|
Kotlík národů v naší čtvrti
Bydlíme na kopci pod rozsochatou borovicí, která se klene k obloze dvěma prsty kmenů ve tvaru vítězného „V“ a svou rozložitou korunu nad námi roztahuje na ochranu jako deštník, její kořeny nadzvedávají asfalt a v zimě svým teplem šplhajícím z nitra země po kořenech vzhůru mění sněhovou pokrývku v ledovou krustu.
Náš borovicový maják je přírodní anomálie, prý jediná v celém Švédsku, dva kmeny se nejdřív spojily v jednotném akordu asi metr nad zemí, pak si to rozmyslely a rostly dál vedle sebe, jako duše lidí, kteří se chtějí v období prvotní zamilovanosti vdout jeden do druhého, rozpustit jeden v druhém do poslední buňky, později se jejich láska zklidní jako potok vlévající se do rozlehlých luk, poskytnou si moudře prostor k životu vedle sebe, kráčejí ruku v ruce v ladném souzvuku, avšak jejich cesty se přece jen mírně odklání jako naše dva borovicové kmeny, které od sebe oddělí až společná smrt.
Borovice „Viktorka“, vlastně dva stromy v jednom, skrývá v pohostinné koruně rozdrbané stračí hnízdo plné pokladů, tuším tam i moje zlaté nášnice, které se mi ztratily z okenního parapetu, kam jsem je neprozřetelně odložila, neúnavný brhlík oťukává kůru jako zdatná zdravotní sestra, přilepený na kmenu míří dlouhým zobanem chvíli do nebeských výšin, chvíli do tajuplného podzemí Matky Země, vytyčuje svoje hájemství, někdy se objeví i přičinlivý doktor strakapoud, jehož poklepávání připomíná pilného písaře, vyťukávajícího veledůležitou zprávu o stavu zdraví světa na starobylém psacím stroji mírumilovné značky Zbrojovka Brno.
Viktorka má kamarádku borovici, stojí na našem pozemku cudně opodál, hází na nás větve mohutné jako dospělá anakonda, rozbíjí nám okna v zimní zahradě, snad si myslí, že jí chceme ublížit. V mezidobích se spokojuje s pohazováním malých načepýřených šištiček krákorek po čerstvě posečeném trávníku.
Když je ticho, což je často, slyším ševelivý hlas našich borovic, sdělují si lidskými smysly nepostižitelné důvěrnosti, možná vzpomínají na události před sto lety, jako by to bylo včera, ššš, jak jsme byly mladé a štíhlé, ššš, jejich jehličnaté rukávce se k sobě natahují a za mírného větru se něžně dotýkají, slyším, jak jim praskají klouby, když se přižene silácký vítr, slyším jejich namáhavé vzdechy při orkánu a bojím se s nimi. „Co má borovice nahoře, to má dole,“ poučil mě přítel lesník, uklidnil mě jen trošku, raději si ponechám svoji představu borovicových kořenů, které v hlubinách země pro jistotu drží dobrotiví permoníci.
Náš domek vystavuje na odiv červenou střechu z betonových tašek a plášť z bílých cihel, hraje vabank, uvnitř je dřevěný, krytý sádrokartonem, dlouho mi trvalo, než jsem si přestala připadat jako ve stavebnici pro dospělé a začala jsem náš dům brát vážně, jako dům, byla jsem vždy přesvědčená, že domy se stavějí buď z kamene nebo z cihel, ani panely ani tvárnice mi nepřipadaly dost důstojné, možná bych lépe přijala díru do skály.
Jen zásluhou kutilství mého Basisty, který opečovává skutečně každičký detail a neustále zdůrazňuje, jaké hnízdečko pro nás našel, začínám vnímat přednosti dřevěného domu, miláčku, můžeš být spokojený, naskakují mi tvoje přesvědčivá tvrzení jako slova písničky z dětství, dřevěný domek udrží teplo, cihlový povrch se nemusí nijak ošetřovat, snadno lze spojit základ s novou přístavbou...
Naše ulice vznikla až koncem padesátých let dvacátého století, bílé cihly jsou v menšině, většina domů se honosí červeným cihlovým obložením po způsobu londýnských vilek, svojí přízemní dispozicí připomínají však spíše výstavbu pro středně zámožné americké seniory v Kalifornii.
První kontakt se sousedy je slibný, jako mnoho jiných prvních setkání ve Švédsku. Když se přichází poprvé a odchází na dlouhou dobu nebo naposled, podle švédské etikety je dovoleno poodhrnout roušku citů, a tak se všichni předhánějí, aby ukázali pozitivní vztahy, které mnohdy ani nemají. „Vítám tě, to jsem rád, že už jste se nastěhovali,“ prohlašuje prošedivělý penzista a zanícený golfista obývající domek vpravo od nás, „není to nic zábavného mít vedle sebe prázdný dům s černými okny.
