NEJSTARŠÍ NÁMĚSTÍ

Vůbec nejstarší náměstí Říma nalezneme přirozeně mezi bělavou „remingtonkou“ a mezi Koloseem. Vydáte-li se od psacího stroje ke Koloseu, objevíte vlevo fóra císařské, určené spíše pro reprezentaci, jakési „pěší zóny“ antického Říma. Zato vpravo je fórum římské, Forum Romanum, kde kypěl život snad od nepaměti. Nezbylo tu toho mnoho, ale i to málo, které nám Řím skýtá, se zachovalo díky některým osvíceným papežům, ale též díky Raffaelovi, který za zachování antických památek bojoval. Celio Calcagnini psal, že Raffael „vzkřísil z velké části antický Řím v jeho starém vzhledu, starých hranicích a v staré kráse, aby mu dal vytanout před našima očima.“ Prý „udivil papeže i Římany tak, že ho všichni považují za božskou bytost přicházející z nebes, poslanou, aby vrátilo věčnému městu jeho starý majestát.“

To, co nacházíme na fórech, jsou ovšem jen trosky, byť „majestátní“ trosky někdejšího věčného města. Vždyť v době císaře Konstantina měl Řím 423 nebo 424 chrámů, 10 velkých bazilik, 11 velkých a 856 menších lázní, tři velká divadla, dva amfiteátry, dva velké cirky, 28 veřejných knihoven, 1352 kašen, 15 nymfeí, což byly monumentální fontány bohatě zdobené sloupy, výklenky a sochami. K tomu ještě 22 jezdeckých soch, 80 pozlacených soch bohů atd. atd.

 

Řím je ovšem, jak jsme se již přesvědčili, klasickým důkazem zákona o zachování hmoty. Jak už víme, materiál kolosea posloužil jako stavební materiál pro svatopetrskou baziliku a pro Benátský palác. Michelangelo zase využil Diokleciánových lázní, které se nalézají nedaleko hlavního římského nádraží. Do zbytků tepidaria, což byl název pro vlažnou lázeň, zabudoval kostel Panny Marie andělské. Stalo se tak v letech 1563 – 1566, a třebaže stavitel užil jen malé části lázní včetně klenby, vzniklo tu dílo poměrně velmi rozsáhlé.
Chrám má délku 91 metrů, šíři 27 a je vysoký 28 metrů. Klenbu nese osm sloupů a pravou příční lodí prochází římský poledník, Linea Clementina. Přišel jsem do těchto míst právě před polednem, tedy před uzavírací hodinou, a páni faráři byli neúprosní. Siesta je holt siesta, dokonce i před Bohem.
Ale velikost prostoru jsem přece jen stačil nasát svými smysly. I nohama, jimiž jsem chrám prokráčel. Mimochodem Diokleciánovy lázně byly ze všech staveb tohoto druhu nejmohutnější, rozkládaly se na ploše 13 hektarů. A navzdory tomu, jak s lázeňskými bazény naložil Michelangelo, ubylo tolik obestavěné plochy, že tu v minulém století mohli zřídit Národní římské muzeum antických památek.

Na Foru Romanu zase uvidíme zbytky takzvané Maxentiovy baziliky – odtud přestěhovali část výzdoby do jednoho z hlavních chrámů Říma, do S.Maria Maggiore. Sloup a část bronzových desek, které kryly střechu, přenesli roku 626 do původní baziliky sv. Petra. Možná, že jsou tam někde zabudovány doposud. Septimius Severus si dal na vršku Palatin, nad Forem Romanem postavit palác s třípatrovou fasádou širokou 90 metrů. Bylo tu mnoho sloupů, niky s plastickou dekorací. Z velkého projektu bylo realizováno fakticky jen průčelí – ale i to stačilo poskytnout dostatek materiálu pro fontánu di Trevi. Stalo se tak za papeže Klementa XII.

Z Traianova císařského fora se zase přestěhovaly dva medailony na Konstantinův vítězný oblouk a dekorativní orel skončil v jednom z římských chrámů. Člověk věru žasne, že toho v Římě ještě pořád zbylo dost. Zejména když čteme z dopisu Raffaela papeži Lvu X. o tom, jak bylo ničeno město a antické památky tak, že „se odvažuji tvrdit, že celý Řím... jak před námi leží, je vystavěn vesměs z vápna antického mramoru.“

