Slavomír Pejčoch-Ravik: Vatikán a chrám sv. Petra

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Koho jsem potkal cestou    (5)

Cestou na jednom z vršků, na nichž byl zbudován Řím, na Aventinu, můžeme zastavit u „klíčové dírky“, která je skutečnou turistickou atrakcí. Jde o dírku s notně oblýskanou kovovou plochou kolem, v bráně převorství Řádu maltézských rytířů. Ozdobné keře v zahradě za vraty jsou sestříhány tak perfektně, že právě v uličce mezi nimi se vám objeví kupole sv. Petra.
Zázrak stejně velký, ne-li větší, jakým je kupole florentinská. Pozorný řidič, ještě předtím, než jsem naposledy opustil Řím, mě ještě jednou zavezl k těmto vratům. Abych se ještě jedním pohledem klíčovou dírkou rozloučil s Římem, se svatopetrským chrámem a také s Michelangelem.

STAVITELÉ CHRÁMU
nebyli jen tak ledajací muži. Koncepci řeckého kříže s kopulí vymyslel Donato Bramante, který vedl stavbu do roku 1514, po něm převzal dílo slavný Raffael, který ovšem nebyl dvakrát zběhlý v problémech velkých stavebních konstrukcí. Po šesti letech zemřel a přišel B. Peruzzi, který pracoval dalších šestnáct let; po něm Antonio da Sangallo, který zemřel roku 1546, přidal deset let práce. A teprve po nich velký Michelangelo, který přebíral stavbu jako jedenasedmdesátiletý a přesto ji stačil vést dalších osmnáct let. Definitivní zakončení připadlo Carlo Madernovi. ..

stavitelé chrámu: Bramante,Sangallo, Peruzzi, Raffael Tento sled jmen, s nimiž se člověk v této době setkává, doslova bere dech. Dva roky před tím, než zemře Filippo Brunelleschi, stavitel florentského dómu, je již na světě Donato Bramante, který se pokusí o podobný zázrak v Římě. Když je Bramantemu osm, narodí se Leonardo.
Jako jedenadvacetiletý by mohl potkat Erasma, ve dvaceti sedmi Albrechta Dürera. O čtyři roky později je tu Michelangelo a o dva roky poté může Bramante potkat Tiziana. Ve třiceti devíti letech vyzrálý Bramante má současníky Raffaela, Luthera a Corregiovi jsou již čtyři roky...

Toto kumulování postav, kulturních vlivů mě vždycky fascinovalo. Ostatně nejen mě. Byli mnozí, kteří hledali v dějinách ony osudové kmity kyvadla, které udává tón. Jak se mi zdá, jde nejspíše o cykly představující zhruba 500 let. Vzpomeňte, že okolo roku tisíc před naším letopočtem vzniká izraelské království, doba Davidova a Šalamounova a lidé přecházejí k době železné. O hloubce a dosahu těchto proměn si snad ani nemůžeme učinit představu.

Jiný osový přelom nastal o pět století později. V jednom dějovém pásu okolo 500 před Kristem se objevují Konfucius a Budha, první řečtí filozofové, velcí dramatici, rodí se Sokrates, umírá Pythagoras. Objevuje se Démokritos a Platon. V Izraeli v té době vystupuje řada velkých proroků, žije slavný Feidias.
O dalších 500 let později se rodí Kristus, který svým křížem doslova přeťal dějiny. A v pásmu jeho doby se objevuje mnoho historiků, filozofů a politiků. O 500 let později se rozpadá říše římská, ale proměňuje se Evropa. Církev vytváří první řády, které přenesou antickou kulturu do středověku. Nastupuje francká říše, vrcholí Byzanc, sjednocuje se Čína.
Bernini Přeskočíme dalších pět století a Evropa se sjednocuje na jednom duchovním principu. Vítězí křesťanství a ve všech evropských zemích se formují panovnické dvory. Období okolo roku 1500, které proměnilo Řím a celou Evropu, jsme se právě před chvílí poklonili.
Zapomněli jsme jen na velké filozofy, na Koperníka, který vyrval Zemi z centra vesmíru a uvedl ji na oběžnou dráhu kolem Slunce. Objevují se globy, hodiny s kovovou pružinou a mnoho dalších vynálezů.
Přeskočme dalších 500 let a rozhlédněme se... Ačkoliv je právě naše doba nazrálá velkým proměnám, osobnosti, které by proměnily náš svět, uvedly Zemi na novou dráhu, bohužel nevidíme. Doufejme, že zatím nevidíme. Možná, že ještě zlobí ve školách a pohlavkují je rodiče...

Mnoho toho napadá člověka, který se blíží svatopetrské bazilice.
K stavbě vskutku obrovské, k chrámu chrámů, který má navíc ještě vzácnou vlastnost: budí úctu, ale nedrtí lidskou bytost. Vidíte v dálce mravence, kteří šplhají po schodech k chrámové předsíni, ale neztrácíte nic na svém lidském sebevědomí.
Možná k tomu přispěla Berniniho kolonáda, která opticky zmenšila všechny rozměry na svatopetrském náměstí. Giovanni Lorenzo Bernini, do něhož se návštěvník Říma nemůže nezamilovat, tu vytvořil 284 sloupy vysokými patnáct metrů a 88 pilíři velkolepou kolonádu, která na obou stranách prodloužila oválnými křivkami chrám o celé náměstí. Stalo se v letech 1556-1567. Nahoře stojí veletucet světců. Je jich vskutku 144.

nádvoří chrámu sv.Petra koláž sloupořadí - foto z archivu autora

Vstoupíte-li do tohoto sloupořadí, budete překvapeni. Neboť v žádném televizním přenosu, na žádné fotografii není toto sloupořadí tak mohutné, jaké ve skutečnosti je. V každém rameni vedou vlastně tři cesty, vytyčené čtveřicí sloupů. V krajních by kolonádou projela osobní auta, prostředkem vůz nákladní.
Sloupy tak robustní, že by byly schopny nést opravdu přetěžké břemeno, mají na svém vršku jen řadu soch, jimž by ve skutečnosti stačily nevelké soklíky. A tak se zdá, že tahle kolonáda tu stojí i tak trochu jako monument Berniniho, ale zároveň i papeže Alexandra VII., který si tuhle velkolepou parádu vymyslel a jemuž Bernini v bazilice postavil opravdu důstojný náhrobek.
V koncertu monumentality svatopetrského náměstí hrají part i dvě mohutné plastiky svatých Petra a Pavla a také jeden z římských egyptských obelisků, který dal přivézt císař Caligula. Pilíř zdobil údajně cirkus pojmenovaný později po Neronovi a říkává se, že u paty obelisku byl roku 67 ukřižován svatý Petr.
Náměstí z druhé strany ovládá majestátní průčelí chrámu a nad ní se vznášející kupole, která je v průměru odvážná právě tak jako její sestra ve Florencii.
Pokud jde o průčelí, připomínající opět triumfální oblouky, je opravdu úctyhodné. Šířka bez 30 centimetrů 115 metrů, výška i s římsou a sochami na vrcholu dosahuje 54 metrů. Stačí si konec konců představit, že byste před svatopetrský chrám postavili napříč chrám sv.Víta na Pražském hradě a nebudete daleko pravdy.
A to je, řekli bychom, teprve předsíň. Najednou pochopíte, že seletecký pohled na komplex chrámu lidé, které sledujete z druhé strany náměstí, mění před touto fasádou v mraveniště. Jestliže chrám byl původně koncipován na půdorysu řeckého kříže, a v podstatě jako čtverec, Carlo Maderna, který stavbu převzal po Michelangelovi, aby ji dokončil, proměnil půdorys protažením kolmého břevna kříže.
Tak vytvořil u sv.Petra klasický latinský kříž a dosáhl výrazného zvětšení všech prostor. Mohutnost portálu, z jehož balkónu žehná poutníkům papež, je tak velká, že Madarna, buď úmyslně anebo mimoděk, dosáhl úžasného efektu. Kupole je vysoká, až pod strop lucerny, 136 metrů. Vévodí zdaleka celému Římu.
Jakmile se však objevíte na náměstí, díky průčelí chrámu se před vašima očima propadá za fasádu každým krokem. Ať chcete nebo nechcete, odměřujete svými kroky a pohledem výšku kopule, jejíž propadání nebere konce, ačkoliv tempo, jímž se opticky zvedá průčelí, je opravdu úžasné.
Zvykněte si, neboť takové je u sv.Petra všechno. Ačkoliv se tu začalo pracovat již roku 1506 za papeže Julia II. a třebaže tu kutali mistři mistrů, nepodařilo se dokončit stavbu dřív než za 120 let. Chrám byl vysvěcen roku 1626 Urbanem VIII. A to tu ještě celá staletí přidávala další šperky, které přizdobily interiér. A tak, vstoupíte-li Berniniho baldachýn nad hrobkou sv.Petra jednou z pěti bran mocné velepředsíně, zatají se váš dech.
A jste-li citlivější, zamlží se vám i oči – už proto, že člověk, který se narodil v našich zeměpisných šířkách a délkách, dlouho nevěřil, že se do Říma vůbec může dostat. A také pro majestátnost těchto míst, která srážela na kolena i evropské císaře. Hned za vchodem je porfyrová deska, na které klečeli a skládali slavnostní přísahy.
Ačkoli je tu na 44 oltářů a osm malých kopulí a 300 soch a 870 sloupů, všechny pohledy jsou orientovány k baldachýnu nad hrobem sv. Petra, který vytvořil autor kolonády před chrámem, týž Giovanni Lorenzo Bernini. Baldachýn zvedá čtveřice vývrtkovitě stáčených pilířů, které dosahují výše 29 metrů.
V chrámě samotném si mohutnost této konstrukce neuvědomujete, neboť tam, kde je všechno velké, se jednotlivé konstrukční prvky opticky zmenšují navzájem. Avšak tento baldachýn je velký jako palác Fernese, na němž se podílel i Michelangelo a který navršil na solidní přízemí další vysoká patra.
Berniniho baldachýn je také stejně vysoký jako pařížský Louvre, který byl kdysi královskou rezidencí. Všude kolem září 72 velkých olejových lamp, v nichž hoří olej z jeruzalémské Olivové zahrady. Aby papežové mohli toto chrámové centrum dobudovat, roztavili střechu předsíně římského Pantheonu – a ze zbytku stačili ještě odlít 80 kanónů pro Andělský hrad.
Řehoř XV. roku 1622 jmenoval Brniniho „Kristovým rytířem“ a pozdější velký ctitel Berniniho díla, Urban VIII., který chrám vysvěcoval, řekl Mistrovi svatopetrského baldachýnu: „Máte štěstí, že se vaším papežem stal kardinál Barberini, ale za mnohem větší čest si považuji já, že rytíř Bernini žije za mého pontifikátu.“

