Jiří Vlastník: Setkání se Zdenkou Procházkovou

Rubrika: Publicistika

Také jsme je tu měli. Filmové a divadelní hvězdy, které si svou krásou v ničem nezadaly  s Ritou Hayworthovou a jejími kolegyněmi z Hollywoodu. Hereckými schopnostmi je dokonce často předčily. Měly jen smůlu, že vstupovaly před kamery v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Po válce se v Evropě, a zvláště u nás, kult filmových star nepěstoval. I ty naše Adiny Mandlové a Lídy Baarové se staly brzo historií. Jejich půvabné následovnice již hrály v poněkud jiných rolích, velmi často i daleko náročnějších, ale nepřinášejících onen mámivý zlatý prach oslnivé slávy. Některé  to zkoušely v cizině.
Věra Hrubá – Ralston byla poměrně úspěšná v Americe, mladičká a krásná Miroslava Sternová se stala, po nabytí zkušeností v Hollywoodu, ve čtyřicátých letech doslova senzací Mexika. Mnohé krásné tváře se však rychle zcela vytratily z povědomí diváků. Kdo si dnes vzpomene na Pavlu Vrbenskou, Dagmar Frýbortovou, Lídu Matouškovou, Libuši Zemkovou či Sylvu Langovou? Jaké je pak pro publicistu a milovníka filmového kumštu potěšení, když se po neslušně dlouhé řádce let s takovou legendou setká.

Zdenka ProcházkováFoto z představení Drahý DiegoV případě  Zdenky Procházkové, která 4. dubna 2006 oslavila osmdesáté narozeniny, obzvláště. Jistě mi odpustí, že jsem ta čísla uvedl, ale v jejím případě se jimi může naopak pyšnit.
Po letech hereckých úspěchů v Rakousku a Německu se vrátila na ta nejsprávnější prkna, na scénu Lyry Pragensis, legendárního společenství lidí, kteří si mimo jiné vytkli kdysi cíl – věnovat se krásnému slovu, hlasu a myšlenkám.
A poslouchat češtinu paní Zdenky zážitkem je.
Své narozeniny za účasti přátel z kumštu, oslavila v jakési strhující “one woman show”, představením Drahý Diego, které podle prací mexické novinářky Eleny Poniatowské o milostných vztazích malíře Diego Rivery sama upravila. Jak všichni konstatovali, ne bez závisti – nad sklenkou chutného mexického vína, byla i po jistě vysilujícím výkonu mezi námi vlastně ta nejmladší. A to druhý den ráno sedla do auta a vyjela si sama za volantem do Vídně. Doma pak bez problémů kamarádí s počítačem. 

Do filmu vstoupila v roce 1947 snímky Mrtvý mezi živými a Týden v tichém domě. Hlavně Krejčíkův evergreen byl událostí roku a Zdenka Procházková, dle časopisu Kino, “herečkou budoucnosti”. Stala se ženou Karla Högera a je dobře, že se vrací na jeviště.

Mnohé myšlenky paní Zdenky nás mohou obohatit, stejně jako to kdysi činily úvahy jejího manžela. Sedával jsem v jejím bytě na Vinohradech a spíše naslouchal. Třeba pár úryvků potěší i někoho dalšího.

Bydlela jsem na Ruské a chodila na Lobkovicovo náměstí do střední školy. Když se zavřely vysoké školy, příšli k nám učit od nich profesoři, takže jsme měli velice kvalitní výuku. Potom jsem odešla na konzervatoř. Spolužáci - Vláďa Ráž, Jirka Vala.
Já jsem kontrahovala z jednoho ročníku do druhého, po válce jsem dělala dva ročníky najednou, takže se spolužáci vyměnili. Tak jsem se setkala ve třídě s Jarkou Adamovou, Jirkou Maršálkem... Následovalo Brno, dostala jsem angažmá v Opavě. To bylo zajímavé - byla tam opereta, opera, činohra i balet a většina z tehdejších umělců dosáhla velkých úspěchů. Bermann, Horáček, začínali tam Pellarovi, Vlasta Fialová...

