Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (21)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (21)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Nemocný svět – Hvězdný kamarád – Seznam chorob – Letiště – Nedivadelní hry – Obracení plachet

Dnes nevím kolikátého je. Venku prší, je noc a čtu si noviny: …chleba, brambůrky a další škodí zdraví a přispívají rakovině… Házím zmuchlané noviny do koše. Strefil jsem se. Můj pokojík je malý. Začínám opět psát tuto knihu, podobnou vzpomínkovému záznamu. Ruka mne bolí, svěšuji ji z postele. Strčil jsem ji do sklenice s pivem. Je dávno bez pěny. Za několik hodin, co jsem na něj zapomněl ztmavlo. Připomíná nemocnou moč. Zase jsem umazal polštář od inkoustu. Plnící pero se zakutálelo.
„Postel je moje kancelář.“ Utřel jsem si ruku do pyžama, a pak zazvonil telefon.
„Ahoj, můj hvězdnej kamaráde,“ slyším v dálce hlas mého přítele Vládi Křivánka, „jak se máš? Tady Kanada!“
„Jsem rád, že tě slyším! Pozdravuj svou ženu Mirku a pejska Roye.“
„Jak ti bije srdíčko?“ Tuhle otázku jsem čekal. Ptá se tak pokaždé.
„Dobře, Vláďo, nestěžuji si. Pracuji na další knize. Jestli ji Jindřich Kraus vydá, pošlu ti ji. Mám ji odevzdat v říjnu, aby byla na trhu na Vánoce.“
„Pepiku, šetři se! Nepřeháněj to. Odpočívej! Já už mám málo kamarádů!“
„Myslím na tebe a každý den se modlím, aby tě netrápily choroby!“ Rozloučili jsme se. Díval jsem se na mapu světa. V místech, kde byla Kanada, je někde dům v Peterboroughu, kde žije člověk, který poznal, co to jsou komunistické lágry. MUKL, politický vězeň z PADESÁTÝCH LET. Seznámil mne se svými kamarády-spoluvězni, kteří se scházejí jednou za rok u pana hraběte Zdenko Sternberga (byl také jedním z nich). Každý rok stojíme v kapli při mši s těmi, kteří mají vzpomínky poznamenané utrpením a bezprávím. Můj syn Tomáš stojí vedle mne. Jsme hrdi, že nás tihle lidé, jenž si nenaříkají, berou jako kamarády.
Myslím na svého otce a na jeho STRANU, která těmto lidem a celému národu ublížila v zájmu nesmyslných utopií. V každé době, ať vládne jakákoli strana jsou podvedení. Někdy víc, někdy méně, ale jsou.
Vláďa je nemocen. Není mezi námi na Českém Šternberku. Posíláme mu pozdrav do Kanady. Je nemocen. Srdíčko mu udržuje v rytmu baterie z Homolky. Na stolku u postele má spousty krabiček s léky. Má po operaci srdce a další choroby jej trápí.
„Pepiku, nejvíc mne bolí, že ztrácím zrak. Piš velkým písmem. Pepiku, prosím tě, namluv mi kousky z tvé knihy na kazetu.“
Slibuji mu to, až dopíši tuto „zpověď“.
Můj vnuk nosí nejraději pletené bačkory, které mi poslal Vláďa před třemi roky, po mé operaci. „Musíš nosit bačkory, abys nenastydl. Nesmíš se namáhat, jizvy po by-passu natírej měsíčkovou mastí, hodně spi a žádnej alkohol!“ Tahle „nařízení“ mně telefonoval dvakrát týdně z Kanady.
„Za ty telefony bys měl letenku, ty zdravotní bratře!“ smál jsem se.
Noc je divná. Můj déšť, jak si ho přivlastňuji, trvá. Před domem zastavila sanita. Poodhrnul jsem roletu, jako starý dědek „šmíruju“. Někomu pomáhají do sanitky. Sanita odjela a schýlený muž stál dlouho bez hnutí. Díval se za ní. Otočil se a pomalu se šoural v dešti k protějšímu paneláku. Teprve teď jsem si všiml, že vedle něj stojí malý psík. Zmoklý a zplihlý, díval se do zatáčky, kde zmizela sanita. Muž se otočil, marně volal na psíka. Vrátil se a odnášel psíka pod paží. NOC je melancholická. Proto ji mám rád, i když ke mně volá nemocné myšlenky.
