Jiří Vlastník: Deník královny harmonikářů

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

„Milá slečno, děkujeme Vám za Vaše laskavé účinkování na našem XI. Čaji Pražanek. Váš hudební výkon byl velmi dobrý. Obecenstvo bylo vesměs příjemně dojato a v každém směru spokojeno. Slyšeli jsme o Vás jen samou chválu. Způsobila jste nám opravdu velkou radost, a my Vám ještě jednou srdečně děkujeme a pro budoucnost přejem mnoho zdaru. Trváme s úctou dokonalou…“

Umělkyni, které takto děkovali v roce 1928 zástupci „Pražanky, listu paní a dívek pro Prahu a okolí“, bylo v té době teprve třináct let! Ve stejném roce měla samostatný koncert v pražské Lucerně a její Beethoven ji zajistil titul zázračné dítě. Říkalo se o ní, že se na klavíru narodila, ale na tento nástroj  brzy zanevřela a koupila si harmoniku, která ji, spolu s úsměvem v oblé tváři, provázela po celý zbytek jejího života. Jmenovala se  Berta Stýblová, žádná vrchnost ji nikdy neměla moc v lásce, a tak na ni tituly a ceny nezbyly, ale dovolil bych si říci, že právě ona byla národní umělkyní v pravém smyslu slova.
Bývala sice „bourákem, který spolehlivě a za každých okolností rozhoupá Lucernu“, na estrádách dokázala zastínit i Vlastu Buriana či Theodora Pištěka, přesto se na Bessy, Bertu či Bertičku – královnu českých harmonikářů – zapomnělo. Byla přeci „jen“ z kabaretu.
Konstatování, že rozdává radost a smích, není v jejím případě formální banalitou. Přesto ji svět často oplácel nenávistí a zlobou. Zbylo tak po ní jen několik nahrávek na šelakových deskách, pár drobných zmínek v tisku, plakátů, programů estrád a kabaretů. A její deníček. Snad nejen pro pamětníky bych se chtěl zastavit alespoň na několika stránkách…

V takové krásné společnosti

Berta Stýblová se narodila 14. dubna 1915 a „vybrala“ si dobře. Maminka byla známá pražská subreta Marie Šamonilová s uměleckým jménem Šanovská, tatínek pak kabaretiér, literát, pěvec Národního divadla, Max Bedřich Stýblo. Přítel Eduarda Hakena, doktora Jiřího Červeného a dalších osobností byl sám velkým vlastencem. Svému kolegovi, velice populárnímu skladateli a nakladateli Janu Borůvkovi, jeho pseudonym John Gollwell nikdy neodpustil. A malá Bertička dědila po rodičích co se dalo. Maminku už v deseti letech doprovázela na klavír, ve dvanácti pak stála na pódiu kabaretu Club v Karlově ulici. Rodný jazyk a zem milovala tak intenzivně, že se za svou interpretaci národních písniček dostávala do konfliktu se všemi režimy, kterými prošla.
Nevěra paní Marie pak byla příčinou rozpadu umělecké rodiny. Bedřich Stýblo si našel novou partnerku z aristokratického rodu rytířů z Neuberku a Berta získala nevlastní sestru, známou spisovatelku Dagmar Štětinovou.
“Poznala jsem Bertu až po letech,“ svěřila se mi nad šálkem kávy. „Jejím životem byla v prvé řadě hudba, ale psala i básně a písňové texty, četla memoárovou literaturu, ráda šila. Byla velmi citlivá, vím třeba, že měla v životě jedinou lásku. Napsala tomu chlapci Májový valčík, ale ten ji zranil natolik, že po zbytek života dávala přednost jen přítelkyním…“

Každej po svým prkně

Protektorát. Ovšem žít se musí a lidé i v té době se chtějí bavit, smát. Monstrózní Neděle v Lucerně legendárního ředitele Františka Spurného jsou samy legendou. Fanda Mrázek, Frantové Paul a Hurych, R.A. Strejka, Dano Živojnovič, Allanovy sestry…. Desítky dodnes slavných či neprávem zapomenutých mistrů zábavy poskytovaly v těžkých chvílích lidem úlevu. A dodnes jim dlužíme poděkování.
„Každej po svým prkně,“ abych použil populární slogan Berty Stýblové, se tak vyrovnával s dobou a nenáviděným režimem. Nebylo to jednoduché, v sále sedávali pečliví cenzoři a sledovali každé slovo. Někdo i tak bojuje, někdo se přizpůsobí. Berta Stýblová hraje na harmoniku, zpívá a „bourá“ sál. Berta Stýblová byla slavná natolik, že Němci přimhuřují oči dokonce i nad písněmi Karla Hašlera a zvou ji do Říše. Berta však odmítá a je z toho zákaz činnosti na dva roky. V jejím životě nikoliv poslední.

 A už to začíná, už po mně jedou ...

