Jiří Vlastník: Noví hromští Desperados
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Tedy abych byl přesný – hromasovští. Ale proč si trochu se slovy nepohrát, vždyť jsme stále mladí. Nebo se alespoň na chvíli do svého mládí vracíme, když odněkud zaslechneme zpívat a hrát Kučerovce. Tato nová výprava do minulosti, do časů našeho dětství, prvních lásek, romantických snů o exotických zemí trvá přesně 42 minut a 21 vteřin. Přesně tak dlouho hraje a zpívá legendární kapela na novém albu s názvem Desperados. I když na něm naleznete především nejslavnější evergreeny skupiny, která působí na scéně populární hudby již přes šedesát let, je jistým předělem v její historii,  otevírá další kapitolu příběhu, který začal již koncem třicátých let psát kapelník a zakladatel tohoto hnutí, Ludvík Pleštil, aby 1. listopadu 1946 Václav Kučera navázal na jeho práci a založil toho dne soubor, který se stal evropským unikátem. Jan Hromas, který vlastně již patří mezi nejdéle „sloužící“ členy skupiny v její historii, je vedle muziky příznivcem elektroakustiky a výpočetní techniky. Výsledkem toho je jeho domácí moderní nahrávací studio, ve kterém vzniklo i toto album, které kapelník vydal vlastním nákladem ve společnosti HROM a. s. Proseděl jsem zde mnoho hodin, kdy se mi Honza chlubil novými přírůstky svého strojového parku a, vzhledem k tomu, že znám historii legendární kapely, jejich nahrávky i technické podmínky, za jakých vznikaly, mohl jsem porovnávat. Je třeba hlavně zdůraznit, že i zde skupina až s pietou zachovala letitou tvář slavných kučerovských evergreenů. Elektronika, syntetizátrory slouží výhradně kdesi na pozadí k zvýraznění dynamiky některých skladeb. Další tolik vítanou novinou je, alespoň pro toto cédéčko, návrat kdysi neodmyslitelného a nejoblíbenějšího nástroje Václava Kučery - trubky. Po stránce pěvecké se jedná o výkony dvou sólistů – Jana Hromase a Mileny Soukupové. A právě naše hvězda country music je možná tím největším překvapením tohoto cédéčka. Zde bych se vrátil do historie. Pro Kučerovce byly vždy charakteristické dvě věci – skupině vždy dominovala sólová zpěvačka, která byla centrem dění na podiu, na kterou ostatní členové zpívali a hráli. Tou nejslavnější a nepřekonatelnou byla samozřejmě Marta Kučerová. Právě ona a ne její manžel Václav bývala po všech stránkách hnacím motorem kapely. I po jejím odchodu od kapely se ve skupině vystřídala řada výborných interpretek, ale nahradit Martu neměly šanci. Přiznám se – nedával jsem jí ani Mileně, která před časem přišla soubor zachránit, kdy Honza náhle, co se týká zpěvaček, „osiřel“. Byla to chvíle nanejvýše dramatická, bylo sjednané vystoupení, zpěvček nebylo, a tak kapelník zavolal, Milena navlékla atraktivní šaty a „z placu“ představení odzpívala! Repertoár znala – kučerovské písničky ráda zpívala jak se svou kapelou, tak i třeba jen tak s kytarou pro potěšení trampů na legendární Ztracence. Uběhl nějaký čas a smekám sombréro – Kučerovci mají opět velkou sólovou hvězdu! Ne, není to Marta, je prostě jiná, nemá cenu srovnávat. Přinesla neméně, ne-li dokonce více profesionality, jistého drajvu ale především toho „srdíčka“ – pro zpěvačku a herečku Milenu Soukupovou tak typického a pro písničky Kučerovců tolik potřebného. Druhou vizitkou Vokálně instrumentální skupiny Václava Kučery byly lahodné, měkce svingující vícehlasy. To je již minulostí – oni elegantní pánové ze slavné éry v čele s Bohumilem Zemanem s jeho operní průpravou a skvělým swingařem Tomášem Weberem již nás opustili či už jen rádi vzpomínají… A, dovolte mi generalizovat, nahradit se rozhodně nedají. Po této stránce má současná kapela dravější, méně učesaný projev, korespondující ostatně se současnou dobou, které dominují soubory jako Gypsy Kings. Z jejich repertoáru je i úvodní skladba El Poronpompero, kterou mimo jiné tito slavní cikáni dobyli Francii. Zpívá ji Jan Hromas stylem, který našeptává, že se současný kapelník beze sporu stal nejvýraznějším zpěvákem v dějinách kapely. Následuje La Paloma. Dodat k tomuto světovému hitu lze snad jen to, že právě on byl nejprodávanější deskou Kučerovců a stál dlouho mezi prvními třemi skladbami pomyslné hitparády Supraphonu. Naprostou většinu skladeb vždy zpívali Kučerovci v originále, platí to stoprocentně i v tomto případě. Je možné, že třeba někdo z vás zcela neovládá portugalštinu či všechna nářečí polynézských Kanaků. Co se v těch písních zpívá? Vlastně to samé, jako v moravských lidových – o tom, že příjdu zaklepat milé na okénko, či se opít do hospody, když mě táž nechce. Dívka Patokaan pochází z Indonézie a právě se má vdávat. Ztrátu svobody ovšem náležitě oplakává. Řádně rozveselení svatebčané ji v písni Kasian si Patokaan přesvědčují – „dívko Patokaan, nebuď smutná, dnes je tvůj nejšťastnější den!