Již nespočítám, kolikrát jsem navštívil kladenskou nemocnici a jiné v republice. Aby bylo VESELO, vyjmenuji choroby a maléry, které ohrozily mé dědičně chorobné tělo. Proč pořád jásat a juchat jako blázni? Proč předstírat optimismus? Pravda je jiná.
Císařským řezem jsem přišel na svět, dva bratři přede mnou zemřeli díky témuž řezu, záškrt, spála, tyfus, abscesy krčních mandlí, dvakrát odebrány krční mandle, nosní mandle, operace sluchu – obě uši, fraktura nohy – přejeta kanonem na vojně, dvacet sedm sáder všemožných údů, přeražený nos z boxu, operace polypů v nose, jizva na ruce po bodnutí nožem, jizva na šimpánu od střely z flobertky, rozbitá hlava z tříkolky, otřes mozku – K. O. v Děčíně, jizva na ruce po pádu u Křivoklátu, operace žlučníku, pomlácený hrudník po pádu s kola, neuróza žaludku, hemeroidy, artróza kolen a ramene, výrůstky na páteři, přetržené vazy na klíční kosti, přetržený sval v lýtku, třikrát výron v kotníku, vyražené zuby po pádu z výšin, Quinckeho edém – otoky rtů, astma, bronchitida, angíny x krát, začínající prostata, transmurální infarkt, trojnásobný by-pass srdce, výrony v koleně, punkce lícních dutin x krát, chřipky, průjmy a jiné banálnosti nepočítám. Také kousnutí psem a podezření na vzteklinu.
Ve škole jsem měl tolik promaroděných dnů, že mne jednou ředitelka školy paní Pleschingerová vítala slovy:
„Copak tu dělá ten nový žák, co voní lyzolem?“ Bylo to měsíc před prázdninami. Uměl jsem nazpaměť básně od Jana Nerudy ze Zpěvů pátečních, ale nevěděl jsem, jestli má železo chemickou značku PLUMBUM nebo FERRUM. Miloval jsem nemoci úrazy a marodění. Vždy jsem si přečetl několik knih, snil přitom o Americe, Africe, Austrálii a prožíval vysněná dobrodružství. Vím, co je to pití sádry, co je to ergometrie, co je to ECHO, co je katetrizace, odebírání žaludečních šťáv, znám injekce, antibiotika, klystýry, trhání nehtů, znám rektoskop, jímž se dívají lékaři do hlubin, znám sádrovny, trhání zubů, znám trakce páteře, znám žlučníkové záchvaty, kocoviny po flámu, bolesti za hrudní kostí, vím, co je to naděje a bolest s beznadějí, když lůžko vedle mne zůstalo bez návratu. Jsem vděčen lékařskému a celému zdravotnímu stavu za péči o opotřebované tělo, které pomalu a jistě směřuje oklikou k lidskému vrakovišti.
A vím, že veškeré mé chorůbky jsou nic proti utrpení jiných. Lékařské povolání je pro mne váženější, než metály politiků, důstojníků, sportovců a než všechny hmotné statky. Život je herna, kde se hraje o životy. Mnoho textů a básní jsem napsal v nemocnicích. Důstojná pracovna. Antiseptická.

Klidný epitaf

Vroucně prosím, Pane Bože
Nech mne v díře tiše spát
Kurvy, co mne ostouzely
Klidně mohu postrádat
Na hrob kříž mi nedávejte
Ani jméno s cedulí
Pod víko mi strčte pivo
K tomu vuřty s cibulí
(1997 – poliklinika Ostrava)

Nemocnice a čekárny u doktorů mne určitě ovlivnily. Možná, že kdybych byl zdravý jako řípa, chodil hrát „skvoš“, zvedal činky, pinkal tenis, šoural se po golftrávníku, měl bych asi víc peněz, ale nepocítil bych radost z maličkých úspěchů nerozházeného talentu. Hypochondr nejsem, ač mi tak někteří říkají, neboť žádnou svou chorobu jsem si nevymyslel ani si ji nenamlouval. Abych ale přiznal všechno – občas na mne sáhne pocit strachu. Takže trochu jsem tím hypochondrem, který je tísněný domnělou nemocí. Ženy naše stavy znají. Jsou statečnější než muži. Sebevětší superman, který se štětí širokými rameny a vysunutou bradou, když ho píchne na prsou, klečí u své padesátikilové lásky a nechá se uklidňovat jako malý pudlík. Teď jsem udělal radost feministkám a budu pokračovat...
