■ Jak se rodí Cimrmanolog?
Já jsem rodákem z Pohoří, což je taková malá vesnička ve východních Čechách. Tam jsem ale pobyl jen šest týdnů a přestěhovali jsme se do Opočna, kde si tatínek postavil vilku, neboť vyhrál v jakési stavební loterii asi deset tisíc korun. Byl účetním v továrně Dušek Opočno, kde vyráběli lovecké a sportovní zbraně, maminka tam později leštila pažby.

■ Kdy jsi se narodil jako divadelník?
V roce 1954 jsem maturoval na gymnáziu v Dobrušce. Potom jsem odešel do Prahy studovat pedagogiku, obor český jazyk a literatura. Mým spolužákem byl Zdeněk Svěrák, a tam jsem se poznal i s Ladislavem Smoljakem, v jehož režii jsme tehdy hráli studentské divadlo. Ale už na gymnáziu jsem se o něco malého pokoušel. Měli jsme domácí salonní orchestr – trumpeta, klarinet a moje housle. Poslouchali jsme swing, ale nebránili jsme se ani dechovce. Už v dětství jsem hodně četl, knihy jsou má celoživotní láska. Začínal jsem romány Vládi Zíky a doplul až k Vladislavu Vančurovi a jeho skvostné češtině.

■ A kdy jsi si začal psát do „kádrových materiálů“ - cimrmanolog?
Se Zdeňkem jsme si padli do oka okamžitě, a už tehdy začali tvořit první mystifikace. Třeba jsme si vymysleli hlodavce chripatku, a některé spolužačky nám to, k naší ukrutné radosti, baštily. V té době jsme také uspořádali jen pro spolužáky Komický večer. Vzpomínám si, jak v rámci pořadu zpíval kultovní básník beatové generace, Václav Hrabě, svým drsným, odvázaným stylem - „žralok zuby, má jak nože….“
Chodívali jsme na Wericha a Horníčka do ABC a hodně od nich čerpali. V roce 1958 jsme se rozešli učit do různých koutů Čech, abychom se po letech opět sešli v redakci rozhlasového armádního vysílání.
Právě tam vznikla fiktivní Vinárna u pavouka a posléze se narodil Jára da Cimrman…Jeho životopis vymyslel Jirka Šebánek s tím, že z toho uděláme divadlo. Nejdříve jsme si mysleli, že si dělá blázny, potom jsme jeho považovali za blázna, a pak jsme mu na to skočili. Abychom s kolegou Cimrmanem posléze prožili neuvěřitelných téměř čtyřicet let společného života…

■ Jaké bylo vaše první představení?
Šlo o Svěrákovu hru Akt, ale všichni jsme tehdy byli tak vyděšení, že si na ně vlastně moc nepamatuji. Ale zároveň jsme zůstali zaměstnanci rozhlasu. Za jedno představení jsme totiž dostávali honorář 60 korun. Na to víno, které jsme tam po divadle vypili, nám to stačilo…Každý jsme měli napsat hru. Někdo to udělal hned, někomu to trvalo déle, mně se to nepodařilo nikdy. Vlastně ten humor psát nedovedu.

■ Ale dovedeš zpívat. Tvé árie v Hospodě na mýtince jsou nezapomenutelné…
Byl jsem odjakživa příznivcem operety. Když ještě nebyla televize a já poslouchal rádio, a to už v předškolním věku, museli mě naši budit ve středu a v sobotu, protože to hrál ve čtvrt na sedm ráno Antonín Balšánek. Později od svých devíti let jsem vnímal a miloval Karla Vlacha. U rozhlasového aparátu jsem poznal i Strausse, Ofenbacha. A samozřejmě Oldřicha Nového a jeho legendární Mammzel Nitouche.

■ Od těch dob uteklo trochu více vody, nedávno tě pozlobilo srdce. Jak vlastně v tom jistě hektickém divadelním životě relaxuješ?
Rád si dám trochu vína. A píši třeba texty, dnes hlavně dechovku. Jakou má šanci? Dechovka je přece nesmrtelná, stejně jako cimrmani! Myslím si, že k této muzice dojde postupem času polovina populace. Člověk zestárne a začne poslouchat dechovku. Ona je to taková pohoda, účinný lék na neduhy stáří. Jezdím odpočívat do Opočna, kde mají kapelu Opočenku. Hrávají v létě v přírodě Na skalce, kde se, pro zajímavost, odehrávalo Jiráskovo Temno. Je až neskutečné, co tam přijde lidí všeho věku a jak je to dokonalé! A já si tehdy říkám – kdo nad tímto ohrnuje nos, tak je prostě blbec. Dechovka k nám Čechům patří, ten Kmoch je někde v nás, ať už chceme či nechceme.

■ Vedle Cimrmana je vlastně písnička druhým tématem vašeho života…
Písničkové programy pro vojáky Polní poštu jsem začal dělat dokonce dříve, než cimrmany. A v té době jsem začal písničky i psát. Přivedl mě k tomu opočenský skladatel Luboš Sluka. Spolu jsme napsali první jakési blues s názvem Mlhy. Dodnes si to pamatuji – „Mlha se válí jak klubko snů, a vítr zdáli nese sem smích…“
Nejvíce jsem miloval Rudolfa Cortéze, ale pro něj jsem nikdy nepsal. Mé písničky zato zpíval třeba Milan Chladil či Marta Kubišová, a já jsem sršel štěstím…
Rád se vracím do šedesátých let, kdy textovali Vladimír Dvořák, Pavel Kopta, Zdeněk Borovec či Jiří Suchý, který je ovšem ještě o kus výš. Nemohu si pomoci, tam byl vrchol. Dnes se na kvalitu nedbá. Seděli jsme s Kapitánem Kidem v jakési komisi a snažili se mladým adeptům textařiny poradit, ale vůbec netušili, o čem je řeč. Neznali pravidla jazyka ani hudby…

■ Poznal jsi jak chutná sláva, byly i chvíle krušnější. Proč vlastně byli cimrmani tak pronásledovaní?
Pronásledovaní je možná silné slovo. Spíše jsme byli neradi trpěni. Oni tomu moc nerozuměli, ale i mezi těmi „hlavouny“ se našel občas někdo, komu se to líbilo, a nebo se to líbilo jejich dětem. A tím pádem jsme proplouvali mezi těmi skalisky, byť s tržnými ranami a šrámy. Třeba jsme měli čtyři roky zakázáno hrát Akt… Mimochodem, já tam hraji mamku a tu postavu miluji. Doufám, že budu moci v této roli ještě nějaký čas křepčit… 

http://cimrman.webz.cz

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Josef Fousek
	Jiří Menzel
	JUDr. Ivo Jahelka
	Milan Lasica
	Vladimír Just
	Jaroslav Vízner
	Helena Štáchová
	Blanka Kubešová

Další autoři »