Mám takovou vizi. Nad Prahou, místo zbourané sochy velikého Pepíka, stojí obří, v žule vyvedený, magnetofon Sonet-duo. Každým rokem sem putuje lampionový průvod nás, mladíků před penzí, abychom zde položili kytku na hrob neznámého starce na chmelu. Domnívám se, že by v zástupu nechyběl  Zdeněk Sarka Dvořák.
Nyní excelentní jazzový kytarista a houslista. Oblíbený kantor na Ježkově konzervatoři. Přední zvukař, kterého si vybírají pro nahrávání svých cédéček největší celebrity naší populární hudby a jazzu. Skvělý muzikant, který jako další z té skvělé české jazzové party to přesto nemá ani v současném režimu jednoduché. Ale především můj dobrý kamarád a kumpán ze dnů nepříjemně vzdálených.
Když se občas setkáme, poručíme si pivo, někdy i dvě či pět a vzpomínáme na ty krásné časy, kdy jsme byli tak příšerně mladí a vše začínalo….

Ve studentském pokoji poděbradské elektrotechniky měl v různých fázích rozpadu tyto legendární magnetofony dva. Když se mu alespoň na jednom podařilo poštolovat hlavy až do sykavých výšek, vibrovaly celou kolejí hity populárních The Shadows. Právě v posluchárnách elektrotechnických fakult se tenkrát zrodilo mnoho beatových muzikantů. Dokázali jsme si totiž postavit nezbytné robustní zesilovače, které byly jinak vidět jen na občasných výstavách a v Tuzexu. Student prvního ročníku Zdeněk Dvořák brával pak do ruky kytaru Jolanu, konektor zasunul do zesilovače značky “vrabčí hnízdo” a cvičil. Psal se rok 1964. Od těch dob se stal jedním z největších kytarových mágů a nepřehlédnutelnou osobností našeho jazzového, beatového i swingového nebe.

Začalo to kalafunou

• Tak jsem tě trochu poplival slávou. Vlastně ale vůbec neznám tvůj pravěk.
“Začalo to vlastně všechno tím, že jsem jako malý chlapeček doma brečel, že nemůžu hrát na housle. Tatínek učil na hudební škole a koupil mi úplně malé housličky, se kterými jsem začal v pěti letech. A protože byl pes, tak jsem šel velice rychle nahoru. Jenže on byl takový pes, že mi housle znechutil.
Ve čtrnácti jsem si tak půjčil kytaru a založil v Prostějově bigbít Elektro. Můj bratr Milan byl už profík, působil v Semaforu jako pianista. Seznámil mě se základy jazzu a ukázal místo na stupnici, kde se naladí "laxmberk". Vyrobil na tehdy unikátním magnetofonu Hrdlička nekonečnou smyčku přes celý obývák, nahrál na ni na piano basový základ a učil mě k tomu improvizovat. Čímž jsem dostal hutný kopanec a výsledek toho byl, že jsem si už na gymnaziu postavil speciální radio, kde hrál dobře Hlas Ameriky a Luxembourg.
Bratr měl ještě jednu zvláštní vlastnost - strašně ho bavila elektronika, sám tomu moc nehověl, ale zásoboval mě součástkami a literaturou. Takže se vše u mě rozvíjelo paralelně. Vedle muziky jsem bastlil zesilovače a propaloval parkety pájkou. Tatínka jsem zklamal, protože on mě cílevědomě připravoval na houslová studia na akademii. Od těch čtrnácti let jsem housle silně zanedbával a věnoval se jen kytaře. No a dál to už znáš - po gymnaziu jsem nastoupil na elektrofakultu do Poděbrad.” 

Jak si študák na Jolanu vybrnkal

• Poslouchali jsme tehdy dost širokou škálu muziky. Od Rolling Stones po Bacha. Milovali swing.
“Já byl vlastně takovej dvojkolejnej. Jednak jsem poslouchal neustále jazz, jmenovalo se to Vysílání pro vaše magnetofony, a krom toho i "laxmberk". Nicméně táta ve mně přeci jen něco zanechal, a tak jsem souběžně vnímal i klasickou vážnou muziku.
Byl jsem členem Gramofonového klubu, měl jsem doma spoustu desek a rodiče to vše s láskou financovali. Když bylo potřeba ještě více peněz, jezdil jsem o prázdninách s ještěrkou či promítal v kině, protože maminka tam byla pokladní. Učil jsem se kupodivu vždy velice slušně, takže jsem se potom do Poděbrad dostal bez problému. Stala se mi tam příhoda jak z blbýho filmu. Seděl jsem ve třetím patře na koleji vyložený v okně a brnkal na vypůjčenou kytaru. Dole šel kapelník Pepík Jína, samozřejmě taky elektroinženýr, a když slyšel co hraju, tak našel můj pokoj a zeptal se, zda bych nešel k němu do kapely. Kejvnul jsem, on mi sehnal kytaru a já nastoupil do poděbradského baru Savoy.
A tam jsem hrál tak dlouho, až jsem si vydělal na svou Jolanu. A hned na ní zkoušel ty slavné hity skupiny The Shadows. Na těch skladbách jsme tehdy vyrůstali skoro všichni. Brzy jsme pak v Poděbradech založili bigbít. Naší sólovou zpěvačkou byla jistá Jitka Zelenková. Dělali jsme odpolední čaje a její tatínek, který dirigoval poděbradský lázeňský orchestr, nás neměl příliš v lásce.

Šest strun, pár flašek a děti bláznů

• Pro ty mladé – flaškami jsme nazývaly elektronky. A elektronky, to byly… No, potom to s tebou šlo rychle do kopce. Začal jsem tě vídat na neskutečných místech. U Vlacha, Kraugartnera, v Karlíně, u Decziho a dalších jazzmanů.
“Na kytaru jsem přitom totální samouk. Mou výhodou byla průprava z houslí, používám vlastně houslových prstokladů, což umožňuje hrát větší škálu technických pasáží. Štěpán Rak často nevěřícně koukal, co to tam hraju. Nesnažil jsem se nikoho kopírovat, snad s vyjímkou Wes Montgomeryho, byl jsem samorost, a to se asi líbilo.
Postupně jsem začal účinkovat v big-bandech a učit se aranžovat. To, že jsem znal i tu “elektriku” bylo tehdy obrovskou předností. Vzpomínáš, jak jsme předělávali magnetofony Sonet na echo? Já měl díky tomu jako kytarista skvělý zvuk. Byla to vůbec obrovská výhoda, když jsme si mohli stavět zesilovače, o kterých se jiným muzikantům tehdy jen snilo.
Do Poděbrad a Nymburka jsem jezdil hrát i když jsem přešel do třetího ročníku do Prahy. Až do doby, kdy se uvolnilo místo kytaristy divadla Semafor a já se dostal mezi profesionály. V Jonášovi jsem tehdy nedopatřením i zpíval.
Semafor mi bral veškerý čas a pokud snad nějaký zbyl, okradla mě o něj studia, kam mě zvali různí interpreti na nahrávky desek. Víceméně amatérské beatové kapely na to totiž nestačily a do studií se najímali profíci. Vydělával jsem daleko víc, než bych měl jako inženýr, a tak jsem se rozhodl pro muziku.
Semaforská idylka skončila příchodem Karla Vágnera. Ten brzy získal nabídku účinkovat po Evropě v muzikálu Hair. Najal se na to zbytek slavné kapely Mefisto. Začali jsme v Západním Berlíně. Byl to pro nás šok, něco takového jsme u nás neznali, neviděli.
Všiml si mě tam Američan Shulhof, který si mě jako jediného vybral do své vznikající kapely Children of Fools, (Děti bláznů) skládající se převážně z muzikantů amerického army-bandu. Já měl tehdy autíčko volkswagen a jezdil s ním do amerických kasáren zkoušet. U brány stála stráž, která mě kontrolovala a vpouštěla dovnitř. Naši ostražití agenti státní bezpečnosti se to tehdy naštěstí nedověděli.
Seznámil jsem se tam s kytaristou, který měl za sebou Berklay-school a ten mě naučil grify, o kterých jsem neměl ponětí. Byl to pro můj muzikantský život největší impuls, on mi ukázal, jak hrát moderněji, tvrději. Seděli jsme u něj na pokoji, brnkali na kytaru, mluvili o jazzu. Ostatní popíjeli colu, na uších sluchátka a kouřili hašiš…"

Šansony, jazz a Jára Cimrman

• To se psal rok 1971. Umím si představit, že pro toho, kdo jezdil po Evropě s muzikálem Hair a brnkal si v amerických kasárnách, nebyl návrat do vlasti tak úplně jednoduchý.
“O emigraci jsem uvažoval, ale z rodinných důvodů jsem se vrátil. A dost jsem se návratu bál. Měl jsem tu ale dobře připravenou půdu, bratr dělal kapelníka u Hany Hegerové, a tak jsem se přidal a nahradil tam Jiřího Jirmala. Byl jsem u Hegerové osm let a sjezdil celou Evropu.
Krom toho jsem - jako téměř emigrant - začal působit pod cizím jménem v rozhlasovém orchestru. Časem se ale věci urovnaly a já tam nastoupil jako řádný člen.
Jednou jsme točili valčík od Kamila Hály a já poctivě hrál svůj part. Přišel ke mně trumpetista a povídá – co to tam hráš, ty kokot! Já říkám – to, co je v notách. To nevieš hrát normálne, odpověděl Laco Deczi, a já pochopil, co je jazz. Hrál jsem tedy “normálne”, jemu se to líbilo a já nastoupil do jeho Celluly. Nádherné časy.
Pořádali jsme happeningy, natáčeli němé filmy, ke kterým jsme za plátnem živě hráli. Na ty chodila i Věra Chytilová, vše komentoval Jiří Šebánek, otec Járy Cimrmana. Cellula se později začala rozpadat, vytvořili jsme ale s Lacem jazzové komorní duo. Jedním z projektů byl cimrmanovský pořad Laco na Velikonočních ostrovech. Fotky k pásmu se dělaly v cikánské osadě. Kameraman Osten si dal do kapsy u saka láhev rumu a cikáni ochotně ty tichomořské domorodce zahráli. Když ty diapozitivy viděl Šebánek, začal se strašně smát a napsal k tomu story, jak jazz vznikl na Velikonočních ostrovech. Přeložil to dokonce do němčiny a my s tím vyjeli za hranice. A mohli se uchechtat – Němci většinou nebyli schopni pochopit, že je to celé cimrmanovská mystifikace.”

Janin baobab od Staré paní

• Nahrával jsi desky třeba pro Evu Pilarovou, dosti velký čas jsi trávil na podiu vedle Jany Koubkové. Tato spolupráce by vydala na samostatnou stať. Dostal jsi se na “šikmou plochu” Janiných neustálých experimentů a hledání. Jak jste se vlastně našli?
"Známe se dlouho. Poprvé jsme spolu začali dělat na desce Pantha Rei v roce 1989, jako režizér jsem se podílel i na té další, až Jana prohlásila, že bych na některé mohl hrát i já. Začali jsme doma zkoušet, v lednici bylo dost vína a my jak jsme hráli a pili, tak ty písničky dostávaly ten správný “ksicht”. No a deska Plesk a naše pozdější dlouholetá spolupráce v Afro-latin bandu byly na světě.
Ta kapela měla jednu zvláštnost – nikdy se nezkoušelo, vše vznikalo přímo na podiu. Nejen Jana, ale i my “řadoví” muzikanti jsme přicházeli s nápady, které se naostro před publikem realizovaly. To třeba v klubu U staré paní začal Jaromír Helešic jen tak bubnovat tvrdej bítovej rytmus, Jana do toho zařvala – baobab. Postupně se k tomu přidávalo, vymýšlely fóry a skladba byla hotová.”

Kalafunou to začalo i končí

• Setkali jsme se již podruhé v nahrávacím studiu u muziky ze značně odlehlého sudu - režíroval jsi další cédéčko Kučerovců, dokonce jsi si tam i zapěl. Máš na své muzikantské cestě více podobných objížděk?
“Zbláznil jsem se, vyfoukal pavouky z houslí, začal intenzivně cvičit a zjistil, že mě to dřevo docela poslouchá. Housle zásadně vzdorují swingu, může za to smyčec a mně se je v tomto ohledu podařilo pokořit. Nahrál jsem si pak k houslím kytarový doprovod, pozval do rozhlasového studia Mirku Křivánkovou, Sváťu Košvance, mého bratra, a hodinu a půl sám táhl živé vysílání. Založil jsem pak s bratrem a Ivanem Dominákem Swing combo violino, které trvá dodnes. Ten rozhlas byl takový pokus, kam až můžu jít. Docela bych chtěl u těch houslí vydržet”

Vydržel. Nyní kromě jiných aktivit hrává na housle jazzík v triu se dvěma mladíky. S houslemi se vydal i za oceán do New Yorku na pozvání Gery Lucase. Zde, na Broadwayi, v prestižním jazzovém klubu, kde si i slavné kapely platí za to, aby zde mohly vystoupit, poněkud vyvedl z míry místní zhýčkané fanoušky, kteří nemohli uvěřit tomu, jaká že to muzika se hraje v jakési exotické zemi v srdci Evropy.