Naslouchám-li OPTIMISTŮM, když zabrousí na VLASTENECTVÍ, na opěvování národní hrdosti, na statečné HUSITY, přejede mne mráz.
„MY JSME NEJLEPŠÍ!“ Tyhle nacionalistické pitominky nerad slyším. Není dobré se podceňovat, ale mnohem horší je se nadceňovat.
Protipólem „fanglistů“ je degradace všeho. Můj rozhovor s mužem, který si ke mně přisedl na letišti v Praze, dopadl nenadějně. Čekali jsme na odbavení do USA. Tomáš se mazlil u baru s multivitaminem a já jako správný starý otec, který dbá o své zdraví, jsem popíjel kolu. Měl jsem v ní velkého ruma. Tomáš mne neustále nabádá, jak mám žít, a tak se mu s obsahem svých nápojů nesvěřuji. Trochu se ho bojím. Jeho záchranné rady mi připomínají Miloslava Šimka. Bylo to v roce 1996. V té době jsem byl „poinfarkťák z roku 1987“ a netušil (nechtěl jsem tušit), že za tři roky poznám vzácného člověka profesora Ivana Vaňka, který mé srdce „obajpásuje“.
Ten pán na letišti se chtěl se mnou bavit. Bylo to zjevné. Nejdříve mi prozradil, že mne zná z divadla SEMAFOR.
„Viděl jsem všechna představení,“ říkal hrdě, „Suchého, Dvořáka a Šimka!“ Zeptal jsem se, koho měl nejraději. Odpověď mi vyrazila dech.
„Nikoho!“ Udiveně jsem mlčel, a tak mi začal rozvláčně vysvětlovat:
„Já totiž nechápu, jak může někdo hrát jakékoli divadlo, když okolo sebe máme to největší, jaké mohl Pán Bůh stvořit.“
„Proč jste tedy utrácel peníze za vstupenky a za čas?“
„To je velmi prosté. Chtěl jsem vidět a pochopit, proč mají lidé radši umělé divadlo než to skutečné kolem sebe. Vždyť ulice, hospody, obchody, tramvaje, chodby, soudy, kavárny, všechno má své forbíny a herce, kteří nejsou falešní a nepředstírají. Hrají bez nápovědy a bez scénáře. Hrají denně tolik her, že je nemůže nikdy žádný autor napsat! Podle mého názoru si divadlo vymysleli sami herci, protože se ničím jiným neumí živit.“
Můj neznámý odborník na divadlo se mi přestával líbit. Prozradil mi, že za ta dlouhá léta soukromého průzkumu zjistil, že lidé chodí do divadel proto, že chtějí, aby se jim lhalo ještě víc, než oni lžou sobě. Zmínil se, že letí do Frankfurtu, tedy tam, kde jsme měli s Tomášem přesedat na linku do New Jersey, a potom dál na linku do Chicaga. Jméno mi ten filosof neřekl. Ani o svém povolání se nezmínil. Stále se při řeči díval upřeně do mých očí. Bylo to hodně nepříjemné. Moje babička Kristýnka by mu řekla:
„Čerte, čum jinam! Uhraneš mě!“
Bolela mne páteř a nenašel jsem výmluvu, jak se toho člověka zbavit. A on dál vyprávěl a klnul českému národu.
„Celá naše historie byla a je továrnou a velkovýrobou křiváků! Politické strany jsou jako dvě okresní fotbalová družstva, která se snaží hrát světový fotbal a nemůžou najít merunu!“
Určitě jinak řadil slova, ale hlavní body jeho názorů zachovávám. Nemohu si všechno pamatovat, ale hned po odchodu „politologa“ jsem vše vyprávěl Tomášovi a v Chicagu svým přátelům. Tak utkvěly v paměti tyto filozofie z letiště. Tvrdil, že jsme ubíjeni svou středoevropskou polohou, která nám naroubovala všechny možné zvyky, způsoby a poučky ostatních národů, a že se našemu národu stýská po biči, který jediný na nás platí.
„Jsme papouškové, křičíme Lóra, Lóra, a když vylétneme z klece, zahyneme! Sami si zob neobstaráme. Proto nás jen krmí a cpou nám do úst filozofii poslušných otroků!“ Muž zmlkl a na letišti již nepromluvil. Bez pozdravu se odšoural.
V letadle do Frankfurtu seděl za námi. Při startu jsem se modlil. Moje žena říká, že se nemusí modlit ten, který je dobrým člověkem. O tom pán Bůh ví.
