Titulek vám přijde přitažený za vlasy? Věřte, že tomu tak je. Zcela jednoznačně to odporovalo všem pravidlům, na které si jen můžeme vzpomenout, ale je to tak. Posuďte sami…

Byly mi asi tři roky, když jsem seděla tatínkovi na klíně a kroutila volantem při odbočování vlevo (bůhsuď, proč si to tak přesně pamatuju) do ulice Na Hroudě v pražských Strašnicích.

V osmi letech mě dědeček posadil za volat na břehu Berounky (babička tenkrát vystoupila, což se mě dotklo). Zařadil jedničku a pravil: „Pomalu pouštěj spojku.“ Povedlo se. Stařičká dodávka se rozjela. Na hrbolatou polní cestu jsem koukala skrz volant. Mohli jsme ujet tak půl kilometru, když nás míjeli cyklisti. „Co s nimi mám dělat?“ vyděšeně jsem se ptala dědy.

„Nedělej s nimi nic,“ pravil věcně a jeli jsme dál.
 

O deset let později jsem seděla za volantem potřetí. Byla to sto pětka a bylo to v Orlických horách. Lesní asfaltka spojovala přes kopeček dvě vesnice. Vlastně se vůbec jako „komunikace“ netvářila. Nebyl problém přemluvit majitele vozu, který mě tehdy velmi miloval, aby mi ho půjčil. Už několikrát jsem takhle k chalupě dojela, proč by se to nemělo podařit znovu.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…. znáte, že? Najednou mě předjíždí motorka s lesní stráží. Zastavuje mě.
„Seď. Já to zkusím vyřídit,“ pravil můj mladý muž.
„Vystupte si, paní řidičko,“ dí muž v zeleném. Krve by se ve mně nedořezalo. V ten moment jsem nemohla o nic přijít. Řidičák byl v sázce někoho jiného. Zkrátím to. Zdvižený ukazováček, vlídné pokárání a výstraha, aby se to už nikdy neopakovalo, úplně stačilo. Zvědavá ženská se však nezapřela:
„Jak jste poznal, že nemám řidičák?“

„Od hospody na vás blikám, abyste mě pustila, ale vy jste si to šněrovala pořád dál. Vůbec jste se nekoukala do zpětnýho zrcátka.“ Měl pravdu.

Jak se objevil, tak zmizel. Dodnes si myslím, že to byl anděl strážný.

Od té doby jsem nepokoušela osud a raději si skutečně řidičský průkaz udělala. Problém jsem od té doby měla jedině s rychlostí a slovníkem, který nelze ani naznačit.
Za volantem jsem nekulturní neurotik, ale s věkem se to trochu lepší…

Pochopitelně že nová pravidla mi dělají starosti. Poslední starost mě stála pět set, a to jsem ještě byla ráda. Jak je všechno relativní, že jo?! Další problém mám se světly. Rozsvítit nezapomínám, ale nezhasínám. Vyrobila jsem tedy na palubní desku cedulku: SVĚTLA. Jsem pro smích celé rodině… Když si tatínek občas mého stařičkého favorita půjčí, první, co udělá, je, že potupnou cedulku zašantročí kdesi v kastlíku. Stydí se. On ale nezažil ten šílený pocit, když přijdete k autu, zasunete klíček do zapalování a… ticho. To auto prostě neřekne ani ň. Není strašnější ticho, než ticho vybité baterie.
 

Proč sedím v jedenáct v noci a píšu tyhle řádky? V příloze Mladé fronty DNES z 25. července komentoval nová pravidla silničního provozu automobilový závodník, nestor rallye Paříž – Dakar, Karel Loprais. Na otázku: „Znáte nějaký trik, jak nezapomínat rozsvítit světla?“ odpověděl tento guru motoristického sportu: „Zapomínáte-li rozsvítit, dejte si na přístrojovou desku cedulku.“

Ten pocit zadostiučinění, který mě v ten moment polil, byl možná malicherný, ale rozhodně stál za to.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Dáša Cortésová
	Stanislav Motl
	Miloslav Švandrlík
	Vladimír Just
	Ivo Šmoldas
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Milan Markovič
	Jitka Molavcová

Další autoři »