Legendární kapela právě slaví šedesát let existence

KUČEROVCI

„Olé, krajkářko krásná, olé já mám tě rád. Nauč ty mě krajky dělat, naučím tě milovat…“ Jistě vzpomínáte. Píseň se v originále jmenovala La mulher rendeira, byla ústřední melodií filmu O Cangaceiro, ale u nás jsme ji znali především v podání Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery. Po tragické smrti kapelníka v roce 1983 převzal na jeho přání taktovku Jan Hromas, který soubor i oficiálně pojmenoval tak, jak ho znaly milióny posluchačů tady i v daleké cizině –
Historie skupiny, interpretující v originále písně Polynésie, Indonésie, či Latinské Ameriky,  začíná vlastně v  třicátých letech, ale za skutečný počátek skupiny Václava Kučery lze považovat deštivé odpoledne 1.listopadu 1946, kdy se v bytě Marty a Václava v Praze 7, U Průhonu 21 sešli Vladislav Procházka, Josef Landa a Josef Hájek s rozhodnutím opustit kapelu Al Kanui Revue Ludvíka Pleštila a vykročit jako Philipines Hawaians jinou cestou za slávou. Byl u toho i chudý student z Indonesie, kterému věnovali za sešit s exotickými písněmi obnošený kabát. Získali tak mimo jiné svůj velký hit – Rege, rege. Původně byli vlastně zařazeni jako cirkusová a varietní atrakce a asi nikdo netušil, že právě před šedesáti lety vzniká největší legenda v dějinách české populární hudby. Brzy nahrávají čtyři skladby na desky Supraphon a v roce 1948 je zve Zdeněk Petr a Vladimír Dvořák do rozhlasového pořadu Hudba pro radost. Na doporučení politických cenzorů se ovšem museli přejmenovat na Vokálně instrumentální skupinu Václava Kučery. Dnes nepochopitelně opomíjený soubor dosáhl v době své největší slávy takových úspěchů, které sotva kdo u nás kdy překoná. Především se sešly dvě zcela mimořádné osobnosti, Marta a Václav Kučerovi, kteří obrovským nadšením pro romantickou hudbu, ovšem i uměleckými schopnostmi, dokázali obléknout exotické písně do evropského kabátu. K nezbytné dávce romantiky a sentimentu přidali i český muzikantský humor. Zvláště ortodoxní folklór Polynésie, ostatně ovlivněný čínskou hudbou, je totiž pro Evropana těžko stravitelný. Sotva by se vám líbil i slavný havajský „zlatý slavík“ Eddie Kekaula s jeho, pro havajskou pop-music typickou, fistulí a operetní manýrou. Elvis Presley a mnozí další přetavili polynéský a latinskoamerický folklór do líbivé a zcela konzumní formy. Kučerovci šli jinou cestou. Díky odborným poradcům i citu pro kořeny kultury vzdálených krajin nikdy do laciného popu nesklouzli. Podařilo se jim tak, přes moderní, často až swingové úpravy písní, zachovat jejich původní instrumentaci, krásu a poslání. V tom jsou snad světovým unikátem a platí to i v současné době za vedení kapelníka Honzy Hromase. Zastavme se v rámci kulatého jubilea alespoň u některých bodů z jejich pestré historie.
 

