„Před budoucností mám strach. Náš svět již není světem velkých umělců.
Je to svět vzkypělý, podrážděný, zahořklý, svět zavalený a utopený v politice…“
Charles Chaplin v roce 1947

Tu čestnou vstupenku na Pražské jaro mi věnovali jako dar. A nemohl jsem dostat lepší.
Seděl jsem tak 28. května 2007 přimražen do polstrovaného křesla kina Lucerna a sledoval dvě hodiny film, o kterém jsem mnoho slyšel, ale nikdy neviděl.
Snímek Faust živě doprovázel skvělým způsobem jazzový soubor Willem Breuker Kollektief. Film byl totiž němý – natočil ho v roce 1926 geniální německý režisér, který ovšem posléze působil ve Spojených státech, Friedrich Wilhelm Murnau (1889-1931).
Tento významný představitel německého naturalismu, nazývaného „kammerspiel“, obsadil do hlavní role Mefista další legendu, Emila Janningse. Nepochybuji, že právě sugestivní výkon tohoto herce, spolu s nadčasově moderními postupy režiséra a kameramana nadchly i po neskutečných jedenaosmdesáti(!) letech přeplněný sál pražského kina.
Pokud jsem byl schopen vedle strhujícího uměleckého zážitku vůbec přemýšlet nad něčím jiným, napadaly mě dvě věci. Jednak fakt, že máme u nás značný dluh vůči německé kinematografii. A to jak předválečné, tak dokonce i té v období našeho protektorátu.
Je to samozřejmě dost pochopitelné – vzhledem k pochmurné úloze Německa v obou světových válkách, a konec konců i postoji některých německých filmových tvůrců, nebyl zájem na tuto tvorbu upozorňovat. Přesto i v době všeobecného kulturního úpadku během druhé světové války působila řada skvělých německých umělců a točily se kvalitní snímky.
Především pak v období filmu němého (kterým se zrovna my moc chlubit nemůžeme – z necelých čtyř stovek snímků by se dalo mluvit jen tak o dvacítce na úrovni v čele se slavným Bataliónem Přemysla Pražského) se dělal vedle Spojených států a carského i sovětského Ruska právě v Německu skutečný kumšt. Troufám si říci, v mnohém ohledu zvukovým filmem málokdy překonaném.
Krom toho mi několik dní před touto kulturní událostí shodou okolností vydalo nakladatelství Brána ( www.brana-knihy.cz ) knihu  Legendy z ráje Hollywood.

Vracím se v ní k historii zlatého věku této továrny na sny, jak Hollywood nazval Ilja Erenburg. Představuji pak devatenáct jeho nejslavnějších hvězd a je to vlastně od třicátých let jediná česká knížka tohoto typu. Kladl jsem si tak otázku, má-li cenu vydat se na tuto cestu zpátky, zaujmou-li ještě někoho kdysi tak slavní, ale dnes většinou zapomenutí - malá Mary Pickford, velký Douglas Fairbanks, tajemná Greta Garbo, bohyně lásky Rita Hayworth, genius tance Fred Astaire, krásná a nešťastná Marilyn Monroe a další.
V kině Lucerna, při tom návratu do let, kdy byl film často i uměním, jsem nabyl přesvědčení, že to smysl má. A snad nejen pro staromilce, pamětníky a filmové nadšence.
Jistě, i v oněch dobách se umění občas krčilo kdesi v koutku filmového plátna, ale ti tehdejší báječní a nadšení lidé u filmových kamer tam na jihu Kalifornie dělali vše pro to, aby divák odcházel z kina ne zdeptán, ale povznesen.
Ať už je nadchnul Tom Mix či John Wayne ve vzrušujících westernech, dámám všeho věku ničil srdce Rodolfo Valentino, dojímaly příběhy vampů v čele s Gretou Garbo či Marlene Dietrich, okouzlovaly výpravné až kýčovité muzikály, či bavili „chlapci z naší ulice“ – Clark Gable, Bing Crosby, Fred Astaire s Ginger Rogers, Ritou Hayworth a dalšími partnerkami. Co je filmový kumšt předváděla Katharine Hepburn se Spencerem Tracym a dalšími partnery z hollywoodské aristokracie, jakými byli Humphrey Bogart či Henry Fonda.

Při zrodu mé knížky stála vlastně paní Jaroslava Moserová - lékařka, výtvarnice, spisovatelka, skvělá sportovkyně, senátorka…
Sedávali jsme spolu v jejím ateliéru ve Spálené ulici či malém bistru na náměstí Jiřího z Poděbrad a hovořívali o všem možném. Tedy přesněji řečeno, já spíše popíjel vínko a naslouchal. A tak rád bych v tom pokračoval…
Paní doktorce se můj nápad - věnovat se časům, kdy býval film za oceánem ještě krásným - velice zamlouval.
V roce 1946 studovala gymnasium v New Yorku, na mnohé ty hvězdy tam do kina chodívala, což jsem jí ukrutně záviděl, a slíbila mi o všem vyprávět.
O kladech, ale i záporech americké kinematografie. Jaroslava Moserová totiž, jak známo, zastávala významné místo ve strukturách UNESCO, věnovala se boji za lidská práva, rozvojovým zemím.
A těžce nesla, jak především americká filmová produkce postupně zhrubla a umělecky poklesla. Vadilo jí, jaké bahno se dostává často i u nás na plátna kin a televizní obrazovky. Především ale upozorňovala, že se tím páchá velké zlo, vyváží-li se tato produkce do rozvojových zemí, kde si často právě podle těchto hloupých krváků, plných primitivního násilí, vydávaných často za jakési psychologické filmy, dělají obrázek o naší západní civilizaci obecně, nejen o americké.
Bohužel už jsme tyto filmové rozhovory díky nemilosrdnému osudu nestihli. Přesto jsem knihu napsal - občas se ty staré filmové pásy přeci jenom roztočí, v poslední době třeba na ČT2 – a tak snad někomu umožním nad jejími stránkami, kdy posléze bude sledovat třeba kultovní Casablanku či Pány v cylindrech, návrat do časů, kdy krása byla krásou, hrdinové-gentlemani typu Garyho Coopera nepotřebovali dokazovat své kvality potoky krve z rozstřílených protivníků a explozemi desítek aut a budov. Časů, kdy bývalo hostem na stříbrném plátně spíše člověčenství a humor.

Ve své knize se zabývám legendárními hrdiny a milovníky. Na Charlese Chaplina, kterým jsem začal své povídání tak místo nezbylo, přesto mu dám i slovo poslední, se kterým by jistě souhlasila i paní doktorka.

„Věřím v moc smíchu a slz jako protijedu nenávisti a strachu. Dobré filmy promlouvají mezinárodním jazykem a mohou přispět k rozptýlení vlny podezření a strachu, která zaplavila dnešní svět. Měli jsme příliš mnoho filmů naplněných zbytečně násilím, morbidní sexualitou, válkou, vražděním a nesnášenlivostí. Tyto filmy činí dnešní napětí ve světě ještě nesnesitelnějším… Musíme proto usilovat o návrat k tomu, co je v člověku přirozené a zdravé.“