Zdeněk Huspek: Na prahu dospělosti
Když před osmnácti lety skončilo budování lepších zítřků, jedním z těch pozitivnější důsledků změny režimu bylo otevření hranice na Západ. Zboření železné opony, obrazně řečeno. Neprostupnost hranice jsme my, obyvatelé západních Čech, nesli obzvlášť nelibě. Televizní signál německých programů opona zadržet nedovedla, a tak jsme mohli sledovat, jak žijí lidé na druhé straně.
Danuše Markovová: Radost z nalézání
V životě stále něco hledáme. Dřív nebo později třeba i nalezneme, pokud jsme urputní a nehodláme se jen tak lehce a zbytečně vzdávat. U mě to bývá také tak. Sotva si skvělý okamžik z nalezení stačím vnitřně uvědomit či dokonce zažít, namísto něj se dostaví zvláštní neklid z klidu. Tato nedefinovatelná posedlost, popoháněná vnitřním hlasem nespokojenosti, ze mě dělá věčně hledající bytost. Nevím, zda je to dobře či ne.
Jaroslav Volf: Takový malý kouzelný dům...
Beze spěchu vystoupil po úzkém schodišti a po chvilce zaváhání otevřel Dveře. Očekával sice určitý dojem, ale tlumené světlo zarazilo ho, ač právě takové prostory měl rád. Jindy by se v cizím prostředí trochu rozpakoval a možná váhal jít dále, ale zde cosi neslyšně vábilo ho: "Pojď, pojď!" Uposlechl tedy a potichu za sebou zavřel. Zdálo se mu to či nikoliv, ale měl dojem, že slyší, jak Dům pomalu nadechuje se a Prostor kolem něho se zvětšuje.
Egon Wiener: Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží
Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů.
Eva Vlachová: Nechte si poradit
Čas od času se člověku přihodí, že ho někdo osloví na ulici. Možná, že vám se to stává, protože jste krásní, mladí, neodolatelní a jste zváni do kina, na kafe či přímo na rande. My, kteří již nejsme až tak mladí (což ovšem nevylučuje krásu a přitažlivost!) si musíme, pokud možno bez hořkosti, přiznat, že jsme zastavováni ze zcela jiných důvodů.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (5)
První cirkus vznikl ve starém Římě a jmenoval se Circus Maximus. Jeho aréna měla délku 640 metrů a šířku 130 metrů. Pod sedadly byly vybudován prostory pro přechovávání divokých šelem. Největší část programu ale zabíraly závody na vozech tažených koňmi. Poslední se zde konaly roku 549 n. 1.
Sloupky Jiřího Menzela (23)
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (1) Hledání Zlaté hory
Jmenuje se Jan Hora a je rodák z Plzně. Dlouhá léta žije v Chomutově. Když se ohlédne do poloviny osmdesátých let, vidí se v ateliéru chomutovského malíře pana Františka Žáčka. Načerpal tam mnoho cenných vědomostí a zkušeností. Bylo to místo plné malířských snů. A dnes? Díky tomu, že v ně nikdy nepřestal věřit, si dnes můžete prohlédnout jeho tvorbu také v Pozitivních novinách.
Ivo Jahelka: Ani kousek cti v těle
Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.
Josef Krám: Za Božou Modrým ke koláři do rychnovských Chaloupek
Úvodem krátce ke slovu Chaloupky. Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, v románu Vyprodáno o nich píše: Mimoděk zabloudil Jaroslav v čtvrt chudiny, která se nazývá Chaloupka. Jednopatrové dřevěné baráky se tisknou k opukové stráni; na každém dvoře je otep klestí a vítr tu nadouvá modré a pruhované prádlo.
Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (2)
Jindra se nebál. Když některou houbu dobře neznal, prostudoval klíč, určil si ji a pak z nich vařil. Kupodivu se nikdy nespletl a my jsme se vždycky ráno probudili. Neznám lepší houbovou omáčku, než „Mechovkovou“. Když ji vařil už třetím rokem, nedalo mu to a houbu odnesl do mykologické poradny.
Jitka Dolejšová: Kultura na dosah ruky – Terakotová armáda
Zajímavý nápad měli organizátoři výstavy Terakotová armáda – umístili ji totiž do prostor pražského obchodního centra Eden. Samozřejmě, že vystavena byla jen malá část tohoto mauzolea, které patří k největším a nejbohatším na světě – rozloha mauzolea je 46 km čtverečních, a jenom terakotová armáda by zabrala plochu přibližně 5 fotbalových hřišť.
Miroslav Sígl – Karel Helmich: Bezzubá kuchařka
Jakmile opustíte po totální devastaci své ústní dutiny stomatologické pracoviště, nastane Vám údobí kašovité. Zatímco Vaši příbuzní budou před Vámi konzumovat tučné bůčky, křupavé husičky i vídeňské řízečky s vlašákem, netřeba Vám strádat. Nemusí Vás však čekat nevábně vyhlížející kašičky, ale gastronomické opusy, překonávající kouzla poživačných Gargantuy a Pantagruela. Nezbytná je jen Vaše nekonečná fantazie a mixér.
Vladimír Vondráček: Životní cesta (1/3)
Kanadská víza jsme získali na tři měsíce, americká dokonce na 10 let a přivezl nám je v Praze do bytu kurýr na Harleyi! Ubytování jsme měli zajištěné v Kanadě u příbuzných a na Havaji v hotelu, který také poskytoval slevy zaměstnancům kanadských aerolinií a jen mírně nepříznivější i jejich příbuzným.