Podzimní den

Onoho dne seděla Eliška zamyšleně v podzimní zahradě. Paprsky zapadajícího slunce si klestily cestu mezi usychajícím listím rozložitého stromu, hrajícího všemi barvami, a příjemně ji hřály do zad. Seděla na kameni s lokty opřenými o kolena. Hlavu měla v dlaních a znuděně se dívala dolů k nohám. Tenisky, co měla na nohou, kdysi bílé s růžovými květy, teď byly šedivé a zaprášené.

Polovinu květů poztrácela na všech těch dobrodružných výpravách za lučními koníky, motýly a beruškami na louce za domem. A špičky byly tak okopané a roztřepené, jako by se palce u nohou chtěly každou chvilku podívat ven. Na okamžik ji zaujal mravenec, co pobíhal sem a tam, vždy se na chviličku zastavil, zamával tykadly, jako by volal: „Kamarádi, kde jste?“ a pak zase pokračoval.

Nahoru na suchý list, dolů doprava, zase nahoru a dolů. Kousek po kousku tak prozkoumával zem pod sebou.

„Ach jo!“ pomyslela si Eliška. „Taková otrava, kdyby tak bylo ještě léto, to by byla jiná. Hned bych ze sebe strhala oblečení a skočila do vody.“

Ráda se potápěla a zkoušela, jak dlouho vydrží pod vodou. Představovala si, že malý bazén na zahradě je širé moře a ona je delfín. Dělala veliké vlny, rukama divoce mávala, jak se snažila vodu cákat co nejvýš, a vesele dováděla. „Ale teď?“ Bazén byl vypuštěný, jeho dno bylo pokryté spadaným listím, slunce ztrácelo sílu a vítr jako by šeptal škodolibě do uší „fíííííí fííííí, zima se blíížíí…“

Brrr, Eliška se zatřásla, schovala ruce do rukávů starého svetru a neklidně poposedla.

Umět tak kouzlit, znát to tajemství, to by byla paráda. Mohla by mít všechno, co ji napadne. Třeba poníka, černého, opravdového kamaráda, co by nikdy nepotřeboval sedlo a hřívu by měl jemnou, pavučinkovou a stříbrně lesklou. Zlehka by mu ji česala a pletla by mu copánky, zatímco on by svůj jemný nos spokojeně zabořil mezi pampelišky. Pak by se na něj posadila a letěli by spolu jak o závod, přes celou louku, až tam k lesu na kopci. Tam by si lehla do stínů stromů, zatímco on by poslušně čekal, až na něj zavolá. Popásal by se kolem a koutkem oka sledoval, jak si trhá plné dlaně lesních jahůdek a cpe si je do pusy. Vítr zase studeně zafoukal a probral tak Elišku ze snění. „Hmm, kouzlit, to bych si přála ze všeho na světě nejvíc.“

„Eliško! Eliško! Večeře!!“ to volá máma. Eliška sebou trhla. „Tak pojď, kde se touláš, kočko moje?“

„Mám ráda, když mně tak říká,“ pomyslí si Eliška.

Rukou mi u toho vždy jemně odhrnuje vlasy z čela a pak mě na něj políbí. Máma je fajn, ale pořád nemá čas, co se nám narodil brácha, všechno se točí hlavně kolem něj. Vzpomínám, když jsem ho poprvé uviděla – bylo to jen takový malý růžový uzlíček, ručičky sevřené v pěst. Pořád jen brečel nebo spal.

Máma s tátou pořád říkali: „Nekřič!“ nebo „Mluv tišeji!“ a „Nedupej, ať ho nevzbudíš!“

Teď už je sice větší, měl už dokonce i jedny narozeniny, ale zase se pořád vzteká nebo do všeho mlátí. To já už měla narozenin… Rychle se koukla dolů na prstíky na ruce ….šest!, ale na ty první dvoje si vůbec nevzpomínám. Kdybych uměla kouzlit, hned bych ho začarovala, aby byl větší, hráli bychom si spolu a on by mi nebořil hrad z kostek, ani nevytrhával hračky z rukou.

„Je ještě malý, zatím tomu nerozumí, nemyslí to zle!“ vždycky říká táta, aby mě uklidnil.

