■  Viděl jsem koncert, kde na pódiu stála výhradně rodina Hošků…
S hudbou jsem začínal pod vlivem těch slavných Mozartů a tatínka. Měl jsem to štěstí, že už od útlého dětství cvičíval táta doma na kontrabas. Byl kontrabasistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu, a ten nástroj se tak u nás jaksi dědí. Vyučoval mě hudbě již od čtyř let, začínal jsem klavírem, abych získal základy harmonického myšlení. Následovala Lidová škola umění, v deseti letech, kdy už to vypadalo, že se u mě objevil nějaký ten talent, hledalo se, co dál. „Klavírem se neuživíš,“ rozhodl otec, „tak si vyber.“ Odpověděl jsem – něco, u čeho se sedí – a stal se cellistou. V patnácti letech jsem vstoupil na konzervatoř a začal na sobě intenzivně pracovat. Do té doby jsem byl docela obyčejný kluk.
V rodinné hudební tradici pokračují i obě mé dcery. Starší Dominika zdědila violoncello a dosáhla přes své mládí toho nejvyššího hudebního vzdělání, interpretačního mistrovství. Právě získala stáž v Paříži a po návratu bude pokračovat v práci na HAMU.
„Táta je ovšem lepší,“ podotkla přítomná dcera.  Mladší Natálie přešla v patnácti od violoncella na bicí, ovšem její základní profese je grafika. To zdědila zřejmě po mé matce, významné akademické malířce.
 

■  Svého času jste však, pane docente, stál u zrodu country kapely Newyjou. Jen hřích mládí?  

Ten veselý žánr jsem už opustil. Jednak je málo času, a pak si myslím, že člověk kolem padesátky už má dělat žánry, ve kterých vypadá důstojně. Říká se sice, že jazz i country je hudba, při které se dá důstojně zestárnout, ale dnes už si to tak docela nemyslím. No, u jazzu snad ano, ale ten jsem nikdy nedělal. Z těch takzvaných lehčích žánrů se věnuji pouze šansonu, kde doprovázím naší přední interpretku Martu Balejovou, ale to je jiná, byť hezká, kapitola.

■  Asi chápu, že když někdo dosáhne interpretačního vrcholu, posouvá ho to někam dál. Denně vlastně musíte být perfektní. Nejsem muzikant, tak nevím – mění to myšlení člověka obecně?

Je hezká knížka, jmenuje se Jak blufovat v hudbě, a tam je jedna kapitola s názvem Co je to improvizace. V jazzu je to běžná praktika, ve vážné hudbě se použije jen když „spadne řemen“. Zda muzikantská preciznost mění člověka? Člověk, zvláště v dnešní době determinované tržními vztahy, musí být naprosto stoprocentní. Jen takový přístup k práci může přinést nějaké ovoce. Ta špičkovost v muzice však nespočívá jen v tom, že musíte být připraven, když vám řeknou, že za půl roku budete někde hrát, což ostatně, když už jste na úrovni, takový problém není, ale vy musíte být připraven i v případě, když vám oznámí: Zítra máte vystoupení. A to už je jenom pro těch pár schopných. Připravených nejen na slávu, ale i na odvrácenou tvář, kdy vám pak často za takový záskok ani nepoděkují. Co je to vlastně koncertní sláva? Končí po posledním potlesku, kdy se diváci rozejdou, končí odchodem za pódium. Co zbývá druhý den? Koncert byl úspěšný jen tehdy, máte-li další termín…. A jen odehraný a zaplacený koncert byl koncertem. Faktorů, které formují muzikanta, je více. Nejen nefalešné tóny…
 

■  Na programu letošního festivalu je i Franz Kafka, s židovskou hudbou se často setkáváme na vašich deskách. Jaký máte vztah k židovským kulturním tradicím Prahy?

Ke kultuře patří nejen židovská Praha, ale vůbec religionizní pohled na svět. Pohled oproštěný od jakéhokoliv dogmatismu. A měl by být součástí myšlení každého, kdo se zabývá jakýmkoliv druhem umění. Židovská kultura má jednu z nejdelších historií, a měla by mít v životě každého nezastupitelné místo.

■  Na festival přivádíte mimořádné osobnosti jak interpretační, tak autorské. Mnohé mnoha divákům objevujete, jako skladatele Davida Poppera…

Davida Poppera ovšem všichni cellisté znali. Když se jakákoliv jeho skladba zahraje na koncertech, je úspěch zaručen, protože ta jeho hudba tak byla napsána – aby oslňovala a vyvolávala ovace a pocity nedostižné geniality. Já jsem díky svým skrovným možnostem Poppera propagoval na koncertech, a na festival kdysi zařadil Poctu Davidu Popperovi, kdy jsme se poklonili i na hřbitově, kde jsme našli hrob jeho rodičů. Koncerty sami osobě jsou však jenom jednou tváří interpretace. To daleko podstatnější je to kolem – media, media a zase media. Tisk, rozhlas, televize, nosiče. Vlastní koncertní hraní je ta třešnička na dortu. Je to už prostě tak – napřed musí být to ostatní, a pak teprve koncerty. Být dobrým interpretem není nic jiného, než nutný předpoklad, aby člověk mohl obstát. Když jsem začínal, tak jsem se domníval, že když budu dobrý, tak socialistická společnost mi vytvoří podmínky a umožní růst. A vlastně to tak do jisté míry platilo. Vynikající hráči byli sledováni, podporováni, zařazeni pod křídla Pragokoncertu. Jistě, byla to řízená kultura, ale když někdo opravdu uměl, měl tu cestu skutečně pootevřenou. Dnes je to kapitalismus manažerského typu, že když se nedostanete k těm správným lidem, kteří mají ty správné kontakty, tak nemáte šanci. A ti manažeři jednají zase jen s dalšími, kteří ty kontakty mají. Je to taková prvobytně pospolná společnost…Vše se dohaduje zákulisním jednáním, koncerty jsou pro kamarády a od kamarádů. Ke slávě se dostanete přes doporučení, sám se nikdo slavným neudělá. Takové ty nafouklé články umělců, kde tvrdí – vše přišlo samo, já jsem byl prostě jen dobrý, jsou naprostým nesmyslem.
 

■  Nekonvenční festival. Co vás vlastně přivedlo k té šílené myšlence?

Když je někomu čtyřicet, tak má pocit, že už je pomalu na čase udělat ještě něco pořádného. Co má smysl. Jistě, baví mě hrát, ale stačí jen to? Nemít vedle toho nic jiného? Začínáš prostě vidět svět v širších souvislostech.
Přestěhoval jsem se již ve 23 letech  z Libně na Žižkov. A s překvapením postupně zjišťoval, že jsou tam originální, raritní věci, které nemá celá Praha, dokonce ani republika. Začněme dominantou, jakou je Žižkovská věž, památník na Vítkově, Olšanské hřbitovy, vždyť ty jsou svým způsobem muzeem celé Prahy, nový i starý židovský hřbitov plný osobností.
Žižkov je na kopci, je dominantou Prahy, hlásí se k němu mnoho umělců, je pražským Montmartrem… Se svými uličkami, pojmenovanými po husitech, hudebních skladatelích, má své genius loci. Snoubí se zde dva světy – hudební a dělnické Prahy. A ta myšlenka byla mou inspirací. Hudba má tu moc oživovat prostory.
Začátky byly složité, než jsem mnohé přesvědčil. Poté rostla společenská prestiž festivalu, ale i finanční náročnost. Jeho rostoucí renomé je zároveň pro mne, jako jeho garanta, velkým závazkem.
Žižkov se změnil za těch deset let, odešli mnozí, kteří s festivalem začínali, v čele s legendárním profesorem Milošem Sádlem, mým hudebním vzorem a učitelem. Asi jedno ze svých posledních vystoupení zde měl třeba Svatopluk Beneš a další umělci. Navždy odešel i můj táta.
Změnili se i majitelé jednotlivých lokalit, někteří z těch nových spolupracují, jiní mají jiný názor na věc, začnou „komerčně myslet“, abych tak řekl. Jsou lidé, kteří pochopili smysl festivalu jako „nekonvenční, nápaditou, ne však vymknutou, šokující (což je dnes vlastně konvence) akci, snažící se dostat umění k lidem a lidi k umění,“ jak se vyjádřila cembalistka profesorka Zuzana Růžičková.
Taková je i radnice Prahy 3, která bere festival jako svoji prestižní záležitost. Jsou však i ti, které o té myšlence nikdy nepřesvědčíte. Přitom cena vstupenky, která je 50 (pro důchodce a studenty) či základní 80 korun, by musela být desetkrát větší, aby si festival na sebe vydělal a aby to odpovídalo relacím v centru Prahy. Ale to není smyslem akce, která má lidem, a to především těm starším,  připravit hodnotný a dostupný umělecký zážitek na prahu podzimu. Někdy jsem tak nemile překvapen od osobností, kde byste to nejméně očekával, jako i letos, a dlouho mne takovéto negativistické postoje vnitřně velice trápí…

■  Raritou téměř vyprodaného festivalu je jeho multimediální pestrost. Dominuje vážná hudba, ale působí tu lidový soubor Řešeto, hraje se jazz, recituje poezie, jubileum slaví Karel Havlíček Borovský, v divadle Ponec se představí pantomima…

No, máme tu Komenského náměstí. Seifertovu školu, kde mají Komenského emblém. A zásady učitele národů jsou jednoduché  – od známého k neznámému a hrou. Umění je třeba vnímat jako celek, vážná hudba je pouze jeho součástí. Jsou i jiné artificiální oblasti, které mohou být nositeli hlubokých myšlenek.
I hudební žánry se dnes v celém světě prolínají. Velmi mě těší, že i jiné festivaly, včetně Pražského jara, těží z této naší koncepce, že se i ono takto řádně rozkošatilo. I když samozřejmě základem Nekonvenčního žižkovského festivalu  je a zůstane ono vážné, hodnotné a hluboké zážitky přinášející umění.

 

 

Festival a jeho tvůrce. Mohl jsem popsat letošní koncerty, které začínají 14. září 2006 slavnostním zahájením v kapli Bratrské jednoty baptistů na Vinohradské ulici, ale program festivalu najdete na http://www.zizkov.cz/place.asp?place=7, či získáte jeho tradičně krásný bulletin v trafice v Táboritské ulici, 26 v Praze 3. Mohl jsem vypočítat všechny úspěchy a ceny docenta HAMU, Jiřího Hoška, laureáta Pražského jara, „osobnosti Žižkova roku 2000“. Ale sotva co o tomto umělci vypoví více, než ho vidět a poslouchat za jeho oblíbeným nástrojem.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jitka Molavcová
	Jan Vodňanský
	Zdeněk Pošíval
	Helena Štáchová
	Miloslav Švandrlík
	Jiří Suchý
	Josef Fousek
	Ivan Kraus

Další autoři »