Jen tak tu ležím a rozjímám. Ležím v posteli bez polštářů. Ty jsem v noci smetla na zem. Měla jsem asi rušnou noc. Polštáře jsem shodila všechny tři. Ležela jsem sama v manželské posteli a hlavou mi kolovaly horory z multiplexů. Tyhle filmy nesnáším. Ale miluje je Radek. A já, možná proto, abych se mu zavděčila, chodím tam s ním.
Často mívá noční služby. A já usínám sama. A v bytě se bojím každého koutu. Na nočním stolku mám dvě baterky. A jedna nevypadá ani jako baterka. Je to spíše reflektor. Je to speciální doplněk potápěčské výzbroje. A je vodotěsný, kdybych náhodou s nějakým polštářem na zem smetla i sklenici vody. A tenhle reflektor mám pořád u sebe. Vmžiku osvítí celou místnost. A já se pak přestanu bát….
Používám ho docela často. Kdykoliv usínám a něco se v bytě šustne, jedním nacvičeným pohybem lapnu tuhle obří baterku a rozsvítím. Nikdy jsem ještě nic neobjevila. Ale proč mám baterky hned dvě, když maličké svělélko té druhé zhltne ta potápěčská tak, že vlastně ani není vidět? Možná proto, abych měla po ruce nějaký předmět, který bych mohla hodit po hlavě dotyčného, až ho v té tmě uvidím. Hezky se z bezpečí postele postarat o jeho omráčení počinem, který nečekal, abych mohla zavolat pomoc. Nebo ji tam jednoduše mám jako pojistku. Člověk nikdy neví, kdy mu to hlavní světlo zhasne.
Radek si ze mě někdy dělá srandu. Občas se mě ráno ptá, jestli už jsem konečně viděla nějakého chlapa, abych už mohla použít tu malou baterku. A já mu vždycky říkám: „Kdybych měla tebe, nepotřebovala bych baterku, protože bych s tebou bych se doma nebála!“
Zpočátku se jen tak usmíval a nechal na dveře přidělat několik nových bezpečnostních zámků. Jelikož jsem to říkala pořád, už se mračil. Když jsem se ho ptala, co mu je, trpce mi sdělil. „Ten potápěčský reflektor je ta nejpříšernější dekorace, jakou jsem kdy viděl.“
Hned jsem mu vysvětlila, že to není dekorace, ale nutnost pro přežití v dnešní žraločí době. A když mě hned na to laskavě žádal, jestli bych nebyla ochotna dát si ten příšerný kostrbatý předmět alespoň o přihrádku dolů, zamračila jsem se zase já. „Vždyť bych pak na něj svým pracně cvičeným pohybem už nedosáhla!“
Mávnul nad tím rukou. Od té doby každé ráno, které se budil nebo teprve přicházel do postele, spatřoval pohled na můj spící obličej a na kostrbatý kvádřík, který zabíral tři čtvrtiny nočního stolku, přímo hyzdil prostor naší maleblé ložnice a pohoršoval jeho estetické vnímání.
Jednou, když jsem zase usínala sama a budila se vedle jeho těla bloudícího v dalekých snech, skoro jsem vybuchla smíchy, když jsem spatřila ozbodu svého osamoceného nočního života přikrytou hedvábnou dečkou. Žasla jsem nad jeho kreativním nápadem. Do výšivky dečky jsem napíchala několik slaměnek, aby viděl, že mám také smysl pro detail a estetiku, jako on a čekala jsem, až se vzbudí.
Ve chvíli, kdy se probudil, začal se smát a tleskal. Přiběhla jsem do ložnice.
„Konečně má ta zrůdnost hrobeček!“ volal.
„To není hrobeček, to je peřinka,“ opravila jsem ho hned, „ve dne spí, aby v noci mohla bdít nad mým bezpečím.“
„Neříkej, že jí máš zapnutou pořád!“ chytl ho ještě větší záchvat smíchu.
„Ne, k tomu mi stačí lustr.“
„Tak koukám, že když přestanu dělat noční, ušetříme za elektriku!“
„Cože jsi to říkal?“
„Že je to hrobeček! Žádnou baterku už potřebovat nebudeš!“
Vrhnu se mu kolem krku.
„To myslíš vážně?“
„Asi jo, protože mám ekonomické myšlení!“
„Takže to není kvůli mně?“
„Ne, je to jenom kvůli tobě!“
Políbí mě.
„Takže jsem měl pravdu, když jsem říkal, že je to hrobeček?“
„Ne tak docela. Nemůžu ji přeci jen tak vyhodit. A i když budeme už v noci spolu, nikdy nevíš, kdy nám může zachránit život!“
Radek sebou plácne do polštáře.
„Nemyslel jsem vyhodil. Ale aspoň někam schovat!“
„To nejde, teď bude mít mnohem důležitější funkci než předtím. To střežila život jeden, teď už bude dva!“
Radek mě zalehne.
„Ty zlobidlo jedno!“
„Nechceš, koupila bych ti jí k narozeninám, abys…“
„A k tomu ještě ploutve a skafandr, abychom se schovali před vnějším světem, viď?“
Radek vytáhne kytičky a zapíchá mi je do vlasů.
„Tak a podmořský svět v podobě vybavení našeho bytu už budeme pozorovat jenom svýma očima a jenom spolu!“
„Jsem ráda, že ses konečně vzdal těch nočních.“
„Udělal jsem to kvůli tobě, aby ses mi nezbláznila.“
Začne mě líbat.
A přitom schovává kostrbatý kvádřík pod postel.
Cukám sebou, protože zase slyším zvuky, které nemám.
Leží na mě. Snažím se vymanit si ruku, abych svůj milovaný reflektor vyndala. On mi to ale nedovolí.
„Neboj, teď jsem tu pro tebe jenom já!“