Karel Höger v té době už byl hvězda. Říkával - zahrát velkou krásnou roli není tak těžké. Ale dostat ji! Měl rád Masaryka jako vůdce národa i člověka, na kterého se lze spolehnout. Jehož myšlenky udávaly směr této zemi.
Edvarda Beneše si vážil jako pokračovatele. Karel byl v tom dobrém smyslu slova staromilec. Patřil mezi hereckou elitu, tak silné osobnosti jako Pivec, Záhorský či Fabiánová, kterým každý režim chtě nechtě musel umožnit se umělecky pohybovat.

Z filmu Mrtvý mezi živýmiPoznali jsme se na konzervatoři. Bylo to těsně po válce, kdy přišel do školy učit nový mladý profesor. Já zároveň v té době dostala roli zahradnice Heleny ve filmu Mrtvý mezi živými. Byl na to takový malý konkurs - jako poslední jsem zůstala já a Vlasta Vlasáková. Režisér Bořivoj Zeman žil tehdy s Alenou Vančurovou, a nemohl se stále mezi námi rozhodnout. Poslal proto Alenu samotnou do předváděčky a řekl - Co řekneš, tak bude platit. Alena Vančurová vyšla a řekla: Procházková... A já vůbec netušila že, světe zboř se, hlavní roli hraje Karel Höger.

Zdenka Procházková s Oldřichem NovýmA tam to vše začalo. Karel měl vždy zvláštní charisma pro ženský, vždy byl jimi obklopen. A přitom ale nebyl ten typ milovníka jako byli i v civilu Novotný či Schránil. On patřil prostě trochu někam jinam. Přišel s Fabiánovou do Prahy z Brna, když tam zavřeli divadlo, a začal se tady pozvolna otrkávat. Záhy zde také dostal od Gino Hašlera svou první roli v hraném filmu - skladatele Záviše Herolda v díle Za tichých nocí. Viděla jsem ho poprvé v životě na tom plátně...

A rázem jste byla ztracena...

Vánoční fotografie z roku 1960, na níž je Zdenka Procházková s Karlem Högrem a svými rodiči. Autorem fotografie je Karel Pech.Ale právě že vůbec ne. Říkala jsem si, proboha co to je!? Vůbec se mi nelíbil, ani jeho herectví jsem nedovedla náležitě ocenit. Měl taková ta skleněná očíčka, nosánek nahoru... Naprosto nebyl typem velkého filmového milovníka. Tehdy však nebyla televize, chodilo se do divadla, a to mělo velký vliv.
U mě se vše změnilo až Karlovým příchodem na školu. On byl původně kantorem, a jako takový byl ohromný. Uměl se studenty zacházet, povzbudit je. Tak jsme se prostě do sebe zakoukali.
 
To se ale musely do něj zakoukat i vaše kolegyně...Z filmu Návrat domů

No samozřejmě! On byl donchuanem, ale nevypadal tak.
 
V televizi vás, stejně jako další, moc nevidím, opakují stále stejné filmy...

A to je právě to, co mě mrzí. Hrála jsem ve filmu Ztracená tvář. Nebyla to velká role, ale myslím si, že to byl strašně fajn film, který prostě jako by zmizel. Stejně jako mnohé další. Návrat domů, kde jsem hrála s Karlem a Bělou Jurdovou.
 
Rok 1968

Byla jsem v těch zlých dnech se svým druhým manželem na dovolené ve Skotsku, kde nás ony události překvapily. Již dříve jsem dostávala nabídky na angažmá v Düsseldorfu, které jsem tedy nyní využila. Učila jsem se, vznikala ze mne německá herečka jak v jakémsi Pygmalionu. Jazyk jsem zvládla, mluvím dokonale touto řečí, jenom neznám žádný dialekt, hovořím tou nejčistší němčinou.
Na kole
Život....

