(věnováno Daně a Kubíčkovi)

Byla sobota ráno, Honza se pomalu probouzel. Kolik může být asi hodin, napadlo ho. Otočil se na bok, aby viděl budík na stole. Bylo za deset minut šest. Zkoumavě se zadíval směrem k oknu ve snaze odhadnou vývoj sobotního počasí. Mezerou mezi závěsy do pokoje pronikal ostře ohraničený sluneční paprsek, který vypadal jako končetina světelné bytosti, zvědavě ohmatávající svět lidí.
Honza byl vzhůru. Vstávat se mu ale ještě nechtělo. Ležel na zádech a dál pozoroval světelnou domovní prohlídku. V duši měl příjemné prázdno, všude zatím vládl klid. Máma s tátou i mladší sestra spali. Honzu dnes čekala oslava jednadvacátých narozenin a nejen jich. Všechny zkoušky letního semestru měl hotové a s nimi i další ročník vysoké školy. Příští týden zajede předat kolej, zařídí pár drobností na fakultě a prázdniny mohou začít. Pohoda, liboval si v duchu.
Při této příjemné rekapitulaci zvládnutého se mimoděk zahleděl na obraz, visící na protější stěně pokoje. Z velké černobílé svatební fotografie se na něj usmívala babička s dědou. Babičku neznal, zemřela dřív, než se narodil, ale dědu Františka si dobře pamatoval.
Při vzpomínce na něj se bezděky usmál. Děda byl milý a zajímavý člověk, kterého měl moc rád, i když mu, popravdě řečeno, často nerozuměl. S oblibou mluvil v hádankách a náznacích. Hodně četl a jeho lehce zasněný úsměv vždy pohladil. Prožil těžký život s cejchem žluté hvězdy – vězení, pracovní lágr, koncentrační tábor ... Je škoda, že tu zítra s námi nebude, pomyslel si s pocitem lítosti.

Jak soustředěně hleděl na dědovu tvář, vracel se mu ze vzpomínek jeho příjemný hlas a jakoby zaslechl dědova dávno pronesená slova :

"Chlapče, nic nemůže rozdělit dva lidi, kteří se mají rádi. Vzájemná láska je nejsilnější pouto v celém vesmíru, které nezdolá ani smrt. Až se jednou spolu rozloučíme a já odejdu, věř, že stále budu tvým dědou a ty mým milovaným vnukem. Jestliže něco nebo někoho nevidíme, či jestliže se nemůžeme něčeho dotknout, není to důkaz neexistence, pamatuj si to..."
Honza se musel znovu pousmát při těchto vzpomínkách na dědu. Všichni ho měli rádi a považovali ho tak trochu za podivína. On to dobře věděl a netrápil se  tím.
 

Ráno se ujalo nekompromisně vlády nad začínajícím dnem a pokoj se plnil novými a novými slunečními paprsky. Venku je hezky, to je fajn. Oslava proběhne na zahradě, liboval si. Co kdybych vstal a šel přivítat nový den, jak to dělával děda, než se ostatní vzbudí, přemítal nad kratičkou ranní procházkou. Tráva bude ještě ozdobená rosou. Mohl bych zajít k lípě, vždycky jsem si pod ní rád hrál a bylo to i oblíbené místo dědy.
Sedával na dřevěné lavici, četl si a plnil svůj deník s modrými deskami novými a novými poznámkami, nebo jen tak pozoroval okolní zahradu a oblohu.

Honza si živě vybavil obraz z dětství. Jako malý kluk často sedával vedle dědy a neustále ho trápil svými nekonečnými dotazy. Děda ale vždy znovu a znovu trpělivě odpovídal: "Dědo, a co to pořád píšeš? A co vlastně děláš, když tu sedíš a nic neděláš?" zaslechl dávnou ozvěnu dětsky neodbytné  otázky.

"Medituji, Honzíku," odpověděl prostě děda.

Dlouho nechápal, co děda ve skutečnosti dělá, a upřímně řečeno, jasno neměl dodnes. Věděl, že když děda meditoval, přemýšlel, vnitřně soustředěn nad nějakou otázku či problémem. Hledal v myšlení pravdu o věcech, které ho obklopovaly. Rád pozoroval přírodu a mnoho času trávil na dlouhých procházkách. Občas ho bral s sebou.
Pak ho učil poznávat květiny, stromy i kameny. Učil ho naslouchat přírodě a všem tvorům, kteří byli její součástí. Mluvil o vnitřním řádu přírody a o duchovních bytostech, které se o přírodu starají. Vlastně díky dědovi a jeho lásce k přírodě se Honza rozhodl po gymnáziu pro studium přírodovědecké fakulty.
Honza se posadil na posteli,  koutkem oka zachytil pohyb něčeho na okenním parapetu, kde stály květináče s fialkami, nejoblíbenějšími to květinami mámy.

Že by pootevřeným oknem vlezla dovnitř myš? Napadlo ho.