Filozof z letiště před námi zřejmě zaslechl, že se modlím. Vyklonil se ze sedadla.
„Nemodlete se! To je jen divadlo! Pánbíček vám nepomůže!“ Dělal jsem, že neslyším. Ve výši deset tisíc metrů nad mořem jsem se podíval do mračen pod námi. Připadala mi jako kopce za Bratronicemi, vesničkou za Kladnem
Asi čtrnáct dní před odletem jsem udělal cestu k řece Berounce. Už nikoli pěšky. Na celou trasu už nestačím.
Autobus mne vyložil v Bratronicích a dál jsem pokračoval po svých. Blahoslaveného, chudého duchem, jsem potkal u Bělče. Stál vedle silnice, v prázdné krajině, a díval se zamilovaně na dubový list.
„Ten je hezký, viď?“ pozdravil jsem. Přikývl a ukázal na slunce.
„Máš pravdu,“ přikývl jsem, „sluníčko ho namalovalo.“
Na tohoto človíčka, kterého jsem občas na svých toulkách potkal, jsem si vzpomněl, když jsem se po dvou hodinách drápal po stezce nad Berounkou. Určitě by se mu tady líbilo. Možná, že už tady někdy byl. Toulá se roky sám.
„Je jak psík,“ říkal mi jeden můj kamarád ze Lhoty, „vždy si najde cestu domů. Pořád se usmívá, jako by si svítil na cestu.“
Letadlo se zachvělo a jako správný fantasta se zjitřenou představivostí jsem pomyslel na laickou úvahu O STRACHU.
Strach nás straší i varuje. Nesmí ale dosáhnout stadia zoufalství. Všeobecný vnitřní strach nás udržuje v poslušnosti. Pocit moci je podepřen strachem. Nemajetní se bojí o holý život a majetní se bojí navíc ještě o nabytý majetek. Ten, kdo nahání strach, je cítit jako čmoud. Když má někdo v roztrhaných džínách visakartu, na které je meloun, pozná každý, že je NĚKDO. Vycítí to číšník i pes. Aby lidé vykonávali svou práci, odváděli daně a nepřemýšleli o tom, že jsou okrádáni, ohlupováni, jsou infikováni STRACHEM. Strach rozbíjí svornost. Pryč od filozofie nad otázkami, které již dávno vysvětlili jiní. Ti, kteří se filozofii učili ve školních lavicích.
Počítám na prstech lidi, jimž věřím. Venku přestalo pršet. Mám dobrý pocit. Dnes jsem sám vyměnil žárovku a pojistku v autě. Jen dvakrát jsem se uhodil do hlavy o volant a rozřízl si prst, kterým drnkám na kytaru. Ale to nevadí. V několika příštích týdnech nehraju. Politické předvolební hraní jsem odmítl, a tak mám volno na psaní.
V sobotu jsem potkal úspěšného podnikatele, který se mnou utrousil slůvko:
„Proč si nekoupíš novej vůz?“ ptal se bez postraních úmyslů.
„Nemám na něj,“ poctivě jsem řekl.
„Pepiku,“ usmál se, „kdybys uměl chytit dobrej vítr a naklonil plachtu tam, kam ten vítr fouká, tak se máš jako prase v žitě!“
„Nechci se mít jako prase v žitě!“
„Proč?“ divil se upřímně. „Je lepší žít v baliku, než žít ze dne na den. Až nás klepne »pepka«, nebude nic!“ Odmítl jsem pozvání na kávu a na whisku. Při odchodu se pousmál:
„Divím se, že ty, takovej zkušenej chlap a starej, nevíš, že se vyplácí zpívat tomu, koho chleba jíš.“
U chodníku zastavilo krásné modré BMW. Z okénka auta se ozval laskavý hlas:
„Pane inženýre, sháním vás už půl hodiny!“ Můj známý se okamžitě schýlil, tvář se mu změnila v pochlebný kukuč psíka, znervózněl, diplomatku si přehodil do druhé ruky a rozběhl se k autu. Byl peskován jako malý školáček. Chvílemi si otíral čelo kapesníkem.
Dal jsem si kafe sám. Díval jsem se na bývalé byro komunistů a byl jsem rád, že nemusím obracet plachtu. Žádný hrdina jsem nebyl a nejsem, ale prase v žitě taky ne. Po dlouhé době jsem si objednal žitnou. Neměli ji. Začal foukat vítr. Vzpomínal jsem, kdy jsem se musel ohnout a cítil jsem, že červenat se může i starej chlap.


Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2010.