Mirka Beňovská: Cesta do New Orleans a na Floridu
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Cesta do New Orleans a trochu jiná Amerika Služební cestu do Washingtonu jsem se rozhodla prodloužit. Jedno z míst ve Spojených státech, které jsem dosud nestihla navštívit a moc jsem chtěla, je město New Orleans ležící u Mexického zálivu při ústí řeky Mississippi. Cestovala jsem sama a rozhodla se, že tentokrát pojedu autobusem. S veřejnou dopravou ve Státech, jsem, pokud nepočítám metro v New Yorku a Washingtonu, zkušenosti neměla. Vše vypadalo snadno. Jízdenku u společnosti Greyhound jsem zakoupila přes  internet. Trochu mě jen zarazilo, že společnost uváděla také možnost zakoupení místenky. Mám-li koupený lístek – jak to vlastně myslí? Po několika dnech prožitých ve skvěle fungujícím kongresovém centru a středu Washingtonu jsem odhodlaně vyrazila na autobusové nádraží. A pak to začalo. Kupování lístků – jedna fronta. Té jsem se naštěstí vyhnula. Označení zavazadel (check in) druhá fronta. A pak k příslušné bráně do řady očekávající otevření autobusu téměř hodinu předem. „ Výhodou“ prý je, že si můžete vybrat sedadlo v autobuse (místenku v zásadě nikdo neměl). Fronty u jednotlivých dveří (gates) se táhly napříč autobusovou halou. Už tady však probíhala veselá konverzace cestujících a konzumace zakoupených pamlsků. Moje cesta měla trvat 27 hodin a projet Virginii, Severní i Jižní Karolínu, Georgii, Alabamu, Mississippi a skončit v Luisianě. S přestupem v Atlantě. Po vydání detailní jízdenky se však ukázalo, že počítá s několika 15 minutovými a pěti přibližně hodinovými přestávkami. Měla jsem dobrou náladu a těšila se na výlet, i tak jsem však zaznamenala, že vyjíždíme s 35 minutovým zpožděním. Po dálnici cesta rychle ubývala. Dálniční síť i systém značení silnic je v USA opravdu skvělý. Všimla jsem si, že ne každé město, kde autobus zastavoval, má autobusové nádraží. Zastávka byla často u benzínové pumpy či restaurace s rychlým občerstvením, označené symbolem Greyhound (chrt). Pro mě tyto zastávky měly spíš výhodu. WC, na rozdíl od těch na nádražích, bylo v dobrém stavu. Při jednom zastavení s neplánovanou přestávkou řidička odběhla, aby se po deseti minutách vrátila s kelímkem koly.Klimatizace jela naplno. Balila jsem se do ručníku a čekala, co bude dál. A bylo. Každá patnáctiminutová zastávka trvala přes půl hodiny. Cestující vypadali vyrovnaně a cestu si zpříjemňovali nákupem hamburgerů. Při návštěvě WC v zadní části autobusu jsem si řekla, že to už je trochu moc. Rozřezaná sedadla, počmárané stěny, zápach a nepořádek. Tak proto je důležité vybrat si místo... Doufala jsem, že narůstající zpoždění se vyrovná v místech, kde byla plánována hodinová přestávka. Ale chyba lávky. Na první takové zastávce se ukázalo, že všichni i s kabinovými zavazadly musí ven. U brány číslo to a to čekejte, až budou volat číslo vašeho reboard (znovunastupovacího) lístku. Autobus bude čištěn. Řidič bude vystřídán. A tak stále dokola. U brány už stála řada cestujících, kteří se chystali přistoupit. Naštěstí ti, kteří měli reboard ticket mohli posléze do autobusu první. Zdálo se, že jízdní řád vůbec neplatí. Nechápala jsem, jak za těchto okolností dokázali cestující do autobusu přistupovat i na zastávkách mimo nádraží. Do města Charlotte v North Carolina jsme už dorazili s 2 hodinovým zpožděním. Zeptala jsem se končící řidičky, kdy očekává, že dojedeme do