Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty. Těším se tak, až jednou výtisk Rudého práva s klíčovým projevem soudruha Gustáva Husáka na sjezdu jednotných zemědělských družstev směním za Degasovy Modré tanečnice a fotografii stále zlatého slavíka s podpisem.
 
Čas od času za sychravého podvečera si uvařím zrnkovou kávu, sáhnu pod kanape a začtu se do historie. Rok 1990 plný sametu. Dosud štíhlí adepti politické slávy plní svými sentencemi stránky deníků a časopisů. Z vrozené hravosti počítám nejfrekventovanější  výrazy. Vše, co stálo za řeč, muselo být buď smysluplné či legitimní, jinak prostě no comment.
Hned na dalším místě bylo slovo Masaryk. Každý, kdo  chtěl být in, promlouval k národu spisovně,  považoval se za druhého Masaryka, našli se dokonce i tací, kteří si přečetli pár stránek z jeho díla. I já jsem zatoužil být lepším.
Odnesl jsem Švejka, Švandrlíka a Jamese Thurbera, které jsem si čítával před usnutím, do antikvariátu a na noční stolek umístil klasiky – Platóna, Raise a Káju Maříka.
Přestal jsem chodit mezi neurvalce ke Zlatému lvu a zařadil se mezi vybranou  společnost na rautech po premiérách a vernisážích.
Naslouchal jsem zde nad chlebíčky a jednohubkami, pokud na mne tyto zbyly, moudrým úvahám lepších lidí se zoufalou  touhou být jako oni, správně se zařadit. Nebylo to snadné, ale zdařilo se.  Časem se totiž díla filosofů naštěstí opět odložila ad acta, T.G. Masaryk se vrátil zpět do učebnic dějepisu.
A naše malá, útulná republika se opět stala rájem nás všech, prostých lidí.

Nedávné odposlechy vysokého státního úředníka s poctivou českou přezdívkou Mařena, plné poctivé, jadrné češtiny, svědčí, stejně jako mnohé jiné projevy dalších populárních osobností, o tom, že V.I.P., celebritou dnes opravdu může být každý - já, ty, slavní z vily vyvolených, protagonisté vzrušujících a duchaplných seriálů, my všichni obyčejní Češi. Není už nutné ničit si zrak nad moudry klasiků, lámat si hlavu nad tím, co a jak je vhodné sdělovat světu, to už není ten správný fičák.
Mohu potvrdit, že počtem celebrit, prezidentů a generálních manažerů na čtvereční kilometr jsme se dostali na přední místo světových žebříčků.
Pracoval jsem nedávno pro jeden úhledný časopis. Jak šel čas, i zde se z prostých plebejců stali téměř výhradně V.I.P.  Nyní zde tedy pracuje v potu tváře, jak se dočítám z tiráže, výkonná ředitelka, kreativní ředitel, ředitel redakcí, výtvarný ředitel, ředitelka inzerce. Lesk této skvělé společnosti narušuje jen jedna jediná, dosud stále jen obyčejná, trvale zaměstnaná redaktorka, která dvouměsíčník dává dohromady.

Samozřejmě, ještě vše není ideální, ještě se najde pár ignorantů. Jako třeba v Hospůdce Franty Tichého v Kokořínském dole. Tam stále sedávají nad svým pivem, probírají počasí, úrodu, výskyt lovné zvěře a fotbal, nemajíce ani zbla potuchu, jak se správně chovati na party, s kým a o čem je přípustné se bavit, chcete-li být světákem, in, personou s šancí ocitnout se na titulní straně Blesku, ve vládním křesílku, případně, když se něco nezdaří, v bungalovu na ostrůvku v Karibiku. Neřízená střela z Prásku k nim totiž dosud nedoletěla – mezi skalami tam mají mizerný televizní signál.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 05. 2006.