Nepřemýšlím nad tím, co jsem udělala, neudělala, měla udělat. Prostě to byl můj život – něco bylo špatný, něco výborný, něco bylo úplně vedle než mělo být. Kdyby dnes někdo přišel a nabídl mi, že bych dodatečně to či ono mohla korigovat, odpověděla bych – a proč? Prožila jsem hloubky i výšky, smutky i radosti. A žiju tak naplno a po svém stále. Mám práci, cestování, pár dobrých blízkých přátel. Jistě, i vaše generace se k tomu dopracuje, k té vyrovnanosti a pohledu na život. Když se tak doberete k nějakému tomu konci, řeknete si prostě – no a? A začnete si vážit každého dne. Pak už jen aby nastala nějaká slušná tečka. Jako ji udělal Áda Hoffmeister. Řekl ještě naposled jeden sprostý vtip a přestal být mezi námi....
 
Adolf Hoffmeister, nepřehlédnutelná osobnost naší historie...

Foto z představení Drahý DiegoZnali jsme se dobře. Byl vtipný, nadaný, inteligentní. Mezi svou generací byl vedený jako všeuměl a měl to tím pádem trochu složité. Spisovatelé o něm říkali, že je spíše dobrý diplomat, diplomaté, že je skvělý kolážista, výtvarníci že dobře píše. U Lili, Ádovy manželky, jsem se seznámila tady v Praze se svým druhým mužem. Měla jsem Hoffmeistera ráda, byl prostě ctižádostivý, schopný. Byl by nepochybně úspěšný i za jiného režimu, pokud by nedošlo k únoru 1948. Život je krátký, jsou věci, které jsou řešitelné a jiné nikoliv. Musíte se pak rozhodovat s čím se ještě smířit a s čím už ne. Nepromarnit zbytečně svůj život. U věcí, které změnit nemůžete, si říci – co se dá dělat, mnozí jsou na tom hůře - a jít dál.

Zdenka Procházková u křesla Jana Wericha v divadle ABC, na kterém ráda sedávala.Vy jste ovšem měla spíše to štěstí

Možná. Byly časy, kdy mi někteří záviděli, že jsem v zahraničí hrát mohla a oni tady nikoliv. Ale nebylo to snadné a přímočaré. Dostavily se i období, kdy jsem byla hodně dole. Dokonce i chvilky na pokraji sebevraždy. Jen ohled na rodiče mě vrátil zpět. Jak se do těchto situací dostanete? Ne, ekonomické důvody v tom rozhodně nemohou hrát roli. Já jsem skromná a krom toho se mi dařilo vždy slušně, hlad jsem rozhodně nepoznala. Ale zlé je, když se v jednom bodě vše nahromadí a proti vám spikne. Nešťasná láska, žádná role na obzoru, nemáte děti, nikoho, jen pár lidí, kteří vás nenávidějí. A to si najednou řeknete – proč já tady vůbec jsem? Víte, zvláště starý člověk musí mít něco, pro co stojí žít. Když něco takového najde, celý rozkvete a řekne si – no prima, tak já tu ještě pár let vydržím! A pak najednou přijde hezký dopis, kytička a na světě je opět hezky.

Na minidisku je ještě mnoho megabajtů veselých i smutnějších úvah, vzpomínek na krásné lidi a události. Hlavně k oné zajímavé faktografii bych se rád vrátil příště. Chtěl jsem dnes jen popřát paní Zdence vše dobré, pozvat vás třeba k prolistování její pozoruhodné autobiografie, kterou vydala před časem v nakladatelství Brána, a pozvat do jednoho z nejkrásnějších divadélek v Praze, Divadla Inspirace na Malostranském náměstí, kde nyní sídlí Lyra Pragensis a kde Zdenka Procházková rozdává své umění ve výše uvedené inscenaci.

Častým dotazem na nedávné premiéře bylo – nakolik je to vaše autobiografie? Dost, odpověděla paní Zdena.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 04. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.