| Pán Bůh nám dal v podobě psa opravdového přítele,
neboť věděl, že takového mezi lidmi nenalezneme.
(Josef Fousek) Láska na první pohled
Ctirad Pánek
Už dlouho jsem si přál mít svého pejska. Ale protože jsme byli rozcouraná domácnost, nebylo na uskutečnění mého přání po dlouhou dobu ani pomyšlení. Když jsem odešel do důchodu, začala být moje touha silnější a nabývat na obrysech. Po dlouhých diskusích jsme se nakonec rozhodli vysvobodit z útulku jednoho chudáka bezdomovce. Moje žena Jitka se psů trochu bál a trvala na tom, že to zvíře nesmí být moc velké ani moc tlusté a chlupaté už vůbec ne, nejlepší by asi bylo úplně nahaté a bez kožichu.
Když už to rozhodnutí padlo, přistoupili jsme k činu a jednoho pošmourného listopadového dne jsme se vydali do psího útulku v Trieru. Přivítali nás tam bez vrčení, psů měli habaděj. Jak jsme se tak motali kolem kotců, upoutala nás jedna fenka, která sice měla tu správnou velikost a nebyla ani tlustá, ale měla zase moc chlupů. Když jsme procházeli kolem, vyla a vítala nás tak, jako bychom k ní patřili odjakživa. Mně se hned zalíbila už proto, že to byla vysloveně hezká holka. Navíc byla Sandy poměrně mladá, tříletá, a v útulku byla teprve deset dní. Rozhodli jsme se, že si tuhle sličnou psí slečnu vezmeme domů na zkoušku.
Jakmile ji ošetřovatelka vypustila z kotce, řádila Sandy jako pominutá. Dostali jsme vodítko a poprvé se vydali na procházku do okolí. Sandy byla zpočátku trochu nesvá, ale brzy se uklidnila. V polích začala dokonce projevovat zájem o okolí, ocásek se jí zvednul do výše a bylo vidět, jak je spokojená. Když jsme však došli zpátky do útulku, začal cirkus nanovo. Sandy řádila, štěkala, vyla, skákala a bylo vidět, že by udělala cokoliv, jen aby nemusela zpátky do „vězení“. Nemusela, protože jsem se do ní mezitím tak zamiloval, že jsem se rozhodl ji ihned adoptovat.
A jelo se domů. Jitka řídila a já se Sandy jsem se uvelebil na zadním sedadle. Sandy si cestou pro sebe tichounce kňučela, to do chvíle, než jsme zastavili u obchodu, abychom jí koupili nějakou výbavu a něco „na zub“. V okamžiku, kdy se auto zastavilo, nastalo opět veliké rodeo. Sandy se snažila za každou cenu  vyškrábat z auta. Venku pak běhala jako ztřeštěná okolo vozu, pořád jako by něco hledala. Uklidnila se zas až teprve doma. Především si velkým tempem důkladně prohlédla nové bydlení a potom se na nás přilepila, celý večer se držela v naší společnosti. Ustlali jsme jí na koberci v předsíňce před ložnicí a já jsem se připravil na bouřlivou noc. Nic se však nedělo. Sandy „zařezávala“ klidně až do rána. Když jsme vstali, tak nás opět radostně přivítala a šli jsme se projít. Sandy si důkladně očichala celé okolí a podle postavení ocásku to vypadalo na dobrou náladu. Doma se důkladně najedla a potom nám trochu nesměle přinesla ukázat novou gumovou hračkou – chtěla si hrát. Trvalo to snad více než hodinu, potom teprve si utahaná Sandy vlezla pod můj psací stůl a upadla do říše snů.
Dny a týdny ubíhaly, naše psí slečna se už u nás cítila doma a byla s námi velice spokojená. Pomaličku jsme jeden druhého poznávali a brzy nám bylo jasné, že Sandy je velmi společenský pes. Pokud byla s námi, byla velmi hodná. Když však jeden z nás musel někam odejít, doprovodila ho s velkým kňučením ke dveřím a několik minut velice truchlila. Ale když jsme přišli domů, tak zase naopak nastalo velké vítaní spojené s veškerými projevy nesmírné radosti. Byla také velmi pozorná. Každou návštěvu hlásila už dlouho předtím, než zazněl zvonek a doprovázela štěkotem z okna každé auto, které okolo nás projelo. Naštěstí bydlíme na okraji vesnice a těch aut mnoho nebylo.
