Jiří Vlastník: Ištvánek nad Prahou aneb bruselské reminiscence
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Důvodů, proč tak rád sedávám v pohodlném křesle v ulici v Horní Stromce je několik. Ten útulný byt vysoko nad Prahou má rozlehlou terasu a ještě většího ducha. Jeho majitelka pak Ištvánka, moravské víno, které pojmenovala po jeho výrobci, a především nezdolný temperament, který mě vždy naplní dobrou náladou a svádí k tomu, psát o paní Zdence značně odlehčeným perem. Což ovšem trvá jen chvíli. Během našeho povídání, tedy lépe řečeno mého naslouchání se pokoj záhy zaplní skvělými osobnostmi, které patří či patřily k blízkým přátelům vynikající herečky Zdenky Procházkové, se kterými stála na jevišti divadel tu i v zahraničí, či které jen potkala díky své profesi během svého života. „Sedávám“ tak tam, na rozhraní Žižkova a Vinohrad, třeba s jejím manželem, Karlem Högerem, Hugo Haasem, Sašou Rašilovem, Sylvou Langovou, Irenou Kačírkovou, Adolfem Hoffmeisterem a zástupem dalších kolegyň a kolegů. Ale „navštívila“ nás i krásná Rita Hayworth či František Lederer, herec z Karlína, který dosáhl velkých úspěchů v Hollywoodu a se kterým paní Zdenka tančila v Karlových Varech…A má apriorní rozvernost se mění v obdiv, neboť jsem přesvědčen že i přátelé a herečtí kolegové této umělkyně ji někde chválí podobnými slovy, ať už českými či německými. Ano, není tak zle, jak by se často zdálo na gauči u televizoru. Stále mezi námi žijí skromní lidé, kteří ale uměli a umějí. Snad to byl ten hlavní motiv, proč jsme se s Ondřejem Suchým rozhodli napsat knížku Magická laterna a kamera pana Wericha, pojednávající o Laterně magice, našem audiovizuálním programu, který byl v Bruselu roku 1958 světovou kulturní senzací. Při jeho realizaci se sešla parta naprosto mimořádných lidí, kteří v následujících letech řádně zahýbali nejen českým kulturním děním. Já jsem měl „na starosti“ především tři tehdejší půvabné konferenciérky, se kterými jsem se shodou okolností poznal pár let předtím. Šťastnou shodou okolností – Valentina Thielová, Sylva Daníčková a tedy i Zdenka Procházková jsou stále ženy silného charismatu a především duchovní krásy a životního optimismu. Kdo ví, jakou úlohu v tom možná sehrálo ono EXPO58 v hlavním městě Belgie, do jaké míry jim tato událost nasměrovala cestu dalším životem. Dnes jsem jako malou ochutnávku naší knížky přinesl část vyprávění, kde paní Zdenka vzpomíná na dvě velké osobnosti, se kterými se tehdy potkala. „Radok byl genius, geniální režisér, byl ovšem také naprostý megaloman, se kterým to někdy nebylo lehké. Byl ohromný třeba v tom, že nám role předehrával. Jenomže si neuvědomoval, že je něco naprosto jiného, když se pak na podium postaví místo mužského mladá holka. Ale nakonec opravdu z lidí dostával vše, co chtěl. I když v divadle používal často bonmot, že by raději pracoval s dřevěnými loutkami, které neodmlouvají a člověk si je „našteluje“ jak chce. Já jako herečka jsem snad měla tu výhodu, že jsem ho znala už dříve a tak jsem si ho dokázala tak říkajíc „držet na distanc“. Ale rozhodně Alfreda Radoka považuji možná nejen v té době za vůbec nejlepšího režiséra s obrovskou invencí a nebýt jeho, Laterna magika by nikdy v té formě nevznikla. Musím zdůraznit, že v Bruselu měla skutečně obrovský úspěch. My jsme tehdy tady u nás byli na fronty na cokoliv už zvyklí, ale to, co se dělo před naším pavilonem přesahovalo naše zkušenosti. V Bruselu byla fronta jediná – na lístky na Laternu magiku! Už v noci si tam lidé dávali před vchod židličky a čekali, až se brána otevře. Původně jsme to měli hrát nanejvýš dvakrát denně, dopadlo to ale tak, že jsme to opakovali pětkrát. Během představení byly asi dva nebo tři momenty, kdy došlo k potlesku na otevřené scéně…. Toho druhého rovněž divadelního a filmového režiséra a herce jí, jako publicista, zabývající se historií kinematografie, snad závidím ještě více. Jeho snímek Občan Kane se stal legendou, ostatně stejně jako další výrazné počiny jeho umělecké tvorby a vlastně i jeho životní příběh jako takový. Připomeňme alespoň manželství se snad nejkrásnější herečkou a tanečnicí světového filmu, Ritou Hayworthovou či jeho provokativní rozhlasovou hru o invazi Marťanů na zemi, která byla tak dokonale udělanou fikcí, že šokovala celé Spojené státy, kteří vše pojali jako fakt, následovala panika, běsnění davu, pokusy o sebevraždy. „A teď stál tento veliký tvůrce přede mnou,“ vzpomíná paní Zdenka. Byla totiž delegována na filmový festival, který souběžně probíhal s Bruselskou výstavou. Nebyla to žádná mimořádná pocta, prostě se jen šetřilo, a tak místo aby poslali nějakou další herečku z Prahy, využili