Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (19)
I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.
Luděk Ťopka: MATES
Můj soused a přítel na chalupě v Chodovské Huti, myslivec a výtvarník Míra Třmínek vždycky samozřejmě měl a stále má psy. O jednom z nich teď chci vyprávět příběh, kterému by, nebýt tří svědků, asi těžko někdo uvěřil. Jmenuje se Mates, ten hrdina, a je to drsnosrstý jezevčík, dnes už devítiletý. V době, kdy se tato příhoda udála, však byl v nejlepších letech a síle.
Dagmar Slivinská: Malování není jako milování... Nebo je?
Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými. Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce
Pavel Pávek: Holobrádci u Kolína
Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna.
Jiří Suchý: Elektrická puma (4)
Obloha na východě se počala jasnit a nové ráno se hlásilo ke slouti. František otevřel oči. Zdobeným oknem padalo na jeho tvář ranní šero, ve kterém mohl rozeznat některé jednotlivosti pokoje a s jejich pomocí si uvědomit, kde se nachází. Po jeho pravici ležela Regina, která nadobro ztratila svůj přísný výraz a její krása tím byla umocněna.
Adela Muchová: Skutečně nevěřící?
Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.
Josef Čermák: Poslední oslava George Grosse
Pohřeb George Grosse patřil do první skupiny: sportovní novinář, spoluzakladatel novin, laškovná hvězda na tenisových turnajích celebrit (kdykoliv prohrál, mohli za to jeho partner či partnerka, i když šlo třeba o nejlepší světové hráče).
Egon Wiener: K putovní výstavě starých pohlednic z Libereckého kraje | Pocta a poděkování | Na dobrou noc
Je až k nevíře, jak jsou ti mí spoluobčané, dnes už dvojměstí Liberce a Jablonce, hrdí na své domovy. Na město, kde žijí, pracují i relaxují. Plně a bez zábran vyjadřují své názory na mé výstavě starých pohlednic z naší oblasti. Mají mne za svého arbitra, když se přou s manželkou, popřípadě s dětmi o tom, co vidí na pohlednicích starých sto let. Co v reálném životě zmizelo, co postaveno jest, co je špatné, co ošklivé a co je dosud krásné, radost pohledět. Pak tu stojím a mám je rozsoudit. Přiznat, že části měst ztratily svého genia loci, svůj prapůvodní styl, své úzké cestičky mezi domy, své lavičky, parčíky, zákoutí průchody, obchůdky, nároží, chodníčky…
Dobromila Lebrová: Arthur Conan Doyle - lékař, spisovatel, novinář, politik a spiritista
Mezitím začal mít dost svého slavného detektiva Sherlocka Holmese a v dopisech matce uvažoval, že je mu z něj špatně a že ho „ zabije“. Vadilo mu, že tato zábavná literatura zastiňuje seriózní romány, které chtěl psát. Dokonce odolával naléhání nakladatele Strand Magazinu, kam své detektivní povídky posílal, a odevzdával povídky pouze jednou měsíčně a zvedal požadovanou cenu za ně.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Chrám chrámů
Nejprve trochu filologie. Ten chrám se jmenuje San Giovanni in Laterano. Tedy svatý Jan a přídavné jméno „lateránský“ je zase odvozeno podle majitele pozemku, který žil, jak jinak, v časech římských císařů a za Nerona byl popraven. Po čase se stala vlastnicí parcely choť císaře Konstantina, která s tímto majetkem takhle ušlechtile naložila.
Josef Krám: O střele LITTLEJOHN
Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř.
Danuše Markovová: Filipika se zrcadlem aneb jak nejlépe vyzpovídat své druhé já....
Pro mě je nejdůležitější být obklopena lidmi, kterým vnitřně věřím a kteří umějí něco dávat ze sebe. V tomto ohledu mám na lidi štěstí, i když je jich hrstka, co mi upřímně fandí. Přátele poznáš podle toho, že mají radost spolu se mnou! Moje děti mi však fandí určitě.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (6)
Máme za sebou druhou noc ve starém anglickém hotelu Old Empire a všichni tři jsme se shodli, že je to krásné místo pro lelkování na terase, ale velmi špatné místo pro spaní. Dřevěné stěny propustí nejen každý zvuk z venku, ale i každé slovo z dalších pokojů a asi jsme měli smůlu, protože hosté v sousedním pokoji prožívali bouřlivou noc.
Eva Ryba Drábková: Tajemství kouzel
Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené. Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven.