Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel.

Ta chvíle se pomalu blížila, před pár lety mu mrtvice vyrvala pastely a štětce z ruky, když jsem mu občas volal, jeho hlas ve sluchátku pomalu ztrácel onen esprit tohoto neobyčejně vitálního muže. Přesto si dlouho dělal plány do budoucna, plány, které už nestihl naplnit. Po mém vzácném příteli, možná nejlepším člověku, jakého jsem kdy potkal, mi zbylo pár fotek, kopií jeho obrázků a několik hodin rozhovorů, které jsem s ním natočil tady i v New Yorku. Kamil Kubík (narozený v Olomouci 9. února 1930) byl výjimečnou osobností, impresionistickým malířem, přítelem čtyř amerických prezidentů - především George Bushe staršího a jeho paní Barbary. Byl uznáván mnoha dalšími předními osobnostmi, získal mimo jiné titul Newyorčan roku. Často jsem se zabýval otázkou, proč je v jeho rodné zemi, kterou tolik miloval a která by na něj měla být hrdá, tak málo známý. Když si pouštím naše rozhovory, nabývám dojmu, že se snad ani do toho našeho světa nehodil. Kamil Kubík si vytvořil svůj vlastní krásný vesmír a měl představu, že se lidé jaksi promění a budou žít v něm i oni. A vlastně by to tak i mělo být. Když si pak pustím televizor a slyším hloupé štěkání našich politiků jeden na druhého, promluvy lidí, kde často skloňovaným slovem je byznys a jejichž jedinou metou je úspěch a mamon za každou cenu, vidím, že asi málo lidí v této naší zdivočelé zemi mohl náš krajan zaujmout. Ovšem – kéž bych se mýlil. O Kamilu Kubíkovi jsem již v Pozitivních novinách psal – a nejsem momentálně v stavu pokračovat. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!

Co je důležité v životě, je nejenom mládí. Mládí musí být celý život. Někdy se říká, že je mládí nemoc. Člověk musí dbát na to, aby měl zdravé mládí. Ne nemocné. Musí podle toho žít, vyhledávat věci, které jsou krásné, které jsou výborné. Aby nikomu neškodil. Aby myslel jen na věci, které jsou dobré, které nejsou zlé. Protože na co člověk myslí, tím se také stane. Nezáleží na tom, je-li člověk do někoho hluboce zamilovaný. Je lepší být zamilovaný do tisíce věcí, než aby měl jednu nešťastnou lásku. A tou je dokonce často on sám, chápete to? Sebeláska je vždycky nešťastná. V první řadě – nikdo vás nebude mít rád. Protože vy už vlastně nikoho jiného nepotřebujete.

Musíte hledat krásu kolem sebe. Když se podíváte na přírodu – to je nádhera. Musíte být ale především zdravý. Stále více lidí si myslí, že bohatství je to, co člověk má, co nahrabe. Člověk se ale nemá zabývat otázkou, jak zbohatne, jak bude mít víc než ostatní. Má se především snažit, aby tvořil. Pořád tvořit. Protože jen když něco uděláte, najdete své štěstí. A když mluvím o tvoření, myslím tím i sebevytváření, sebezlepšování. Nemůžete nikdy zlepšovat někoho jiného, můžete se zlepšovat jen sami. Když zlepšujete sebe, zlepšujete celý svět. Nemůžete nikdy zlepšovat ostatní, o to se pokoušeli bezvýsledně Stalin, Hitler, různí filosofové, spousta dalších. Cesta vede ale jinudy. Každý se má snažit být vzorem pro okolí. Nejen vůči svým blízkým, ale i k těm, které ani nezná. Každý člověk má stejnou cenu, ale jiné vlastnosti, jiné možnosti, jinou sílu. Ale ta cena je stejná. Když se díváte kolem sebe – lidé se mají usmívat, mají být k sobě uctiví. Člověk má být takový i sám k sobě. Nemá se přehnaně kritizovat. Když se příliš kritizujeme, tak jsme i příliš nešťastní. Když se ti něco nepodaří, je tu přece druhý den…