| V pražských ulicích je mimořádné teplo. Jazyk se lepí na patro a není mi příliš do hovoru. Ráda se nechám vést Celetnou ulicí kolem orloje, cestou známých zastavení svých občasných toulek. Mohu si vybrat z nabízeného: pivo – víno – káva – čaj … volím pivo a je to dobré rozhodnutí. V Cafe galerii u Vavrysů právě čerstvě narazili. Už samotná orosená sklenice hasí žízeň. Bezmála půl poháru tekutého zlata ve mně mizí na jedno pozvednutí. A je mi dobře, moc dobře. Stěny lemují obrazy. Ty obrazy se mi líbí. Konečně – jsem přece v galerii! Vybírám hypoteticky ten „svůj“ a netrvá to ani pár minut, mám hned dva. Jednou … snad … |
■ Pane Vavrysi, máte tady hezky, útulno. Domnívám se, že tam, kde se snoubí praktický život s uměním, ani nemůže být jinak. Vzpomeňte si: Co bylo tím prvním podnětem, že jste začal malovat obrazy?
Moji rodiče – prostí, ale poctiví lidé, neustále se strachující o svou existenci – mi vymezili do budoucna jen malý prostor. Netušili však, že to je ta nejlepší cesta, jak podnítit odhodlání a sebedůvěru k naplňování ne již her, ale vize, kterou jsem měl od ranného dětství. V první třídě základní školy jsme měli nakreslit, čím chceme být. Namaloval jsem malíře před stojanem. ■ A co se stalo později podnětem skloubit prohlídku vašich obrazů s posezením na barové stoličce? Tento krásný dům, ve kterém cafe galerii realizujete, je dědictvím předků, nebo toliko
výsledkem vaší píle? Dům jsme koupili v roce 1984 na inzerát v Lidové demokracii za 175.000 korun. Moje rodina, tedy manželka, syn a dcera jsou malíři. To tenkrát ovlivnilo potřebu zbudovat velký atelier, galerii a být neustále ve středu pražského dění. Tenkrát jsem si skutečně neuvědomoval, jaké fatální rozhodnutí – koupit dům – jsem tehdy udělal. Po šesti letech se nám od základu změnil život. Ze „šohaja“ se stal Pražák s Moravou už jen v srdci.. Posléze jsme se do Prahy nastěhovali natrvalo. V našem sklepě máme též vinotéku s moravskými víny, to abychom na náš původní domov nikdy nezapomněli. V současné době, z hlediska komerčního, by existovalo i mnoho jiných a lepších možností, jak zužitkovat dům, který je na jednom z nejfrekventovanějších míst v Praze. Též nám jde o jeho dobré využití, ale volíme cestu, která poslouží nejdůstojněji našim potřebám. ■ Narodil jste se na Jižní Moravě a tam také vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Dnes se můžete považovat již za Pražana. Považujete?
Nedávno mě někteří spoluobčané přesvědčili, abych pomohl jedné straně, zabývající se komunálními problémy na Praze 1, a vystoupil jako nezávislý na jejich kandidátce. Rád se tu a tam starám o věci jinačí, než náleží mé profesi. Navíc, docela mi vadí nepořádek a špína. Tím že jsem svolil, stal jsem se, když to chcete slyšet, Pražanem. ■ Co vás váže ke svým kořenům a co z rodného kraje ovlivňuje vaši tvorbu? Jsou to slovácké chaloupky, moudrost tamějších stařenek a stařečků, či jenom prostá nostalgie návratu do dětství? Moje tvorba má dva póly. Je to tvorba figurální, vztahující se k filozofickým otázkám nad hodnotami našeho života a podobně. Druhá část je nostalgické vzpomínání. Prostá moudrost, platnost daného slova, sepětí s přírodou, ctění odkazu předků……tak vzpomínám na lidi kolem mne v dobách mého dětství v Mikulčicích, ve kterých jsem se narodil. Své kořeny a původ nemohu překonat – a proč bych to dělal. Jsem na to hrdý, že pocházím z tak krásného, sluncem prozářeného kraje. Podvědomě je těmito kořeny moje tvorba stále ovlivňována. ■ Předali vám vaši předkové něco, co rád předáváte vy svým dětem, nebo jenom z povzdálí sledujete jak, kde a čím se samy nechávají inspirovat? Skromnost a pokora. Pokoru před tím, že vše se vším souvisí, že jsme
součástí jednoho velkého řádu, který je řízen. Někdo tomu říká Bůh. ■ Říkáte, že všechna zde v galerii vystavená plátna nejsou dílem pouze vaší ruky. Malují také vaše žena, dcera i syn. S takovým jevem jsem se dosud nesetkala. Jak se to přihodí? Odpoví vám přímo manželka Marta, která právě prochází kolem:
Já na rozdíl od Pavla pocházím z umělecké rodiny, otec Evžen Macků byl dokonce akademický sochař. S Pavlem nás před 34 lety spojila právě umělecká vášeň a po jeho boku jsem se mohla dále rozvíjet. Dnes si zpětně uvědomuji, že po celou dobu společného působení jsme kolem sebe měli spoustu lidí, kteří nám přes naše malování důvěřovali, měli nás rádi a my mnohdy pozitivně ovlivnili jejich životní názory. Stalo se, že je i několik kolegů malířů, kteří se jednoduše snaží malovat jako Pavel a nijak se tím netají.