“ Co dodat k polynézskému chorálu a kučerovskému slavnému evergreenu Nani Tahiti? Pokud tam zrovna neplánujete dovolenou, nalejte si ananasový koktejl s rumem, posaďte se pod listy svého fíkusu, zavřete oči, tajně, aby paní nevěděla, přeneste se do modravé laguny s pláží přeplněnou snědými, necudnými tanečnicemi a naslouchejte! Tradicionál Mi caballo blanco znamená po česku Můj bílý koníček, a tento vzrušující duet Mileny a Honzy je snad jejich největším společným „majstrštykem“. „V zahradě růží jsme se jednou sešli, když právě nový měsíc byl, jako když včely od květů se zvednou, tys mě políbil,“ – o těchto záležitostech se zpívá v tahitských písních Te Moenei a Terewanea. Rytmus té druhé je vysvětlením, proč písně Tichomoří u nás nejdříve zdomácněly u trampských ohníčků. I této by to tam i dnes velice slušelo. Morena de mi corazón je vlastně ústřední melodií alba. Zpívá ji Honza Hromas a je z filmu Desperado. Tesklivá a krásná je skladba La Llorona. Se steskem si při ní vzpomenu na Hromasovu krásnou dceru Šárku, která byla její vynikající interpretkou a která se skupinou vystupuje už jen sporadicky. Huly byly vlastně původně havajské bojové písně a tance. Jako při husitském chorálu "Kdož sú boží bojovníci" snad při nich kdysi protivníci v děsu prchali z bojiště. I při interpretaci evegreenu Hula Hula se kapelník řádně vyřádil, pomohly i technické efekty, ale myslím, že od přístroje v děsu neutečete, bezesporu se skvěle pobavíte. Už několik let jsem Honzu otravoval, aby se skupinou nahráli brazilskou skladbu Agua de beber. V portugalštině to znamená voda k pití, jedná se o příběh padlé dívky, temnou baladu, zpověď ženy, zklamané láskou a unavené bezútěšným životem. Nešlo to – nenašla se, po Olze Kučerové, která v sedmdesátých letech skladbu skvěle nazpívala na desky Panton, vhodná zpěvačka. Nyní se písně ujala Milena Soukupová a stala se rázem jejím velkým, velikým hitem, včetně krásného sóla na trubku. Stojíte v hlubokém tichu měsíční noci, jakoby v zajetí mrtvých zkazek a pověr Aztéků, Mayů, Toltéků a šepot vánku vám vypráví příběh, hluboce pohřbený v troskách starobylých chrámů. Zní smutný zpěv něžné holubičky, přilétající marně na okno opuštěného domku. Kdysi tu žila mestická dívka – „Paloma no llorea, holubičko neplač. Mrtvé kameny citu nerozumí“……Kučerovcům se vlastně už moc zpívat svůj největší hit nechce, reagovat na pokřiky v sále – dejte tam Cucurucucu! Pokřiky často zhrublé poněkud větší dávkou alkoholu. Ale nejslavnější mexická píseň, kterou zpívá celá jižní Amerika, je plná poezie a něhy. Samozřejmě zůstane navždy na repertoáru kapely (v žádné jiné, ani domácí mexické nahrávce jsem ji ostatně neslyšel v lepším provedení), je i na tomto albu. Tázal jsem se asi před rokem nového velvyslance Peruánské republiky, jeho excelence Alberta Salas Barahony, jak se Inkové vypořádali s následky činnosti dobyvatelů i misionářů, snahou převést je na křesťanskou víru. Zda neutrpěly zdejší tradice, folklór. Odpověděl mi něco v tom smyslu, že si postavili kostely, křesťanství si ale přizpůsobili svému pojetí života, tradicím. Tak nějak také vznikla latinskoamerická Ave Maria, kterou se tam kdesi pod sochou Krista v Riu de Janiero modlí za své dávné africké či indiánské předky. Skladba plným právem uzavírá toto album, patří mezi největší a nejslavnější v historii Kučerovců. Jen tak jedna zajímavost na závěr – kdysi sloužila k „podplacení“ německých celníků. Vedle Polska bylo právě Německo pro kapelu zemí zaslíbenou, byli zde nesmírně populární a celníci je nepustili dřív, než jim právě tuto skladbu přímo na hranicích nezahráli. Popularita? To je holka nestálá. Škoda, že v rozhlasových a televizních studiích sedí tolik novodobých kádrováků a „znalců“, včetně toho vrchního cenzora – váčku s penězi. Byl jsem kdysi s Honzou v televizi se scénářem na hodinový pořad s Kučerovci. Redaktor, pamětník, byl nadšen. Na rozdíl od jiných, kteří suše dodali – pěkné, přidejte pár miliónů a my to natočíme a odvysíláme. Ale dosti smutku – vezměte zatím zavděk novým cédéčkem, stojí to za to. Lze si je mimo jiné objednat na kucerovci@email.cz či písemně na adrese Jan Hromas, Tř. 5. května 31, PRAHA 4, 140 00. Hrají a zpívají na něm přeci Kučerovci roku 2007 – Jan Hromas, kapelník, kytara, havajská kytara a zpěv, Jan Pospíšil, kytara, housle a zpěv, Milica Teysslerová, paraguayská harfa, kytara, quatro, Petr Kozel, kontrabas, Richard Bardon, bonga a Milena Soukupová, sólový zpěv. |
Foto © z archívu autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Vladimír Just |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |