Dagmar Slivinská: Tomáš Paul - výtvarník, který píše obrázky a maluje slova
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
 Tomáš Paul * 1.března 1947 Asi v 19 letech jsem potkala lásku. První lásku, největší, nejčistší, nejlyričtější a nejplatoničtější, jak už taková první vzplanutí bývají. Jmenoval se Petr, vypadal jako idol všech dívek ze starých románů. Měl v sobě nekonečně mnoho tajemství, pravděpodobně z minulých životů, což ho v mých očích vyneslo na piedestal samotného božství, jak už to tak v tomto věku bývá. Když mi dal kopačky, asi právě pro to, jak urputně jsem ho zbožňovala, začala jsem navštěvovat jeho rodinu v domnění, že se mi zase vrátí. Jaký hluboký omyl, nám ženám víc než známý! Ale nebýt mé drzé vytrvalosti, nebyla bych poznala jeho mladšího bratra Tomáše Paula. Petr chodil na UMPRUM, Tomáš na Žižkovskou "výtvarku", jak se jí tehdy říkalo. A jak to mezi dvěma bratry bývá, jeden měl jasný záměr, zatímco druhý tápal. Nevím, proč se mi vždy, když jde o dva bratry vnucuje příběh o Kainovi a Ábelovi. Asi to bude tím, že vždy byl ten starší v dějinách privilegovaný jako prvorozený, a ten druhý sbíral drobty z jeho stolu, jak se říkalo. Ale život vždy zamíchá karty tak, že je všechno jinak. Zatímco Petr, který měl ohromný talent stát se druhým Breughlem, svůj talent naplno neuplatnil a jeho život bohužel bohužel předčasně skončil, Tomáš se rozptýlil do více směrů a jeho jméno je spojeno s obrázky, které nám do duše vnášejí něhu, jemný a laskavý humor. Při pohledu na ně mi vždy vyskočí koutky nahoru a to je to největší ocenění, protože mi dokáží prosvětlit duši! Tomáše jsem po téměř třiceti letech potkala na faceboocku, a protože jsem žasla, co všechno to jeho dřívější tápání vyneslo na světlo boží, vám ho přátelé chci představit. Když jsme si zavolali, sdělil mi, že si myslel, že mi je asi osmdesát. No to tedy není, řekla jsem a požádala ho o rozhovor. |
| • Tomáši, když se vysloví jméno Tomáš Paul, vybaví se lidem jistě tvoje vtipné a roztomilé obrázky, které jsou, jak říkáš, vlastně malované příběhy. Každý obrázek v sobě skrývá dokonalou zkratku děje, který by při popisu zabral několik stránek, někdy by stačil i jako námět na román. Tolik víceméně skrytých informací v sobě skrývají tyto tvoje jakoby naivní dílka. Příčí se ti název "naivní" pro tvé obrázky? Podle mého názoru je takováto "naivita" nám lidem velmi blízká a milá.... I nám „lidem od fochu" je naivita blízká a já osobně se tomu nebráním, nicméně myslím, že jde spíš o „naivitu“ ve vztahu k obsahu než formě. Ta moje rozverná naivita je tak trochu reakcí na to, jak se lidi berou strašně vážně, jak ulpívají na různých pseudopředstavách o tom, jak se má správně prožít život, co je správně a co ne, strašně se upínají na různé vzory a někdy pro mě až nepochopitelně baští výrobu různých „hrdinů“ a jinak mediálně propagovaných hvězd. Mnohdy, aniž by to tušili, místo aby žili svůj život, žijí v podstatě život někoho úplně jiného a vůbec jim nedochází, že by to klidně mohlo být jinak. Takže, já čím jsem starší, tím víc se vesměs snažím řídit spíš intuicí, citem a vrozenou empatií, neskrývám, že mám rád lidi a svojí tvorbou je chci potěšit. Pravda je, že se tím řídím i ve svém praktickém životě, a tak jsem smířený s tím, že v očích mnohých pragmatiků a „těch, co vědí jak v tom chodit“ jsem braný jako „naivní idealista“. • Tvoje obrázky navíc vypadají, jako by se odehrávaly v době, kdy vlaky ještě jezdily na páru! Jen tu a tam vložený televizor nás uvádí do naší doby. V jaké době bys žil raději? Usuzuji, že spíš tak dvacátá léta? Já jsem se narodil v rodině, kde byly strašně silné vazby na takové ty dozvuky měšťáctví konce 19. a začátku 20. století a z toho vyrostlé Masarykem představované „sociální idyly“. Kdybych měl popsat moje pocity a vzpomínky z dětství, tak tomu poměrně přesně odpovídá slavný Bergmanův film „Fany a Alexandr“, a i když se můj život odehrával poněkud později a v dost odlišných podmínkách, tak všechny ty rekvizity, ta hmotná kultura té doby mně fascinují do dneška. Takže, jsem v podstatě tak trochu staromilec a tu dobu považuji za jakýsi poslední záchvěv, nebo pokus žít v duchu nějakých ideálů v harmonii s přírodou, nicméně, jako naivní romantik, kdybych si měl vybrat, nejraději bych žil jako domorodec někde v Karibiku, ještě dřív, než to tam začali plundrovat Evropané. • Napsala jsem, že maluješ slova a píšeš obrázky, protože tvé obrázky na nás mluví, a to malování slov mám na mysli tvé neuvěřitelné dopisy ve tvé knize Erotikon, kdy jsem se smála takřka nepřetržitě, z čehož jsem měla bolení břicha... málem :-))) Jak se píší obrázky a malují slova? Obojí vzniká v mém případě naprosto spontánně, nicméně když „píšu“ obrázky, tak musím poměrně přesně vědět co tam bude, musím se dobrat v představách k hlavní pointě, zatímco když "maluju“ slova, většinou to vzniká naprosto intuitivně, jako když se otevře vodovodní kohoutek, nějak to ze mě teče a sám jsem většinou zvědavý na to, o čem to bude a jak to skončí. Dost mi záleží na zvukomalebnosti a tak si myslím, že podobně se komponuje muzika. • Po "výtvarce" jsi vystudoval na DAMU scénografii - je divadlo ještě tvým idolem? A jak jsi školu využil v praxi? Vím, že scénograf musí umět od všech řemesel trošku... je to tak? Tohle by bylo na dlouhé povídání. V mém podrobném životopise, co jsem kdysi spáchal, aby můj syn jednou věděl, co byl jeho tatínek zač, jsem tomuto tématu věnoval asi tři stránky. Nicméně, divadlo byla moje velká láska, která nějak ve mně z různých důvodů odumřela, prostě doba, kdy jsem opustil školu, což bylo někdy v roce 1972, byla jaksi dost nešťastná a málo nakloněná mým představám o divadle a o životě vůbec. Nerad na to vzpomínám a šťastné momenty z té doby mám spojené s úplně něčím jiným než divadlem. /holky, hospody, příroda.../ Fakt je, že abych se z toho zklamání nějak vybabral, začal jsem místo scénografie pěstovat různé formy volné tvorby a to mně zůstalo. • Kde si myslíš, že se vzal ten tvůrčí potenciál, který tě žene pořád do něčeho nového? Odjakživa miluji renesanci a ty mi do ní trochu zapadáš. Jó, to kdybych věděl! Možná, že je to tou rozmanitostí mé tvorby, dneska na cestě k nějaké slávě a postavení na trhu se i v umění vyžaduje specializace, a čím dřív a čím užší a vyhraněnější, tím líp. Já nemám ani slávu ani to správné postavení, pořád se pouštím do oblastí, kde jsem v podstatě outsider, na jednu stranu mně to hrozně baví, je to dobrodružství, na druhou, co si budeme povídat, moje bankovní konto je díky tomu tak nějak na nule, což v mládí nevadilo, leč s přibývajícím věkem z toho lehce mrazí v zádech. • Jak se dnes žije umělcům tvého kalibru? Na to jsem vlastně odpověděl o patro výš. Je to takové balancování na ostří nože. • Myslíš, že se dožijeme doby, kdy přijdou na scénu opět mecenáši uměni? Kéž by. Ono se sem tam něco vyvrbí, ale chtělo by to víc osvěty, zatím si to ti mecenáši pletou s jakýmsi sponzorstvím a to je řádově docela něco jiného, asi to bude až v dalších generacích. • Kdybych měla přirovnat tvé umění slova, naskýtá se mi příměr k mému oblíbenému Vančurovi nebo Hrabalovi. Mýlím se? Ve tvé knize EROTIKON jsi zvolil formu slov, kdy používáš nekonečná souvětí, čímž jsi docílil toho, že se člověk nemůže smíchy ani nadechnout! Jak kniha vznikla? Svoje literární schopnosti bych zase až tak moc nepřeceňoval a myslím, že můj „styl“ víceméně odpovídá mému způsobu psaní – nadechnout se, hurá do toho, ale samozřejmě něco jsem za život přečetl a tak to mám v sobě jako v koze. Já