Krátký výlet do lokalit, jejichž pouhé vyslovení u většiny Čechů vzbuzuje spíše hrůzu a strach, předcházela etapa studování. Co vlastně o této zemi víme? Samozřejmě jak kdo. Často však slyšíme pouze o terorizmu, válce a násilí. Jaké jsou tedy osobní dojmy a zážitky?

         

Do Bejrútu jsme přiletěli v noci koncem dubna. Na první pohled město jako každé jiné. Ráno jsem opatrně vykukovala z balkónku hotelového pokoje, jak to tu vlastně chodí. Muž v košili s krátkým rukávem skládal z korby nápoje přivezené do hotelu.
Pro výlet plánovaný do severní poloviny země, zejména do horské oblasti, kde žije převážně křesťanská sekce Maronité, jsem tedy zvolila dlouhé šaty s krátkým rukávem. Pak to šlo velmi rychle. Ve vypůjčeném autě jsme ocitli v několikaproudové zcela zaplněné pobřežní magistrále a mířili na sever.
Silnice zhruba odpovídala naší dálnici s třemi pruhy v každém směru. Aut však v tomto prostoru jelo v každém směru většinou pět. Všichni se dovedně proplétali a hlasitě troubili.
První zkušenost, která vypovídala něco o mentalitě místních lidí na sebe nedala dlouho čekat. Dostali jsme se do pruhu nejvíc vlevo, který po chvíli umožňoval otáčku o 180 stupňů a vjezd do protisměru. Pokračovali jsme však rovně. Těsně za námi se ozvalo pronikavé troubení. V obavě jsem se otočila. Troubící muž se však usmíval a klidně nás pouštěl před sebe. Po chvíli jsme začali vnímat, že navzdory vedru a zacpané silnici panuje mezi lidmi pohoda a překvapivě jsme neviděli vůbec žádnou nehodu.

Pobřežní část Libanonu je velmi hustě osídlená. Jedno město navazuje na druhé. Je zde také většina průmyslu země, neboť vnitrozemí je hodně hornaté.
Naše první zastávka je ve městě Jubayl (historicky Byblos). Je to malé městečko, pro nás Čechy pozoruhodné již tím, že voní mořem. Turisté sem jezdí především kvůli historickým památkám. Místo bylo osídlené již 5000 př.n.l., ale na první pohled zde vidíme až památky z doby římské. Římské sloupy ční vedle křižáckého hradu postaveného v 11. století. Výhled doplňují palmy a nádherně modré moře.
Pláž je téměř liduprázdná, koupeme se jediní. Naše evropské plavky neměly tedy koho pobuřovat.

Naše další cesta už měla vést do pohoří Lebanon. Najít odbočku však nebylo tak snadné. Náhle se objevil problém, na který jsem při cestování ještě nenarazila. Dál od Bejrútu už některé informační cedule byly pouze v arabštině. Při snaze nechat si poradit se situace ještě zhoršila. Náhodní kolemjdoucí nám pomoct nemohli, nemohli číst mapu s anglickým textem.
Do hor jsme nakonec odbočili správným údolím. Jednotlivé domy podél silnice mně překvapily. Byly větší, než je běžné u nás a často nedokončené – daně přece není třeba platit po dlouhá léta.
Dostávali jsme se stále výš. Údolí Qadisha pod námi bylo hluboké a úzké. V dáli se začínaly rýsovat zasněžené čepičky hor přikryté jemným oparem.
Naším prvním cílem měl být klášter Mar Elisha postavený na straně útesu pod městečkem Bcharré. Při jeho hledání se opakovala situace s arabskými nápisy. Zdálo se, že jsme již na dosah. V jedné slepé uličce nad srázem jsme znovu zkusili štěstí. Sympatický, evropsky vyhlížející muž nám však neuměl poradit. Nemluvil anglicky a my arabsky. Po chvíli vyšla před dům jeho žena s cukřenkou v ruce a zvala nás do domu. Vyzbrojeni informacemi o neobyčejné místní pohostinnosti jsme pozvání rozpačitě přijali.
Dům našich hostitelů byl velký, se spoustou místností. Pokoj, do kterého nás uvedli, byl vyplněn křesly a malými stolečky podél stěn. Vše ve stylu připomínajícím rokoko. Dostali jsme kávu a s pomocí gest a arabského průvodce si “popovídali“. Ústřední téma – rodina.
I v tomto jsme se spolehli na předem nastudované informace. Dozvěděli jsme se tak, že pan majitel má čtyři syny (využil prsty a naznačil kníry) a dvě dcery (poklepání na prsa). Moc milý zážitek. Dokázali bychom my Češi něco podobného? Lokalita kláštera se však nevyjasnila přesto, že bychom přísahali, že musí být za rohem.

