Bylo nádherné srpnové ráno roku 2000, posledního roku století i tisíciletí. Vilda se toho dne vypravil časným ranním vlakem do Vídně. Měl spoustu času, den jako by teprve začínal, sluníčko ještě moc nepálilo. Po příjezdu na Praterstern přemýšlel, kam se vydat nejdříve. Vybral si jednu z linek S-bahnu a vystoupil hned na příští stanici Wien Mitte, odkud se dál vydal pěšky. Procházel starou známou trasou, známou mu již od dětských let, kdy jako chlapec do Vídně jezdíval s babičkou, která tam měla bratra. To bylo v letech šedesátých a tenkrát možné. Od počátku let devadesátých to bylo již zase možné. Mezitím to velmi dlouho možné nebylo. Alespoň ne pro běžné smrtelníky žijícími za ostnatými dráty socialistického Československa. K nim patřil i Vilda.

Vyšlápl od Stadt Parku, přešel Stubenring, Dominikaner Bastei, dal se ulicí Post Gasse na Fleischmarkt a zabočil ulicí Rotenturmstrasse na Franz-Josefs-Kai k dunajskému kanálu. Zde v domě číslo 21 bydlel kdysi dávno jeho Onkl Fryc, jak mu všichni říkali.

V okolí se mnohé za ty roky změnilo, ale ne zase až tolik. V blízkosti zůstal vyhlášený prodej italské zmrzliny s neonovým nápisem ITAL EIS, vedle vznikla nějaká nová banka. Vchod do  domu číslo 21 zůstal však stejný se starými prosklenými dveřmi, v přízemí divadlo, jen trochu v jiné podobě jako tenkrát. Nápis ve vitríně vedle dveří oznamoval divadelní prázdniny a vyvěšen tam zůstal plakát upozorňující na představení, které zřejmě naposled hráli. Povšiml si na něm jisté zajímavosti, že autorem hry byl Jaroslav Hašek.

Dveře nebyly uzamčeny, vešel tedy a hned k němu zavanula vůně starého vídeňského činžáku, stejná jako tenkrát před mnoha lety. Téměř popaměti za rohem našel výtah jako kdysi, stiskl knoflík pro 3. patro a vyjel jím nahoru. V domě byl klid. Bylo ráno, prázdninový den. Všiml si, že sousední byt měl stejnou jmenovku na dveřích jako tenkrát před lety. Přišel až ke dveřím bytu, ve kterém strávil mnoho chlapeckých prázdninových dní, a v tu chvíli byl velmi překvapen. Nečekal samozřejmě, že by na dveřích byla ještě jmenovka strýce, ale co tam uviděl, to ho opravdu velmi překvapilo. Na dveřích byla tabulka s nápisem: Hier ist ein Geisterschloss, tedy že by tam měl být zámek duchů. Pod ní bylo ještě dopsáno: Bitte, läuten!

Nutno podotknout, že jeho Onkl Fryc byl náruživý kuřák a s tím bylo spojeno i to, že někdy velmi chraplavě kašlal. Nutno podotknout proto, že vzápětí, co si Vilda přečetl onu tabulku na dveřích, se ozval téměř stejný chraplavý kašel odněkud z útrob tohoto zámku duchů. Ozval se duch jeho strýce? Měl zazvonit, nebo zmizet co nejrychleji od tohoto bytu?

I kdyby zazvonil, těžko by asi někomu neznámému vysvětloval, že přišel navštívit ducha svého strýce. Nebyl si také jist, jestli by němčinu zvládl natolik dobře. Nechal to tedy jako nevyřešenou záhadu. Možná se jednalo o nějaký žert nového nájemníka bytu, ale přimělo ho to přinejmenším k tomu, aby na strýce a své pobyty zavzpomínal. Odešel od těch záhadných dveří, zpět dolů již nejel výtahem, ale sešel schody pěšky. Za celou dobu v tomto domě nepotkal ani živáčka. Venku si koupil italskou zmrzlinu, chutnala mu stejně jako tenkrát před mnoha lety, sedl na lavičku a na chvíli se zamyslel. Tak se tedy neplánovaně po letech setkal se svým Onkl Frycem. Vlastně s jeho duchem.