Jeli jako madony

Předem podotýkám, že titulek nemá se současnou stálicí světové populární hudby nic společného. I když parta českých zpěváků z dnes již minulého století byla též dosti slavná.  „Zpátky je to ohromný, zpátky jedeme jako madony,“ radoval se Svatopluk Venta a široké úsměvy rozšířily beztak již široké tváře ostatních Kocourkovských učitelů. Znamenalo to totiž, že se z uměleckého zájezdu vracejí tentokrát pohodlně lůžkovým vozem.
Jeden z nejoblíbenějších kocourkovských sloganů byl inspirován románem „Madona spacích vagonů“ tehdy oblíbeného spisovatele Maurice Dekobra. Toto svérázné hudební těleso bývalo natolik oblíbené, že snad mohu tvrdit, že „jeli jako madony“ i celou svou uměleckou a životní dráhou. Úspěšně si zahráli a zazpívali v českém fimu. Přesto asi nejen já jsem je vnímal spíše jako „křoví“  slavných filmových protagonistů, především komiků včele s Vlastou Burianem. Jejich pěvecký projev je dnes jistě dost archaický, a nepochybně byla po umělecké stránce kvalitnější tělesa. Byli ovšem tak dobří, že novináři často nepochopili, že se jedná o parodii a srovnávali je vážně s vážnými uměleckými soubory. V tisku se pak kocourkovští dočetli, že „nesnesou ani po stránce programové, ani reprodukční srovnání s naším Sdružením učitelů pražských…“

Ve své době byli zpestřením filmu a hvězdami rozhlasu. Jejich zájezdy do všech koutů republiky byly neobyčejně úspěšné. To všechno ale odnesl čas a proč se vlastně vracet? Když jsem se začetl do kroniky a vzpomínek kocourkovských, jeden pádný důvod jsem našel. Ti skvělí pánové ve fracích stáli u zrodu českého humoru v té nejkrásnější formě. Bez nich a daších kolegů by sotva vznikl třeba Semafor a určitě ne Cimrmani.
Amatérští Kocourkovští učitelé byli většinou právníci a lékaři. Vzdělání a moudrost jim dovolovala používat nadhled, ironii a sebeironii, která dnes tolik chybí různým grafomanům, kteří v jakýchsi chvílích citového průjmu chrlí na papír pompézní nadčasové sentence o krásách či zlořádech světa, oslněni představami o své velikosti. Kocourkovští si napsali na štít firmy slovo Humor, které je chránilo před nákazou sentimentem či agresivitou a vulgárností druhořadých bavičů. Snad pro potěšení pamětníků a zamyšlení mnohých stojí za to se s kocourkovskými na kus řeči zastavit.

U Čermáků v podkroví

Než se Sdružení Kocourkovských učitelů zapsalo zlatým písmem do dějin popukalistiky, muselo vzniknout. (Pro ty, co neumějí latinsky – popukalistika je nový druh humoru, značící smích k popukání, pozn. kocourkovských).
„Stalo se tak o květnové sobotě v roce 1914 v Quartier Latin města Rychnov nad Kněžnou, ve studentském kvartýru u Čermáků. Tehdy byli sousedi otřeseni lítým řevem vycházejícím z podkrovního pokoje. Netušili, že se parta studentů právě rozhodla založit hudební těleso, parodující vážné umělecké snahy  Moravských či Pražských učitelů. Hlavním znakem nebyl ani tak zpěv, jako vysoké límečky,“ popisuje kronika začátky kocourkovských. Místo nabídek světových koncertních domů však přišla světová válka a partu septimánů a oktavánů rozmetala do všech stran. Setkali se opět až po jejím konci na studiích v Praze.  
Jejich ideu - parodovat populární pěvecké sbory  a žánry – nazhatila válka ani studentské povinnosti. A protože jim nechyběla drzost mládí, rozhodli se hned dobýt vrchol nejvyšší, hotel Central v Hybernské ulici. Sídlila tu totiž Červená sedma. Mohli zvolit i jiné působiště – třeba kabaret U Lhotků, Dvorní pivovar, zpěvní síň U Rozvařilů, U Bucků a kráčet zcela jiným směrem.
Zde je na místě alespoň škvírou nakouknout do nočního života Prahy prvních dvou desetiletí dvacátého století. Právě v tomto krátkém období vznikla, vrcholila a nakonec i skončila bouřlivá éra pražských zpěvních síní, šantánů, tingltanglů a kabaretů. Měly proměnlivou úroveň, vystupovala v nich často herecká šmíra, ale i vynikající, byť dávno zapomenutí umělci.
První podnik s názvem Kabaret založil legendární Leopold Šmíd u bývalého Zlatého soudku v Ostrovní ulici již v roce 1896. Vznikaly pak podniky, kde se bujaře bavily služky, vojáci či velkouzenáři, byla i místa, kam chodila bohéma a intelektuálové. Již před válkou tak vznikla Hašlerova Lucerna, Waltnerův Montmartre v Řetězové ulici, ale především Červená sedma. Nikdy dodnes nedoceněné hnutí literátů, muzikantů, výtvarníků – kumštýřů. Sem tedy tehdy zamířil Václav Káš, později obvodní lékař v Dobrušce, Václav Kohout, který skončil jako učitel kreslení na Mělníku, Svatopluk Venta, pozdější advokát ve Vysočanech, Josef Káš, který to dotáhl na zdravotního radu a asi pár dalších spolužáků.

