Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (13)
S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu.
PhDr. Miloslav Rejzl: Važme si krásného rodného jazyka
Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců. Císař Karel IV. ji povýšil dokonce na jazyk diplomatický. Ve středověku se ze všech slovanských jazyků jen čeština stala rozšířeným spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou slovní zásobou pro úkoly umělecké, náboženské, administrativní i vědecké. Jeden čas byla čeština dokonce i úředním jazykem sousední říše polské. Ovlivnila tak vytváření spisovné polštiny a působila zčásti i na jazyky ruské.
Zdeněk Wachfaitl: Kulový blesk v Sokolské ulici
Tramvaj se kolébá na kolejích vyhýbek u Palackého pomníku. Slunné odpoledne, přijel jsem ze smíchovské strany, jsem nyní za vodou. Jak já si jako kluk nemohl nikdy vzít do vědomí, že bych měl bydlet právě na tom druhém břehu vltavském, někde ve smíchovských stínadlech, nebo snad ještě za nimi, a tam měl být doma? Pavlačové domy nejsou zrovna nic vábného pro můj vinohradský nos. Vinohrady jsou přece odjakživa slušná čtvrť a Smíchov mi připadal vždy podezřelý, přičmoudlý, nesympatický. Snad jen ten pivovar jsem bral na milost, protože tam léta pracoval bratr mojí babičky, Hary.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Za pokladem Niebelungů
Německo s igelitovými pytlíky procestovali turisté křížem krážem, zejména v dosahu jednodenních autobusových výletů. Takže nic vás neohromí, nic vás nepřekvapí. Každý tu všechno ví, všechno zná ... Moje cesta se však přece jen poněkud lišila. Přijížděl jsem 28.října 1991, k nekulatému státnímu svátku, který mě mnohonásobně okouzlil.
Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?
Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.
Dobromila Lebrová: Arrigo Boito, italský hudební skladatel a libretista
Vrcholná libreta ale napsal Boito pro Giuseppe Verdiho, v době kdy se smířili a jejich kompoziční styl se vzájemně poněkud vyladil. V době, kdy jejich přátelství začalo vzkvétat, plánoval Verdi operu Král Lear, avšak k jejímu vzniku nedošlo. Jejich přátelství trvalo až do Verdiho smrti v r. 1901, kdy byl Boito u Verdiho úmrtního lože.
Luděk Ťopka: Střelba na Střele
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)
Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…
Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Petr Heinrich: Internetové Pobyty s myší
Co to vlastně vůbec jsou ty pobyty s nějakou krysou? Tak zaprvé, myšák cestovatel vpravo nahoře není žádná krysa, je to čistokrevný myšák Vilík. Ten se jednoho dne rozhodl, že kanál, ve kterém až doteď bydlel, už je mu malý a koruna dostatečně silná. Tak si sbalil kufr a začal cestovat.
Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?
To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!
Ivo Fencl: Slovní hříčky a písně podle pánů Čecha a Schelingera
Krátký život tragicky zesnulého Jiřího Schelingera (6. března 1951 – 13. dubna 1981) je dnes legendou. Jiří sám je pak pro mnohé pamětníky, ale i nepamětníky takřka mytologickou postavou. Tu lze zkoumat buď přísně vědecky, nebo i senzacechtivě, ale taky po dětsku, myslím si. Naivně, hravě, okouzleně a v omámení říkankovitými texty, tedy zvlášť pokud je budeme vnímat jako svébytné příběhy! A proč ne! Jedním z prvních takových příběhů se stal příběh mladíka, který se – nadšen a beze studu – chopí jinak ryze ženské aktivity: Dráty pletací. Text písně napsal před čtyřiceti lety Karel Šíp a skladba byla natočena 12. 12. 1972.
Josef Krám: Zmrtvýchvstává kostel svatého Jana Nepomuckého v zaniklé obci Vrchní Orlice
Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice. Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní. V pramenech je poprvé připomínána 1567, jako samostatná ves pak až roku 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla Vrchní Orlice pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená.
Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem
K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.