svůj největší vzor vidím v Hrabalovi a Marquzovi a jinak všechno je to o tom nebát se žít mezi lidmi všech kategotií, poslouchat je a snažit pochopit jejich příběhy. U Erotikonu je nejspíš zajímavé, že vlastně nejdřív vznikly obrázky a potom teprve texty. • Nemyslíš si, že kdybys napsal příběh ke každému tvému obrázku, vznikla by epopej skoro bez konce? Taky tomu pracovně říkám nikdy nekončící cyklus obrázků a doufám, že opravdu skončí s mým posledním výdechem. • Trochu klišé otázka, ale nemohu ji nepoložit: měl jsi, nebo ještě máš nějaký vzor umělce, nebo styl, který preferuješ? No jo, ale nerad bych jmenoval, abych někoho nevynechal. Ale jednoho můžu jmenovat a je to Josef Lada. • Říkáš radostně, že jsi se dostal do období, kterému říkáš " důchodcování"! Je to pro tebe radost, vždyť jsi byl často na "volné" noze? A proč jsou často na tvých obrázcích starci a velké objemné dámy? Baví tě stáří? Sama víš, že je to jenom taková legrace, nejen ty moje řeči, ale ta výše důchodu. Myslím, že mně stejně nezbývá nic jiného, než žít a pracovat jako tomu bylo doteď. Zaplať Pánbůh, že mám práci, která se dá dělat „do smrti smrťoucí“. K tomu stáří, já to tak vidím, že není stáří jako stáří, a nejsou starci jako starci, prostě já vidím stáří jako šanci prožít to, co člověk do té doby nestihnul. Byly přeci různé sny a cíle, od kterých nás odřízl ten takzvaný produktivní život, museli jsme být hodný, poslouchat a chovat se jak se patří, tak já to vidím tak, že ve stáří by se mělo navázat na všechny ty tajné a rozmarně dovádivé sny z časů naší puberty, jsme přeci mnohem poučenější a zkušenější, víme, že v sexu ani ve sportu to není jenom o nějakých rekordech, ale v první řadě o vyhovění si, zábavě bez zbytečných zábran. Zbytnělé ego mládí nám leží u nohou jako zkrocený lev. A objemné dámy, proboha, co je krásného na nějakých vyžlatech, objem je symbol mateřství a měkkosti. • Řekl jsi mi, že jsi takový neposeda, často měníš bydliště, jak k tomu dochází? Málokdo se tak hýbe z místa na místo! Nevím, to je asi v genech, sám tomu nerozumím a to moje nutkání měnit místo pobytu mně dost vysiluje, stěhování není pro slabé povahy. • Na mnoha tvých obrázcích se lidé a zvířata vznášejí, míváš lítací sny? Oslovuje tě tajemství našeho bytí? Zamlada jsem se vznášel skoro v každém snu, škoda, s věkem to nějak zmizelo, ale stejně mám někdy pocit, že by stačilo hrozně málo, zamávat rukama a šup do luftu....a tajemství našeho bytí, až mě přestane zajímat, předpokládám, že už budu mrtvola. Věřím na život po životě a věřím, že je to nádhera. Doufám, že se tam sejdu se spoustou lidí, které jsem nestihl poznat, anebo kteří už tu dávno nejsou. • Zrovna vedle mého domu je obchod s moderním nábytkem a tam ve výloze stojí dvě nádherné papírové lampy, které ve mě evokují japonské vystřihovánky. Teprve teď, když jsem shlédla tvé lampy, mi došlo, že jsou asi tvé! Umím si představit, jaké krásné útvary musí házet na stěnu. Jak k tomu došlo? A kde se dají koupit? Opět téma na dlouhé povídání, světlo je v mých představách zdroj energie, světlo je magie. Moje lampy jsou spíš světelné objekty než lampy na čtení nebo štrykování. Je to opravdu hodně o té magii. • Dá se podnikat v umění? Co si myslíš, že je k tomu třeba? Spadají tvoje lampy do termínu "užité umění", nebo to jsou solitéry, které by měly žít pod sklem? No, myslím, že tohle téma bych rád vynechal. Podnikat se dá podle mě ve všem, nejméně v umění. Navíc já na umění pod sklem moc nejsem. Věci mají žít, i když jde o umění. • Chystáš další knihu, výstavu nebo snad nějaké překvapení, něco, co tu ještě nebylo? Chystám pokračováni „Erotikonu“, zatím pod pracovním názvem „Krasoprdy“. Jirka Lábus slíbil, že to opět načte, a tak je to jen otázka času a pohody na