Tak se tedy podívejme na fóra, jejichž ruiny, ojedinělé sloupy, povalené pilíře hovoří o neúprosném chodu dějin. A zřejmě též o podstatných hodnotách, které se neváží k palácové architektuře, k bohatství stolu, ale ke kultivaci lidského rodu. Historikové si často lámali hlavu nad otázkou, jak bylo možné, že se zhroutily antické veleříše. Přemýšleli o zdravé síle barbarů, o rozvratu antické společnosti, která nakonec i vojáky najímala mezi barbary. Lékaři vyslovovali teorie o otravě Říma kovy, jimiž protékala pitná voda.
A přece rozpad veleříší leží hlouběji. Mocnost, jakmile se jednou mocností stane, se chce dennodenně o své síle přesvědčovat. Zasahuje daleko za hranice svých skutečných životních zájmů a šíří svůj vliv daleko rychleji, než je s to stabilizovat své vnitřní pořádky. Ale rozmařilost, nedbání duchovních hodnot a „duchoprázdno“, které vnímám v okolním světě tak intenzivně, jak jej vnímali občané Říma čtvrtého a pátého století, vykonají své. Pokud v duchoprázdnu nezačíná svítat.

Nicméně vstup na Forum Romanum je majestátní. I když z původních budov se tu zachovalo jenom pramálo. Ještě nádhernější je prý trávit na fóru měsíční noc – bohužel, na to jsem měl příliš málo času. Ale dovedu si představit, jak ční proti obloze žlábkované sloupy s hlavicemi i bez hlavic, jak v měsíční záři vzniká nezapomenutelné panorama.

Co tedy fórum vlastně bylo? Náměstí, na němž se nalézaly úřední budovy, senát, chrámy, baziliky, ale také obchody, vítězné oblouky, jimiž se vracelo vojsko z dalekých válečných tažení. Kupodivu se zachovala kurie, v podstatě radnice, v níž zasedal senát. Byla zbudována za Julia Caesara a uchovala se dodnes (byť v proměněné podobě) jen díky tomu, že tuto stavbu proměnili v 7. století v kostel. Z jednoho z nejstarších římských chrámů Kastóra a Polluxe (484 př. Kr.), údajných synů nejvyššího boha Dia, kteří Římanům pomohli ve válečných konfliktech, zbyly jen tři, zato působivé kanelové sloupky a korintskými hlavicemi. Z chrámu Julia Caesara, kde byly zpopelněny Caesarovy ostatky, zbylo jen pár kamenů. O chrámu bohyně Vesty víme jen díky několika půvabným mramorovým sloupkům a zbytku kruhových základů. Vesta byla bohyní rodinného krbu, ale také státu, který měl být velkou rodinou. A protože symbolem rodiny byl hořící krb, staralo se po celý rok šest vestálek o udržování posvátného ohně. Vestálka, která by způsobila vyhasnutí ohně, byla zbičována, a ta, která by porušila slib mravní čistoty, měla být pohřbena zaživa.

Z chrámu zasvěceného Saturnovi, v němž byl uchováván státní poklad, zbylo už jen osm iónských sloupů. Ze sledu dívčin, které představovaly na fóru Vestálky, jsou vesměs jen torza s uraženými hlavami. Jen jedna, poslední z panen, které udržovaly krb posvátného ohně, se dochovala v celé kráse.

Nejmohutnější mezi troskami jsou pak zbytky takzvané Maxentiovy baziliky, jíž se říká též bazilika Konstantinova. První z obou mocných ji zahájil, druhý ji dokončil. Tři valené klenby úctyhodných rozměrů nelze ve sledu sloupů a zbytků zdí přehlédnout. Tyto klenby jsou totiž vysoké jako třípatrový dům a byly s to nést podlahu o ploše 60 krát 25 metrů. A to je přitom jen torzo původního díla. Bazilika ve starém Římě bývala obvykle tržní a soudní budovou – rozdělenou sloupy či pilíři na několik lodí. Dvůr budovy vybíhal v apsidu, v níž se nacházelo místo pro soudního úředníka. Vedle hlavní lodě bývaly dvě lodě boční, zpravidla nižší. Okny nad nimi vnikalo do baziliky světlo. V patrové bazilice bývala i galerie. Maxentiova bazilika je dodnes dochovanou stavbou svého druhu v Římě. Jak si lze snadno povšimnout, rozvržení stavby, včetně hlavní a bočních lodí, s apsidou a galerií se velice nabízelo k rituálnímu poslání. Rané křesťanství také baziliku a její architektonické řešení převzalo k náboženským účelům. S tím rozdílem, že v závěru hlavní lodi před apsidou neseděl soudní úředník, ale nacházel se tu oltář, u něhož sloužil kněz.

