Dagmar Slivinská: Tomáš Paul - výtvarník, který píše obrázky a maluje slova
I nám „lidem od fochu" je naivita blízká a já osobně se tomu nebráním, nicméně myslím, že jde spíš o „naivitu“ ve vztahu k obsahu než formě. Ta moje rozverná naivita je tak trochu reakcí na to, jak se lidi berou strašně vážně, jak ulpívají na různých pseudopředstavách o tom, jak se má správně prožít život, co je správně a co ne, strašně se upínají na různé vzory a někdy pro mě až nepochopitelně baští výrobu různých „hrdinů“ a jinak mediálně propagovaných hvězd.
Jiří Zelenka - Aleš Hrubý: Deník cyklistického maratónu Liberec - Paříž (1/3)
Šok! Vidím ceduli Žitava - mávám na auto, jestli se mi to zdá, a chci vidět mapu. Je to jasné jezdíme dokola a bloudíme. Aleš je na infarkt a teď se jasně ukázal nedostatek. Chybí navigace a jet přes malé obce na mapě bude značný problém. Budeme muset celou trasu korigovat a držet se hlavnějších tahů, jinak budeme jen bloudit a nikam nedojedeme.
Ondřej Suchý: Neudolatelná a neodolatelná noblesa R. A. Dvorského
Muž mnoha profesí – zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec R. A. Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín, se narodil v roce 1899 ve Dvoře Králové (odtud jeho pseudonym) a z tohoto světa odešel v roce 1966. Bylo to pouhý rok poté, co se oženil s Annou Johnovou, někdejší pracovnicí svého nakladatelství, která se o něj a o jeho domácnost starala v nejhorších dobách, a navíc jej léta i finančně podporovala.
Zdeněk Horenský: Vídeňské překvapení
Bylo nádherné srpnové ráno roku 2000, posledního roku století i tisíciletí. Vilda se toho dne vypravil časným ranním vlakem do Vídně. Měl spoustu času, den jako by teprve začínal, sluníčko ještě moc nepálilo. Po příjezdu na Praterstern přemýšlel, kam se vydat nejdříve. Vybral si jednu z linek S-bahnu a vystoupil hned na příští stanici Wien Mitte, odkud se dál vydal pěšky. Procházel starou známou trasou, známou mu již od dětských let, kdy jako chlapec do Vídně jezdíval s babičkou, která tam měla bratra.
Egon Wiener: Otec Porsche se narodil mezi Jabloncem a Libercem
Ferdinand Porsche se narodil 3. září 1875 na cestě mezi Jabloncem a Libercem, v dnešních Vratislavicích v rodině klempíře. Od malička se zajímal o práci v otcově dílně a o nástroje, které otec používal. Konec 19. století byl plný vynálezů a nových technologických postupů. Mladý Porsche velmi mnoho četl a zajímal se o všechno, co se ve světě techniky událo.
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Rochefoucalda a Senecy
Rozum neumí příliš dlouho hrát úlohu srdce. Slabost je jediná chyba, kterou nemůžeme napravit. Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí. Spory by netrvaly tak dlouho, kdyby byla chyba jen na jedné straně. Tělesná práce osvobozuje od duševních bolů. Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho ten druhý přestal milovat. Zdravý lidský rozum nepřisuzujeme téměř nikomu, leda tomu, kdo je našeho mínění. Zklamat se není taková hanba, jako nedůvěřovat.
Josef Fousek: Peníze nesmrdí, ale majitel může / Hřbitovní pojišťovna
„Ten udělá za peníze všechno!“ praví stará okřídlená moudrost. To není myšleno jako pochvala,, ale jako výraz hlubokého pohrdání. Na druhé straně morální barikády stojí vzácná věta: „Toho si za peníze nekoupíš!“ Pro většinu je ale „třicet stříbrných“ lákadlem neodmítnutelným. Máme právo odsuzovat ty, kteří „zlatému dešti“ neodolají?
Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (6)
Po chladné vlhké noci v horách se nám nechtělo z postele. Oroseným oknem nebylo vidět ven a v hotelu panovalo podivné ticho. Rozhodly fyziologické potřeby. Prstem dělám na skle kolečko a s překvapením zírám přímo do modré báně. „Lúďo, vstávej, musíme ven. Je tam nádherně. Zahrada na nás čeká a dobrého světla fotografům ubývá!“ Slunečné ráno v Nuvara Eliya bylo jako břitva
Egon Wiener: Dialog Ausburg – Liberec 2011 | VIP a stále málo turistů | Proč se Ještěd jmenuje Ještěd
Německo-české kulturní dny Dialog Ausburg-Liberec 2011 byly zahájeny vystoupením dětských pěveckých souborů, jako symbolické hledání cesty příštích generací. Cesty k novému uspořádání světa vedle sebe žijících lidí rozdílných světových názorů, náboženství i životního stylu. Tenhle motiv Severáček uchopil pevně. V sále plném zlata, symbolu bohatsví a moci, Severáček svým vystoupením oslnil.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (24)
Maturita je považována za zkoušku dospělosti, je to jistě důležitý časový bod v životě každého študáka a mne napadlo, že je také čas doplnit některé vzpomínky a dát nahlédnout do geneze naší rodiny. Pouštím se do střípků velmi problematických. Nebudou to vlastně vzpomínky „monolokální“, půjdou do daleké minulosti a navíc je mám z velké části pouze zprostředkované svými rodiči.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: Carův kurýr
Já vlastně nikdy žádnou medaili nedostal. Ani za to, že jsem co by třináctiletý uličník zničil ustupující německé armádě zaměřovací aparaturu protiletadlového kanonu. Dostal jsem akorát velikou facku, jakou mi ubalil jistý hromotluk. Ostatně dodnes cítím tu zámečnickou pracku na své tváři. Mimochodem, co se dajlí-medajlí týče, o žádnou jsem nikdy nestál.
Ivan Kraus: Postel a moře
Chvíle, kdy člověk sedí v malé kavárně na břehu Středozemního moře, má před sebou kávu a otevřené noviny a ponoří se do čtení je tak příjemná, že se do lidského věku patrně ani nepočítá. Ovšem jen do okamžiku, kdy do kavárny vtrhne parta hlasitých turistů, jako se to stalo mně. Skupinu tvořily samé ženy a jeden muž.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (15)
Teď, co každý dělal na jiné stavbě, stal se problém auta akutní. Franta s ním jezdit nemohl a já jsem pochopitelně jezdil, takže jsme se začali přít i o benzín a bylo dost těžké odhadnout moji spotřebu, společnou a jen Frantovu spotřebu, protože já jsem se bránil tím, že když ho někam vezu, není to moje spotřeba, ale jenom jeho.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...