Tenkrát na Sázavě

„To snad nehrají lidé, to je hudba z nebes,“ tvrdil podle legendy mladý Karel Gott. Bylo to v dobách největší slávy kapely koncem padesátých let. Na jejím počátku stál již někdy v roce 1938 bankovní úředník a tramp z Hvězdonic na Sázavě, Ludvík Pleštil. Scházeli se tehdy s kytarami, které jim vyráběl včetně té havajské ing. Tůma, v osadě Merida, či u splavu v „baru u tety Řezbové“. Holandské Polynésany  viděl Pleštil v Halo kabaretu na Václavském náměstí a sám se naučil na havajskou kytaru u cikána Alexe Bujky, který později hrál a zpíval jako Al Kanaki v renomovaných swingových kapelách Karla Slavíka či Bobka Bryena. Chceme-li však dojít až k úplným počátkům, musíme navštívit Vinohradskou zpěvohru, kde v roce 1923 vystupuje s havajskou kytarou jistý „princ Kanui“. O tři roky později se v Praze objevuje krajan a vojín americké armády Johny Mostek, který na tento nástroj naučí naše trampy. Tím nejšikovnějším byl právě Alex Bujka.  Ludvík Pleštil zakládá skupinu Al Kanui Revue, se kterou účinkuje za protektorátu v Lucerně v nedělních odpoledních Františka Spurného. Vedle předních muzikantů a populárních komiků zde hrály i malé skupiny mladých nadšenců – Kubánská či Malostranská pětka, skupina Embassy  a Hadráři z Holešovic. V posledně jmenované swingoval na housle a foukací harmoniku štíhlý mladík Václav Kučera. Právě jeho a další amatéry angažoval Pleštil do své kapely, aby mohl pokrýt celovečerní program ve varieté Drahňovský ve Vodičkově ulici a  v Halo kabaretu. V roce 1944 odjíždí Al Kanui Revue místo totálního nasazení do Německa hrát vojákům v lazaretech. Vrací se s holandskými Havajany, kteří včele s Kilimou u nás krátce působí jako Kaluas Hawaiians. Po válce je Al Kanui Revue pozvána do amerických posádek v západních Čechách, kde se stává vrcholem programu. Pleštil již tehdy používal fosforeskujících barev, světelných efektů. Zpěvačky Marta Kučerová a Zuzana Marková dostávají nabídku na angažmá za oceánem…

Oživlé lano

Nebo také hadice. Tak přezdívali muzikanti štíhlému děvčeti poněkud exotického vzhledu s širokým úsměvem a nádherným hlasem. Švadlenku Martu Komárkovou objevila paní Pleštilová v kloboučnictví na Žižkově a byla okamžitě angažována do Al Kanui Revue. Marta se později provdala za Václava Kučeru a stala největší hvězdou a po dlouhou dobu i faktickým šéfem i hnacím motorem legendárních Kučerovců. Prvního listopadu roku 1946 totiž Marta a Václav Kučerovi, Vladislav Procházka, Josef Landa a Josef Hájek  založili novou skupinu Philipines Hawaians. „Chtěli jsme tu muziku dělat jinak,“  řekl mi po letech basista Vláďa Procházka. Ale je možné, že příčinou odchodu byl  fakt, že Marta Kučerová již brzy očekávala narození potomka a těžko mohla snášet náročné šňůry vystoupení po celé republice. Schéma vystoupení převzali od Pleštila – písně Polynésie a Indonésie střídají rytmy jižní Ameriky a Mexika. Středem dění na pódiu je Marta, muzikanti hrají „na ní“. Vizuální ozdobou vystoupení je široký úsměv Václava a exotické tanečnice. Gramodesky s exotickou hudbou získávají od cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kterým nahrávají znělku jejich rozhalsových pořadů Yerba buena a vyprovázejí je v autoklubu v Opletalově ulici na jejich druhou výpravu.

Signum slávy

Léta padesátá. Kapela se v noci vrací ze zájezdu. Hosté hotelu Jalta musí uvolnit stoly – Kučerovci jdou povečeřet…Pro nepamětníky – ano, Kučerovci byli slavní. Nepředstavitelně. Jejich desky jste tehdy našli snad v každé domácnosti. Nejprodávanější byly La Paloma, následovalo legendární Cucurucucu. Obrovská množství desek prodali přes Artii v Japonsku a SSSR, kde přitom nikdy nevystupovali. Měli desetitisícové návštěvy na koncertech, v polské Lodži se na ně přišlo podívat  na stadion více než sto tisíc lidí, na festivalu v Opole smetli hvězdy západního popového nebe.  V Polsku také udělali rekord – 94 vystoupení za měsíc! Nadšené fanoušky rozháněli vodními děly…Počátečním impulsem jejich kariéry byl rok 1952, kdy přijali angažmá v artistické revue Pan Barnum přijímá v divadle ABC. Právě toto, tři roky vyprodané představení založilo onu hvězdnou slávu kapely. Nabídek na vystoupení přicházelo tolik, že museli divadlo opustit. Příčiny té slávy? Karel Vlach a mnozí další od „fochu“ je obdivovali, jiní vše svalovali na politickou situaci.
 

                    

Že  Kučerovce strana a vláda povolovala jako náhradu za jinak zakázanou západní muziku. Jistě, Kučerovci měli své fandy i mezi prominenty, tvrdí se, že „šedá eminence“ prezidenta Novotného, Sládek, mnohé maléry vyžehlil. Jisté však je, že Kučerovci vytvořili nezaměnitelný sound, na jevišti tvořili skvělou show. Kapela nikdy nedostala povolení vystupovat jinde, než v zemích socializmu, cesty po jižní Americe a Polynézii byly jen výmysly velkého pábitele Václava. Pouze jednou natáčeli hodinový televizní pořad v Kolíně nad Rýnem, který měl velký úspěch dokonce i v USA. Je to škoda, mohli být možná nejen evropským fenoménem. Ovšem, jaksi to nešlo. Připomeňme Lucernu, kterou dokázali tři dny po sobě celou vyprodat. V roce 1957, snad v tom nejhvězdnějším složení, v kostkovaných košilích a šátcích kolem krku, zde vystoupili s americkou country. „Byli jste skvělí, ale psát o tom nemohu,“  řekl jim tehdy jeden z novinářů. Jak se jmenovali ti provinilci, jaké bylo jedno z nejslavnějších složení Kučerovců? Václav a Marta Kučerovi, Bohumil Zeman, Vladislav Procházka, Tomáš Procházka-Weber, který stál i u zrodu Mefista, znamenitý kytarista Ferry Fridrich  a houslista Bohumil Zoula.

Vášeň i pády

Skupinou Václava Kučery prošlo hodně přes stovku lidí. Mezi nimi mnoho elegantních sympaťáků a atraktivních a temperamentních zpěvaček a tanečnic. Manželství tu vznikala i končila. Historek, plných vášně a emocí, se nastřádalo požehnaně. Od těch úsměvných, kdy po manéži honil s nožem zpěváka a kytaristu Pepíka Landu otec mladé artistky, až po ty, které ovlivňovaly samou existenci kapely. Tak také vznikl vztah mezi nejslavnějším zpěvákem Bohumilem Zemanem a Martou Kučerovou a oba skupinu i Václava opouštějí. Na místo Marty nejen před mikrofon přichází ambiciózní Olga Jedličková. Ovšem manželství s kapelou ani s kapelníkem neklape a dochází opět k rozchodu. To se již však zároveň z Liverpoolu ozývají jiné rytmy a melodie. Zájem o Kučerovce upadá a Václav, pro něhož tato muzika znamenala vše, přes stále fanatickou víru v její budoucnost, upadá též. Místo ke kytaře sedá stále častěji ke kalíšku něčeho ostřejšího.
 

                