A teď již můžeme zaklonit hlavu a pohlédnout do vrcholu kupole, kterou koncipoval a zčásti i realizoval Michelangelo. Povolali ho jedenasedmdesátiletého a on vydržel na stavbě celých 18 let, do svých 89. Ačkoliv již předchozí architekti, zejména Bramante, snili o kupolovitém završení, žádný z nich nebyl s to vyřešit klíčovou otázku: spojení kupole s velkou chrámovou halou. Michelangelo – malíř a sochař a skladatel sonetůkoláž s kupolí chrámu sv.Petra se bránil převzít odpovědnost za tak náročnou konstrukci.
A navíc chtěl rozptýlit podezření, že se ujímá díla ze zištných důvodů. I byla uzavřena dohoda, že Michelangelo Buonarotti byl jmenován správcem stavby s tím, že tu bylo výslovně uvedeno, že Mistr bude sloužit bez odměny, jen z lásky k Bohu.
Konstrukce se inspirovala ve Florencii. I tady jsou dvě klenby, které jsou v patce silné tři metry. U vrcholu, kde jsou klenby od sebe nejvzdálenější, činí její tloušťka 5 metrů. Jak víme, od podlahy až k lucerně je to 136 metrů, a tedy dvě spodní patra Eiffelovy věže, na nichž stojí zužující se vršek konstrukce, by se sem pohodlně vešly. Však také k vrcholu vede 537 schodů.

