Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (23) Jan Werich
Setkání s JANEM WERICHEM (1905 – 1980), ať už zprostředkovaná filmem, gramofonovými deskami, rozhlasem či televizí (anebo ta osobní, která mi šťastná náhoda dopřála v posledních třech letech jeho života), všechny tyto chvíle způsobily, že jeho osobnost a dílo bylo, je a bude největším zážitkem v mém životě. Myslím si, že toto zjištění, které píšu v první osobě, by stejně tak mohlo podepsat tisíce dalších lidí.
Dobromila Lebrová: Vzpomínka na Viléma Přibyla, pěvce Janáčkovy opery v Brně
Bylo to někdy kolem roku 1960, tedy skoro před půl stoletím, kdy jsme si doma všimli, že Československý rozhlas má na programu přímý přenos Wagnerova Lohengrina z operního divadla v Ústí nad Labem. Nepamatuju se už, zdali jsme poslouchali celé představení nebo pouze závěr, ale při poslechu Lohengrinova vyprávění o svatém grálu v přednesu nám tehdy zcela neznámého tenoristy Viléma Přibyla jsme zůstali v hlubokém okouzlení.
Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (6)
Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.
Jan Řehounek: Marie Thurn–Taxis
V loňském roce byl znovu pro veřejnost zpřístupněn zámek na Loučeni. Tisíce návštěvníků sem jezdí především za souborem různých labyrintů v zámeckém parku, ale mohou si prohlédnout i zajímavou historickou expozici v interiérech zámku, která představuje život na zámku za vládnutí Thurn – Taxisů. V jednom ze sálů uvidí i obrovský obraz zpodobňující neobyčejně půvabnou mladou dámu.
Josef Fousek: Buďme k sobě vlídní
Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví. Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí.
Ivan Kott: Nesmrtelný fenomen
Sešla se jednou parta šikovných mladých lidí a dala dohromady divadelní soubor. Nikdo nespočítá, kolikrát se už tato situace opakovala, stejně jako nespočítá, kolik takto vzniklých ansámblů skutečně odehrálo nějaká ta představení. Zlatá éra pro vznik podobných uskupení u nás byla před čtyřiceti a více lety, ale stejní nadšenci žijí i v naší současné, uspěchané době.
Helena Štáchová: Vidí to, jak Hurvínek válku (3)
Hurvínek nakopne školní brašnu, která pamatuje jeho 83 zbytečných školních let, zatímco Spejbl netečně pokračuje v luštění křížovky: „Neodbytný člověk na šest písmen,“ mumlá si, „už vím - otrava!“ „To spíš učitel,“ opraví ho synáček. Otec zpozorní. „Co ti vadí na škole?“ „Na škole nic,“ odsekne jeho ratolest, „budova je to pěkná, ale s učiteli se nedá vydržet. A to chtějí vyšší platy!“
Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (2/3)
Konečně hranice na dohled. Město Venlo je pár kilometrů a cestou nás zastavuje chodec se žádostí o pomoc. Došel mu benzín, a tak nám dává dvacet euro, jestli bychom nedojeli k hranicím a nekoupili mu něco do kanistru. Aleš, že si dá časovku...prý je to pár kilometrů. Tak jedeme. Jsme za hranicemi. Jenže včera vyprodali kanystry a to je problém.
Jan Řepka - Jitka Dolejšová: Písně, kolo – jak se to rýmuje…
Jan Řepka (*1982) je mladý písničkář, který sám sebe nazývá cyklotrubadúrem. Nedávno se vrátil ze svého zatím nejdelšího bicyklového turné. Během 33 dnů najel úctyhodných 1915 km. Trasa vedla třemi státy a čítala 26 koncertních zastávek. Písničkář si přitom vezl veškeré vybavení na speciálním prodlouženém kole.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (3)
Dnes se potřetí scházím s Vlastou Korbovou, zkušenou lektorkou kurzů pořádaných v České republice mezinárodní společností Dale Carnegie Training. U počítače a sklenice studeného čaje si budeme dál povídat o tom, co je to „pozitivní myšlení“, že se mu lze naučit, a jak rady a zásady, které pan Dale Carnegie zavedl do kurzů mezilidských vztahů a řečnického umění, mohou pomoci lidem zlepšit kvalitu jejich života.
Eliška Peroutková - Zdeněk Pošíval: Malířka něžné básnivosti
Dnešní rozpravy jsou o Elišce Peroutkové, scénografce a malířce, o její účasti na divadle a hlavně o tom, proč si vybrala jako předmět své umělecké tvorby ilustrování básní, jež ji zároveň inspirují pro její volnou obrazovou tvorbu, a také o jejích nesměle smělých pokusech literárních i o lecčems ze života.
Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach
Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.
Václav Pačes - Zdeněk Pošíval: Můj první divák
V rodině se skutečně počítalo s tím, že půjdu studovat medicínu. Můj případ je však pro tehdejší dobu typický. Můj otec byl v roce 1948 asistentem profesora Jiráska na chirurgii na Lékařské fakultě UK: tam se v únoru utvořil akční výbor, který ovládli komunisté, jak se to obvykle dělo. Při jakémsi hlasování otec, který byl vtělený demokrat, vystoupil proti tomuto akčnímu výboru.
Stanislav Moc: Stres
Jenže po skončení jsem zjistil, že na mém záchodě chybí papír. Sebral jsem tedy šaty z háčku, a abych nic neztratil, tak jsem si je omotal kolem ruky, v které jsem držel ručník. Vyšel jsem ven a fakt nevím, co mě to posedlo, ale místo do jiné kabiny jsem vklouzl do záchodu pro disabled people. Asi jsem předpokládal, že tam papír určitě bude.