravil za ministrem dopravy, protože železnice blokovaly jakékoli pohyby materiálu, ale i odposlouchávacích souprav. Jinak, pravil, budu muset trať obsadit železničním vojskem. Pan ministr se pousmál a pravil, že lze tento malér řešit i tímto nezvyklým stylem. Pokud ovšem ruská generalita disponuje 40 tisíci železničních vojáků – a to jen na úsek z Prahy do České Třebové.
Když tisková konference, na níž Ing. Valeš znectil sovětského velvyslance v Praze, skončila, trvalo jen 20 minut a ministerstvo bylo obsazeno. Stihli jsme to tedy o fous. Jen Alois Svoboda, který vydával časopis Politika, se dotázal pana ministra: Víš, co všechno jsme pro vás udělali? Valeš mlčky přikývl. No vidíš, a my na to doplatíme jako první, a do jednoho. Můj pozdější šéf, pan inženýr, už v tomto okamžiku mnohé pochopil. Položil totiž výmluvně svou paži na Svobodovo rameno.

Zrcadlo: Nakonec jste se však přece jenom vrátili na předsednictvo vlády.

To ano – byl jsem mezi prvními. Přede mnou tu byli pracovníci desinfekční služby, uklízecí personál. Všude hučely vysavače, v ochranných oděvech desinfikovala sjednaná firma všechny prostory, a byl tu i vedoucí úřadu, tehdy (na rozdíl od pozdějšího velikášství) vlastně obyčejný člověk, který jen dbal, aby se v budově topilo, abychom měli k dispozici kancelářské potřeby, aby byla umytá okna a aby do stavby nezatékalo, prohlížel, kdepak se bratři váleli a co zničili. Karel Hájek všechnu "nádheru" fotograficky zdokumentoval. Takže jsem se přidal k těm několika chlapíkům, provádějícím vizitu. Všude, kam Rusové vnikli, zmizely propisky a různé psací potřeby. V mé kanceláři, nalézající se v levém křídle, nebyli. Zato v předsíni měli srolovaný koberec, takže tu nejspíše jen nocovali. Jeden z hostů si kdesi sehnal švestky a čistotně si je omýval v jedné záchodové míse. Když nešťastnou náhodou zavadil o splachovadlo, ozval se netušený hřmot a zatímco švestky mizely z mísy, polekaný voják vyděšeně rozstřílel záchodovou mísu. Nádherný pohled byl do „tunelu“ pod stolem místopředsedy vlády Petra Colotky – do těchto míst se uchýlil jeden z ozbrojenců, aby si ulevil. Zatímco se uklizečkám zvedal žaludek, já jsem poznamenal uznale, že šlo o "velmi kulturního člověka". "Já," pokračoval jsem, "mám v těchto chvílích také potřebu intimity, a tohle bylo asi v celé budově to nejvybranější místo." Zkrátka – když později Peter Colotka na vstup vojsk vděčně vzpomínal, vybavoval jsem si tento objev pod jeho psacím stolem, který nic netuše popsal v jiné souvislosti na Státní banku neznámý poeta. „Byl tu hovna velký kus, co nám sebral (v našem případě nechal) bratr Rus“.
Pozoruhodné ovšem bylo, čím se okupanti zabývali. Našel jsem objemný spis o „kvašení kapusty“, pytlík sušené ovocné polévky, ale také „vstupitelské boty“, hodně prošlapané „půllitry“, které jsme potom v divadle Dostavník udělovali nejlepšímu herci v představení díla "Co Kosmas nenapsal". Nakonec si amatérští herci ponechali obuv jako součást herecké výbavy. Největší trofejí byly ovšem karty, které jsou, nebo byly, hmotnou ukázkou tehdejší skladby předsednictva vlády. Vojáci posbírali totiž vizitky ze všech sekretariátů a na čistou stranu si namalovali karetní hru, celou sadu 104 žolíkových karet. V sestavě se tak ocitly vizitky Oldřicha Černíka, Gustava Husáka, Oty Šika, Lubomíra Štrougala, již zmíněného Petra Colotky a Františka Hamouze, který jinak žádnou velkou politickou kariéru neudělal. Jak je patrné, sestava to byla půvabná – karty, které bych dnes rád přetiskl, ovšem sebral šéf úřadu, který je objevil jako první. Bohužel – a kdoví kde je jim dnes konec. 