Denně se stovky Římanů i cizinců těší na blízkých vršcích ze slunce zapadajícího právě za touto kopulí a celý noční Řím se může pokochat ozářenou klenbou tohoto chrámu. Lze se divit, že v následujících staletích, zejména v čase baroka, toužily po podobné, byť miniaturizované klenbě všechna města Evropy?
Konstrukce o průměru 42 metry také dosedá na čtveřici pilířů, jejichž mohutnost je věru neskutečná. Vnější strana pilířů je dlouhá 18 metrů. V každém je pětimetrová socha – na jednom svatá Veronika, která podala Ježíšovi na křížové cestě roušku. Do šátku se otiskla Kristova zmučená tvář.
Pak je tu Ondřej s křížem ve tvaru písmene X, na němž dokonal. Svatá Helena, matka císaře Konstantina, která přivezla do Říma četné památky z Jeruzaléma. Mimo jiné schody do Pilátova domu, po nichž vystupoval zbičovaný Kristus. A pak je tu Longin, údajný setník, který doprovázel Ježíše ke kříži. Tento voják, který pozoroval umírajícího Krista, zašeptal: Tento člověk byl opravdu Syn Boží.
A my si snad dosah tohoto prohlédnutí, které si připomínáme ve svatopetrské bazilice, ani nedovedeme představit. Ale toho dne, a právě u tohoto setníka, došlo k dějinnému průlomu – tento neznámý voják byl prvním pohanem, který pochopil Ježíšovo poslání. Byl též prvním mužem, který přenesl křesťanství na půdu antiky, a je tedy na místě, že i on stojí ve vysoce nadživotní velikosti zrovna v těchto místech. Dvojnásob byl uctěn tím, že na těchto sochách spolupracoval Bernini.
Navíc o velikosti pilířů vypovídají zpodobení čtyři evangelisté - průměr zespodu sotva můžeme odhadnout. Avšak mozaiky měří v průměru osm metrů a jen pero evangelisty Marka je dlouhé půldruhého metru.
Máme ještě jedno srovnání. V samotném centru Říma návštěvník sotva mine náměstí spíše však křižovatku čtyř fontán (jakkoli ji Italové nazývají Piazza delle Quattro Fontane).
Na rozích čtyř budov této křižovatky je vybrán hlubší plastický reliéf s lidskou postavou, tekoucí vodou a kamennou vegetací. A právě tady, u jedné z fontánek objevíte Kostel sv.Karla, který vytvořil Francesco Borromini, o rok mladší současník Berniniho Borromini, který pracoval na svatopetrském chrámu jako kameník, byl jedním z mála stavitelů své doby, který kostel S.Carlo s fontánkou probouzel dynamické baroko.
Řím, prosáklý antikou a renesančním klasicismem, tíhnul však dál ke klasickému, klidnému baroku. A tak jednou z mála staveb, které v Římě dostaly plastelinovou tvářnost a zprohýbané průčelí, je tento svatý Karel.
Již půdorys, zvlněný podélný osmiúhelník založený na nepravidelné parcele, předurčil střídání konvexních, čili vypouklých, a konklávních, tedy vyhloubených křivek. K tomu plastiky, završení štítem – inu takto by si v Římě počínali Dienzenhoferové. Římané mají zjevně tento kostel v oblibě, říkávají světci též San Carlino, tedy Karlíček. Nu a právě tento chrám, zbudovaný již po dostavbě svatopetrské baziliky, tedy v letech 1638-1641, by se celý vešel do jednoho jediného pilíře svatopetrské baziliky.
A konečně posledním porovnáváním měřítek je cesta chrámem od vchodu k Berniniho baldachýnu, a tedy ke hrobu sv. Petra. Cestou naleznete na mramorové podlaze bronzové nápisy, které udávají velikost všech velkých chrámů Evropy.
Připomenete si tu tedy svatovítskou katedrálu, katedrálu v Kolíně, londýnský chrám sv. Pavla, ale i svatého Pavla za hradbami. Tak se tedy zastavíte, ohlédnete se zpět a zpozorujete, jak velký kus jste ušli. A podíváte se dopředu a máte pocit, že nejste ani v polovině cesty ke sv. Petru... A žasnete bůhví po kolikáté.  A přece ...

VELIKOST MÁ SVÁ VLASTNÍ MĚŘÍTKA

Oči návštěvníků chrámu těkají v nedohledném prostoru svatopetrského chrámu, neboť objektů, na nichž se mohou zaostřit a které stojí za pohled, je tu nepočítaně. Jedna plastika však poutá návštěvníky nejvíce – a nejen proto, že je zřejmě nejčastěji reprodukovaným dílem této svatyně. Michelangelova Pieta.