naší konferenciérky. Ta se na čtrnáct dní musela přestěhovat do luxusního hotelu v centru města, kde byli soustředěni všichni festivaloví hosté. „Tak jsem sbalila kufr, sedla do tramvaje a odebrala se do hotelu. Ubytovali mne v krásném pokoji kde stála mísa ovoce a láhev sektu jako pozornost podniku, a ponechali mne svému osudu. Šla jsem na obhlídku – všude přepych nad přepych. Když jsem se však chtěla vrátit do svého pokoje, nebyla jsem schopna otevřít dveře, chráněné u nás ještě ne běžným bezpečnostním systémem. Ostatně i později jsem se dostávala do podobných situací jako třeba v Las Vegas, kdy jsem špatně použitou kartou spustila v hotelu Stardust alarm, sirény houkaly, přiběhl ozbrojený hlídač v očích jasné odhodlání zastřelit vetřelce… Zachránil mě až vrozený šarm Stelly Májové, která dokázala přesvědčit strážce se samopalem, že nejsme žádné lupičky.Ten na ní mohl oči nechat, mě si změřil pohrdavým pohledem a ukázal mi, jak se pokoj otvírá,“ půjčil jsem si pár řádek vyprávění paní Procházkové z její knížky. V Bruselu naštěstí žádný hlídač nepřišel, objevil se jako zachránce muž, na kterého naše herečka už nikdy nezapomněla: „Vtom se vedle mne objevila veliká, hromotlucká postava, sledující můj marný pokus o odemknutí, vzala mi klíč z ruky a jedním pohybem dveře otevřela. Se sklopenou hlavou, celá rudá, jsem poděkovala, ale zrudla jsem ještě více, když jsem zvedla hlavu a podívala se nahoru. Ten obr byl Orson Welles. Měla jsem za souseda jednoho z nejslavnějších umělců světa!“ Orson Welles vedle naší herečky nejen bydlel, ale vzniklo mezi oběma jakési přátelství. Druhý den se setkali u snídaně a velký divadelní a filmový tvůrce projevil zájem spatřit Laternu magiku. Zdenka Procházková to tehdy brala spíše jako zdvořilostní frázi, ale za pár dní se Welles skutečně ozval, a tak si půjčila od zástupce Filmexportu starou, rozhrkanou škodovku, do které se hřmotný Welles sotva nasoukal a odvezla tuto světovou celebritu na své představení. Orson Welles byl Laternou magikou nesmírně nadšen, od profesionála rozhodně nešlo o zdvořilostní poklonu. Zajímal se po představení o divadelní život v Praze, na poměry u nás obecně, které ovšem sotva uměl pochopit. Samozřejmě se chtěl revanšovat, ale to raději opět předávám na závěr kapitoly slovo Zdence Procházkové: „A taky jsem mu prozradila, že jsem ještě nikdy neviděla žádný striptýz, který je u nás zakázaný, a tak se s celou partou chystáme navštívit některý z bruselských nočních podniků za účelem získání nových vědomostí. Zdálo se, že chvíli váhá, pak mi ale nabídl doprovod do jednoho exkluzivního klubu, jehož členové, jen z horních deseti tisíc, ho pozvali na uzavřený večer, kde má být předvedena unikátní erotická atrakce. „Ale já přece nejsem pozvaná,“ namítla jsem. „A mají tam vůbec přístup ženy?“ „Se mnou má přístup kdokoliv kamkoliv,“ zněla trochu prepotentní odpověď. Mé první setkání s erotikou na jevišti bylo fascinující. První částí byl striptýz, prováděný na malém dvouhrbém velbloudu, na kterém půvabná dívka v průsvitných šatech pomalu svlékala to, co měla pod nimi, přitom se akrobaticky pohybovala mezi velbloudovými hrby až na něm udělala stojku, šaty spadly přes hlavu a ona seskočila v celé, přírodou ji dané kráse, na zem. Následoval baletní pár v tenkých, temných trikotech, který předváděl výjevy z Kamasutry. Ten světový unikát přišel na řadu jako poslední číslo. Na podium vstoupil nádherný, zcela nahý černoch s houslemi a začal na ně mistrovsky hrát. Nevím, jestli to byla houslová sóla zkomponovaná, nebo jestli improvizoval. Jen vím, že ho ta vlastní hra viditelně vzrušovala, že své housle držel v náručí jako milovanou ženu, jako nástroj své touhy, hladil smyčcem struny, tiskl housle k sobě jako v transu, jeho hra byla čím dál rychlejší, vášnivější až k úplnému, osvobozujícímu vyvrcholení. Byl to ten nejestetičtější, byť živočišný zážitek, který jsem kdy měla. Ani v jednom z těch vystoupení nebyla špetka vulgarity, ba naopak, byl to čistý kumšt. Ten večer jsem dlouho nemohla usnout.“ Orson Welles ještě před ukončením festivalu odjel. Zdenka Procházková se s ním rozloučila poděkováním za to, že jí otevřel dveře nejen do jejího hotelového pokoje, ale do pro ní nového, neznámého světa. Už se s touto světovou celebritou nikdy nesetkala, nicméně je jisté, že i ona a další naši umělci na podiu Laterny magiky otevírali dveře poznání mnohým, pro které byl v té době ten náš život v srdci Evropy též neznámou pustinou. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Dáša Cortésová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jiří Menzel |
 |
Karel Šíp |
 |
Jiří Suchý |
 |
Stanislav Motl |