Z vodítka jsem se ji odvážil vypustit až po několika dnech. Sandy vyrazila jako utržená ze řetězu, ale po zapískaní se poslušně vrátila. Trénovali jsme základy slušného psího chovaní a bylo vidět, že už o něm asi kdysi někde slyšela. Jednou na procházce v lese někdo vystřelil. Sandy běhala volně a po výstřelu prudce vyrazila. Nereagovala na volání a letěla pořád dál jako splašená. Já jsem za ní běžel a funěl jako stará lokomotiva, ale Sandy byla rychlík. Když se konečně trochu vzpamatovala, zůstala stát a zřejmě přemýšlela, co dál. Nechala se připnout na vodítko a držela se mne po zbytek cesty jako klíště. Podobně reagovala na rány či bouchnutí dveří i později. O Silvestru jsme byli připraveni, a když se kolem půlnoci začaly ozývat rány, Sandy rychle zalezla v koupelně do sprchy, kde strávila zbytek noci až do rána.
Každý pes jiná ves, každý má jiné zvyky a zlozvyky. Naše milá Sandy je aktivní, společenská, trochu bázlivá – a krade! Byla u nás teprve dva dny, měli jsme k obědu guláš a co zbylo, dala Jitka do misky v kuchyni vystydnout. Sandy naprosto potichu misku vybílila, vydrhla dočista a jen se spokojeně oblizovala. Vůbec jí nevadilo, že guláš byl ostrý jako žiletka. Huba ji pořádně pálila, protože pak vypila všechno, co teklo. Po nějakém čase jsme byli s přáteli na dovolené u moře. Bydleli jsme ve společném bytě a dělali si společné snídaně. Tehdy jsme si koupili na snídani moc dobrou šunku. Náš přítel ji ráno připravil na mísu a poodešel připravovat jídelní stůl. Když se otočil, byla mísa prázdná. Chudák si myslel, že se mu to zdá, že asi tu šunku ještě zapomněl v lednici, ale to byla jen naše Sandy v akci. Jindy zase jsme seděli společně v obývacím pokoji u nízkého stolku a v plné míře hodovali. Na stole byly mísy plné salámů, šunky, sýrů a uzeného lososa. Sandy začala jako žralok pomaličku kroužit okolo a jedním okem nepřestávala pokukovat po těch dobrotách. V nestřežené chvíli se přiblížila trochu blíž a během okamžiku jazykem zametla pořádnou porci uzeného lososa. Udělala to v takové rychlosti, že to nikdo z nás ani nezpozoroval, jenom jsme se najednou divili, jak to, že je mísa prázdná. A protože naši Sandy dobře známe, šli jsme se za ní podívat. Ležela v koutě jako jelimánek a jenom jazyk labužnicky v tlamě převalovala, až to mlaskalo!
Poměrně často cestujeme, většinou autem. Pro Sandy jsme přesedlali na kombi, ve kterém má víc místa a pohodlí. Máme štěstí, protože autem jezdí velmi ráda a chová se poslušně, většinu cesty prostě prochrápe. I v hotelu nebo na dovolené s ní nejsou problémy – hlavně, že jsme tam my! Vyžaduje pouze hodně pozornosti a nutí nás k aktivitě a pohybu. Bez delší ranní procházky se neobejde, přitom respektuje, když si chceme přispat. Sotvaže však zaslechne, že je někdo z nás vzhůru, hned očekává, že vstane celá rodina a všichni se půjdeme provětrat.
Mít psa je něco krásného. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. My bychom se od Sandy nikdy nechtěli odloučit. Ty spousty krásných chvil s ní jsou tak cenné, že na těch pár nepříjemností lze zapomenout.
Dodatek
Jocelyn svému psu:...Ach ne!
Až tento cit uhasne v očích Tvých,
znovu ožije tam kdesi na nebesích...
(Alphonse de Lamartine)
Mé povídání o Sandy jsem napsal v roce 2002 pro knihu Kolja...to neznáte mého psa, po třech letech spolužití s ní. Dnes je 26. červenec 2007 10 hodin večer a Sandy je právě čtyři hodiny mrtvá. A já tu sedím, brečím a vzpomínám na těch minulých osm let mého života s tímto psem. K tomu, co jsem napsal předtím se dá jenom málo dodat: Sandy zůstala tím živým, společenským a milým psem, jak jsem ji popsal dříve. Samozřejmě se během let trochu – ne moc – uklidnila a nebyla tak divoká, jako zamlada, ale jinak zůstala stejná.