                Michelangelo  Pieta

Sousoší mrtvého Krista spočívajícího v klíně P. Marie. Možná, že tato plastika působí právě svým opačným rozměrem. Je menší, než jste čekali, a proti pětimetrovým kolosům na pilířích stojíte tváří v tvář vyslovené miniatuře. Žasnete nad Michelangelovou znalostí anatomie.
Nad bezvládností Krista, symbolizovanou ve svěšené paži. Tvář Krista je odvrácená, téměř ji nevidíte. Jako by sochař naznačil, že to nejušlechtilejší z tělesné schránky jako by už nepatřilo této zemi. Vyniká právě jen dokonale zvládnutá bezvládnost těla.
Ve tváři se stopami utrpení je Kristus vlastně starší než jeho matka. P.Marie zůstává smutnou mladou dívčinou, jako garance čistoty, Ježíš naopak symbolizuje utrpení, které zapisuje vrásky do našich tváří. A je tu ještě jeden detail, který bych nerad pominul – Mariino gesto levé ruky. Zatímco pravá paže podepírá mrtvého, levá, otevřená ruka, obrácená dlaní vzhůru, naznačuje odevzdanost. Stala se Tvá vůle, Pane.
Porovnával jsem toto gesto s Poslední večeří Leonarda da Vinci. Apoštolové rozdělení do čtyř skupin se dohadují. Možná, že přemýšlejí o tom, koho Ježíš označí za zrádce.
Možná, že se přou o to, kdo bude v Kristově království zaujímat přední místo. A ježíš mezi nimi obrací pravou dlaň vzhůru. Děj se vůle Páně! I když gesto Panny Marie je prezentováno Michelangelem s mnohem větším kouzlem. Tvořil přece dámu!
Michelangelův přítel G. Vasari nám zachoval jedinečné svědectví. Napsal, že Buonarotti „našel jednoho dne u sochy skupinu cizinců z Lombardie, kteří dílo velice chválili, a když se ptali, kdo je vytvořil, odpověděl jeden z nich: „Náš Gobbo z Milána.“ Michelangelo mlčel, ale mrzelo ho, že byla jeho práce přičtena druhému. Jedné noci dal se zamknouti dovnitř a při světélku vytesal dlátem své jméno.“
Do šerpy, kterou má Panna Maria přes prsa, vytesal slova: „Michael Angelus Buonarotus Florent Faciebat.“ Dílo vzniklo v letech 1496 až 1499, tedy Mistrovi bylo na začátku 21, na konci 24 let...
Ačkoliv vytvořil v životě čtyři Piety, bezpočet soch, nádherných maleb, tahle Pieta je jediným Michelangelovým dílem, které Mistr signoval. Možná právě proto, že mu bylo 24 let. Později pochopil, že všechna ostatní díla signovala Mistrova ruka, ušlechtilost podání. Jak napsal Vasari: „žádný sochař, sebeznamenitější umělec, nemohl ani pomyslit, že by dostihl v kresbě, v půvabu, jemnosti, čistotě a v dokonalosti prolamování mramoru umění, jak je zde ukázal Michelangelo, neboť v tom díle je vidět všechnu cenu i sílu umění.“

V Římě je však k vidění ještě jedno Michelangelovo dílo, před nímž zůstanete stát v úžasu. Naleznete je u sv. Petra v okovech (S.Pietro in Vincoli). Tento půvabný chrám založený na památku okovů svatého Petra již v pátém století, prošel však renesančnímu úpravami, které daly vnitřnímu prostoru dnešní vzdušnost a půvab. Trojlodí je rozčleněno dvaceti antickými sloupy a v oltáři pod baldachýnem jsou uložena dvojí Petrova pouta. Krom toho je ve zdejší kryptě pohřbeno sedm bratří Makabejských, hrdinů židovského povstání proti Římu.

I tady tedy, stranou hlavního oltáře se nalézá pomník papeže Julia II., impulzivního papeže, který dokázal donutit stejně impulzivního Michelangela, aby na stropě Sixtinské kaple překonal sám sebe. Je to sedící Mojžíš, pouhé torzo původního záměru, neboť ústřední postava Starého zákona měla být provázena čtyřiceti postavami, vězni a alegoriemi ctností, nemluvě o andělíčcích a nejrůznějších ozdobách.
Julius II. však dal přednost Sixtinské kapli a realizace pomníku se tedy notně prodloužila. Přibyly i nekonečné spory s dědici, takže z původního záměru zůstal právě jen Mojžíš. Dvě hrdinky starozákonní historie Lea a Ráchel se tu zcela ztrácejí.