Už jsme se vás nemohli dočkat!“ Když poprvé čistím okna, musím na několik z nich dosáhnout zvenčí, neboť okna se otvírají – jak už vím - směrem ven, i přistaví mi galantně soused svůj vlastní žebřík, od té doby ho naše rodina svorně nazývá Džentlas. Je světlovlasý, vysoký a štíhlý, v modrém golfistickém obleku vypadá jak pan továrník, jeho děti podědily vznosnou vytáhlost, když se všichni shromáždí na zahradě, vypadají jako herci severského filmu při odpočinku.
Soused zleva se přistěhoval zároveň s námi, od začátku nás pojí pocit spojenectví párijů, vzájemně si hlídáme domy a zaléváme kytky, když ti druzí jsou na cestách, poskytujeme si informace o novinkách, o vznikající sousedské výpomoci jako ochraně proti zlodějům nebo o počasí na našich cestách za teplem, to vše vždy mezi dveřmi, pár slov při nahodilých setkáních v průběhu sekání trávníku, mytí auta nebo pletí záhonku je vrchol naší sousedské konverzace.
Soused získal od nás přezdívku Kuťas, neboť znervózňuje Basistu stálým kutěním na zahradě, každé nedělní ráno se odehrává dle ustáleného schématu, vstáváme kolem půl deváté až deváté a pilný soused již dávno ryje na zahradě nebo přesazuje květiny nebo pečlivě omývá své zářivě čisté auto. Basista je pokaždé naplněn nelíčeným zoufalstvím a při pohledu na naše ušmudlané auto, kde na předním a zadním skle stěrače vymydlily širokou prdelku a na kapotě zářilo umně vykroužené prasátko, volá:
„Ten Kuťas už mě zase stresuje, já musím začít rychle něco dělat!“
Mezi našimi pozemky není plot, což je dnes i ve Švédsku stále méně a méně obvyklé, přesto nebo právě proto žijeme ve vzácné shodě a neděláme si starosti z toho, zda náš keř zasahuje svými trny sousedovo posezení nebo zda jeho švestka shazuje plody do našeho lesa.
Jednou upeču štrůdl a jednu nohavici odnesu paní Kuťasové jako poděkování za výbornou šťávu, kterou pro nás vyrobila z našich třešní v průběhu mé nepřítomnosti, vrátí mi tác s poznámkou, že závin byl vynikající, ale moc tučný, že oni takové laskominky nemohou jíst, aby nebyli tlustí. A tak utuhnou veškeré vztahy na tomto bodě v zemi nikoho, pomyslný plot vede i našimi dušemi, jakoby měli Švédi mezi sebou a těmi druhými skleněnou zeď, neviditelný ostnatý drát opatřený nápisem Nevstupovat.
A za nekompromisně spuštěnou oponou se dějí věci, mnohdy ztřeštěné, podivné, nebývalé, které je umožněno spatřit jen vyvoleným, ostatní by mohli oslepnout.
Soused naproti měl syna stejně starého jako naše Zpěvuška, který si ve čtrnácti letech nabarvil vlasy na žluto, vzniklou slámu nageloval a od nás obdržel natrvalo přezdívku Žluťák, i když později mu vlasy odrostly do barvy nevýrazné myší hnědi, barvy, která je původní barvou vlasového porostu téměř celé dospělé švédské populace. To je jedna z mnoha švédských mystifikací směrem k okolnímu světu, moje představa blonďaté dlouhonohé krásky utrpěla mnoho šrámů a trhlin, světle zářivé vlasy, tak přirozené u dětí, jsou později v devadesáti devíti procentech odbarvované, dlouhonohost téměř vyhynula stejně jako mnoho živočišných druhů – a švédská krása?
Jestli to, že všechny vypadají stejně, je kritériem krásy, pak mohu zodpovědně prohlásit, že Švédky jsou krásné. Ale jedinečně krásnou švédskou ženu jsem tu nepotkala, pokud nepočítám královnu, která je cizinka, moji přítelkyni Ingeborg, která má židovské kořeny a polovinou svého rodu vězí ve střední Evropě, spolužačku Yasemínu, která pochází z Turecka a televizní hvězdu, kuchařku Tinu ze Skåne, která je okatá, velmi pohledná a ze všech jmenovaných žen nejšvédštější. Kotlík národů, jakým je dnešní Švédsko, určitě výrazně přispěje k novým rozměrům švédské krásy i k její různorodosti, ovšem chce to čas.