Pozorně si prohlížel okno a hledal zdroj pohybu. Už se chtěl zvednout a jít přímo k oknu, když uviděl něco velmi zvláštního. Před jedním květináčem v paprsku slunečního světla stál malý trpaslík, malý skřítek. Na hlavě měl permonickou čepici, plnovous, vyšívanou kazajku a kalhoty zastrčené do vysokých naleštěných holin.

"Ahoj Honzíku, jak se máš?" řekl a posadil se na kraj okenního parapetu.

Asi jsem znova usnul, blesklo Honzovi hlavou.

"Kdepak nespíš, sedíš na posteli a zíráš nechápavě na mě," odvětilo rozpustile stvoření.

Honza úžasem otevřel pusu dokořán. Opravdu nechápavě hleděl na bytůstku, která nebyla větší než květináč, který stál za ní. Trpaslík seděl na kraji okna, kýval nohama a dobře se bavil. Byla to hrozná chvíle a Honza nevěděl, co má udělat. Trpaslík se náhle zvedl, postavil se a rukou se opřel o květináč.

"Ale no tak Honzíku, ty už si na mě opravdu nepamatuješ? Jen si vzpomeň kolik legrace jsme spolu zažili a jak jsme si spolu krásně hráli, když jsi byl malý. Viděli jsme se naposledy při tvých sedmých narozeninách, a já ti tenkrát slíbil, že tě ještě jednou navštívím. Dlouho jsi pak byl smutný a myslel sis, že jsem se vrátil do pohádky."

Rázem bylo všechno jasné a Honza s udivením vyhrkl :

"Ty jsi Šamšula, malý skřítek z pohádky, který mě pravidelně navštěvoval a hrál si se mnou? Co se máma kvůli tobě nazlobila, neboť jsem tě viděl jenom já a děda. Ostatní mi nevěřili, že existuješ, protože tě neviděli. Mámě vadilo naše každodenní večerní povídání, nechtěl jsem kvůli tobě spát. Přes den jsem ti vyráběl různé domečky a vozíky, se kterými jsme pak dováděli," vzpomínal nahlas.

"No konečně," ozval se Šamšula, který ho stále pobaveně  pozoroval opřen o květináč.

"Ano jsem to já, nejmenuji se sice Šamšula, ale můžeš mi tak klidně říkat."

Honza se zamyslel.

"Kdo ale tedy doopravdy vlastně jsi? Když jsem byl malý, považoval jsem tě za hodného skřítka z pohádky, který navštěvuje děti, a kterého dospělí nevidí."

"Ale tvůj děda mě viděl," opravil ho Šamšula.

"To máš pravdu, a uklidňoval mámu, aby se na mě zlobila. Byla chudák přesvědčená, že si stále jen vymýšlím," odvětil Honza.

"Tvůj děda je velmi moudrý člověk a požádal mě, abych ti vyřídil pozdravení a jeden malý vzkaz."

"Ty jsi mluvil s dědou? Co je to za nesmysl, vždyť děda už je dávno mrtvý. A  ještě jsi mi neřekl, kdo vlastně jsi? Proč tě najednou vidím, a kdes celá ta léta byl!?" zasypával Honza skřítka nedočkavými otázkami.

"Pomalu, Honzíku, pomalu, ne tak zhurta. Máš pravdu, je slušné se představit. Jsem duchovní bytost. Nemám tělo z masa a kostí, jsem gnóm a patřím mezi  zemské duchy. Kromě nás existují také duchové vzduchu, vody i ohně. My, gnómové, máme na starosti vše, co se odehrává pod zemským povrchem. Pečujeme například o kořeny rostlin, staráme se o semena v půdě a řídíme určitým způsobem procesy v zemských hlubinách. Mnohému bys zatím nerozuměl a s tvým dědou jsem skutečně mluvil.
Po smrti každý člověk pobývá v duchovním světě, kde žije dál. Zaniká pouze lidské tělo, ne však duše a duch. Člověk si dál uvědomuje svou existenci, myslí i cítí ovšem v naprosto jiných podmínkách, než zde na zemi. Oba tyto světy, duchovní a fyzický, se navzájem prostupují a vzájemně se ovlivňují. S tvým dědou se mohu v duchovním světě setkat proto, že jsem ho na zemi zasvěcoval do skrytých tajemství přírodních zákonů. Naše vzájemné dlouholeté přátelství nám to dovoluje. Tvůj děda totiž byl, Honzíku, zasvěcen do mnohých duchovních tajemství, a velmi by si přál mít v tobě následovníka.
A proč mě vidíš? Prostě proto, že si to přeji a mám dostatek síly ke zviditelnění," odpovídal skřítek pomalu, napjatě poslouchajícímu Honzovi, kterého stále trápil pocit, že se mu vše pouze zdá.

"Dnes máš narozeniny, Honzíku," pokračoval Šamšula, a já pro tebe mám jedno velké překvapení. Až se rozloučíme, zajdi se podívat na půdu. Po dědovi tam zůstal velký kufr plný různých věcí, najdeš tam mnoho zajímavého a užitečného. Je tam i dárek od dědy."
Honza se najednou lekl, za dveřmi jeho pokoje se ozvala rána a bolestný výkřik. "Kdo sem zase takhle blbě postavil tu stoličku!"