Konečně se na fóru uchoval v sousedství vítězného oblouku Septimia Severa okrouhlý podstavec, na němž stával kuželovitý milník, pupek města Říma, odkud se měřily vzdálenosti do všech významných měst a končin říše. Od tohoto milníku snad bylo odvozeno rčení, že všechny cesty vedou do Říma.

Tak jsme se dostali k otázce vítězných oblouků, které do světové architektury vnesli Římané. Na Foru Romanu najdeme rovnou dva a za nimi třetí. Prvním je již zmíněný vítězný oblouk Septimia Severa, na druhé straně je Titův oblouk a mezi oběma vede takzvaná Posvátná cresta. Nu a třetím vítězným obloukem je oblouk Konstantinův, který se nalézá již v sousedství Kolosea.

Inu Římané, zejména v dobách císařských, si potrpěli na triumfy, slávu a památníky, stejně jako každá, zejména neomezená moc. Historikové zaznamenávají, že v západní polovině říše bylo takovýchto vítězných bran na 360 – zbyla jich jen část. jak víme, jsou to monumentální brány, někdy s jedním, někdy se třemi, vzácněji se dvěma průchody. Horní hranolovité části se říká atika – ta nesla dedikační nápis, sdělení, čehopak se ten či onen císař dopustil, a celá plocha velkolepé brány pak byla náramnou příležitostí pro sochaře, kteří se tu mohli vyřádit se svými reliéfy. Bývaly to zpravidla válečné výjevy, portrétní medailony, pochody s kořistí a zajatci. Na atice, na tomto mocném kladí oblouku stávaly ještě často sochy oslavenců anebo římských válečníků, kteří prošli prašnými cestami hezkou částí Evropy. Avšak málo platné – jak spočetl historik A.Toynbee, z 21 civilizací, které nás předcházely, se jich nakonec minimálně 16 zhroutilo vnitřním rozkladem.

A tak kdoví, zda jsou triumfální oblouky spíše památníkem vítězství, nebo mementem určeným každé další civilizaci?

          

Každopádně velice působivý je triumfální oblouk Septimia Severa nalézající se rovnou na fóru. Tento císař z přelomu druhého a třetího století se tu nechal oslavit za porážky Parthů, kmene, který postupně rozšířil svou moc z Iránu až na území Mezopotámie. Na oblouku Septimia Severa je také vedou legionáři jako zajatce. Oblouk, který oslavuje císaře a jeho syny je 23 metrů vysoký a 25 metrů široký, pochází z roku 203 a má tři průchody.

Jednodušší, avšak stylisticky více ceněný je oblouk Titův na samém konci fóra. Má jen jeden vjezd, zato půvabně zdobený reliéfem, znázorňujícím konec vítězné války. Židé byli poraženi roku 70 a jejich zajatci procházeli i s poklady z jeruzalémského chrámu Římem. Bylo jim dokonce „dopřáno“, aby se zúčastnili stavby kolosea. Svého času na sebe svolávali boží pomstu, když volali před Pilátem: „Jeho krev ať padne na nás a naše děti.“
I stalo se.

Dalším, tentokrát opět mohutným vítězným obloukem je brána postavená na počest císaře Konstantina I. Velikého (306 – 337), jemuž se podařilo porazit římského císaře Maxentia, který Řím ovládal právě jen šest let, do roku 312. Porážka se odehrála na římském mostě Ponte Milvio, o němž se ještě zmíníme. Vždyť tady jsem se ubíral cestou na velvyslanectví, na místo svého krátkého pobytu jedním nebo druhým směrem možná padesátkrát. Jak jsme si již řekli na jiném místě, tento oblouk, jakkoliv působí monumentálním dojmem, zdobí například medailony z Traianova fóra. Tento fakt vadil spisovateli Stendhalovi, i když Stendhal nepopíral, že „hmota tohoto památníku je impozantní a krásná“. Jsou tu rovněž tři oblouky, po stranách pro pěší, uprostřed pro jízdu a povozy, nahoře dedikační nápis a celá plocha je vyzdobena reliéfy a ovšemže žlábkovanými sloupy s korintskými hlavicemi. „Konstantin byl zřejmě tak nepoctivý“, napsal Stendhal, když tento oblouk studoval, „že tento oblouk původně určený Traianovi dal přizpůsobit vlastní osobě.“

Kdoví proč se sem dostaly vypůjčené prvky. Možná, že nebylo dost času ke stavbě díla, krom toho od nepaměti, jak jsem viděl, putovaly výtvarné prvky stavitelského umění Říma z místa na místo. V každém případě bylo co oslavovat – po vítězství na mostě Milvio se stal Konstantin pánem západní poloviny říše a ovládl postupně i říši východní, založil Konstantinopol a za jeho předsednictví se konal roku 325 první ekumenický tzv. nikajský koncil. Z křesťanství se stalo státní náboženství, církev Konstantina prohlásila za svatého. Přitom to byl stejný kruťas jako mnozí jiní císařové, s jedním rozdílem – že totiž nepronásledoval křesťany. Ale konečné slovo má v této při někdo jiný než reprezentanti církve, kteří o svatořečení Konstantina rozhodli.