práci. Momentálně mám prodejní výstavu velkého cyklu obrazů na téma zrození a lamp v Pizzerii „Fabiáno“ Libocká 10 Praha 6, je to konečná stanice tram. 20 a 51 Divoká Šárka, výborně tam vaří a vřele doporučuji. Výstava tam bude do konce července a potom ji přesunu do Třeboně. • Máš sám ze sebe radost? Říkáš si "tak jsem to někam dotáhl" a lehnu si na krovky, nebo tě to žene dál a dál, i když budeš teď "důchodcovat?" Jak kdy, to záleží hlavně na počasí. • Moc se mi líbí také tvůj "Živočichopis", který mi připadá tak roztomilý, že jsem se do tohoto cyklu doslova zamilovala... jak ten vznikl a kde se dá vidět nebo koupit? To jsou obrázky z doby, kdy byl můj syn ještě mrně a já měl potřebu spáchat nějakou dětskou obrázkovou knížku. Je to v podstatě taková Cimrmanovská fikce na téma vědecko-populárních knížek o zvířatech. Bohužel, nikdy jsem to nedokončil, a tak zbytky mám v šuplíku. Zájemci o ně, jako koneckonců o kterákoliv jiná moje díla, se můžou hlásit osobně na můj mobil nebo e-mail. • Zapomněla jsem říci, že ke knize EROTIKON je přidané i CD, kde Jiří Lábus obdivuhodně načetl několik dopisů, které si píšou tvé postavičky, mohu-li je tak nazvat. Jak k tomu došlo? Připadá mi to jako dobrý nápad! Jirka je můj spolužák ze školy a musím se přiznat, že v době, kdy vznikl nápad načíst povídky pro Český rozhlas, několik povídek jsem připsal Jirkovi přímo na tělo. Načtení vysílala stanice Vltava jako desetidílné čtení na pokračování ještě dřív, než vyšla knížka. • Nemohu vynechat také tvoje večerníčky! Budou další? Baví tě tvořit pro děti? Vždyť i my dospělí máme stále v sobě dítě, a proto se tvoje obrazy, obrázky, kresbičky a všechno na co sáhneš, tak líbí. Je v tom cítit tvoje laskavá a hravá duše. Co chystáš? O tom opět nerad píšu, je to veliká škoda, ale další díly se už točit nebudou. Pro upřesnění, jednalo se o animovaný seriál, uváděný pod názvem „Čarodějné pohádky“, vytvořené podle J.Š.Kubína. Technika ruční animace, kterou byly večerníčky vytvořené, je velice pracná a drahá, a tak ČT, která jako jediná dětské animované filmy produkuje, o dalších dílech neuvažuje. Byla to krásná práce. Kubína miluju, jeho sběratelské dílo je světový skvost. • Tak se prý stěhuješ mezi ryby, když jsi v Rybách narozený! Třeboň je známé lázeňské město, určitě budou všichni radostí skákat, že mezi ně přibyl takový umělec, jako jsi ty. Co máš v plánu tam předvést, když pominu, že tam chceš být jen kavárenským povalečem? Kdo ví, co bude? Jen Pánbůh. Ale moc se na tuhle životní etapu těším, kdo ví, třeba bude poslední. • Tomáši, povídalo by se a povídalo, ale už zvoní zvonec a vyprávění je konec. Moc ti děkuji za povídání a doufám, že rozšíříš naše řady v Pozitivních novinách. Těšíme se už dopředu na tvé kresbičky a povídání. Doufám, že nám nedáš košem?! Nerad slibuji cokoliv, proto jsem se těšil na to „důchodcování“, že se pokusím dělat jen co mne baví, a že nebudu žít ve stresu z nějakých naslibovaných zakázek a kšeftíků. Ale snad je zatím z čeho brát, a tak se těším taky. • Děkuji ti, Tomáši, za rozhovor a moc se těším, co za překvapení nám ještě nachystáš! e-mail: tom.paul2@gmail.com http://tompaul2.blogspot.com http://codmdal.blogspot.com http://picasaweb.google.com/tom.paul2 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 07. 2010.
Další články autora
- Dagmar Slivinská: Má strach opravdu tak velké oči?
- Dagmar Slivinská: Srdce v kalhotách aneb jak se zalátá díra v srdci
- Dagmar Slivinská: Jako ryby v akvariu aneb „Pověz mi zlatá rybko“!
- Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?
- Dagmar Slivinská: OKÉNKO LÉČITELKY aneb Když nám Pánbůh zdraví dá!
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Josef Fousek |
 |
Jan Krůta |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |