Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop… Ach, ta naše Hradčana, Karlův most, ti naši zlatí kluci Jágrovi, to naše zlaté pivečko…! A tak hurá mezi ostatní kondelíky ke Flekům, k Tygrovi či k Medvídkům zapít napěněnými půllitry to dojetí, to naše národní štěstíčko! Dělával to tak Hašek i jeho Švejk, Hašler i Hrabal, dělají to tak všichni správní Pražáci od nepaměti…
Ačkoliv, kdo ví? Je dobré občas otevřít staré kroniky – skýtají nejedno překvapení. Zjistíme tak, že než se stala Praha onou stověžatou buclatou barokní dámou, či potažmo velkoměstem skleněných bank a krabiciózních kauflandů, bývala několik století půvabným vinařským městečkem na břehu Vltavy, sevřeném hradbou romantických vinohradů na svazích okolních kopců, návrší a strání.
Dočteme se tak, že „nádherný dojem činily sady viničné zvláště na podzim, v rušné době vinobraní, kdy vinicemi nesl se živý hlahol hlasů a zpěvu a kdy houští vinic, skrývající zralý, šťavnatý plod, vinné hrozny s nádechem drahokamů, planulo v nádheře barev…“ No – nebyla to krása? Je možná škoda, že se to posléze nějak zvrtlo. Je jistě pozoruhodná představa, že jméno Praha vonělo kdysi jako La Provence či Burgundsko…
A veselí, bodří, šaramantní Pražáci vychutnávali krásy života neméně plnými doušky, jako jejich francouzští kolegové…
Byly skutečně doby, kdy vinice udávaly městu jeho ráz, byly vydatným zdrojem výživy a příjmů. Byly rozhodujícím základem života hospodářského i sociálního. Pokud budeme věřit Hájkovi z Libočan, začali pít víno v Čechách naši ještě více méně pohanští předci v roce 892. A to, když se knížeti Bořivojovi a kněžně Ludmile narodil synek Spytihněv. Bořivoj, jako správný tatík, událost oslavil řádným flámem – stoly na knížecím dvoře se prohýbaly vybranými pochoutkami a aby to bylo čím zapíjet, poslali mu, kdo jiný, než Moraváci, konkrétně kníže Svatopluk, nevídaný dar – sud vína…
Chutný nápoj musel zanechat, kromě nepochybné kocoviny po ránu, jinak ten nejlepší dojem. Neboť podle krásné legendy dala kněžna Ludmila zhotovit ze zlata pohanskou bohyni Krosnu, přemluvila svého manžela, aby nechal vytesat kamennou nádobu, naplnil ji vínem a postavil jako oběť před onu bohyni. Ta se pak skutečně slitovala nad českou zemí, souženou po měsíce suchem, a seslala na ni vydatný déšť…
Od té doby byly zakládány vinice i v Čechách. Je jistou zajímavostí, že nadšenými ctiteli jiskřivého moku byli naši slavní Václavové. Pověst o tom, že Václav IV. chodíval večer v přestrojení i do vinárniček velice pochybného rázu, je všeobecně známá. Ale víno miloval i kníže Václav, patron země české. Na začátku desátého století založil kdysi proslulou Svatováclavskou vinici na hradním vrchu Opyši. Pěstoval a lisoval zde víno k účelům bohoslužebným a se svým přítelem Podivínem ho po kostelích sám roznášel.
V roce 1178 postoupil kníže Soběslav II. pozemky na Vyšehradu k založení vinic, ze stejného roku najdeme v kronikách zmínku o vsi Modřany s prosperujícím vinohradem. A krást víno na Petříně mohli kluci i milenci dokonce již v roce 1146.
Samozřejmě, že rozhodující zásluhy o rozvoj českého vinařství má především Karel IV. Listinou z roku 1358 dokonce nařídil, že všechny stráně a pustá místa musí být osázena právě vinnou révou. A k ochraně viničného hospodaření zavedl zároveň zvláštní a velmi přísné viničné právo. V zakládání vinic pokračovali po husitských válkách i další panovníci, takže v šestnáctém století bychom jich v obvodu Prahy napočítali přes dva tisíce! Valný díl jich náležel původně klášterům, kostelům a německým měšťanům. A rozkládaly se prakticky na všech stráních Prahy – nařízení císaře Karla IV. bylo skutečně do důsledku dodrženo…
Ostatně, byl na to zřízen celý úřad v jehož čele stál tak zvaný perkmistr. Ten především dbal na to, aby byly všude, kde to jen trochu jde, vinice zakládány a nebyly rušeny a přeměněny třeba na pole. Trestal i přestupky šenkéřů vína a všech zaměstnanců na vinicích. Tresty, nařízené za škody ve zlé vůli způsobené na vinici byly skutečně přísné. Ostatně, nahlédněme do starých listin:“Kdož by na vinicích těch učinil jakou škodu, buď malou, buď velkou, jetím na koni, proražením cest neb jakýmkoli jiným způsobem, stala-li se škoda ve dne, měl ztratiti pravou ruku, leč by ji vykoupil dvaceti kopami. Ostatní majetnost jeho dostati se má perkmistrovi. Pak-li stala se škoda v noci, měl propadnout hrdlo a statek jeho má spadnouti na perkmistra. Byl-li pak při té škodě zabit, nemá za to ten, kdo ho zabil, o nic jiného přijít, než o dva haléře, které měl položiti na mrtvolu….“ Škody na vinicích spáchané ve dne byly též trestány vyloupnutím očí. Nelidskými a krutými tresty stíhal provinilce perkmistr, kterému z jeho úřadu plynuly hojné příjmy. Úřad perkmistra, který sídlil na Křížovnickém náměstí, zrušil až roku 1783 císař Josef II. Dodnes ho připomíná štíhlý vinařský sloup se sochou svatého Václava, dílo sochaře Jiřího Bendla z roku 1676, stojící dnes naproti vchodu do Klementina.
Vinařství zahrnuje i obchod s vínem, který byl vydatným zdrojem příjmů obce i krále. Je jistě zajímavé, že již opravy nejstaršího kamenného mostu Juditina, vystavěného v letech 1153 až 1167, byly částečně hrazeny z odvodů za prodej vín. Z ungeltu, cla vybíraného za dovoz cizích vín, zaplatila obec i dům Welfinův, který roku 1338 zakoupila k postavení Staroměstské radnice. Ze stejných zdrojů se obnovovala dlažba, čistilo se město, zřizoval vodovod…Karel IV. chránil náš trh s vínem, zakázal proto dovoz vín rakouských, uherských, rýnských, některých francouzských a moravských. Z domácích vín tak bylo do Prahy dováženo litoměřické, z cizích vlašská, řecká, francouzská, elsaská a zvláště vína z Benátek.

Jaké bylo tenkrát pražské víno? To už se sotva kdy dozvíme. Jisté je, že se dbalo úzkostlivě na jeho kvalitu. Dle tržního řádu z roku 1490 tak víno připravené k čepování mohlo být načato pouze se svolením městských orgánů. Prováděl to obecní zřízenec – koštéř. Dávka z načetí, tak zvané koštovné, připadala obci. Šenkéři museli dbát na poctivost – cenu vína stanovil perkmistr, trestáno bylo porušení jeho kvality, křtění vodou. Wladivoj Tomek ve svém „Dějepisu Prahy“ popisuje jak roku 1447 „bylo vytaženo množství sudů s vínem před domy, že bylo zkažené, a nařízeno osekat sudy tak, že víno teklo ulicemi jak potok veliký…“
Pražské vinice trpěly nepříznivým počasím, mráz zničil veškerou úrodu v roce 1628 a 1633. Další pohromou byla zvláště Třicetiletá válka a Habsburkové, kteří rozvoji pražského vinařství nepřáli.
Po rozšíření města nám dnes zbyly z někdejších rozsáhlých vinic staropražských skrovné zbytky. Posmutněl by tak Karel IV., kdyby nás chtěl dnes pozvat na žejdlík. Ten měřil zhruba čtyři desetiny litru. Na ten se totiž tenkrát chodívalo, místo našich dvoudecek. Nápoje se přinášely v konvích a pily z koflíků nebo z číší. Konve byly většinou cínové, rozeznávaly se vinné a pivní a byly různě veliké. Byly konve žejdlíkové, ale i na pintu, což představovalo asi dva litry. Píše se však také o konvi „dlouhé, cínové s růží na čtyři pinty…“ Sklenice tehdy ještě neznali. Koflíky zato byly často stříbrné, zlacené s uchem měděným, jinde užívali koflík zlacený s nožičkou. Stříbrné byly i číše, ostatně se jim i říkalo stříbrnice.
Číše naplněná lahodným nápojem z vinné révy, zvonila v královské hodovní síni i při šlechtickém stolování. V klášterních refektářích při ní mniši rádi zapomínali na křesťanské odříkání se tohoto světa. Po číši vína chutě sahal doma i v hlučné společnosti městských šenků měšťan, řemeslník i veškeren lid, jak nám tvrdí ve starých listinách pamětníci. Sláva pražského vinařství již nemá šanci na znovuzrození, buďme tedy alespoň vděční, že se do Čech vrací obliba tohoto královského nápoje, a že tak v četných útulných vinárničkách můžeme s trochou nostalgie našim dávným předkům s jistou závistí připít.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Karel Šíp
	Ladislav Gerendáš
	Jan Vodňanský
	Ivan Kraus
	Jiří Menzel
	Jaroslav Vízner
	Helena Štáchová
	Milan Lasica

Další autoři »