"A - ségra je vzhůru a nakopla na chodbě stoličku na přezouvání," vysvětlil Honza hluk za dveřmi  Šamšulovi. Skřítek se naposledy usmál. "Měj se dobře, Honzíku, a zase někdy nashledanou, velmi rádi tě s dědou uvidíme, snaž se" a po těch slovech se rozplynul.
 

Honza ještě dlouhou dobu nepřítomně zíral na květináč fialek, kde už nikdo nestál. Plně na zem ho vrátily první tóny donekonečna omílaného hitu, kterým jeho sestra začala oblažovat ostatní obyvatele domu.
Honza se oblékl, roztáhl závěsy na oknech. Venku začínal krásný letní den.
Uklidil postel a vydal se na půdu. Chvíli musel dědův kufr hledat. Ležel schován za velkou  dřevěnou bednou na odložené ošacení.
Se zatajeným dechem ho vyndal na světlo, setřel z jeho víka nános letitého prachu a otevřel ho. Kufr byl plný knih. Přemýšlel, co má vlastně hledat. Probíral knihu za knihou a četl jejich názvy - Theosofie, Okultní fyziologie, Odvěká moudrost, Páté evangelium ... až narazil na dědův deník. Z dětství si ho ještě dobře pamatoval. Tlustá kniha s modrými deskami, kam děda často cosi zapisoval.
Otevřel ho a pomalu jím začal listovat s nejasným pocitem, že je zde ukryto ono zmíněné překvapení. Deník byl plný nákresů a poznámek, Honzovi začínalo být jasné, že drží v ruce skutečný poklad. Při listování se dostal až na poslední stranu, kde byl vzkaz určený jemu: Milý Honzíku, až budeš číst tyto řádky, velmi pravděpodobně budeš dospělý a já už nebudu mezi vámi. Vše, co najdeš v tomto kufru, je tvoje. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné. Je to pouhý klíč k branám duchovního světa, odemknout si budeš muset sám, a povede-li se ti to, můžeme se opět setkat. Tvůj milující děda František. A vyřiď, prosím, pozdravení všem ostatním doma.

Honza hmatatelně cítil dědovu přítomnost. Vzal z kufru dědův deník, ostatní knihy si do svého pokoje přenese po snídani.

"Dědo, mám tě moc rád a děkuji ti. Pokusím se najít cestu k tobě,“  pronesl polohlasem a odešel dolů na snídani, ke které všechny svolával mámin hlas. Deník cestou odložil v pokoji.
Dole v kuchyni na něj čekalo další milé překvapení. Na stole byl připraven nádherný dort s jednadvaceti svíčkami. Sestra se na něj vrhla:

"Honzouši, kde vězíš, mám hlad a spaluje mě touha potřást ti ploutví."

Máma s tátou mu poblahopřáli s tím, že dary se budou předával odpoledne při „oficiální“ části oslavy. Usedli ke stolu a máma nakrojila narozeninový dort.

"Představte si, že se mi dnes zdálo o mém tátovi," řekla s mírným dojetím v hlase, když byly porce dortu rozdány.

"Stál ve tvém pokoji, Honzo, usmíval se a držel tě za ruku. Ty jsi v tom snu byl dítě a já si  vzpomněla na to, co jsem mu slíbila, než umřel. Na půdě po něm zůstal kufr s jeho věcmi. Jsou v něm nějaké knihy, prosil mě, abych ti ho dala až budeš dospělý. Dávno jsem na něj zapomněla."

Honza, aniž by zvedl hlavu od jídla, pomalu pronesl:

"Já vím mami, a děda vás všechny moc pozdravuje," po těch slovech na sobě ucítil udivené pohledy tří párů očí. Honza, s hlavou skloněnou nad svým talířem, se lehce pousmál a pokračoval v konzumaci výborného narozeninového dortu.

 

S blahosklonným úsměvem moderních „mudrců“ odmítáme báchorky o skřítcích, vílách, elfech a podobné pohádkové havěti. Smějeme se babským pověrám, které nutily nebožáky trhat čarovné býlí za úplňku na tajemném paloučku. Zapálení hromničné svíce při bouřce chápeme spíš jako hrubé porušení protipožárních pravidel. Smějeme se rádi a nahlas dávné nevědomosti, naivitě a „prokazatelné“ hlouposti. Škoda jen, že brýle současného vědeckého poznání, přes které nahlížíme na svět, mají tak tmavá a hrubě zkreslující skla. Příroda je plná života, zjevného i skrytého.  
 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Milan Lasica
	Dáša Cortésová
	Jan Vodňanský
	Jitka Molavcová
	Ivo Šmoldas
	Jiří Suchý
	JUDr. Ivo Jahelka
	Jaroslav Vízner

Další autoři »