 Cesta, kterou jsme prošli, je však jen jednou polovinou fór. Vedle římského fóra se totiž v Římě objevila i fóra císařská - nacházejí se právě na protější straně široké silnice, pod níž jsou zajisté též ukryty sloupy, jejich hlavice, možná plastiky a základy dalších paláců. Císařských fór tu najdeme celkem pět. Caesarovo, Augustovo, Vespasianovo fórum, fórum císaře Nervy a ovšem nejrozsáhlejší a nejkrásnější fórum Traianovo (velké 116 krát 95 metrů), na němž se nacházel vítězný sloup, bibliotéka a chrám. Tato fóra se, samozřejmě, ocitají hluboko pod úrovní terénu. Stojí tu ojedinělé sloupy i jejich řady, tříšť mramoru, z níž by si návštěvník nejraději vzal střípek na památku. Jenomže tato fóra jsou mimo dosah návštěvníka a na Foru Romanu je zase dostupná tříšť již rozebrána. Chcete-li si něco odnést na památku, tedy oblázek, který vypulírujete a napíšete na něj třebas „Forum Romanum 1999“. Nebude to mramor. Bude to jeden z kamenů, na nichž stál Řím. Ale určitě i po tomto kamínku chodili římští občané nakupovat, soudit se a možná se tu prošli i římští legionáři vracející se z dalekých cest.

V každém případě v císařském fóru objevíte tolik povalených sloupů, že kdyby dál panovaly dávné zvyky o přesunu materiálu, s takovými podpěrami by se vyřádil ve městě leckterý podnikavý stavitel.

Jinak Traianovo fórum prý bylo ve své době tak nádherné, že doslova omráčilo vojevůdce Alaricha, který se sem dostal roku 410. Krom množství sloupů tu, bohužel, zůstal již jen původní Traianův sloup vztyčený snad roku 112 na oslavu císařova vítězství nad Dáky. Sloup je i s podstavcem a sochou na vrcholu vysoký víc než 42 metrů. Zdobí jej pás reliéfů, který je šroubovitě navinut na celou plochu. Kdybychom scény roztáhli, vznikl by, jak spočetli znalci, pás 200 až 220 metrů dlouhý. Napočítali na něm na dva a půl tisíce postav, rozdělených do 124 scén. Jsou tu vojska překonávající lesy, bažiny, bojující, ale také vítězná.
Přitom Dákové nejsou zpodobováni jako nesympatičtí barbaři, slaboši nebo zbabělci. Císař je velkomyslně přijímá a Traianus je konec konců i hlavním hrdinou celého sloupu. Jeho pozlacená socha také stála na vrcholu pylonu, zatímco pod podstavcem byla zbudována hrobka, v níž odpočívaly císařovy ostatky. Sloup stojí dál, tak jak vždycky stával, a jeho vnitřkem vede točité schodiště k vrcholu. Pouze tam došlo ke změně; roku 1587 tu místo císaře Traiana postavili sv. Petra, aby i výtvarně znázornili, komuže patří Řím. Škoda, neboť sv. Petra potkáváme na každém kroku, zatímco pozlacený Traianus je jevem mnohem vzácnějším.

 V bezprostředním sousedství Římského fóra se pak nalézá takzvané Mamertinské vězení, žalář, do jehož podzemí stojí za to sestoupit. Nejenom proto, že si můžete na okamžik vychutnat kriminál posledních dvou století před Kristem, ale také proto, že tady věznili údajně i svaté Petra a Pavla před cestou na popravu. V nejspodnější části vězení máte kamenný strop sotva k vrcholku hlavy (měříte-li kolem 170 centimetrů).jinak se tu musíte pěkně hluboce uklonit. V žaláři je i podzemní pramen, který prý tu zázračně začal vyvěrat, aby mohl Petr pokřtít své spoluvězně.

