52 zastavení s Josefem Hlinomazem (12)

Slavomír Ravik vzpomíná na naivní malování Josefa Hlinomaze

Mistr Hlinomaz  byl svým způsobem mistrem nad mistry. Kdybychom ho zařadili mezi vyložené naivisty, nejspíše by se urazil. Vždyť absolvoval dva roky Uměleckoprůmyslové školy. Rozešel se ovšem se školou i pány profesory pro totální neshody - a k těm docházelo prakticky vždycky, když narazil na nedostatek smyslu pro humor. Většinou ovšem, když se střetl s blbcem. Nikdy se ovšem nerozloučil se svým nástrojem - s malířskou paletou. Své příbuzenství s naivitou ovšem nepopíral.
Proto snad namaloval Školu naivity, na níž vedle velmistra oboru celníka Henri Rousseaua stojí u malířského stojanu - kdo jiný než Josef Hlinomaz. "Tady vidíte mě, co by žáka a mého učitele Henri Rousseaua", přidával legendu k vytvořenému dílu. "Krajina je napůl moje, neboť jsem svému učiteli ukradl jen lodičku s vlaječkama. A snad balón, ale pardon, ten balón je taky vlastně moje typické pojetí." Stejná a velmi půvabná vyprávění provázela i jiná, často docela střízlivá díla. Například krajinu  bez všech opic,  kouzelníků a jiných součástí malířova komparsu. "To je, prosím, krajina malovaná a la někdo. Kdo a la - to si už bohužel nepamatuji. Ale je to v každém případě důkaz, že ne vždycky jsem maloval mumraje, arcivévody a talířany - stačívala mi kdysi i jen obyčejná, trochu melancholická krajina."
A nálada, prosím, protože kdo Hlinomaze opravdu poznal, ten věděl, že je to člověk napůl "srandézní" ale zároveň melancholicky laděný. Byl také většinu času sám. Pokud netočil na Barrandově, nenatáčel v rozhlase, býval doma a maloval.

A protože si sám nepotrpěl na tituly, v nichž byl v Čechách vždycky značný zmatek, takže se absolventi policejních akademií stávali doktory práv, znalci marxismu a tělocviku získávali tituly doktorů filozofie, Josef  Hlinomaz si nedovedl představit, že by  se Leonardo ozdobil titulem akademického malíře a zasloužilého umělce.
To je skryté pozadí obrázku, na němž akademik Dr.Faust CSc. byl jmenován zasloužilým. Slavnosti se ovšem účastní i opice, smrtka, démoni... Že by byl naivní? Ovšemže ne - byl mazaný, a dovedl si tropit šprýmy v časech, kdy se tohle všechno nesmělo.
A když se dnes vracím zpět ke svým návštěvám  Hlinomazova bytu a ateliéru, sám kádrově značně pochroumán,  skoro se divím, že  jsme za tato vystoupení nedostali oba pár přes ústa. I když nakonec  i k tomu  došlo.

Co je to vlastně naivní malování?
To vysvětluje sám Josef Hlinomaz.

Chcete-li to vědět doopravdy, nakupujte u odborníků. Jsou to teoretici, vědci, znalci, kunsthistorici, ti všichni stále studují, dělají logické závěry a co řeknou, mohou také dokázat, nebo s výhradami, anebo taky vůbec ne. Moje domněnky jsou nepodložené a není vyloučeno, že plácám do lebedy. Zkrátka to vzdělání mi chybí. nic tedy z toho, co říkám, není podložené a je to naopak nepodložené. Odpovídám ale především sobě na otázku, která mě zajímá. Takže?

Žádné naivní umění není. Je jenom umění a neumění. Krátkodobě rozhoduje o tom móda, dlouhodobě všeobecná schopnost a vlastnost lidská, vnímavost. Napřed lidi malovali a tesali v jeskyních. Ne všichni. Jenom různým způsobem řachnutý jednotlivci, z nichž každý je ale úplně jiný než všichni ostatní a přece mají něco společného. A ostatní - lovci a pastevci a potom i zemědělci přihlížejí a za pár generací si řeknou: "Blázen, ale něco na tom je." A ten řachnutej neloví a oni ho živěj, a nepase, a když pase, hraje na fujaru.
A tu pastevci zjistí, že s fujarou se pase daleko lépe a veseleji.