    Obálka první knížky o starožitnostech Obálka první knížky o kartách

To už jsem tušil, že dny volného psaní skončily. Za vznik dvou knih - vyprávění o starožitnostech a o kartách -však vděčím této době. Lubomír Štrougal si tehdy vzal pod svou ochranu Honzu Pštrosse a mě, ačkoli tušil, že my dva už v budově žádné zázraky neuděláme. Vytáhl jsem tedy dvě velké kartotéky připravené dokumentace ke knize o dějinách umění a počal psát. Úředníci, kteří se potkávali na chodbách, si vyděšeně vyprávěli o novinách z politické scény, zatímco já jsem bušil do stroje od rána do pozdního večera. Když se mě někdo pozeptal, co říkám poslednímu projevu Gustava Husáka, pravil jsem, že mě už politika nebere. Mým zájmem je problém, jak intarzovaný bidet měla markýza de Pompadour. Kolegové nad mnou kroutili hlavou, domnívaje se, že jsem se z vývoje událostí prostě pominul. Mé zájmy po přestálé únavě se však vskutku přesunuly jinam. Sotva jsem ukončil své dílo, jedna z kolegyň mi je začala přepisovat pro tisk a já jsem začal tvořit knihu o kartách. Za to vděčím vlastně Ing. Valešovi, který mě přemlouval – když jsem se chystal podat k Novému roku 1969 výpověď. Pravil, že jdeme do neklidných časů a že má o mně slušné reference. Takže jsem zůstal a rozmlouval nastávajícímu šéfovi, že je už zbytečné cokoli psát. Beztak nás zničí, tvrdíval jsem, a čím víc toho napíšeme, tím více materiálu proti sobě připravíme. Valeš usoudil, že jsem nejspíše lajdák a šéfovi sekretariátu pravil, že mě nelze pokládat za spořádaného státního úředníka, neboť jsem bohém. Až po odchodu nás obou s podzimkem 1969 (Valeš nakonec skončil v kriminálu na Borech), můj šéf nakonec pochopil, že jsem měl pravdu. Zůstala po mně alespoň kniha o kartách, která zásluhou spoluautora Vojtěcha Omasty vyšla na kartách jako na volných listech, ve dvou krabicích.
A ještě na něco nesmím zapomenout. Když jsem se opřel o nastávající normalizaci a sepsal několik rukopisů, jedna sada rukopisů byla uložena na Valešově chalupě v Prysku nad Novým Borem. Chlapi z StB, kteří sbírali v chalupě všechno, co potřebovali k připravovanému procesu, objevili tehdy všechny mé rukopisy, až na jeden, který přehlédli snad proto, že je omámila ochranná mlha. Byl to obžalovací spis proti normalizaci, včetně paragrafů trestního zákoníku, podle nichž měli být souzeni režiséři rozvíjejícího se dramatu. Ing. Valeš se ovšem zachoval brilantně – když se jej zeptali na původ rukopisů, které nalezli, pravil, že jej oslovil kdosi v hospodě U Medvídků. Byl to jistý pan Novák, který ho prosil o posudek. Dal mi i číslo, dodal, ale když jsem tam volal, shledal jsem, že jsem se dostal k vám na vnitro. Takže jsem papírek s číslem někam zahodil. A tím případ, který mohl být pro mě nanejvýš nebezpečný, „vyšuměl“.
Nemohu také nevzpomenout, že koncem roku 1968 uspořádali novináři, a kdoví kdo byl režisérem akce, třítýdenní cestu do Francie. Jedinečná to příležitost, jak si rozmyslet, zda se vrátit nebo emigrovat. Kupodivu Lubomír Štrougal mi cestu, za - bratru, osm tisíc korun, podepsal. V té době to byl příjem poradce premiéra za dva měsíce. Podezřelý byl ovšem sám výběr – jeden průšvihář vedle druhého. Jiří Kantůrek a jeho kolega Svejkovský z televize, kamarád Oty Šika Zdislav Šulc, moje maličkost… Mnohá jména mi vyvanula z paměti. Procestovali jsme zkrátka Francii, a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se budoucností nezabývali. Zejména, když nám Francouzi na různých místech nabízeli novou existenci. Nakonec jsme se však sešli k odletu všichni. Náš šéf, který se později objevil v seznamech agentů, se tuze divil. Přiznal se, že čekal, že asi ne všichni, ale aspoň část nás zůstane v emigraci. Nechcete si to ještě rozmyslet? Pravil, že za mě i za Kantůrka by dostal po deseti tisíci korunách. Ale my, že ne. I když cestující z Prahy, kteří nás míjeli v tunelu, a poznávali aspoň některé z nás, si poklepávali na čelo.

Zrcadlo: Nu a pak tedy přišlo krátkodobé působení ve Světě v obrazech.

Výraz krátkodobý je nejspíše nejpřitažlivější adjektivum. V listopadu 1969 se totiž v této redakci, do níž jsem v šedesátých letech občas příspíval, uvolnilo místo. Nu a v obavě, že jim nastrčí někoho z partajních kruhů, si vybrali sami zrovna mě. Také jsem se s některými redaktory znal, zejména jsme si byli blízcí s fotografem Bedřichem Kockem, a rychle jsme se zpřátelili s grafikem Václavem Rytinou, s jehož ateliérem pracuji vlastně už ve druhé generaci. Tam se tedy začalo rodit 52 zastavení s Josefem Hlinomazem, moje Klikaté cesty, analýzy ve stylu práce, kterou jsem odváděl pro Šika, spolupracoval jsem s dámami v Uměleckoprůmyslovém muzeu, navštěvoval jsem zajímavé interiéry – například Eduarda Kohouta, Jiřího Muchu, Zdeňka Štěpánka, Josefa Kemra, Jiřího Anderleho… abych se zmínil alespoň o některých z nich. Také jsem hledal poklady a psal reportáže o tom, jak najít dávno zakutané památky – například zvon na hradě Kost. Takže jsem plnil stránky materiálem ze široširého záběru a nemusel jsem dělat rozhovor s milicionáři, do něhož mě také nutili. Když jsem pravil, že nikoli, paní šéfredaktorka pravila, že tohle odmítnutí právě ode mě, rozumí se „prašivého“, ji překvapilo. Ode mě by čekala větší ochotu. Já jsem byl totiž z celé redakce jediný vyloučený .