... posteskla si Berta v deníčku v roce 1949. Vedle spousty hřejivých dopisů od vděčných posluchačů našla totiž i jiné.
"….víme dobře, že si uvědomujete, že nejsme úřad censurní, ale chceme umělcům pomáhat. Proto se budeme snažit najíti Vám nový repertoir. Chceme využít Vaší velké obliby u diváků, a proto je nutno, abyste se nevracela ke starým, oblíbeným šlágrům a sentimentálním písním. Věřím, že si budeme rozumět…“


Berta zpívala „hašlerky“, staropražské písničky, ale i náročnější šansony. I když byla známá jako komický živel, „něco jako dnešní Jiřina Bohdalová,“ jak píše v deníčku, nepěstovala nikdy vulgárnost. Dokonce vyčítala Ljubě Hermanové i onoho „políra“, či „facku, co padla na sále“. Její stále značná popularita se čím dál více střetávala se zákazy vystupování od úřadů všech kalibrů. To, co vadilo, byla její přílišná „prvorepublikovost“.
A potom stačilo už málo – nevhodné slovíčko na pódiu, k tomu jedna „hašlerka“ a královna s harmonikou objíždí už jen republiku s estrádami, pokud ovšem nemá v daném místě zákaz vystupování.

Křehké slovo svoboda

„Děkujeme Vám tímto co nejvřeleji za Vaši účast při účinkování na zábavném večeru, který byl uspořádán pro naše zraněné čsl. dobrovolníky dne 11.května 1945 v odbočce Vinohradské nemocnice v budově Nové školy v Praze Strašnicích.“
Válka skončila, královna harmonikářů jezdí hrát „brigády“ lidem do fabrik či do dolů po celé republice. Nechybí samozřejmě ani na podiu Lucerny.
„Ano, Berta tam byla skutečnou královnou,“ potvrdila mi nedávno Yveta Simonová, někdejší manželka ředitele Františka Spurného, která se s ní setkala později na estrádách. Je tam opět v elitní společnosti: Eman Fiala, Fanda Mrázek, kamarádka Ljuba Hermanová, vynikající konferenciéři, Rudové Stolař a Princ. Na harmoniku jí dělají konkurenci Jirka a Lumír Blahníkovi, které znáte jako temperamentní dvojčata z filmu Nebe a Dudy. Berta Stýblová hraje a zpívá též v populární kavárně Vltava. V roce 1950 zde příliš přátelsky vítá hosta kavárny Terey Kovaříkovou z Tahiti (učila legendární Kučerovce polynézskému folklóru). Krajské velitelství národní bezpečnosti v Praze jí zakazuje „s okamžitou platností veškerou uměleckou činnost až do vyšetření případu. S odborářským pozdravem…“
Zita Kabátová
Stále v dobré partě

Putovní estrády v padesátých letech byly ovšem významným fenoménem doby. Desítky nejzářivějších hvězd první velikosti, které to však „nahoře“ měly pošpatnělé,  zaručovaly sice často dosti lidovou, ale velice kvalitní zábavu. A Berta Stýblová patřila vždy mezi hlavní tahouny večera. Její nejčastější partnerkou byla Zita Kabátová, partu pak doplňovali Vlasta Burian, Theodor Pištěk, Růžena Šlemrová, Ruda Princ, Betty Tolarová, Jiřina Salačová, Anny Fey, Fanda Mrázek, Eman Fiala… Jenom výčet slavných jmen z Bertina deníčku za rok 1955 představuje celou stranu.
 

Cesta na západ 

Lidé se, navzdory přání úřadů, všude skvěle bavili, Berta Stýbová už méně. Cenzury textů přibývá, umělecké odborné komise náhle shledávají, že program naší virtuózní hráčky na harmoniku „nemá po stránce uměleckého provedení úroveň, požadovanou pro profesionálního estrádního umělce.“
Berta zasílá stížnost na šikanu prezidentské kanceláři, ale mnoho si tím nepomůže. Ač posluchači stále milována, vzdává svůj boj a odchází v šedesátých letech do Staré Role u Karlových Varů, aby zde učila na Lidové škole umění.
V době pozdějšího uvolnění Bertiny písničky, které bývaly na indexu, ožívají v televizní Babiččině krabičce. V roce 1968 píše redakci Lidové demokracie dlouhý dopis.
„Dnes, když je mi 53 let, nechci již účinkovat jako hudebnice, ta nejplodnější léta už mám zabitá, ale píši svoji žalobu, chci ukázat, jak lze jednoho člověka uštvat…“

 
Bylo nám líto

Naději na skutečnou nápravu křivd, které Berta Stýblová zažila, dal až rok 1989. Věci se ujala sestra Dagmar Štětinová.
„Velice si vážíme umění paní Stýblové i jejích statečných postojů, které jí způsobily mnoho uměleckých i lidských křivd a utrpení,“ odepsali ji z Pragokoncertu. Byla ustavena Očistná a rehabilitační komise hudebních umělců a vědců ČR. Jednalo se, úřadovalo se… Tak dlouho, až nakonec v srpnu 1991 poslala komise paní Štětinové dopis, začínající slovy:
„Vážená paní, bylo nám opravdově líto, že paní Berta Stýblová odešla dříve, než se mohly projevit účinky projednání jejího případu v naší komisi. My jsme ji zařadili jednoznačně do první skupiny…“
Dagmar Štětinová se na sklonku života pokoušela se svou nevlastní sestrou Bertou o společnou práci. Napsaly několik písniček, „Jarní píseň“, „Ten hřbitůvek malostranský“ a další. Přes značný věkový rozdíl si dobře rozuměly, hovořily spolu o umění, zpívaly u klavíru, nadávaly svorně na slavného a bohémského otce, který by si sám zasloužil ne článek, ale román, jindy na něj však s pochopením a láskou vzpomínaly. Vždyť nebyly jiné, obě mají jeho horkou stýblovskou krev….

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 09. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.