Přes Čechy se musely v běhu staletí přehnat houfy tatarských nájezdníků, uherských, francouzských, švédských a německých vojsk, tlupy tureckých ozbrojenců a ruská armáda, aby se vytvořil nekonečně mnohotvárný genový základ krásných ženských typů v srdci Evropy.
Možná, až se ve švédském genovém tyglíku smíchají všechny ingredience a bude vyšlechtěn nový typ švédské krasavice, třeba okaté tmavovlásky, budeme všichni překvapeni tou novou severskou krásou, ta však musí uzrát podobně jako anglický trávník, který je prý nejlepší po nejméně tři sta letech pěstění, a všichni fanatici pravidelného trávníkového střihu, vyjíždějící se svými hlučnými sekačkami nejraději o víkendu, musí také trpělivě sekat několik generací, aby se v souboji o nejkrásnější trávník alespoň přiblížili trávníkovým výpěstkům bohatých anglických gentlemanů.
Žluťák vypadá jako macho a od čtrnácti let si vodí domů stejně staré a mladší dívky, je to lepší než televize sledovat jeho pubertální lásky, které na něj čekávají před domem jako věrní posmutnělí pejsci, někdy jim dojde trpělivost a ztropí mu na ulici scénu plnou slz a dětského smyslu pro opravdovost, občas u něj přespí a mě podněcují k úvahám o rodičovské roli a švédských zákonech týkajících se sexu mladistvých.
Později jsem se mnohokrát setkala s velmi shovívavým přístupem rodičů k časným láskám jejich dvanáctiletých až čtrnáctiletých, rodiče uspořádají dětem slavnostní večeři na počátek seznámení, otisk dospělého světa zasahuje až sem, dětský pokoj je pro rodiče posvátná rezervace rudokožců, kde se opatrně našlapuje a klepe pokorně na dveře, za nimiž si nedospělá dcera užívá přítomnosti svého stejně nedospělého přítele.
Děti ve Švédsku vyzrávají dříve, ale já si myslím, že mnohé ve skutečnosti nikdy opravdu nedozrávají, nemají se proti čemu vymezovat, vše je dovoleno.
Mnoha malým Švédům a Švédkám je ukradeno dětství přemírou odpovědnosti a samostatnosti, rodič u zubaře říká svému pětiletému synkovi, vidíš, já jsem ti říkal, aby sis ty zuby čistil pořádně, zodpovědnost je na tobě, prvňáčkové plánují sami sobě množství jestě zvládnutelného učiva na další týden, matka se ptá osmileté dcerky, chceš hamburgr nebo hrachovou polévku, místo aby se zeptala chceš tu hrachovku s chlebem nebo rohlíkem, v šestnácti až osmnácti odcházejí mladí z domova do garsonek, které jim platí příslušný magistrát, neboť švédský model fungující společnosti není postaven na rodině, nýbrž na nezávislosti a citové plochosti pod heslem „Nikdo nikoho nepotřebuje“.
Bohatší posílají své děti v nezralém pubertálním věku do světa na zkušenou, na rok do Ameriky, Anglie nebo Austrálie, bez úhony přežijí jen ti silnější, ti druzí si z raných cest odnášejí šrámy na duši na celý život. Většina dospělých dětí není příliš zvyklá navštěvovat své staré rodiče, většinou je odloží jako obnošený kabát, podobně jako oni odložili v raném věku je do široké náruče státních sociálních služeb, pouze Vánoce nebo Velikonoce bývají tradiční příležitostí k návratu do krajiny dětství, nezávislost na rodině je fatálním mottem švédské výchovy, fascinují mě malí špunti vyřizující si telefonicky svoje záležitosti, stejně jako kosmatí, toporně se pohybující starci s chodítkem plným polotovarů, nebo osamocení slabomyslní spoluobčané na cestách za nedefinovatelnými cíli.
Obvyklé schéma dětství – závislost na rodičích, dospělost – nezávislost, stáří – závislost na dětech tady nefunguje, všichni hrají svoji hru na samostatnost, ale zároveň houfně a samozřejmě očekávají pomoc ze strany státu, který jako velký bratr dohlíží na zdárný vývoj svých oveček, nezdárné vrací zpět do stáda, poslušné odměňuje systémem rozmanitých prebend.
