Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (10)

Sbírání dřeva - Bačkory -  Neznámé zvíře - Přezůvky na pět

Kornelie seděla u kamen a nahřívala si hlavu. Dělala to celou zimu. V jednom kuse pila čaj z malinovýho listí a přikládala do kamen dřevo. Uhlí jsme prodávali, a tak jsem musel jezdit do lesa na dříví. Našel jsem vždycky hodně větví i opadaný kůry. Každou chvíli někdo v noci pokácel stromy a odvez‘ je neznámo kam. Krade se v týhle době všechno a všude. Vlastně jsem uklízel po zlodějích. Kornelie přikládala do kamen, oheň praskal. Pak luštila křížovku z barevnejch novin a usrkávala svůj lipovej čaj. Tu křížovku luštila už tři roky. Nemohla najít český slůvko na pět - sibiřská ochrana dolních končetin. Koukal jsem do uhláku a bylo mi smutno, jak ubejvá dřeva.
„Brzy dojde řada na mě,“ pomyslel jsem.
A taky jó.
 „Vem pilu, Emane, a sekeru, a jdi do lesa,“ rozkázala Kornelie, „jsi zelenej, potřebuješ zdravej vzduch.“
Měl jsem trochu vztek, že bydlíme nedaleko lesa. Ale kdybysme bydleli dál, posílala by mě na dřevo taky. Takže je to dobře, že ten les je nedaleko. Ostatní sousedé asi tolik netopili. V lese jsem nikdy nikoho nepotkal. Vlastně ano. Jednou jsem tam potkal pana Karfíka. Tvrdil, že se jde oběsit kvůli svý ženě, která zblbla, nechala mu tři děti na krku a utekla s jedním holohlavým svalovcem, kterej byl velký zvíře v Obchodní bance. Tenkrát jsem mu nevěřil. Když jsem se ale tenkrát vracel s dřívím, poznal jsem, že nelhal. Visel na větvi a nedejchal.
Oblékl jsem se a šel. Abych trochu popíchnul Kornelii, řekl jsem ve dveřích:
„Končo, zatím vylušti tu křížovku!“
Venku byla sibérie. Vytáhl jsem z kůlny vozík, naložil jsem sekeru a pilu a hurá do lesa. Nebylo vidět na krok. Meluzína pískala a vichry naříkaly. Vzpomněl jsem si na dětský pohádky.
Zahlédla mě Klimešová a schválně křičela na holku Šafránkovic:
„To víš, etážový topení, to je pohoda a ekonomika!“
Větve stromů se v lese prohýbaly tíží sněhu. Při porážení druhé soušky mi začaly stydnout nohy. Podíval jsem se dolů do břečky a co nevidím. Bačkory!
„Je to vina Kornelie,“ křičel jsem do fujavice, „pořád mě honí a člověk zblbne a zapomene si bačkory na nohách.“
Teď jsem si vzpomněl, co říkala holka Šafránkovic starý Klimešce do okna:
„To víte, paní. Někteří lidi mají tak rádi přírodu, že se přezouvají i do lesa!“
Začal jsem podupávat. Bačkory byly úplně mokrý.
„Co teď,“ přemýšlel jsem, „buď nastydnout a marodit, nebo něco udělat. Ale co?“
Nakonec jsem na to přišel a to docela obyčejnou náhodou. Utřel jsem si kapku z nosu do rukávu a hned mě to napadlo. Sekerou jsem usekl oba rukávy u kabátu. Zul jsem si bačkory a každou nohu jsem oblékl do jednoho rukávu. Na šimpánech jsem přes rukávy převlékl a přehrnul nohavici od podvlíkaček, aby ty provizorní boty nespadly. Boty to byly i když nevypadaly moc hezky.
Domů jsem došel s vozíkem pohodlně. Složil jsem soušku a vešel do síně.
„Pospěš si, Emane, mám v uhláku poslední polínko,“ vítala mě žena.
Stále seděla na stejným místě a luštila tu pitomou křížovku. Potom sklouzla zrakem k mým nohám.
„Co to máš na nohách? Jak to vypadáš?“ divila se. „Takhle jsi šel venku? Co tomu řeknou lidi?“
„Co by řekli,“ vysvětloval jsem, „nic neviděli. Je vánice. Jak jsi na mě pospíchala, zapomněl jsem ve zmatku doma holínky. Nó a v bačkorách mi byla zima.“
Kornelie chvíli mlčela. Hodně se divila:
„Vypadáš jako žebrák z ruskýho nebo z indickýho filmu.“
Přiložila do kamen a nakonec se usmála:
„Vypadáš jako ti chlapové, co je malujou na obrazech, jak táhnou čluny po Volze. Burácí, nebo burlakové, jim říkají.“
„Ty bačkory ti koupím jiný,“ řekl jsem, abych ženu uklidnil.
„Čí bačkory?“ ptala se nechápavě.
„Tvoje! Vzal jsem si je ráno. U těch mejch upadla přezka.“
Kornelie vyskočila a letěla do botníku. Rozházela všechny boty a křičela:
„Pane Bože, ty jsi ale ťulpas!“
Potom po mně hodila kozačku a udělala mi bouli na čele. Usedla ke kamnům a nehýbala se. Myslel jsem, že cvičí jógu. Přestala i přikládat. Najednou zmuchlala noviny a i s křížovkou je hodila do kamen.
„Oblékej se,“ řekla divným nastydlým hlasem.
Za chvíli jsme šlapali do lesa. Nechápal jsem její počínání. Nikdy jsem netušil, že je tak lakomá. Že jí záleží na těch starejch, potrhanejch bačkorách. Hledali jsme až do setmění. Nenašli jsme nic. Bačkory se ztratily.
Místo bačkor jsme si přinesli domů kašel.
„Koupím ti nový,“ říkal jsem nevím po kolikátý.
Neodpovídala. Vypila naráz půllitr bezinkovýho vína, zadívala se mi smutně do očí a šeptala:
„Emánku, ty trdlo angreštový, v těch bačkorách jsem měla pod vložkou naše úspory za uhlí. Osmnáct set korun!“
Přiložila do kamen a začala slzet.
„Neplač,“ utěšoval jsem ji, „nějak to seženem. Peníze nejsou všechno.“
Kornelie se na mě podívala:
„Já nebrečím pro těch pár stokorun, já brečím proto, že jsem spálila ten časopis s křížovkou.“
Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej. Taky tvrdil, když měl osmnáctý fernet, že ty stopy neznámýho zvířete z doby mezihorní kamenný, zvýší cizineckej ruch v naší vesnici. Ve chvíli, kdy přišla pro hajnýho jeho žena paní Zajíčková, vykřikoval, že bude dělat průvodce. Že umí částečně anglicky. Zajíčková mu dala dvě facky, nakopla ho do zadku a venku křičela:
„Kde jsi vzal ty peníze? Vždyť nemáme doma ani floka!“
Další den, právě, když Kornelie přišívala rukávy ke kabátu, radostně vzkřikla:
„Už to vím! Sibířská obuv na pět! Láptě!“
V duchu jsem pocítil radost, že mám doma tak chytrou ženu. Pohladil jsem ji po vlasech. Překvapeně na mě koukala a vypadala tak hezky, jako když jsem jí před mnoha léty dal pusu se zavřenejma očima.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2008.