■ Vaše první reakce na zmínku o Pozitivních novinách byla pro náš tým velmi lichotivá. V čem spočívá vaše osobní šíření pozitivní energie? Jsem názoru, že výtvarný umělec, který není pozitivně laděn, nemá u malířské štafle co pohledávat. Začátku naší malířské práce má přece předcházet víra v lásku k životu i lidem. Odměnou pro výtvarníka není jen, že si tu a tam někdo udělá radost a koupí obraz. Má ho těšit, že dostal velkou důvěru, když může prostřednictvím svého obrazu mnoho let působit na jeho majitele. ■ Dozvěděla jsem se od vás, jaké materiály při tvorbě svých obrazů používáte. Bylo to pro mě opravdu novinkou a mohu říct, že velmi příjemnou. Oproti starým olejům vaše dílo nepoznamená zub času. Čím to? Zužitkovávám nejlepší současné malířské i jiné materiály a napomáhám si nejmodernější technologií, počítač nevyjímaje. ■ Oslavy významných osobních jubileí s sebou nesou uspořádání přehlídek životní tvorby. V příštím roce vás podobné jubileum nemine. Co k této slavnostní příležitosti chystáte? Je to tady. Příští rok mám 60 a očekávám zvýšený zájem o mé výstavy, které budou retrospektivní. Předpokládám, že mě mimo jiné osloví některá uherskohradišťská galerie. Vždyť v Uherském Hradišti jsem působil 40 let. 
■ Umělec vašeho formátu zaslouží vystavovat svoje práce za hranicemi rodné země. Mnohé země a světadíly vaše dílo již shlédly. Která daleká cizina se na vás může těšit v nejbližší budoucnosti? Na přelomu roku mám slíbenou výstavu na londýnském veleletišti Heathrow. V současné době mi probíhá přes Česká kulturní centra výstava v Kyjevě na Ukrajině. Než se mi na podzim vrátí, uvidí ji také ještě diváci v Moskvě. Jinak jsem právě 10.července 2006 zahájil velkou výstavu v Poslanecké sněmovně ČR, která potrvá do konce srpna. Myslím že to je doposud nejzdařilejší moje výstava. Podobnou velkou jsem měl před lety v Senátu USA ve Washingtonu. Od té doby bylo hodně výstav, ale byly kvantitativně spíš středního charakteru (25 – 30 obrazů). ■ Z vašich obrazů se vynořují převážně tváře a postavy. Znamená to, že se ve svojí tvorbě zaměřujete na psychologii vztahů? Zobrazuji na svých obrazech často ženy. Je to tím, že se mi líbí, ale z 90% mi slouží jako prostředek. Jde mi v kostce o nabádání k zamyšlení nad naší životní úsečkou, nad hodnotami našeho života. Zní to v této stručnosti frázovitě, ale na podrobné vysvětlení by tato stránka nevystačila. ■ Tvrdíte, že vaše dcera vás svým uměním předčí – na to můžete být jako otec jedině hrdý. Znamená to, že váš rukopis poznamenal její tvorbu? Dcera Markéta, aniž si to uvědomuje, je velmi nadaná. Její chvíle teprve přijde. V současné době maluje málo, je velmi zaneprázdněna rodinnými povinnostmi. Zato synovi Martinovi právě probíhá výstava obrazů u nás v Cafe galerii. Má tam i jednu kovovou sochu. Chystá též nějaké další výstavy. Ty jsou důležité k uvědomění si, jak směřovat se svou prací dál. Mám radost, že přistupuje ke svému poslání výtvarného umělce s pokorou. ■ Co považujete za svůj největší životní úspěch? Že jsem mohl celý dosavadní život malovat. A nebylo to vždy lehké. Nebyl jsem straník, a přesto jsem si maloval za minulého režimu téměř co jsem chtěl. Ale až taková pohoda to nebyla. Můj pud sebezáchovy mne přece jen v malování omezoval. Nebyl jsem k režimu loajální. Byl mi postě „ukradený“. Cítil jsem svá nejlepší léta a nechtěl jsem je promarnit. Kdyby mi někdo „vzal paletu“, byl bych ztracený. Ničeho však ve svém životě před rokem 1989 nelituji, byl jsem věkově v období poznávání a zrání, a tak je mi zkušenost z této životní etapy paradoxně přínosem. Jsem rád, že mi zbyly síly, abych teď mohl svobodně a s nadhledem své dílo „košatit“. ■ Na neúspěch se nezeptám. Ale na míru spokojenosti, které jste za svůj dosavadní život dosáhl. Na neúspěchu je zajímavé, že odtuším stoprocentně, kdy přijde. ■ Taková míra odhadu by mi patrně k celoživotní spokojenosti stačila také (úsměv)! Vaše Cafe galerie vytváří příjemné prostředí pro setkávání umělců z příbuzných oborů. Bílé piano u dveří dává tušit, že se tady setká jazzový zpěvák s činohercem, bohatá nabídka destilátů pak evokuje přítomnost básníků. Mýlím se? Kdo ponejvíce štědrý bar v galerii navštěvuje? 
Nyní Milan Šimáček – herec a žurnalista. Každý měsíc v Cafe pořádá svoji talk show. Naposledy to bylo s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou, hokejistou Vladimírem Ručinským a ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou. Tu a tam u nás vystupuje přítel, jazzový bubeník Jaromír Helešic, se svým triem. V dubnu si k sobě pozval i Emila Viklického. Ale několikrát hrála i cimbalistka Zuzana Lapčíková. Záplava hospůdek v centru Prahy mi připadá, jako by již nebyly určeny pro místní. Je to možná tím, že 99% hospod na Praze 1 existuje pod smrtícím nájmem. My máme tu výhodu, že jsme vlastníci domu, a tím se můžeme cenově i charakterově vymezovat. ■ Vaši tvář zdobí upřímné a čisté oči, prosté dnešních civilizačních zlozvyků. Máte recept, jak proplouvat džunglí lži a závisti a uchovat si v sobě po celý život svůj etický kodex? Já bych raději chtěl podat dnešním mladým jeden z mých odzkoušených receptů k obraně před hloupostí, která plodí zlo. Stejně tak i k dosažení obsahu v současné době magického slova „úspěch“: Ti, kteří se umí dlouze zadívat do minulosti a studovat ji, přemýšlet o ní, budou v budoucnu prozíravější, moudřejší, budoucnost budou umět předpovídat. A to je základ úspěchu. ■ Jsem vášnivou sběratelkou citátů. Můžete mě obdarovat jedním, který jste si sám pro sebe vybral, aby vás provázel úskalími běžných dní? Citát to není. Celý život věřím, že bez víry v lásku a dobro bych nic pozitivního a život oslavujícího nenamaloval…
www.galerievavrys.cz www.galeriekincova.cz/AUTOR/Vavrys.htm
foto a obrazy Pavla Vavryse © www.galerievavrys.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 08. 2006.
výsledkem vaší píle? 
součástí jednoho velkého řádu, který je řízen. Někdo tomu říká Bůh. 
■ Umělec vašeho formátu zaslouží vystavovat svoje práce za hranicemi rodné země. Mnohé země a světadíly vaše dílo již shlédly. Která daleká cizina se na vás může těšit v nejbližší budoucnosti? 
Nyní Milan Šimáček – herec a žurnalista. Každý měsíc v Cafe pořádá svoji talk show. Naposledy to bylo s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou, hokejistou Vladimírem Ručinským a ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou. Tu a tam u nás vystupuje přítel, jazzový bubeník Jaromír Helešic, se svým triem. V dubnu si k sobě pozval i Emila Viklického. Ale několikrát hrála i cimbalistka Zuzana Lapčíková. Záplava hospůdek v centru Prahy mi připadá, jako by již nebyly určeny pro místní. Je to možná tím, že 99% hospod na Praze 1 existuje pod smrtícím nájmem. My máme tu výhodu, že jsme vlastníci domu, a tím se můžeme cenově i charakterově vymezovat. 