Mojžíše vytvářel Michelangelo ve svých 39 až 41 letech (1514 až 1516) a Mojžíš i v kameni působil takovým respektem, že každou sobotu přicházeli Židé, aby se v jeho přítomnosti modlili. Znalci se přou, jde-li o portrét Julia II., anebo pokusil-li se snad Michelangelo o vlastní, poněkud stylizovaný autoportrét. Tak či onak, rozhněvaná osoba, kterou si u Petra v okovech prohlížíme, je impulzivní právě tak, jako Michelangelo sám, nebo jako papež Julius II., který se vlastně realizace díla vůbec nedočkal.
Mnoho soch zůstalo ve skicách, něco podědil Louvre, něco věnoval Michelangelův synovec Medicejským. Zajatci zůstali jen svědectvím techniky, kterou Michelangelo vytesával sochy z bloku mramoru. Ostatně kardinál z Mantovy, jak dosvědčuje Vasari, při vší úctě k Juliovi II. prohlásil, „že ta socha sama stačí k důstojné oslavě papeže...“

Nechme však dále promlouvat Vasariho, který sochu, budící respekt velikostí, přísností muže zákona i celkovou monumentálností dále popisuje slovy, že Michelangelo „dokončil mramorovou sochu Mojžíše, velkou pět loktů, již v kráse nedostihne žádné moderní dílo. Postava sedící, s pevným držením těla, rámě na deskách desatera, ruka dotýkající se dlouhých vousů, které jsou stejně jako vlasy provedeny z mramoru s nejjemnější měkkostí a hebkostí.
Výraz krásné tváře toho skutečně svatého a zároveň strašného knížete, vznešený a tak jasný, vyjadřuje božství. Záhyby šatů, svaly paží, ruce, tepny, vše je nejkrásněji a nejdokonaleji provedeno.“ A.G.Vasari vskutku nepřeháněl.
Navíc díky pomníku Julia II. se vlastně Michelangelo objevil v Římě. Papež jej totiž povolal právě proto, že věřil, že tento ani ne devětadvacetiletý mladík bude tím nejvhodnějším Mistrem, který zvěční jeho jméno. Nakonec Michelangelo zvěčnil Julia nadvakrát.
Mojžíšem, ale také Sixtinou, která si zasluhuje samostatnou kapitolu. Není přitom nezajímavé, že mladý Michelangelo zajel osobně do Carrary, aby vybral vhodný mramor. Strávil tu při vyhledávání materiálu celých osm měsíců. V jednom z balvanů, které pak nechal přepravit do Říma, byl i onen monumentální Mojžíš.
A znovu se zdá, jako by kámen nebyl jen neživou hmotou, ale jako by ve své struktuře již obsahoval duši, kterou je třeba pouze osvobodit. Tak chápal svou práci i Michelangelo sám, když hovořil o tom, že se dílo provádí „ubíráním“ materiálu, přičemž socha „roste zároveň s tím, jak kámen mizí“. 

                      plastiky z kostela S.Carlo s Mojžíšem  Mojžíš

Tak vznikal tedy i Mojžíš, jehož jméno nese prvních pět knih Starého zákona. Věčný soudce svého lidu, který Boha potkal v hořícím keři, přijal od něj desatero na Sinaji a bezpočtukrát „zpražil“ svůj věčně nespokojený a nevděčný národ, který bloudil dálavami pouště celých čtyřicet let. V římském chrámu tedy opět sedí na trůně – a my jen váháme, který z nekonečné řady přestupků se právě chystá potrestat...