„Vstoupil jsem s Ventou do ředitelny. Seděl tam Dr. Červený, Hvížďálek, Dréman, Jílovský, Bass, Bráška, celá ta červená elita. Zírali na nás dost chladně. Víte co, pane kolego, někdy nám něco předveďte, máucta – pronesl Jiří Červený. Dali jsme dohromady osm lidí, čtrnáct dní tvrdě trénovali u Kohouta na Hřebenkách a jednou v sobotu to všem sedmičkářům předvedli. Vyslechli, zatleskali a vzápětí jsme uslyšeli tak sladkou větu Dr. Červeného – pane kolego, račte se mnou do ředitelny, podepíšeme smlouvu,“ vzpomínal MUDr Josef Káš na umělecké začátky.    

A od onoho roku 1919 PSUK, sdružení „asi devíti mladíků zelených, hubených vlasatých“ dobývalo pěveckými parodiemi a humorem Prahu. Na plakátech tehdy stálo:
„Pěvecké Sdružení Učitelů Kocourkovských. Dirigent Blahomrav Spulka – desátník od sanity. Zpívají :Baladu na váhu, Hop, holka, svlíkej kabát, Já ne, to ty. Sdružení čítá 40 členů (30 z nich je na vojně)“
Úspěch se dostavil brzy a byl ohromný. S kocourkovskými si rád zazpíval Eman Fiala, Dalibor Pták a především Vlasta Burian. Na jejich parodie „velkého“ kumštu se s oblibou chodili dívat i slovutní  „postižení“ – Kovařovic, Ostrčil, Suk, Novák. Traduje se, že Oskar Nedbal se natolik smál, že málem vypadl z lóže. Dostávají angažmá i v Rokoku a po zániku Červené sedmy končí u Hašlera v Lucerně. 
„To vše ale byla věru doba her a malin nezralých,“ dodává Josef Káš. Kocourkovští dostudovali a ujali se svých sklapelů a úřadů. Jen Dr. Káš s Dr. Ventou občas zašli do Pařížské kavárny v Žitné ulici a zavzpomínali, jaké to bylo v Čerevené sedmě krásné…

Jak chutná sláva

„Přilétlo však jaro 1926. V Pařížské kavárně začínalo už ubývat hostí, lidé chodili bez svrchníčků, na Karláčku kvetly žluté forsythie, pažit byl den ode dne svěžejší, sukno na piliáru bylo krásně zelené…,“ praví kronika. V kavárně se ten den sešli po 14 letech páni Rychnováci a padlo rozhodnutí zajet do rodné obce, sehrát tam tenisový zápas a při té příležitosti by se mohlo i něco zazpívat….Drápek pokušení však byl okamžitě zatnut dosti hluboko. Krom toho se objevil nový člen party, Jarda Kotan ze Žižkova, který vyprovokoval pány doktory k obnovení slavného sboru.
„Když jsem slyšel jeho krásný, sytý, šťavnatý, vysoký baryton, který se stával po několika čtvrtkách vína ještě vyšším a krásnějším, když zanotoval neodolatelným způsobem Utíkala Káča kolem rybníka, byl můj,“ vzpomínal na druhou etapu slavné éry Kocourkovských učitelů Josef Káš. Jejím dalším významným mezníkem byl příchod profesionálního muzikanta, klavíristy a skladatele JUDr. Julia Kalaše a poštovního úředníka a amatérského kabaretiéra Karla Hrnčiře. Kolem roku 1931 se tak ustálila asi nejslavnější sestava Kocourkovských učitelů. Tenoři: Miroslav Zápal (Povoláním jediný učitel, ovšem jen na půl roku.

„Nejstarší žák dvoutřídky v Šanově u Rakovníka mu slíbil, že jestli se pan učitelský pomocník ve škole po prázdninách ještě objeví, že ho přerazí. Zápal, povahy mírné a nevýbojné to vzal v úvahu a odešel k poště,“ vzpomínal Josef Káš), Karel Hrnčíř, Miroslaf Čadský. Basy: Dr. Josef Káš, Jaroslav Kotan, Dr. Svatopluk Venta. Klavír: Dr. Julius Kalaš Konference: Dr. Jaroslav Procházka.