A tak nějak vzniklo umění. Ten prozpěvoval, tloukl do bubnu a řval a hulákal tak, že strhl ostatní a ti taky hulákali a tančili a křepčili a ten měl hezčí jeskyni než tamten. A támhleten zase mluvil ve verších a ejhle ženský na něj letěly a vůbec, co by to například bylo za balet bez masek a výpravy. A merendy se neobešly bez šašků, srandistů a kouzelníků. A kněží v chrámech potřebovali atmosféru a k tomu potřebovali i herce, i básníky, i sochaře, i malíře a hudbu, ale ne už řachandu a mejdárnu, ale něco opravdickýho, důstojnýho a povznášejícího. A takový zvuky vyrábět, panečku, na to už musí být nějaký kanón. A to všechno časem dostalo fazónu a vznikly styly. A holt přestalo to bejt primitivní a naivní.

Jenže ti nejlepší z těch bláznivých nebyli nikdy a nikde spokojeni se současným stavem a začínali raději znova a od prapočátku. Když někde ten styl furt zdokonalovali a zdokonalovali až byl dokonalej, že to bylo každýmu jasný, a každej to považoval za šíleně krásný. ti praví blázni byli najednou zhnusený a šli na to zgruntu jinak, zahodili šikovnost a manýru a byli současníky nepochopeni. Pochopily je až další generace a udělaly z nich styl a tak to jde furt dokola, a ti co začínají to nový, tak to tedy je, jak jistě račte tušiti, naivní umění.

Věnujme se teď už jen umění výtvarnému, protože tak zní otázka. Já to mám rozděleno na dvě vzájemně se ovlivňující, prolínající, potírající se, a tedy vším možným způsobem promíchané kategorie. První - dokonalost sama, lidská sice, ale ne tak dokonalá, až je to nelidský. Antické sochy, italská renesance, impresionisté. Někteří Číňané a Japonci ... Zkrátka epochy. A teď to naivní. Moderní naivní vychází ze surneonaivity (česky nadnověnaivní). Nově naivní byl Rousseau a já holt jsem nadnově. To je, co? I skupinu surneonaivního umění jsem založil já a této skupiny jsem také jediným členem.

Předcházející epochy: jeskynní malby, tesby (od tesati), umění černé Afriky, všechno co bylo před antikou včetně Egypta, Indiáni a Inkové, Asie a ještě i Austrálie. Románskost, gotika, ikony. A potom malby pouťové a malby na štítech, malby vůbec, panoptika a atrakce, odtud i jisté to příbuzenství se surrealismem a pak už ten ze všech naivistů nejnaivnější náš starej zlatej primitiv, celník Rousseau, ze všech najrafinovanější, kůže podšitá. Co je to tedy naivní malíř? Nechodí do školy, netrénuje, neskicuje, nehoní ruce po papíře a nekreslí za účelem zíáskávání rutiny a šikovnosti. Neumí nic, ale do všeho skočí po hlavě. Ustavičně se přizpůsobuje. Komu? Sám sobě. Nemá vzory, a když, tak namátkově.
Má tolik nápadů, že se nikam nevejde a vybírá výběry z výběrů. S perspektivou a zákonitostmi zachází jako by mu patřily, mění fazóny podle žádných pravidel, vymýšlí rostliny a krajiny a prostory a dějiny a země a lidi a ženský, ty hlavně. Všechno shazuje a je nad vším a má smysl pro humor, to nejhlavněji, ale ne ten z humoristických časopisů. To je právě ta naivní rafinerie. A k tomu ďáblíky a pidižvíky, vévody, arcivévody, knížata, erteplata, žongléry, šašky, kouzelníky, šelmy, vopice, zebry, lvy, tygry, žirafy a proutníky, a jak vidíte, stává se se z něho básník. Všude může být všechno. Není rozervanej a nemá rozervance rád... To jsem ale naivní, co? A přitom, představte si, ještě si myslim, že jsem na něco přišel. Cha cha cha chacha !