New Orleans. Řekla, že neví. To mi prý nikdo neřekne, jsou tam v posledních dnech silné bouřky. Na nádraží jsme čekali a čekali. V New Orleans jsem měla velmi limitovaný čas. To byla ovšem moje chyba, že s podobnou situací jsem zrovna ve Spojených státech vůbec nepočítala. Můj původní příjezd měl být ve čtyři odpoledne a chtěla jsem stihnout program ve slavném džezovém klubu Preservation Hall v 8 večer. Na informacích jsem se snažila zjistit, co se vlastně děje, proč nemůžeme vyjet. Úřednice mi po chvíli přišla vysvětlit, že řidič měl nehodu, ale už je prý na cestě. Nevím, jestli to byla pravda. Každopádně když se objevil, hnal autobus noční krajinou a snažil se přestávky držet na uzdě. Cestujícím, kteří stále vypadali klidně a vydatně se posilovali, slíbil, že se stavíme v „apologiing (omluvném) centru“, což je prý restaurace. To mělo vše smáznout. Nakonec z toho byla zastávka v rychlém občerstvení „Wendy’s“, kde si každý zaplatil to, co si koupil. Bylo evidentní, že autobusem cestuje chudší vrstva, z 90% černošské populace. Není náhodou to, že mají takto nedůstojnou veřejnou dopravu, diskriminace? Do Atlanty v Geogia jsme dorazili pouze s půlhodinovým zpožděním. V tomto městě ovšem všechny linky mění autobusy. A ten můj už byl pryč. Řidič se tvářil sice provinile, ale stejně mi bylo do breku. Další spoj jel o 2,5 hodiny později. Snažila jsem se něco vymyslet, ale po marné konverzaci na informacích jsem nasadila terapii jídlem, jako moji spolucestující. Čas jsem využívala také na tajné focení pasažérů. Zejména účesy řady černošek jsou fascinující. Postupně jsem se sžívala se systémem jízdy. Už jsem věděla, na kterých zastávkách musím z autobusu ven i se všemi věcmi, proč se autobus musí vyčistit (po pár hodinách byl zaplaven kelímky, papíry i zbytky jídla, což mi připomnělo návštěvu amerického kina, kde se člověk po cestě ven už brodí popcornem), i jak se do autobusu posléze dostanu zpět. Zpoždění jsme tentokrát nabírali jen pomalu. Venku bylo nádherně teplo a vlhko, rovina s bujnou vegetací, borovice obalené „břečťanem“, všude růžově či bíle kvetoucí keře (crate myrtle). Autobus, který vypadal lépe než ten první, se v ranních hodinách zaplnil a začala jsem vnímat i pozitiva. Vládla zde velmi příjemná atmosféra, všichni si povídali, smáli se. Na zastávkách často matky doprovázely dospělé syny, před nástupem do autobusu se objímali a líbali. Kde se vzal ten chlad, který máme v těch našich autobusech? Můj soused se vracel z dvouměsíčního vězení. Ukázal mi fotky všech koňů, telat, psů, koček i přátel ze své farmičky. Vyprávěl mi, jak loví krevety v Mississippi, kterou má za pozemkem. Viděl, že je mi v autobuse zima a při vystupování mi věnoval nové ponožky. Krajina se změnila. Dojeli jsme až k moři. Dlouhé písečné pláže v Mississipi jsou mimo letoviska stále poznamenané hurikánem Katarina, který zde před třemi léty udeřil. Asfaltové chodníky jsou doslova roztrhané na kusy. Pláže postupně vystřídaly luisianské mokřiny. Pobřeží je zde velmi členité. Bylo vidět volavky i další brodivé ptáky a první nekonečně dlouhé mosty přes všude přítomnou, místy zarostlou vodu. Starosti mně dělal nejen pokročilý čas, ale také déšť, který neustával. Když jsme se přiblížili k New Orleans, počasí se jako zázrakem zlepšilo. Na předměstí, v nejnižších částech, bylo vidět domy postavené na dřevěných pilířích. Řada z nich vypadala opuštěná a hurikánem zničená. I poté, co se hodně lidí vrátilo, žije ve městě ve srovnání se stavem před katastrofou sotva 2/3 obyvatel (kolem 300 000). A pak už velký přístav, přejezd vodních kanálů a působivá silueta centra města. New Orleans je kolébkou džezu, hudba je zde všudypřítomná a stále žhavá. Turisty nejnavštěvovanější je Francouzská čtvrt. Francouzští a španělští přistěhovalci zde výrazně ovlivnili nejen architekturu, ale také vyhlášenou pikantní kuchyni. Za viděnou stojí také Garden Distrikt s výstavními vilami z doby před občanskou válkou. Než jsem se dostala do hotýlku a zpět na zastávku tramvaje, bylo osm pryč. Tramvaj dlouho nejela, na zastávce žádný jízdní řád, pouze dva čekající černoši, zchátralé domy v okolí. Stmívalo se, trošku na mě padl strach. Měla má cesta smysl? Konečně se objevila tramvaj. Jsou to omšelé vozy s pákovým řízením, bez skel v přední části, silně připomínající elektriky, které u nás jezdily před válkou. Soused se se mnou hned dal do řeči. Poradil mi, kde nejlépe vystoupit, jedu-li do Francouzské čtvrti (do debaty zapojil i další cestující), abych se vyhnula ulicím, kde není hodně lidí a pak řekl, že on osobně tam nikdy nedojel, protože vždy skončí v kasinu. V jeho okolí ale zná skvělé restaurace.. Hned po vystoupení ve vyhlášené French Quarter, historickém srdci města, jsem věděla, že můj výlet přece jen za to stál. Skupina jazzových muzikantů na rohu ulice zrovna začínala hrát. Ulice přetékaly životem. Domy s dlouhými balkony a jemně tepaným jakoby krajkovým zábradlím, na nich bavící se lidé. Všude stopy nejznámějšího festivalu Mardi Gras přesto, že se tento svátek naplno slaví v době masopustu. Obchůdky s maskami, všude festivalové korále (včetně trolejí tramvaje), živá, nejen jazzová hudba v každé restauraci, tedy prakticky v každém domě. Kluby pro pány s otevřenými dveřmi a „tanečnicemi“ vybíhajícími na ulici.Pak jsem konečně došla k Preservation Hall, nejznámějšímu jazzovému klubu ve městě. Sídlí v budově z roku 1750 a je zachována víceméně v původním stavu, jakoby neudržovaná. V zásadě vypadá příšerně. Uvnitř visí staré obrazy slavných muzikantů. Stačí vystát menší frontu, koupit lístek za 10 § a můžete dovnitř. Atmosféra si vás vtáhne hned po vstupu. Tři řady laviček pro obecenstvo, zbytek musí stát. Prostor není nijak velký. Diváci mohou volně přicházet a odcházet. Skupinu The Preservation Hall Jazz Band vede Mark Brand. Základ tvoří samozřejmě černoši, včetně veterána, který ten večer hraje saxofon. Piano pak asijská dívka a fagot mladá běloška. Jednotliví muzikanti se předvádí, sólo střídá sólo. Hrají známé skladby i momentální improvizace. Dokázala bych poslouchat do rána. Část publika se pohupuje, část tančí. O přestávkách je možno vyjít do města a opět se kdykoliv vrátit. Krásně osvětlené náměstí s katedrálou a velkým parkem uprostřed. V parku zrají banány a kolem u stolečků ozářených svíčkami posedávají hrdé vykladačky budoucnosti. Na rohu zaplněná slavná kavárna Café de Monde s vyhlášeným dezertem beignets. Musela jsem do ní taky zajít a ejhle, dezert je z přesně stejného těsta jako naše vdolky od babičky! Pouze tvar je čtvercový a chybí důlek uprostřed. Všechny obchody otevřené, tak došlo na nákup suvenýrů a dárků. A pak nábřeží mohutné Mississippi. I potmě sousta lodí a lodiček, blikající světýlka a velmi dlouhý, osvětlený most. Druhý den ráno fotím již uklizené město za denního světla. Tolik balkonů s krásným zábradlím asi opravdu neuvidíte nikde na světě. A pak už znovu na autobus, abych absolvovala další dlouhý přejezd. Procházím po okraji downtownu. Mezi krásnými mrakodrapy se krčí staré domečky, čekající, až je někdo vykoupí a postaví další věžáky. Náhle si uvědomuji, že cesta autobusem mě už neděsí. Už přece vím, jak to tam chodí a bude o mě na další den postaráno.. |
| Jeden den na Floridě – Keys Když vyjíždím ve vypůjčeném autě z Miami, je už téměř poledne. Měním tedy plán a rozhoduji se první den prozkoumat ostrůvky Keys. Brzy sjíždím z dálnice a po silnici č.1 mířím k jihu. Cesta vede středem města. Nádhera. Množství a různorodost mrakodrapů mě ohromuje. V tuto chvíli se zdají krásnější než v New Yorku či Chicagu. Pohled umocňují oranžově kvetoucí stromy kolem silnice. Z řízení jsem trochu vyděšená, takže doba, kdy konečně vyjíždím z města a pak z pevniny, mi připadá nekonečná. Řada ostrovů Keys táhnoucí se pod Floridou jihovýchodním směrem je pospojovaná silnicí jako korálky. Poslední a nejznámější z ostrovů – Key West představuje cíl mnoha turistů a velmi známé letovisko. Od pevniny k němu je to však kolem 130 mil, takže se vzhledem k pokročilému času stává prvním ( a naštěstí i posledním obětovaným cílem). Místo toho zastavuji na pláži hned vedle silnice a nořím se do vod Mexického zálivu. Okolí ostrovů je převážně mělké, voda neuvěřitelně teplá. Místo bójek sloupy s elektrickým vedením a sedícími kormorány. Má další zastávka je v marině Robbie’s. Zde si můžete koupit krmení pro ryby, což také řada turistů dělá. Přesto je překvapující, že voda se doslova hemží více než dvoumetrovými rybami tarpon. Z plošinky vedle mola vše v klidu sleduje pelikán… Projíždím ostůvek za ostrůvkem a pozoruji luxusní kluby a loděnice. Monotónnost všudypřítomné roviny podtržené nízkou zástavbou oživují palmy a jižní druh vysokých jehličnanů, které Floridě dominují. Spousta zeleně, smaragdově modrá voda a světlé pláže. Další zastávku dělám na veřejné pláži s písečnou kosou táhnoucí se daleko do moře při odlivu pouze desítky centimetrů pod vodou. Zarostlá voda, brodiví ptáci, rybky a odpočívající převážně místní obyvatelé. O pláži lze jen stěží prohlásit, že je nádherná, ale teplota vody je víc než příjemná. Dojíždím až k Sedmimílovému mostu za ostrovem Marathon a nízké slunce na hladině mě vybízí k návratu. Na zpáteční cestě si užívám úseky, kdy je vidět třpytící se moře z obou stran cesty. Podvečerní krátká zastávka ve státním parku Long Key dává nahlédnout na první mangrovové porosty a je tajemným příslibem na zítřejší výlet do N.P. Everglades. Ještě jedna marina a pak už opravdu rychle zpět. Do středu Miami přijíždím potmě. Na dálnici nevidím exit se jménem bulváru, který by mě měl zavést přes moře na jih Miami Beach. Pobřeží je velmi členité, spousta ostrovů a mostů. Sjíždím z dálnice a na prázdných ulicích hledám někoho, kdo by poradil. Starší černoch to zvládl bravurně. Žádá mě ještě o nějaké peníze pro svou nemocnou matku a řekla bych, že si neumí představit moji finanční situaci. Nutno přiznat, že možná já tu jeho také ne. Za pár minut jsem už u svého hotýlku a pro tento den mám objevování více než dost. |
Foto © Mirka Beňovská
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jiří Menzel |
 |
Milan Markovič |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Vladimír Just |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Karel Šíp |