Rudla Cainer: Žulový Stalin

Rubrika: Publicistika – Historie

Vážená paní Semenov,
při listování v internetových stránkách jsem náhodou našel odkaz na Váš internetový časopis Čechoaustralan, a tak jsem si jej otevřel. Našel jsem tam několik zajímavých věcí i pro „Čechoaustriana“ a velmi se líbilo jeho provedení. Já jsem Čechorakušan a od roku 1968 žiji ve Vídni.
V Rakousku existuje také několik krajanských periodik, ale žádné internetové.
Začátkem září vyšel v pražském nakladatelství ARSCI můj román „Žulový Stalin“ o osudech lidí kolem stavby Stalinova pomníku v Praze.
Chtěl bych se na vás obrátit s prosbou o zprostředkování informace o tomto románu ve Vašem časopise. Ve Vídeňských svobodných listech a v KLUBu o knize vyšly obsáhlejší články a měly velmi dobrý ohlas u čtenářů, tak jako samotná kniha. V zahraničí žije mnoho emigrantů z roku 1968 a to jsou ročníky, které dobu v mém románu popisovanou dobře pamatují a mnozí z nich dokonce i „frontu na maso“, jak se sousoší na Letné říkalo...
Rudla Cainer
ŽULOVÝ STALIN
MONSTRUM NA LETNÉ

Obří socha sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, která v padesátých letech, na počátku komunistického režimu, sedm let z Letné shlížela na Prahu, opět ožila v nedávno vydané knize Rudly Cainera Žulový Stalin. Osudy pomníku a jeho autora. 
Snad každý národ na světě má ve své historii doby, na které je hrdý. Právě tak má ovšem i údobí, kterými se chlubí nerad a na která by nejraději zapomněl. V učebnicích se o nich mnoho nepíše, a tak se o nich mládež málokdy dozví. Zvláště zatvrzele se mlčí o době, kterou prožili naši rodiče a na kterou se zčásti ještě pamatujeme i my.
Tragický příběh vynikajícího umělce, akademického sochaře Otakara Švece, autora vítězného návrhu Stalinova pomníku na Letné, který se odehrával v pohnuté době tvrdého komunistického teroru padesátých let, je obsahem této knihy. Na pozadí skutečných událostí jsou v knize popsány skutečné osobnosti některých politiků a umělců. Kniha si ovšem neklade za úkol být historickým dokumentem, je pouze obrazem doby. Příběhy jsou smyšleny a doplněny postavami, které měly za úkol stmelit děj v jeden celek.
Dva skutečné, souběžné osudy vystihují tragedii doby. Osud druhého nejmocnějšího muže ve státě, generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, a osud obludného Stalinova pomníku - největšího pomníku v Evropě – postaveného na Letenské pláni v Praze.
Je neuvěřitelné, jak dokázaly strach o vlastní život a zbabělost pokřivit charaktery lidí ve špičkových pozicích. Ze strachu ze Stalina a na jeho příkaz změnili zákony ve frašku a na základě pokřiveného práva zničili životy tisíců nevinných lidí. Ve snaze zavděčit se mocipánům z Kremlu posílali na smrt své letité kamarády a věrné spolubojovníky. Stejná patolízalská snaha zavděčit se Stalinovi dala vzniknout absurdní myšlence na bombastický monument. Neměli bychom zapomenout, že v této zlé době naší historie byli u moci komunisté, a to jak v roce 1948, tak i v roce 1989. Celých čtyřicet let nám vládli lidé stejného ražení, vychovaní a školení ve stejném duchu. A i po „sametové revoluci“ zůstali komunisté na svých vedoucích místech v úřadech, v armádě, u policie, ve vysokých funkcích i ve výrobě.
Žulové monstrum dalo před půl stoletím vyniknout šikovnosti a řemeslné zručnosti obyčejných lidí. Na jeho uskutečnění pracovaly tisíce lidí v atelierech, v lomech, v konstrukčních kancelářích a výzkumných ústavech. Na staveništi byly zaměstnány stovky kopáčů, betonářů, lešenářů, zedníků, zahradníků. Zvláště umělci a kamenosochaři se museli vypořádat s problémy, které pro ně byly zcela nové.
Vzniklo tak obrovské sousoší osmi postav po stranách pomníku v čele se sochou Stalina. Pomník vysoký 35 metrů a těžký tisíce tun.
Do pomníku, který se do Prahy nehodil a Pražanům byl cizí, bylo vloženo nezměrné úsilí a snaha o dokonalou práci. Bylo to sousoší, jaké předtím nikdo nikdy nedělal. Přes všechny veliké technické potíže se zdařilo, bylo to řemeslnicky perfektně provedené dílo, na které byli všichni, kdo na něm pracovali, právem pyšní.
Stalinův pomník, pomník postavený na věky, by skutečně svou kvalitou věky překonal. Ale místo navěky setrval na Letné pouhých sedm let.
Nedotknutelný a oslavovaný Stalin se během této krátké doby stal zločincem. Byl jím samozřejmě již dávno, ale teď se o tom smělo veřejně mluvit. První tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov vymyslel pro jeho zločiny termín kult osobnosti. Stalinova nabalzamovaná mrtvola musela být odstraněna z Mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě a Stalin skončil v kremelské zdi. Stovky Stalinových soch musely být v celém tehdejším Sovětském svazu odstraněny. S výjimkou jeho rodné Gruzie. Gruzínci si svého velikána vzít nedali. Kdyby v roce 1962 nedal Chruščov povel k odstranění Stalinova pomníku, byl by na Letné dodnes.
Stejná klatba postihla všechny pohlaváry východního bloku a také Klementa Gottwalda. Vztahovala se ovšem i na jejich modly. Osudy pomníků komunistických zločinců byly zpečetěny. Musely zmizet. Také nabalzamovaná Gottwaldova mrtvola byla z Památníku na Vítkově odstraněna, zpopelněna a později uložena na hřbitově.
S malými pomníky byly malé problémy. V noci přijel jeřáb a sundal panáka ze soklu. S obrovským Stalinovým pomníkem na Letné to byl problém obrovský.
Ústřední výbor strany, opět poslušný pokynů z Moskvy, rozhodl o odstřelu monumentálního sousoší. Příznačné pro tuto dobu bylo, že v tomto ÚV KSČ ještě stále zasedali mnozí z funkcionářů, kteří jeho stavbu nadšeně podporovali a halasně oslavovali jeho dokončení. Nyní hlasovali pro jeho odstřel. Sedm let není mnoho.
Obrovitý žulový a železobetonový monument nemohl být odstřelen najednou, nebezpečí poškození okolních budov a mostu pod ním bylo příliš velké. Kameníci proto museli Stalinovu hlavu rozbíjet po částech, ostatní díly se odstřelovaly na několikrát. Také na demolici pracovali někteří, kteří se podíleli na jeho stavbě. Ti ovšem neviděli jen pád nenáviděné modly, bylo jim líto, že jejich poctivá práce přišla nazmar.
Kdyby v roce 1962 nedal první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov povel k odstranění Stalinova pomníku, byl by na Letné dodnes. Také dnes by rušil panorama Prahy, stejně jako tehdy. Stál by za Čechovým mostem jako němý svědek činů toho systému, který znázorňoval. Obrovských prostor pod pomníkem se mohlo využít k muzeálním účelům, jak se původně předpokládalo. Mohlo tam být muzeum komunistického teroru u nás a po celém světě. Potom by obojí sloužilo nejen jako turistická atrakce, ale jako výstraha do budoucnosti.
Nyní je na místě, kde před padesáti lety stálo Stalinovo žulové monstrum postavené na věky, metronom, symbol vrtkavosti dějin. Sochař Vratislav Novák vytvořil v roce 1991 velké kyvadlo, které ukazuje nezadržitelný chod času. Kyvadlo se ovšem kývá pouze tehdy, když se najde sponzor k provozu elektrického motoru který jej pohání.

