Ivan Kraus: Jedna ku deseti
Rubrika: Literatura – Povídky
| Patnáctého března tisíc devět set třicet devět jely po Václavském náměstí německé ozbrojené vozy a motocykly. Bylo zataženo, padal sníh s deštěm a počasí bylo horší, než když tudy přijížděla později sovětská armáda. Mohu-li tu popsat počasí, je to jen proto, že nato rodiče vzpomínají. Toho dne mi bylo sotva čtrnáct dnů, což je věk, kdy člověk okupace naštěstí nevnímá. Otec byl toho rána v obchodě, kde byl vedoucím, a připravoval reklamu na nové rádio. V prospektu se snímkem přijímače upozorňoval zákazníky na dokonalý systém ladění. "Jediný stisk prstem a již zazní stanice jako na povel!" Toho dne však hrály všechny stanice vážnou hudbu a otci se poslední slovo reklamního textu přestalo líbit. Pan rada, majitel podniku, se také dostavil a vybídl otce, aby nechal práce, na kterou se stejně nemohl soustředit, a aby spolu šli k panu bankéři Turnovskému, do paláce Koruna. Pan bankéř už pány čekal a zavedl je k oknu, které pro ně rezervoval. Náměstí bylo odtud dobře vidět. Na nákladních autech, jedoucích kolem, seděli vojáci v helmách a zírali před sebe. Vypadali jako sochy. Na chodníku stály zástupy lidí. Někteří zatínali pěsti, jiní plakali. Když se otec, odvrátil na okamžik od okna, aby si zapálil cigaretu, všiml si, že se pan bankéř také dívá na náměstí, ale že si přitom mne spokojeně ruce. Upozornil na to pana radu, který pak na bankéře zíral stejně udiveně. Pan rada pozoroval okamžik hostitele a pak se ho zeptal, co to dělá. "Bude to jedna k deseti, pánové. JEDNA K DESETI!" pravil radostně pan bankéř, nespouštěje oči z náměstí, a opět si spokojeně zamnul ruce. Po chvíli poděkovali pánové panu bankéři za laskavost a šli pryč. Cestou do obchodu mlčeli. Otec mlčel i později, v Petschkově paláci, kde to bylo mnohem těžší, protože otázky kladlo gestapo, které očekávalo jasné odpověďi. Výslechy však probíhaly v poněkud jiném poměru, než jaký předpověděl pan bankéř. Obžalovaný byl sám a protože ho vyslýchal komisař s pomocí tlumočníka a zapisovatelky, bylo to tři k jednomu. Komisaře tehdy zajímalo, co otec ví o šíření protistátních letáků. Otec tvrdil, že neví nic, a když řekl komisaři, že neví ani o součástkách k tajné vysílačce, dostal od něho facku. "Snad to nebylo tak hrozné," uklidňoval otce tlumočník, který svůj smysl pro jemný humor prokázal tím, že mu dal sám další, až otec spadl s lavice. Po výslechu odvedli otce vždy na celu. Zamřížovaným oknem viděl na věži hodiny. Díval se na ně a bylo mu jasné, že slib, který dal matce při náhlém odchodu z domova, nebude moci splnit. Že se zřejmě nevrátí hned a že jeho pobyt ve vězení se patrně poněkud protáhne. Byl vždy optimista a tak ho ani nenapadlo, že pobyt se promění v řadu let, protože až výslechy skončí, bude napsáno v zatykači, že: pan Kraus, povoláním technický úředník, bytem v Praze, ohrožuje podle zjištění státní policie svým chováním trvání a bezpečnost protektorátu, neboť je naléhavě podezřelý z protistátních piklů a lze očekávat, že svobody zneužije k tomu, aby podstatně rušil klid, pořádek a pokrok zdárného vývoje v zemi. Z Petschkova paláce putoval otec brzy na Pankrác, kam se příliš netěšil, protože tam vládl dozorce, kterému říkali Tarzan. Ten měl, podobně jako komisař, osobitý smysl pro humor a nenenechal si ujít žádnou příležitost, aby tento talent neprojevil. Zvlášť vtipným se mu jevil výstup, při němž nechal nastoupit vězně do řady, procházel se kolem nich a fackoval je. Pokaždé při tom řekl stejnou větu: "Der deutsche Beamte schlaegt nicht." /Německý úředník nebije./ Sám se tomu vždy velice smál. Aby atmosféra byla ještě veselejší a lidé přišli na jiné myšlenky, dal každé ráno povel ke zvláštnímu závodu. Spočíval v tom, že vězňové běhali se kbelíky výkalů k záchodu. Tam museli nádoby vyprázdnit, vypláchnout a utíkat zase zpátky. Žádný z běžců se nesměl zpozdit, nesměl ani kapičku vyšplíchnout na podlahu, protože by za to byl bit. Zábavnost běhu spočívala hlavně v tom, že jeho účastníci běželi oběma směry zároveň, jedni tam a druzí zpátky a museli se navzájem vyhýbat. Otec se rychle poučil a protože úkol vždy dobře zvládl, unikl trestům. Jednou když opět běžel rychle se kbelíkem a po očku sledoval dozorce, stojící kolem, zahlédl ležet na zemi, ve velké louži, padlého běžce. Dozorci se mohli uválet smíchy. Člověka, který tam ležel, otec poznal. Když se vracel, ještě se ovládl, ale sotva doběhl na celu, už se smál. Ostatní vězňové na něj zírali a nechápali, co se mu stalo. Když jednoho z pánů napadlo, že jejich kolegovi přeskočilo, zeptal se otce, zda se cítí dobře, zda mu nic nechybí. Ten ale dostal nový záchvat a nemohl řici ani slovo. Smál se, protože viděl znovu pana bankéře v kanceláři, v paláci Koruna, jak stojí u okna a mne si ruce a jak v duchu počítá a nahlas oznamuje výhodný kurs JEDNA KU DESETI, jak odhaduje PROFIT a násobí INVESTICI v tom poměru, až dospěje k celkové sumě ZISKU, který mu vynese příchod Němců, a zároveň ho viděl teď, když neuspěl ve štafetovém běhu s tekutou zátěží, jak tu ležel bezmocně na chodbě v louži vedle kbelíku. Teprve za dlouhou chvíli, když se trochu uklidnil, dokázal vysvětlit druhým, proč se směje. "JEDNA K DESETI," opakoval po otci další muž a dal se taky do smíchu. Potom se ozval jiný a řekl, že KURS se poněkud změnil a že je to PĚT FACEK NA JEDNOHO vězně, a otce napadlo, že je to pravda, ale že pokud jde o BURSU KOPANCU, je to TŘI K JEDNOMU, a někdo dodal, že ten KURS platí jen při perfektní DODÁVCE ZBOŽÍ, tedy při nerozlitém kbelíku PRODUKTU PRVNÍ JAKOSTI, a smáli se všichni. A když někdo oznámil, že je nutno ke zjištění ČISTÉHO PROFITU odečíst náklad, tedy váhu kbelíku, dostali další záchvat a ten, komu se podařilo jako prvnímu chytit dech, tvrdil, že je taky nutno odpočítat od získaných facek PROVISI, tedy ty facky, které pan bankéř dostal předem a které si vybral jako ZÁLOHU - smáli se už jako blázni. Potom se jeden ze zatčených pánů zmínil o pohlavcích, které dozorce během týdne MÁ DÁTI, a o fackách, které už DAL, a ta myšlenka zaujala dalšího veselého vězně natolik, že připomněl ostatním, že pro korektnost, kterou jsou Němci známí, bude jistě vydáno v tom směru POTVRZENÍ tak, aby celkové SALDO odpovídalo skutečnému počtu obdržených ran a TRANSAKCE mohla být řádně uzavřena. To už se smáli jako šílení, počítali, o kolik se pan bankéř přepočítal, když zapomněl počítat se vším, a nakonec jim stačilo jedno slovo, jako ZISK, SLEVA, DIVIDENDA, nebo RENDITA, aby se nakazili smíchem, kterému se už nemohli ubránit. Smích pánů ve vězení se však nepodobal nadřazenému smíchu dozorců. Nebyl povýšený, spíše hořký a chutnal trochu po mandlích. Objevil se nečekaně a stejně náhle mizel, jak to bývá ve chvíli, kdy přijdeme na to, že se smějeme sami sobě. |
|
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Milan Lasica |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Zdeněk Pošíval |