Smutek nad vilou Klauna

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Seděl jsem na tiskovce v Sovových mlýnech, impozantním muzeu moderního umění, a bylo mi nedobře. Tématem konference byl osud Werichovy vily, přesněji řečeno beseda nad podivnostmi celého konkurzu i závěrečného rozhodnutí. Novináři ze všech možných medií si přišli ulovit svou kauzu, padala vzrušená slova, politické přestřelky....

Předem předesílám, že fandím prakticky ve všem  naší  krajance – paní Medě Mládkové. Sledoval jsem celý ten ostudný průběh jejího snažení o to aby mohla Prahu podarovat jako snad málokdo. Aby nám všem mohla zdarma věnovat sbírku moderního kumštu obrovského významu a ceny.
Sledoval jsem výstavbu Sovových mlýnů, seznamoval se se všemi těmi klacíky, klacky i trámy, které paní Mládkové házeli různí nýmandi a závistivci přes cestu. Četl ony kauzy a hrůzné prognózy v tisku. O zdevastovaném panoramatu Prahy atd.
Nějak mi to tehdy nešlo do hlavy. Jednak jsem o této ženě již dříve sem tam něco četl, jednak jsem nechápal ten příval zášti, když chce Prahu podarovat. Přijal jsem tehdy její nabídku a strávil s paní doktorkou víkend v Českém Krumlově, poslouchal  vyprávění o jejím pozoruhodném životě, poznal mimořádnou osobnost. Člověka, který se dokáže i přes svůj věk zcela mladistvě nadchnout a bojovat za své ideje, ale i moudrou ženu, která dokáže mlčky naslouchat a přijmout názor druhého. Vše jsem to tehdy sepsal. A nabídl jistému deníku, kde mě s tím doslova vyhodili se slovy – jak si to představujete, tady paní redaktorka se  kauzou té baby čtrnáct dní zabývá a vy nakonec Mládkovou chválíte! No – článek nakonec vyšel v krásné úpravě v krásném nebulvárním časopise. Taky jsem si teď říkal, že bych měl pomoci, napsat taky nějakou kauzu.
 
Ale tak nějak mě to přešlo. Seděl jsem, popíjel kávu a přestal poslouchat hovory. Najednou jsem měl před očima Jana Wericha, toho z největších klaunů, toho moudrého chlapa, který tu celý život budoval něco, čemu bych, asi dost blbě, řekl český image. Který tu vedl jakousi vysokou školu humoru a života vůbec.
Těch úspěšných absolventů bylo a naštěstí snad ještě je dost. Mnozí z nich měli to obrovské štěstí, že se s Mistrem právě v této vile mohli scházet a zažívat zde ukrutné srandovno a chytro.
Ta vila není tedy jen tak ledajaká hromada cihel a malty. Jan Werich se nás především snažil naučit mít glanc. Nesnášel onu českou malost a hloupou řevnivost.

A já tak poslouchal ty informace o rozhodnutí jakési Rady, jakýchsi politiků a úředníků, kterým nějaký Werich, Voskovec či Holan mohli být ukradeni, pokud vlastně vůbec věděli o jaké pány šlo. Jak jinak je možno vysvětlit, že se z tohoto místa se svým geniem loci měla udělat kromě muzea Kampy, které ovšem může být kdekoliv jinde, jakási prodejna suvenýrů a občerstvení pro turisty?
Přitom základní ideou projektu paní Mládkové bylo právě v tomto domě zachovat jeho ducha. Udělat zde stánek, kde bychom se k naším W+V mohli vracet a čerpat sílu. A kdo jiný by to mohl lépe zajistit, než paní doktorka, která tak nějak „do party“ patří,  Jiří Voskovec u Mládků v Americe dokonce bydlel.
Sama pak, stejně jako pánové Jiří a Jan, nesnáší onu malost závistivé české malosti. Ostatně – po kancelářích bývalo plno slavných Werichových bonmotů. Moc se mi to papouškování nelíbilo, ale jeden připomenu. Nejhorší je srážka s blbcem, ještě horší, když má blbec razítko. (Ještě bych chtěl dodat, že projekt Medy Mládkové a spol. měl   další, jaksi nepsanou přednost. Své schopnosti realizovat své představy dokázala právě „mlýny“).
 
Asi jsem měl taky udělat kauzu, popsat z dodaných materiálů celý ten průběh konkursu, hledat, kdo má vlastně pravdu, který projekt vydělá Praze víc prachů, zda někdo nepodváděl, zda se nenechal zkorumpovat, vykřikovat - k soudu s nimi, syčáky. Ale nechce se mi.
Šel jsem domů a pustil si pásek s W+V+J a  Divotvorný hrnec, potěšil se s vodníkem Čochtanem. Možná, že by jsme  to měli udělat občas všichni, nevím, kdy to naposled udělali oni úředníci, kteří o kauze Vila rozhodovali. A budou rozhodovat.
Protože podle čerstvé zprávy vše bylo anulováno, kvůli jakési novele číslo to a to se bude jednat znovu. O vile, o miliónech... Snad se najde aspoň pár úředníků, kteří snad již pochopili, že byli a jsou lidé, kteří městu Praze a nám všem přinesli mnohem více, než co se kdy vydělá na skleničkách s Hradčanami a předraženém plzeňském.
Jak říkává můj skvělý přítel, malíř československého původu, žijící léta v New Yorku, Kamil Kubík - 
„Společnost musí dbát o krásu, kulturu a pak teprve o ekonomiku. Budete-li jednou tam u vás jen bohatí, ale bez morálky a kultury, bude vám to nanic.“

Foto - autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 11. 2005.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.