Převzato z časopisu Čechoaustralan – únor 2009

 

OHLASY NA ČLÁNEK

Přátelé, dík za tento text. Dovolte doplnit asi neznámou věc  ze zámku Nové Hrady u Chrudimi (pro upřesnění přidávám i černobílý obrázek tohoto zámku na vedutě  z roku 1815 Jana Antonína Venuta, královéhradeckého kanovníka, pochovaného nedaleko odtamtud v Chrasti u Chrudimi; mám o něm extra svůj článek - mohl bych pak nabídnout).
Zdraví
Josef Krám 



Stalin v českých Versailles

V doprovodu Petra Kučery, majitele zámku Nové Hrady na Chrudimsku, jsme měli před časem možnost nahlédnout i do jinak nepřístupného prostoru (při pohledu na zámek vlevo dole). Tam stálo v koutě, otočené obličejem ke zdi, čtyřtunové pískovcové sousoší Josefa Vissarionoviče Stalina a chlapce, vytvořené v roce 1956 v hořické kamenosochařské škole. Prý bylo určeno pro Valašské Meziříčí, ale proč skončilo právě v Nových Hradech, to se neví, stejně tak, kdo byl jeho autorem. Fakt je, že sousoší mělo ještě tzv. záklonky (neodtesané části za hlavami), které se odstraňovaly až při ustavení pomníku na místě.

Doplňme z www stránek onoho zámku:
Zámek Nové Hrady je rokoková stavba vybudovaná v letech 1774–1777 hrabětem Jeanem-Antoinem Harbuvalem de Chamaré ve stylu francouzských letních sídel podle stavebního návrhu Josefa Jägra. Pro svoji architektonickou jedinečnost a umístění v uměle vybudovaném přírodním areálu býval celý zámecký komplex nazýván "Malý Schönbrunn" nebo "České Versailles". Ucelený rokokový areál obsahoval vstupní bránu a francouzskou zahradu se správními budovami, špýchar a anglický park s pískovcovou Křížovou cestou (1767), vedoucí k pozůstatkům původního gotického hradu. Po roce 1989 byl zámek vrácen v restituci vnukům původního majitele – textilního továrníka Josefa Bartoně z Nového Města n. Metují, kteří jej nabídli k prodeji. V roce 1997 zámek zakoupili Petr a Magda Kučerovi z Prahy, a od té doby prochází celý zámecký areál rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací. Slavnostní otevření zámku se konalo 16. června 2001. Na nádvoří byla nově vybudována rokoková zahrada s fontánami a broderií ze stříhaného zimostrázu, rekonstrukcí prošel špýchar a rokokový altánek, ve výstavbě je druhé nádvoří zámku, zahradní domek a zámecký penzion. V budoucnu by měl celý renovovaný zámecký komplex sloužit jako reprezentativní společenské, kulturní a turistické centrum a znovu nabýt pověsti jedné z nejvýznamnějších a nejatraktivnějších památek celého regionu.

            Celý zámecký areál je zasazen do krásné a dosud civilizací poměrně málo dotčené krajiny. Nedaleko se nachází chráněný přírodní útvar Toulavcovy maštale. Svojí rozlohou přes 10 km2 je vhodný k turistice, cykloturistice i rekreaci. Necelých 15 km vzdálená Chráněná krajinná oblast  Žďárské vrchy s rozlohou 709 km2 obsahuje 4 národní přírodní rezervace, 9 přírodních rezervací a 36 přírodních památek.

            Ve slavnostním rokovém sále se pravidelně konají romantické svatební obřady, v prostorách bývalé kočárovny a konírny svatební hostiny, oslavy a společenské akce. Pro veřejnost je otevřena zámecká restaurace, vinárna a cukrárna. Součástí prohlídky zámku je expozice nábytkového umění z UPM Praha a periodické výstavy v zámecké galerii.
Josef Krám 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.