Projížděli jsme hornatým terénem dál, až jsme narazili na vesnici s nápisem v latince i arabštině. Teprve pak se ukázalo, že jsme v poněkud jiné části údolí. Ze silnice jsme mohli obdivovat velkolepé kostely a posléze také jeden vzdálený klášter. Stíny se začínaly prodlužovat, údolí pod námi se zúžilo a prohloubilo, až připomínalo spíše kaňon. 

     

K hlavnímu cíly horské cesty jsme však nakonec přece jen dorazili. Libanonské cedry. Národní strom, hrdě se vypínající na vlajce. V dávných dobách cedry pokrývali značnou část pohoří Lebanon. Byl to zdroj bohatství pro Féničany. Dřevo dováželi do Egypta a Palestiny. K dnešnímu dni se zachovaly víceméně pouze dvě chráněné lokality, kde můžeme cedry ještě spatřit. Rostou v nadmořské výšce nad 2000 m a některé stromy jsou starší než 1000 let.
Měli jsme štěstí. Cedrový les, obehnaný plotem byl uzavřený, ale turisté již byli pryč. Řady stánků se suvenýry se pomalu zavíraly a nic nás nerušilo v prohlídce majestátných velikánů, za kterými vyčnívaly oblé, zasněžené a vrásčité hory. Kousek dál začínaly lyžařské vleky. Letovisko The Cedars hostí během zimních měsíců lyžařské nadšence z řady okolních států. S nadmořskou výškou od 2000 do 3100m zajišťuje dostatečnou sněhovou pokrývku.
Ve vyprázdněné místní hospůdce jsme po odmítnutí sendvičů dostali výbornou místní večeři – libanonské placky, pomazánky, salát, olivy. Cestu na pobřežní dálnici nám ozařovaly osvětlené maronitské kostely.
Po cestě jsme ještě zastavili u obchodu s pekárnou. Je fascinující, když arabské placky vyjíždí z pece nafouknuté jako naše bochníky.

Další část našeho libanonského pobytu jsme zasvětili prohlídce Bejrútu. Po cestě do centra nám taxikář ukazuje zničený dům, kde byl zabit premiér Hariri, ale střed města září novotou. Po občanské válce (1992) byla založena akciová společnost Solideré pro obnovu středu města. Na rekonstrukci se podílel stát i soukromí investoři. Společnost sama investovala 1,2 biliónu dolarů.
Centrální část je zcela obnovena a přivedena téměř k dokonalosti. Odpůrci projektu tvrdí, že město získalo Disneyovskou příchuť. Opravené kostely i mešity však stojí nenásilně vedle moderních staveb. Spojuje je zeleň a fontány. Ve městě jsou zdařile začleněny také odkryté archeologické nálezy. Hlavní třída je zaplněna kavárničkami, jejichž zahrádky téměř zatarasují celou ulici. Marně se městu neříká Paříž Středního východu.

         

V kostele Svatého Jiří se zúčastňujeme kousku ortodoxní pobožnosti, vládne zde klid a mír.
Pouze velké Náměstí mučedníků zůstává jako memento zarostlé neupravenou trávou a zdobí ho pouze velká socha symbolizující vítězství a obrovský betonový bunkr hned vedle. Střed města je rozčleněn masivními závorami, hlídají zde ozbrojení vojáci. Naštěstí z nich nejde strach, ale spíše pocit bezpečí.