Nad vězením je vcelku nevýznamný chrám sv. Josefa Tesaře ze 16. století. Nevšední je právě pojmenování chrámu. Jak málo pozornosti věnovala církev Josefovi! V evangeliích tento muž nepromluvil ani jednou jedinkrát a přece si vysloužil naši úctu; Karel Čapek ho však oslavil ve svých apokryfech a neobejdou se bez něj žádné jesličky.

 Na Forum Romanum se můžeme podívat i svrchu – buď z Kapitolu, který je napůl přikryt mocným psacím strojem Viktora Emanuela, nebo z Palatinu, který je součástí antického areálu; cesta Forem Romanem prostě pokračuje na Palatin. Kapitol v dnešní podobě renesančního náměstí s jezdeckou sochou Marka Aurelia uprostřed a včetně pozvolných širokých schodů k vrcholu, vytvořil Michelangelo.

      

Nalézají se tu paláce, v nichž měla úkryt mnohá římská památka, nevyjímaje slavnou etruskou vlčici, která odchovala Romula a Rema a stala se do jisté míry římským symbolem. Že se nám uchovala jezdecká socha Marka Aurelia, bylo vlastně historickým omylem. V toku času by byla křesťanství obětována i tato plastika – naštěstí si církevní arbitři spletli Marka Aurelia (161 – 180), císaře a filozofa, který nám zanechal filozofické úvahy „Hovory k sobě“, s Konstantinem Velikým, který vládl o víc než století později. Jako takový stál dlouho před lateránským palácem. Odsud jej dal přenést Michelangelo roku 1538 na Kapitol a mistr sochař totiž tuto jezdeckou sochu odborně ocenil. Zejména provedení koně Michelangela nadchlo. My, filozofové, se zase s chutí zahledíme do oduševnělé tváře císaře, jakých ve sledu mocných nebylo mnoho.

 Vydejme se však na Palatin, kde byl vskutku založen Řím, kde se uchovala údajná jeskyně, v níž vlčice odchovala zakladatele Říma a kde si rozmařilí císaři zakládali svá rozsáhlá sídla. A je tu ještě jeden důvod – odnikud nespatříte Circus Maximus tak dokonale, jako z vrcholu Palatina. S pomalu leteckým pohledem můžete posoudit koňskou závodní dráhu a odhadnout velikost hlediště. Zprvu se místa pro diváky stavěla ze dřeva, za Caesara vybudovali kamenné hlediště. Za Augusta se tu prý vešlo na 60 tisíc diváků. Tedy skoro tolik co do Kolosea. Plocha cirku byla 600 metrů dlouhá a 150 metrů široká; vlastní závodní dráha, na níž se mohli předvádět sportovci, měřila 550 krát 80 metrů.Nejlépe lze na Palatinu identifikovat poměrně zachovalý dům Livie, údajné manželky císaře Augusta. Dnes se mnozí znalci domnívají, že tu byl soukromý byt samotného císaře Augusta. Jinak tu nacházíte vesměs obrovské trosky. Zbytky paláce Flaviovců svědčí o velkorysé rozmařilosti a ztrátě citu pro dimenze. Jen audienční síň tohoto paláce byla totiž širší než svatopetrský chrám.

Na vršku najdeme i stadion o velikosti 160 krát 80 metrů, koupele zbudované Septimiem Severem – všechno přirozeně jen v troskách nebo hrubých základech. Zachovala se ovšem 130 metrů dlouhá chodba, která prý spojovala Neronův Zlatý dům s paláci na Palatinu.

Dnes, jako v jiných císařských prostorách, vládnou kočky a je to tak v pořádku. Za prvé ony samy se staly měřítkem toho, co všechno je v životě z hlediska věčnosti „pro kočku“. Krom toho, jak si našinec snadno všimne, kočka se nevnucuje. Má hrdost přímo císařskou. A člověk by měl být akorát jen potěšen, že vás její veličenstvo, šedivá mourovatá micka poctí svou vlídnou přítomností.

A právě tohle se nám stalo na Palatinu. Rozbalili jsme svačinky s plátkovým sýrem a kočka se zájmem přihlížela, co že bude asi příchozí panstvo svačit. Pak přišla blíž, a když jsme zkusmo nabídli kočičí dámě kousek plátku, natáhla packu s vytaženým drápem a jedno sousto si nabodla jako na vidličku. Inu dáma. Ovšem dáma nenažraná, protože stačila zkonzumovat notný díl jednoho z obou balíčků. Když jsme odcházeli, její kočičí veličenstvo se ani nerozloučilo. Proč taky, když na Palatinu vládnou po dva tisíce let jen kočky.