Kocourkovští se stávají legendou kulturní Prahy, častými návštěvníky rozhlasových studií. Jsou oblíbeni gramofonovou firmou Ultraphon, která ovšem „nevyhověla našemu přání, aby desky v zájmu úsporné skladnosti byly čtyřhranné“.
V roce 1931 se konečně poprvé objevují na plátnech kin v Krňanského „Kariéře Pavla Čamrdy“, o tři roky poté následuje snímek U nás v Kocourkově, v roce 1940 doprovázejí Vlastu Buriana ve slavných Katakombách, a napřesrok točí film Z českých mlýnů. Především ovšem zpívají ve všech možných koutech republiky. Základem jejich tvorby jsou parodie na známé melodie, kdy si dokážou skvěle pohrát s češtinou.

„Rým dlužno hýčkati, obskakovati, jemu obětovati, uctivě s ním zacházeti a se vší vehemencí bojovati proti tomu, aby klesl na úroveň nejnižší kasty rýmů, kam patří láska-páska, město-těsto a jiné jim podobné. Naopak, rým je u Kocourkovských vychováván za šlechtice…“ je jejich vyznání a kredo. Kromě svých původních melodií používali většinou známých nápěvů.

S oblibou parodovali třeba lidové písně:
„Já mám v levém oku skoro čtyři dioptrie a v tom pravém zase pro parádu cink. A proč a nač, cožpak to vím. Protože jsem z Kutné Hory koudelníkův syn“ či „Měla jsem milého od nešťovic on mi jest uletěl do Vršovic…“ atd.
Vysmívali se mnoha nešvarům, kýči. Nezabývali se politikou. Mnozí pamětníci si jistě připomenou, jak si třeba dokázali dobírat často přehnaný sentiment trampských písní:
„Vezmi vášeň rudých retů, vraž do toho Margaretu, potom přidej keňu malé, sladkou Hawai a tak dále. Kamarádi, kamarádi, na to rým je „maj se rádi“, všechno vraz do „chaty u jezera“, zabal to do večerního šera, zapal ohně táborové – a máš píseň pro trampové.“

Kocourkovští byli svými parodiemi lakmusovým papírkem stavu humoru národa českého. A ti, kterým chyběl, se občas ozývali. Včetně hloubavců, kterým vrtalo hlavou, proč se vlastně jmenují učitelé, když učiteli nejsou. Ovšem ne vždy tepali kocourkovští zlořády. Často dali přednost formě před obsahem a vznikala půvabná nonsens poezie, za kterou by se nemusel stydět ani Morgenstern a mohla by se s klidem objevit i na současných scénách. Vždyť není to krásné:
„Pásol Jano tri želvy na kusu bambusu zrána, prišli naňho tiše lvi, sežrali želvy i Jána“, či dojemný příběh zřejmě otylé Madly: „Madla aby se spadla, koupila si kolovadla. Jakmile svítá zběsile lítá pravidelně po jídelně“ ?

Epilog

Dávno tomu již, co Kocourkovští učitelé bavili svým laskavým humorem celou republiku. Vedoucí souboru, MUDr. Josef Káš nás opustil ve svých 63 letech v roce 1960, do nebeského kabaretu ho následovali i ostatní kolegové. Často byli označováni jako nositelé odkazu Červené sedmy.
A stejně jako ona zapomenuti. Vždyť kdo si dnes zazpívá třeba jejich Píseň o volu, Baladu o hřídeli osmkrát zalomené, Hawaj kouzla zbavenou, Píseň vyhynulého drožkáře, Ranní čtvrthodinku pro rheumatiky obojího pohlaví?
Abych citoval jen pár skvostů z asi dvou set dalších. Snad jsem svým pojednáním potěšil pamětníky, či spíše už potomky pamětníků. Samozřejmě jsem mnohé vynechal a jistě se dopustil nepřesností, za což se předem omlouvám a budu vděčen za přípomínky zkušených. Ovšem neťukal jsem do kompjůtru jen pro staromilce. Domnívám se, že je dobré se občas vracet a učit se u těch, co opravdu uměli. Platí to jistě i o humoru, a to zvláště v době, kdy je na tom trochu nedobře, kdy nám na ono „hýčkání, obskakování a uctivé s ním zacházení“ nějak jaksi nezbývá čas. Dejme však ostatně naposled slovo MUDr. Josefu Kášovi:
„Celá produkce Kocourkovských nebyla snad jen metodickým experimentem o humor – s humorem se, myslíme, experimentovat nedá – ale poctivě myšlená snaha způsobiti lidem čistou, veselou radost. Jsme přesvědčeni, že k tomuto jednoduchému cíli lze konečně dojíti i jinou cestou, je-li niterně pravdivá. Zde se vždycky velmi brzo pozná, kde je to pravé, kde je kaz, kde jen líbivost, a kde ještě k tomu případně přistoupí záměr. A je to pro nás přirozeně radostné a milé, najde-li se v našem zpívání vedle pouhého -  rozesmát lidi – ještě to druhé“.