Jednu její vlastnost jsem ale zapomněl popsat: Sandy strašně milovala vodu a byla velmi spokojená, když si mohla někde vlézt do vody, vykoupat se, potopit se, najít nějaký velký kámen, který nám přinesla, abychom jej hodili zpátky do vody a ona mohla zase hledat. Při našich společných vycházkách, výletech a dovolených jsme se vždy snažili najít končinu s vodou, aby se náš pejsek mohl vyřádit.
Téměř nikdy se nestalo, že bychom se na ni museli vážně zlobit, protože něco provedla. Neprala se s jinými psy, jenom se bránila. Jednou ji napadl agresivní sousedův pudl. Bránila se tím, že toho mrňouse chytila za hřbet, zaklepala s ním a pustila ho. Od té doby se jí ten pudl (mimochodem také slečna) zdaleka vyhýbal. Měla dobrou kamarádku – fenku rotweilera od sousedů, která je podstatně mladší a kterou Sandy zná od té doby co byla štěně. Hrály si spolu velmi často, několikrát se do sebe s velikým rámusem krátce pustily. Kdykoliv Sandy slyšela, že je její kamarádka venku, chtěla okamžitě k ní, pohrát si. I s Falkem, což je obrovský pes naší dcery, si dobře rozuměli – pokud zrovna nešlo o žrádlo. V tomto případě neznal Falko, který byl pořád hladový, žádný pardon.
Při tom našem cestování se častěji stávalo, že jsme ji museli nechat doma. Pochopitelně jsme se snažili to udělat tak, aby i u cizích byla spokojená. V posledních letech jsme ji dávali k našim přátelům do Kolína. Tam se jí dařilo moc dobře a byla tam ráda. Ale ty první okamžiky rozloučení byly pro nás všechny vždychy trochu bolestné – Sandy při loučení vyla a plakala, ale velmi brzo se uklidnila a potom byla s kamarádkou Elou spokojená. Když jsme si pro ni přijeli, přivítala nás bouřlivě, běhala okolo nás, okamžitě si vlezla do auta a nechtěla z něho už vůbec vylézt. Na zpáteční cestě se několik kilometrů před Budesheimem probudila ze spánku, začala být neklidná, kňučela a štěkala až domů. Vyřítila se z auta, prohlédla si okolí, vběhla do bytu a byla zase spokojená. To byly okamžiky, kdy jsem já měl výčitky svědomí, že jsem mého pejska nechal samotného.
Letos na jaře jsme byli s našimi příbuznými z Ameriky na dovolené ve Francii. Sandy zůstala tři týdny u přátel v Kolíně. Když jsme si pro ni v polovině května přijeli, tak nás jako vždycky bouřlivě přivítala. Přítelkyně Ela  nás ale upozornila na několik boulí, které u ní při mazlení nahmatala. Začali jsme si na to dávat trochu pozor a viděli, že se tyto boule zvětšují. Mimo toho začala Sandy být méně aktivní, procházky jí už nedělaly takovou radost. A tak jsem s ní šel k zvěrolékaři. Při první návštěvě jí vzali krev, ale nic nenašli. Při druhé návštěvě, v polovině června, jí v narkóze vzali vzorky z jednoho nádoru a zjistili, že má agresivní rakovinu krve. A od té doby to začalo být špatné. Přestali jsme chodit na procházky, Sandy prospala většinu dnů pod psacím stolem nebo ve sprše. Přestala jíst granule a začala rapidně hubnout. Celý červenec jsem ji krmil jenom vybraným měkkým jídlem a jejím oblíbeným salámem. Byla čím dál více unavená, jenom ležela a spala. Bylo vidět, že má horečku, měla teplý čumák, červený jazyk a často rychle dýchala. Polykala jenom s obtížemi, nádory se zvětšovaly a bránily jí v polykání a dýchání. Konzultoval jsem její stav se zvěrolékařem a dnes jsem se rozhodnul požádat jej o ukončení jejího trápení. 26.07.2007 v 18.00 usnula na věky. |