Bejrút má ovšem také jinou tvář než téměř dokonalý střed města. Autobusové nádraží je neuvěřitelně špinavé. S vypůjčeným autem nelze přejet mimo hranice země a tak pro realizaci výletu do Sýrie musíme volit jiný typ přepravy.
Okamžitě po příjezdu na nádraží dostáváme nabídku od majitele stařičkého Oldsmobilu s šesti místy na palubě. Autobusy prý stejně nejedou, neboť je pátek, sváteční den. Jedná se o tzv. servis taxi – taxi, které čeká, až do dané lokality nasbírá více lidí. Mladý muslim, patrně s matkou, už v autě sedí, takže hned vyrážíme.
Hory se zdvíhají již v okrajových částech města. Výstavní předměstí střídají překrásné borové lesy a posléze skalnatá horská příroda.
Řidič mám rozdává formuláře nezbytné pro přejezd hranice. Úřady o nás chtějí vědět téměř všechno. Při zastávce k vyplnění papírů nás opět upoutají rozlehlé domy kolem silnice a taky válející se mlha či smok na planině mezi pohořím Lebanon a Antilebanon.
Na hranicích se to hemží vojáky v typických libanonských uniformách připomínajících naše maskáče. Že jejich výstroj doplňuje kalašnikov netřeba dodávat. U příslušného okýnka, s formuláři v ruce, se ocitáme ve frontě hned vedle kuvajtského šejka. Tradiční oblečení, hrdé vystupování, prostě osobnost. V tu chvíli však už úředník nahlíží do našich pasů a s nesrozumitelným brebentěním je odhazuje. Prý nemáme víza. V tu chvíli nás zachráňuje náš řidič. Postaví se za nás, víza v pasech nalistuje a po chvíli, vybaveni razítky, už pokračujeme v cestě…

Po návratu do Bejrútu zbývá ještě navštívit mořské pobřeží, zejména známou přírodní lokalitu ve městě - Holubí skály. Útesy místy prudce padají do moře, z vody trčí skalní velikáni bičovaní vlnami. Členitý terén porostlý kytkami je oblíbeným místem pro oddych a rekreaci místních obyvatel. Rybáři, skupinky kouřící vodní dýmky, několik koupajících. V silném větru užíváme chvíli sluníčko a pak zkoušíme vodu.
Moře je divoké, koupel nám zvedá adrenalin. Místní mladík z boudy na útesu sloužící jako restaurace, přináší ubrousek na otření oděrek a nabízí čaj. Nakonec si objednáváme také výtečné ryby. Přírodní scenérie jejich chuť jen podtrhuje.
Po kolonádě lemující hlavní silnici míříme na veřejnou pláž. Je plná lidí. Přijedou autem, vytáhnou židličky, vodní dýmky a vesele se baví. Pokukuji po muslimských ženách. Džíny, obepnuté halenky, dokonce minisukně přes džíny, barevně sladěné šátky. Moc jim to sluší.
Na pláži se téměř nikdo nekoupe. Vlny rozmíchaly mělké moře s pískem. Ženy jsou oblečené. Je ještě zima, nebo tady ve městě to nikdy jinak nevypadá?
Slunce zapadá za Holubími skálami a my si pohodu ještě užíváme v kavárně těsně nad útesem. 

      

Bejrút je znám svými nočními kluby. Letadlo odlétá až nad ránem, tak ještě vyrážíme do centra. Při hledání toho pravého klubu se omylem dostáváme na svatbu. Všude svíce, okvětní lístky z růží na zemi, květinové vazby z tmavofialových kytek připomínajících kalu uvnitř skleněných nádob ve tvaru koule. Všechny ženy mají dlouhé šaty s ramínky. Přes pokročilou hodinu svatba teprve začíná, hosté čekají na večeři. Cukroví byste však hledali marně.
Vyhlášených klubů jsme viděli několik. Od vybavení až po livrejované uvaděče, vše působilo dokonalým dojmem. Bylo však příliš brzo, život zde začíná až po půlnoci. Tak někdy příště.

Dovětek: Navzdory obavám z cestování po Libanonu jsme se v této zemi cítili velmi bezpečně. Lidé byli mimořádně přátelští, ale ne dotěrní a bylo velmi snadné s nimi navázat komunikaci. O to horší je fakt, že v době, kdy píšu tyto řádky, už měsíc zuří válka mezi Libanonem a Izraelem. Bejrút a jiná místa, která jsme navštívili, jsou už zase rozbitá, dálnice spojující Libanom se Sýrií rozbombardovaná. Naštěstí od zítřka začíná platit příměří. To přece musí vydržet.