Když odchází král

Po neshodách a vlastně faktickém rozchodu s Olgou nastalo Václavovi Kučerovi  nejhorší období v životě. Navíc mu v té době umřela maminka, na které velice lpěl. Odstěhoval se do podkrovního bytu na Žižkově. Obklopil se památkami na šťastnější doby, suvenýry, které za celý život nasbíral. Měl tam jinak jen kulatý stůl, sklápěcí postel, starý magnetofon Grundig. Tady tedy žil ve svém posledním období. „Připravovali jsme tehdy nový program a museli jsme absolvovat několik potupných přehrávek, než nám příslušné orgány povolily veřejně vystupovat. Právě v této době jsem ho poznal v úplně jiné roli než v době našeho seznámení, kdy na mě působil tak říkajíc jako velký boss. Kdy ho nějaké zkoušky nezajímaly, kdy na mé námitky odpovídal – běžte si zkoušet k těm vašim Taxmanům a tady dělejte jen to, co se od vás chce. V závěru života se změnil, strhli jsme ho svou snahou více na sobě pracovat, nadějí, že kapela přeci jenom půjde nahoru. Tím, že jsme ty Kučerovce chtěli a chtěli jsme je moc. Ve skupině opět vzniklo kamarádství, Václav u nás i přespával. Má žena  napekla jeho oblíbené řízky s bramborovým salátem a Vašu měl opět dojem, že našel své lidi, bylo mu fajn. Možná tady začal vznikat jeho názor, že bych tu kapelu jednou měl převzít do svých rukou právě já místo jeho dcery Alice, též skvělé zpěvačky, či syna Pavla. Prostě mnohé se tehdy podařilo, kapela začala opět „šlapat,“ vzpomíná Honza Hromas. 21. června 1983 měl Václav s  manažery Hynkem Hořínkem a Josefem Fabianem sjednat koncerty někde  na Slovensku. Zaklepali na dveře bytu ve Viklefově ulici, ale nikdo neotvíral. Zavolali policii a byt otevřeli. Vaška našli ve vaně, kde se doslova utopil v trošce vody, ve které pral prádlo. Pitvou se zjistilo, že v předklonu dostal slabší infarkt, který by asi přežil, ale omráčil se pádem na vodovodní baterii a ztratil vědomí. „Mohu potvrdit, že na konci svého života žil Kučera ve skutečné bídě. Vzpomínám, jak dokázal celou půlhodinu vyprávět o tom, jaká se dá udělat ohromná polévka z předvařeného hrachu, zejména když se pod to dá špek a česnek. A že se toho dá udělat za dvě koruny obrovské množství a žít z toho několik dnů. To vyprávěl člověk, který byl po celý život obrovským gurmánem. Umělec, který vydělával obrovské peníze. Jemu nedělalo potíže dávat stokorunové spropitné tam, kde my ostatní jsme nechávali desetníky. V hotelech si nechával přinášet snídaně do pokoje na stříbrných podnosech,“ dodává ještě Honza Hromas.

Dědici rodinného stříbra

Rodinné stříbro se jmenuje dvoucédéčkový průřez tvorbou Kučerovců dnešní doby. Ano, kapela vstoupila i do třetího tisíciletí a dá se říci s plnou vervou i slávou. Druhým kapelníkem v dějinách Kučerovců se stal tedy Jan Hromas, kterému Václav Kučera odkázal vésti skupinu po jeho smrti. „Vašu mě pozval na rybu, kterou nejím, hledal basistu, kterým jsem nebyl, ale plácli jsme si,“ vzpomíná po letech Honza Hromas na osudové setkání svého života. Jaká je potřebná kvalifikace pro kapelníka Kučerovců? Především víra, fanatická víra v tuto krásnou muziku, že snad jednou v tom divném světě kolem nás v lidech zvítězí to, co v člověku právě tyto písně evokují – pohodu, harmonii, krásu. A potom schopnost „uživit“ kapelu v současném tvrdém mediálním ringu. Kdo jsou Kučerovci roku 2006? Kapelník, kytara, havajská kytara a zpěv Jan Hromas, housle, kytara a zpěv Jan Pospíšil, kontrabas Petr Kozel, bonga Aleš Hyvnar, paraguayská indiánská harfa, kytara Milica Teysslerová, zpěv Milena Soukupová. Až s pietou poskytují pamětníkům hudbu i melodie jejich mládí v tom provedení, jak je kdysi slýchávali. Ovšem na koncertech i čtyřech cédéčkách Na jih od Rio Grande, Mexico Mexico, Hacienda Mexicana a Legendy pod sombrery najdete i skladby nové, některé i v novém duchu, dokonce i česky zpívané. Na kulaté jubileum legendární kapely si vzpomněla i firma Supraphon, která nedávno vydala výběr toho nejlepšího pod lapidárním názvem – Kučerovci.