Když jsem prohlásila, že musím být přes léto v Čechách, abych mohla pomoci svým nemocným rodičům, jeden můj švédský známý prohlásil, že tady vidí kulturní propast mezi našimi národy, on že by takhle nikdy nepřemýšlel, klidně svěří jako mnoho jiných své staré rodiče státním institucím bez nejmenšího pocitu viny, dokonce byl přesvědčen, že to vychází z jejich tradic, institut výminku ve Švédsku fungoval jinak, odedávna prý dožívala většina starých „nepotřebných“ rodičů pohromadě v obecních výmincích, středověkých starobincích, jedním dechem však přiznal, že tento švédský trend on sám nevnímá pozitivně.
Ve školních škamnách tráví švédské děti daleko více času než děti české, stenholmské modelové dítě končí v první třídě každý den v půl druhé, od čtvrté třídy každý den v půl čtvrté, učitelé hnětou žáčky jako poddajné těsto, vyčuhovat se nedoporučuje, vzdělání je až v druhém plánu, nejdůležitější je výchova pod heslem všem stejně.
Dalším sousedem přes ulici je Sklípkan, kocháme se zbytky jeho vánočního stromku ležící na trávníku ještě v srpnu, ostříhané větve jabloní leží na útulné hromádce hned vedle poštovní schránky ještě v lednu, dětská kola vytváří malebná zátiší kolem domu, uklidňuje nás svým povzneseným vztahem k úklidu v přímém protikladu k mnoha švédským hysterickým vyznavačům Absolutního Pořádku.
Sklípkan svítí celé noci tajuplně ve sklepě, jakoby tam v tichosti a po nocích pracoval na perpetuu mobile, později nechává celé noci rozsvícené světlo v koupelně, kam asi přenesl svoji tajnou výrobu čehosi, ale jméno Sklípkan už mu zůstalo. Měl dvě děti a poté, co se s manželkou rozvedl, domluvili se na střídavé výchově, každý z nich pobýval v domě několik přesně určených dní, avšak nikdy spolu, prospěch dětí byl jejich opravdovým zájmem, dětem zůstal jejich domov.
Švédi jsou obdivuhodní v úsilí najít konsensus a dokonce jej potom dodržovat. Nedávno jsem se potkala s jedním Švédem ve středních letech, který mi po několika sklenkách bílého vína vyprávěl o své dětské zkušenosti ze střídavé výchovy jiného typu, každých čtrnáct dní žil u jednoho z rodičů, střídal pravidelně rodiče, školy i spolužáky, když si zvykl na jedno místo a navázal zpřetrhané vztahy, musel odjet a začínat znovu, dodnes trpí nejistotou a neukotveností, jeho rodiče našli řešení, které sice vyhovovalo jim, ale neprospívalo jejich dítěti.
Naše ulice je klidná a tichá, za jejími zády je do široka usazená škola, mezi funkcionalistickými budovami ční skála a na ní totem. Hřiště pro děti s houpačkami z pneumatik, kmen stromu slouží jako přírodní prolézačka, zeď družiny je poznamenaná rukou sprejisty, kolem se rozprostírá les.
O hlavní přestávce slyším jasné dětské hlásky, děti běhají venku za každého počasí, pak se z okna vystrčí ruka se zvonečkem a cililink, svolává žáčky zpět na vyučování. Škola Nyhem je pověstná velkým procentem přistěhovalců, až sedmdesát procent jich tu bylo nashromážděno, dojíždějí sem i děti z venkova, mezi nimi i Julia z Björkviku, která mi vypráví o rozdílu mezi její domovskou školou a touhle velkovýrobnou na vzdělání pukající ve švech: „Když jsem hodila sněhovou koulí na naší škole, šla jsem okamžitě na pohovor k řediteli, v Nyhem mají učitelé co dělat, aby sami nedostali koulí do hlavy a ani se tím nijak nevzrušují, většinou ani moc venku nehlídají, co děti dělají.“
Učitelé si opravdu příliš hlavu nelámou s dozorem o přestávkách, české paní učitelky při návštěvě stenholmských škol trpěly cukaturou zodpovědnosti, když viděly děti bezstarostně lezoucí po stromech a skalách bez jakéhokoliv jištění ze strany dospělých, ano, většinou se nic nestane, ale podle nedávné statistiky se nejvíce úrazů dětí ve Švédsku odehraje právě ve školách a družinách.
Šťouraví novináři zjistili, že většina Švédů dává přednost výsostně švédským oblastem, dvě stě metrů od jejich bydliště jsou jen a pouze Švédi, cizinci vytvářejí svébytné kolonie na okrajích těchto švédských ostrůvků, a tak i u nás v Katrineholmu byli cizinci nasměrováni do oblasti Nävertorpu, kde žijí komunity Kurdů, Albánských Romů, Vietnamců, Eritrejců, Somálců, naše česká rodina a několik švédských ve vzácné pospolitosti.
|
