Zdeněk Hazdra: „A pak tu nejsme a stejně svítá…“

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

S Marií Bořek-Dohalskou o jejím bratrovi Karlu Zichovi

Zpěvák Karel Zich by 10. června 2009 oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic.
Právě s ní jsem se sešel, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

 

•  Co přivedlo Karla Zicha ke zpěvu?

Dá se říci, že Elvis Presley a Beatles. A není možné nevzpomenout na Jiřího Černého, hudebního kritika a mého spolužáka z vysoké školy, který měl proslulý pořad DVANÁCT NA HOUPAČCE. Tehdy jsem měla slušnější rádio, takže oba mí mladší bratři ke mně chodili do pokoje, sedlo se na zem a poslouchalo se. Elvis Presley způsobil v naší rodině úplný převrat. Rodiče byli vychováni přísně na vážné hudbě, ovšem moje zlatá maminka si Elvise s oblibou pouštěla. 

•  Rodinné zázemí muselo Karla bezpochyby velmi ovlivnit…

Ano, součástí našeho každodenního života byla komorní hudba. Strýc, který byl profesorem HAMU, bydlel s námi v jednom domě a hrával do noci na klavír. Dobře na něj hrál i náš otec Otakar Zich, který byl jinak žákem violoncellisty profesora K. P. Sádla. Oba pak tvořili ještě s Ludvíkem Němečkem, houslistou České filharmonie, Zichovo klavírní trio. Do naší vinohradské vily chodívali členové různých těles: Peškova, Ondříčkova, Pražského kvarteta, hrával u nás i profesor Sádlo, dále zajímaví „dechaři“, jako prof. Kostohryz, také Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík.

•  Karel Zich vzhledem k svému věku „předúnorovou“ éru Rafaela Kubelíka nezažil. Setkal se s ním po jeho návratu z exilu?

Setkal. Prvního května 1990 jsem přivezla Rafaela s jeho ženou Elzi k nám na Vinohrady. Bylo to přenádherné setkání, které skončilo kolem půl čtvrté ráno. Rafael vzal kolem půlnoci do ruky housle, k ránu si pak sedl ke klavíru a hrál Lisztovy sny o lásce.

•  Vraťme se ke Karlovým hudebním začátkům, předpokládám, že jste se nejspíš všichni tři, tedy Karel, vy a bratr Otakar, učili po vzoru tatínka a strýce na klavír…

Ovšem, od útlého věku. Karel chodil k prof. Vandě Grégrové, což byla sestra Nelly Gaierové. U ní získal ohromný vhled do hudby, byla báječná klavíristka, učitelka – a hlavně člověk. Potom také k profesoru Hůlovi na konzervatoř, nebyl ovšem nikdy řádným žákem, tam chodil ze zájmu. Ale nežil jen hudbou, bavil ho i sport.
A ve škole trochu provokoval. Na gymnáziu seděl v lavici s mým nynějším kolegou docentem Starým, a když je výklad nebavil, tak pod lavicí četli Čapka a jinou „nežádoucí“ literaturu, za což nosili domů poznámky.

•  Hudební a umělecká tradice ve vaší rodině sahá mnohem dále než jen ke generaci vašich rodičů…

Dědeček Zich byl estetik, zároveň také hudební skladatel, babička Zichová kantorka a náčelnice domažlického Sokola. Její prastrýc byl basista Paleček, první Kecal v PRODANÉ NEVĚSTĚ. Maminčin tatínek Karel Moravec byl Kubelíkův spolužák u Otakara Ševčíka, původně houslista, ale velmi záhy violista Ševčíkova-Lhotského kvarteta.

•  Tato přátelská společnost umělců a vyznavačů dobrého kumštu byla neodmyslitelně spojena s Domažlickem a nedalekým penzionátem Krásnohorská v České Kubici, který koncem 19. století založila vaše prababička…

Prababička Klotylda Vuršrová v tomto penzionátu, který pojmenovala po své přítelkyni Elišce Krásnohorské, pořádala velké koncerty, na které byly vypravovány vlaky z příhraničních měst. Jezdili sem operní pěvci Karel a Emil Burianové. Mimochodem E. F. Burian pak dostal to F. po mém pradědečkovi Františku Vuršrovi, který mu byl za kmotra.
Dále sem zajížděla Ema Destinnová, pohybovala se zde skupina kolem skladatele a národopisce Jindřicha Jindřicha. Ve stejnou dobu tu byl Otakar Zich, Karel Moravec a celé Ševčíkovo kvarteto, které tu v létě zkoušelo. Dědeček Zich tady sbíral chodské písničky, za což byl kárán, že se nechová jako důstojný středoškolský profesor. Ze žižkovského gymnázia, kde mimo jiné učil Jaroslava Seiferta, byl pak vykázán do Domažlic, kde poznal babičku Palečkovou (což bylo jeho životní štěstí) a samozřejmě celé toto prostředí.



•  A jakou společnost měl rád Karel Zich?

On se cítil snad všude dobře. Byl spontánní, v tom si byli velmi podobní s mým manželem Václavem. Karel to asi zdědil po naší mamince, která byla úžasně společenská. Měl vždy blízko ke kumštýřské společnosti, ať už to byli muzikanti nebo malíři a divadelníci, za všechny jmenujme houslisty Slávka Matouška a Václava Hudečka, herce a muzikanta Marka Ebena nebo výtvarníka Jiřího Anderleho. Ale nenudil se, ani když byl sám. Většinou seděl u klavíru, hrál a skládal. Dodnes mám na starých kotoučích Karlovy klavírní nahrávky. Šlo vždy o výraz a melodii, co chce v dané chvíli říct.

•  Vy jste se provdala za Václava Bořka-Dohalského, potomka starobylého českého šlechtického rodu, s kterým se vaše rodina přátelila již od 19. století. Prý vás dal dohromady právě Karel. Jak se to přihodilo?

Já se stýkala s Vaškovými rodiči, ti mi velmi imponovali. S ním jsem se neviděla strašně dlouho, i když jsme se znali jako děti, trávili jsme společně prázdniny v České Kubici. Jednou přišel Karel a říkal: „Musíš jet do Chuchle, byl jsem se tam podívat na Vaška, to je fantazie, jak on jezdí.“
Odpověděla jsem: „Prosím tě, vždyť já jen vím, že kůň má čtyři nohy, dostihy mě vůbec nezajímají.“ Nakonec jsem ale svolila, že tedy půjdu. A on jel opravdu brilantně, ten dostih tehdy vyhrál. To bylo na svatého Václava v roce 1970 a 4.června 1971 jsme se brali.

•  Z Karla a vašeho manžela se záhy stali velcí přátelé. Jak byste charakterizovala jejich vztah?

Neznám jiný tak silný přátelský vztah, jaký byl mezi mým mužem a Karlem. Těžko to lze nějak slovy vyjádřit. Dali by jeden za druhého krk i duši, vyznávali stejné hodnoty. Často si v noci dlouze telefonovali.
Nejednou se u nás Karel v noci zastavil, když jel z koncertu, posedět a popovídat.
Karel byl první, kterému jsem volala, když Vašek 17.června 2004 v noci náhle zemřel. Karel zemřel 13.července. Několikrát jsem pak slyšela: „Vašek si prostě vzal Karla tam nahoru.“ Možná to zní hloupě, ale mně jejich přátelství připomínalo starou rytířskost. Byla v něm noblesa, cit, žádné přehrávání a až dojemná oddanost. A přitom to byli oba chlapi a dokázali velmi přímo jít za určitým cílem a nebránili se žádnému nepohodlí.

•  Karel Zich byl neodmyslitelnou součástí Spirituál kvintetu, vy velice dobře pamatujete jeho začátky…

Měla jsem štěstí, že jsem mohla ve školním roce 1968/1969 kantořit ve Francii. Karel byl tady a během vysokoškolské stávky se poznal se „Spirituálníky“. Hráli společně několik let, potom měl svoji vlastní kapelu, ale později se do Spirituálu zase vrátil. Já z Paříže přijela právě do éry Karlových začátků. Měla jsem maličkého fiátka a dělalo mi obrovské potěšení, že mě „Spirituálníci“ vzali mezi sebe coby doprovodný arzenál. Vždy jsem ráda řídila a Karel mě ohromně trénoval.

•  Čeho jste si na něm vy sama nejvíce cenila jako sestra?

Spontánnosti, upřímnosti, schopnosti vcítit se do druhého. On měl sám sebe až na úplně nejposlednějším místě. Byl opakem sobeckosti. Často si myslel, že problémy druhých musí vzít na sebe, i když se ho to třeba absolutně netýkalo.

•  A jak vaši rodiče přijali, že si Karel zvolil populární hudbu místo klasické?

Ze začátku byl tatínek poněkud šílený, když Karel sedm hodin denně mlátil do klavíru rokenrol. Potom ale tátovi udělalo radost, že dodělal filozofickou fakultu. Kombinace estetika-sociologie byla moc krásná, i za tehdejších velmi ztížených podmínek.
Působili tam dva vzácní lidé, na které nikdy nezapomněl: profesor Petrusek na sociologii a doktorka Jarošová na estetice. Později své vzdělání ocenil. Říkal: „Víš, každé publikum je jiné, když přijedu zpívat do úplně neznámého koutu světa, člověk má přece jen trošku profesionální čuch pokud jde o vkus posluchačů.“ Některé publikum chtělo vyloženě Elvise. Někde zase národní písně, které Karel také hrál moc pěkně, a to nejen na kytaru. Kde měli klavír, zahrál i na něj. Asi i toto obohacovalo jeho výraz a způsobovalo, proč ho lidé měli rádi.



•  Co se vám po těch pěti letech, které uplynuly od jejich smrti, vybaví, když si vzpomenete na Karla neboli Kulíška, jak jste mu doma říkali, a na manžela Václava?

Příšerně mi chybí, každý úplně jinak a oba dva stejně. Je to někdy takové pominutí, něco mi leží v hlavě a říkám si: „Až přijdu domů, co tomu asi Vašek řekne?“ V ten moment mi dojde, že nic.
Když Vašek dostal první a druhý infarkt, Karel mi byl velikou oporou. Syna jsme si opatřili docela pozdě, já byla ke všemu skoro o čtyři roky starší než manžel, a tak jsem ke Karlovi o to více upínala své naděje: Třeba nevydržím, ale Karel tady vždy bude, je o dvanáct let mladší než já, bude oporou našemu Vašíkovi.
Pár dní po manželově smrti, když byl Karel u nás na chalupě, chytil mě a říkal: „S tím Václavem je to strašný, ale neboj, budeme pořád spolu, docent Kolář mi dal pracku dohromady, už vím, že budu dál hrát, a ještě k tomu se na mě podívali i jiní doktoři, takže vím, že mám srdce zdravé, plíce zdravé, prostě všechno, takže jenom jedu na tu Korsiku, a až se vrátím, dáme i ten barák po našich dohromady, už se těším.“
To se odehrálo 3. července 2004. O deset dní později dostal při potápění na Korsice infarkt a zemřel. Bylo mu pouhých pětapadesát let.

text ZDENĚK HAZDRA, foto ARCHIV MARIE BOŘEK-DOHALSKÉ
Otištěno v časopise XANTYPA 07-08/09

Informace o členech šlechtického rodu Bořek-Dohalských včetně fotografií najdete v internetovém magazínu HISTORICKÁ ŠLECHTA v článku S Marií Bořek-Dohalskou o jejím bratrovi Karlu Zichovi

Copyright © XANTYPA

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 10. 2009.