Zrcadlo: Vida – a o tom jsme řeč nevedli, že i ty jsi vstoupil do strany.

Hrad Kost se zvonemVlastně jsem si mohl tuto šarádu odpustit, protože se tak stalo v roce 1963, kdy jsem měl tuzemská i cizí studia za sebou a v podstatě jsem seděl tehdy v rozhlase na poměrně stabilní židli. Aby čtenář pochopil, proč jsem přihlášku „podepsal“, je třeba si připomenout atmosféru, která vládla v té době v rozhlase. Na naše výtečné šéfy, jakými byli Lojza Svoboda nebo Bedřich Utitz, nemluvě o ředitelské pozici zahraničního vysílání, byl totiž vyvíjen tlak z ústředního výboru. Bylo to například přetahování, zdali nám bude šéfovat krajně levicová Milena Balašová, dareba Karel Hrabal, a také lidé dosazovaní shora, anebo šéfredaktoři, kteří měli pochopení pro naše pokusy pootevírat dveře dokořán. Byla to samosebou naivita, za kterou jsme příslušně zaplatili, žádného vítězství jsme nedosáhli, pouze s našimi bývalými šéfy se nakonec jednalo shovívavěji, než kdybychom nechali běžet události bez protestu.
Aby sis, zrcadlo, učinilo představu, jak se tehdy vládlo v rozhlase, připomenu, že jsem patřil mezi tři, čtyři komentátory, kteří v pátek měli připravit komentář týdne, což znamenalo, že jsme museli vyslechnout, a samosebou zapracovat připomínky svých vedoucích. Tak jednou jsem psal komentář k výročí Mnichova. Napsal jsem, že nešlo jen o okleštění republiky, ale o nastolení evropského režimu, v němž vítězilo přehlížení svrchovanosti. Najednou se za zcela běžné počalo pokládat porušování základních lidských práv, a to na všech kontinentech, rovnoběžkách a polednících. A oni na to, že nikoli na všech, ale jen na některých polednících… Takže jsem nechal několik pánů a jednu fanatičku rozmlouvat, zatímco jsem „zvedl kotvy“, potichu otevřel dveře a ve vší tichosti opustil poradu. Jindy jsem se zmínil (a jako historik jsem měl na svůj názor právo), že nás vlastně Habsburkové utiskovali čtyři staletí. Tři sta let jsme úpěli, zvolali mluvčí vedení, bez ohledu na to, že Ferdinand I. nastoupil na trůn roku 1526 a již o dvě desetiletí později krotil první stavovské povstání. Jiří Hanák jednou v podobné situaci vybuchl, prohlásil, že se s volama bavit nebude, prásknul dveřmi a odešel. Jirka ovšem s jedním ze zmíněných šéfů hrál po obědě mariáš, tudíž si mohl více dovolit. 
Proto nebylo divu, že když o pět let později prováděli soudruzi zúčtování, zařadili mě mezi hlavní mizery – jejich analýzu předsrpnové atmosféry jsem kupodivu našel až v Bonnu, kde mé kruciální pasáže oxeroxovali. Čs. republika po mnichovské dohoděTak se se zpožděním dočítám, že „tehdy se již vyznamenává pozdější hvězda zahraničního vysílání s. Pejčoch“, byl jsem jmenován mezi nejaktivnějšími dareby, též jsem byl podtržen za své výhrady k „sovětské velmocenské politice“, a mému textu o T. G. Masarykovi věnovali celou polovinu stránky. Tudíž jsem za jeden rok svého pětiletého členství platil čtyřmi roky „pod ledem“. Trest dosti vydatný, a nevím, zvážíme-li hledisko svědomí, zdali i zasloužený. Jinak neodsuzuji šmahem všechny komunisty – zejména ne ty, kteří se na rudou vějičku nachytali hned po květnu 1945. V té době si pamatovali totiž lidé na Mnichov a zradu mocností, i když Velký Jožka by nám také mnoho nepomohl (a jak by mohl, když s námi neměl ani společné hranice). A v živé paměti byla i velká hospodářská krize, a velké poučení třicátých let.

Pokračování... Část 4. 

  Část 1.  /  Část 2.Část 3.  /  Část 4. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2008.