I můžeme se znovu vrátit do sv.Petra, před bělostnou mramorovou Pietu. I kdybyste chtěli, tady sotva najdete samotu. Pokud člověk nedokáže být osamocen i v hroznu lidí, z něhož tu a tam ukápne slza. Pieta je lidskému dotyku vzdálená a možná jen proto jenom vzácnější. Mezi lidmi a Michelangelovým dílem je od nevydařeného pokusu o atentát neprůstřelné sklo.
A přitom je v chrámě bezpočet objektů, které jsou volně vystaveny lidskému vandalství. Některé z děl může utrpět i lidskou zbožností. Tento osud potkal mimochodem bronzovou sochu sv.Petra, kterou zhotovil ve 13. století Arnolfo di Cambio. Rok co rok 29. června oblékají tohoto sedícího Petra v bronzu do pontifikálního roucha. Naneštěstí Petr sedí tak, že má poněkud vysunutou pravou nohu, která ponoukala déle než půl tisíciletí návštěvníky ke zbožnému políbení. Anebo k pověrečnému pohlazení pro štěstí. Tu druhou variantu jsem tedy zvolil i já.
A pokud jde o ostatky svatého Petra, které jsou centrem chrámu, ty byly uloženy původně v katakombách. Odtud byly přeneseny na místo nynějšího chrámu. Již roku 1976 až 1988 tu vznikla první jednoduchá stavba. Za Konstantina 326 rozsáhlejší chrám, na němž notně kutal zub času a bouřlivé události, které Řím přitahoval jako statický náboj.
Dnes je tedy Petrovo tělo, až na lebku, která spolu s lebkou sv.Pavla zdobí lateránskou baziliku, uloženo v takzvané „konfesi“. Konfese se říkávalo kapli zbudované pod oltářem. Uprostřed konfese byl pak otvor do podzemní místnosti, kde je ukryta rakev. U hrobu sv.Petra je dnes i skříňka, kde jsou uložená pália, symbol apoštolské hodnosti, o němž budeme hovořit na jiném místě.

Navíc s Petrem odpočívají v chrámu i ostatky četných papežů, často v nádherných náhrobcích, další papežové jsou uloženi v kryptě pod chrámem. Ačkoliv jsou od šumícího zástupu, který tudy prochází, izolováni mohutností svých sarkofágů, o klidu mrtvých, který přejeme nebožtíkům, tady nemůže být ani řeči. Ale na jedno místo bych přece jenom upozornil – v jednom bodě krypty stojíte opravdu tváří v tvář hrobu sv.Petra. Aspoň přes sklo a na dálku.
Člověk se opravdu nediví, že jsou místa, okamžiky i střetnutí, při nichž člověk klesá na kolena. Že jsou chvíle, kdy se i z mužů a žen, které si ke své podobě a otrlosti přizpůsobila naše doba, mohou stát poetové. Vždyť i siouxští indiáni dokázali kultivovaně vyjádřit svá tichá přání a svůj hluboký respekt.
„Velký Duchu“, prosili, „dej, ať putuji v kráse, ať moje oči vidí vždy purpurově rudý západ slunce. Ať si mé ruce váží věcí, které jsi stvořil, a mé uši ať slyší tvůj hlas. Učiň mne moudrým, abych mohl poznávat věci, kterým jsi naučil svůj lid, učení ukryté v každém lístku a v každé skále.“

Mnohé běží vaší hlavou v této nekropoli, muzeu, jedinečné galerii, která tvoří, jak kdosi spočítal, 15 160 čtverečních metrů. Délka hlavní lodi překonává všechny známé chrámy a představuje 186 metrů, celková délka chrámu pak měří 211 a půl metru. V takové hale, kam navíc vpouštěli papežové jen nejvybranější z nejvybranějších umělců, a zejména když na to měli skoro celá dvě tisíciletí času, lze nashromáždit opravdové poklady.

    průčelí chrámu sv.Petra  pohled z kupole sv.Petra  interier chrámu sv.Petra

Než se však se svatopetrskou bazilikou rozloučíme, (i když se ve vzpomínkách nemůžeme než vracet), o jednom díle bychom přece jenom měli promluvit. Nejenom proto, že je vytvořil Bernini, ale také proto, že nám poslouží i jako malé srovnání rozměrů, v nichž pracovali velcí sochaři.
Zatímco Pieta má téměř „pokojové“ rozměry, tady Bernini vytvořil plastickou soustavu, která se vymyká našim běžným představám. A navíc jde o skutečné završení chrámu. Zatímco na jedné straně máme pětici mohutných bran, na druhé straně v apsidě stojí Berniniho „oltář katedry“.
Čtyři církevní učitelé, mezi nimi i sv.Augustin, vysocí pět metrů, zvedají bronzový trůn, nad nímž nalezneme papežské znaky. V trůně je umístěn údajně původní stolec z cypřišového dřeva vykládaný slonovinou, na němž sedával první pastýř církve, sv.Petr. A všude kolem zlatistá oblaka, andělské sbory a okno, kterým vniká do chrámu skutečné světlo. Na okně je malý detail celé sestavy, holubice, připomínající Ducha svatého.
V mohutném oltáři se téměř ztrácí, ale přesto rozpětí jejích křídel činí jeden a tři čtvrti metru.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 02. 2008.