Ale stejně mám pocit, že je to hrozně nespravedlivé. Když mu vezmu z ruky nějakou hračku, třeba zrovna tu kravičku, jak krmí své malé telátko, já, začne hned hrozně křičet. A máma nebo táta se přijdou hned ptát, co se děje.

Zatímco jde Eliška nahoru po schodech, poslouchá zvuky z kuchyně. Bráška už sedí u stolu ve vysoké židli a lžící bouchá do talíře.

„ňamy ňamy“... “cink cink“ a „prásk!“

“ Tak dost!“ zahartusí táta.

„ňamy ňamy“... „chichichi“ zasměje se bráška

„cink cink bum prásk“ je dál slyšet od stolu.

Co budeme asi dnes mít k jídlu? Pomyslí si Eliška a posadí se, aby si zula boty. Špičkou pravé boty se zapře o podrážku druhé a ta jedním plynulým pohybem přeletí celou předsíň. Nejradši bych si dala špagety, pomyslí si, zatímco druhá bota přistane v opačném koutě. „Mňam“ plný talíř těch dlouhých, zamotaných, v rudé omáčce utopených špaget. Vždycky tak legračně mlasknou a omáčka vystříkne, když se je snažím vcucnout.

„Nebagruj, člověče!“ Usměje se máma a obratně si natáčí ty neposedy na vidličku.

To táta si jen vzdychne a obrátí oči v sloup, když se mi jedna zvlášť živá potvůrka obtiskne na čelo.

„Tak šup šup, umýt ruce a ke stolu!“ zavelí máma jako generál

„Mami, a co máme dnes k obědu?“

„K večeři, Eliško! K večeři, oběd už byl v poledne, teď je večer, tak máme večeři.“

„Hmmm, já vím,“ vzdychne Eliška. „Vždycky to spletu,“ pomyslí si smutně, zatímco si nechává vodu protékat mezi prsty. Vím, co myslím, ale řeknu to špatně, nebo obráceně. „Ach jo! Jako vždycky ve škole. Paní učitelka se mě na něco zeptá, mně myšlenky rychle proletí hlavou. Všechno vím, ale nějak už jí to nedovedu vysvětlit a zakoktám se. Děti se začnou smát, zpotí se mi ruce a v břiše mám pocit, jako bych tam měla veliký těžký kámen, jak se vždycky stydím.

„ňamy ňamy cink cink“ ozve se z kuchyně.

Eliška zastaví vodu a jde si sednout ke stolu. Táta vypadá dnes nějak ustaraně, pomyslí si, když máma dává na stůl mísu plnou bramborových placek. Z mísy se ještě kouří a po celé kuchyni se line vůně česneku a majoránky.

„Hmmm, bramboráky!“

Natáhne se a jeden si hodí na talíř, až to udělá hlasité „plesk!“ a pár kapek omastku dopadne na ubrus. Táta se na ni jen nesouhlasně podívá , trošku se zamračí, ale nic neřekne. Máma zrovna trhá bráškovi placku na malé kousky a ničeho si nevšimne. To se stává často, něco jí říkám, ona odpoví „Ano? Jistě miláčku,“ ale já mám pocit, jako by mě vůbec neslyšela.

S dospělými je to vážně těžké, jak jsou často zamyšlení a zakabonění.

„To jsou dospělácké starosti, s tím se netrap,“ říká vždycky máma, když se zeptám, jestli se něco stalo. Usměje se, ale já poznám podle vrásky na čele, že jí něco přidělává starosti. Někdy, když už si rodiče myslí, že spím, si otočím polštář na druhou stranu postele, abych měla hlavu blíž ke dveřím a slyšela, co si máma s tátou povídají. Třeba jako včera.

„Dnes zase volali z banky a chtěli další termín, už vážně nevím, co jim mám říct,“ vzdychla máma a talíře o sebe zacinkají, jak rovná nádobí od večeře. Pak zapne myčku a proud vody začne šumět a bubnovat o dno hrnce…

„vžum vžum vžum“ přehluší tátovu odpověď.

Často je slyším před spaním si povídat, ale poslední dobou se spíš jen o něco dohadují. Když mě maminka druhý den ráno budí do školy, táta už je v práci a maminka zase vypadá ustaraně.

„Život není jen samá legrace!“ říká často táta a mně je z toho trošku smutno.

Proč? Proč by nemohl být?, nějak to nedává smysl, pomyslí si Eliška smutně, když dojídá večeři.

Setkání

Ten večer se nezdál být ničím výjimečný. Po jídle si Eliška jako vždy chvilku hrála ve vaně, ale dnes ji to nijak zvlášť netěšilo. Pořád se nemohla zbavit toho nepříjemného pocitu, když si vzpomněla, že zítra zase musí jít do školy. Bála se, aby se jí paní učitelka na něco nezeptala a ona se zase nezakoktala před celou třídou, ještě teď jí ten posměšný smích zněl v uších.

Když ji pak maminka ukládala do postele, zatímco bráška už spinkal spokojeně v postýlce na druhé straně pokoje, zeptala se jako každý večer: „Tak co, máš už vybranou pohádku?“

„Jóóó, jóóó!“ vykřikne Eliška, až se bráška v postýlce zavrtí a maminka se jde kouknout, jestli se nevzbudil. „Tak jakou?“ ptá se s úsměvem.

„Tu o tom legračním trpaslíkovi, jak pořád poskakuje a vzteká se a jsou tam ty dvě holčičky z chaloupky v lese, jedna v zimě zatápí a druhá v létě zametá a medvěd je zachrání a je z něj na konci princ!“ vychrlí rychle Eliška a honem se musí zhluboka nadechnout.

„No jistě!“ směje se maminka. Vezme velikou, těžkou knížku od babičky, plnou barevných obrázků. Chvilku listuje, až najde tu správnou pohádku, a začne číst: „…a tak tam společně šťastně žijí dodnes.“ Maminka zaklapne knížku.

„Mami, přitulíš se?“

„Spinkej, kočko moje, už je hromada hodin a ráno musíš vstávat do školy.“

„Jen na chvilku.“ natahuje Eliška ručky, chytne mámu kolem krku a přitáhne ji k sobě.

„A teď už spi, ty tulidlo moje.“ Při těch slovech políbí maminka Elišku na čelo.

„Ještě chviličku,“ žadoní Eliška.

„Eliško, spi už! Já mám ještě nějakou práci a jsem už k smrti unavená.“

„Mami, a kdy umřeš, už jsi stará?“

„Ne, nejsem ještě stará. Jsem už dospělá, ale ne stará a umřít se nechystám, tak si s tím nedělej starosti a spi.“ Při těch slovech pohladí maminka holčičku a odchází ke dveřím.

„Dobrou noc.“ Ve dveřích se otočí, pošle vzduchem polibek, a než zhasne, tak zamává.

„Dobrou noc,“ odpoví Eliška a uvelebí se na polštáři.

„Hm, ještě nějakou práci,“ pomyslí si. Dospělí pořád jen pracují, pospíchají a věčně něco nestíhají. Máma věčně jen vaří, pere, žehlí a uklízí, nebo přebaluje brášku a pak hned zase běží do kuchyně. Táta je celý den v práci, a když večer přijde domů, skočím mu kolem krku a chci si s ním hrát, tak řekne jen: „Jsem dnes opravdu strašně unavený.“

„A proč musíš tolik pracovat?“

„Abychom měli peníze, mohli zaplatit dům, nakoupit jídlo a oblečení.“

„A hračky a čokoládu.“

„To taky,“ usměje se ustaraně táta a pohladí mě tou velkou, těžkou rukou jemně po hlavě.

„A teď šup! Seskoč ze mě dolů, musím si chviličku odpočinout.“

Eliška si dlouze zívne, převalí se v posteli a zaposlouchá se, jak šplouchá voda v akváriu v rohu na stole. I když je zhasnuté, je možné spatřit lesklý stín obrovské zlaté rybky, co si líně plave z jednoho konce na druhý. Občas zamíří dolů a rejdí po dně, až je možné slyšet, jak do sebe jemné kamínky naráží. Vzpomněla si, jak ji spolu s mámou kupovaly. A jak se pan prodavač usmíval, když mu prstem ukazovala, kterou má vylovit.

„Tuhle, tuhle, ano, tu, tu!“ Skoro křičela a jezdila divoce prstem po skle ve snaze ji neztratit. V nádrži jich plavalo snad dvacet, ale tahle jako by byla zlatější než ostatní. I ploutvičky měla delší a jemnější. A když plula, jako by jí ostatní uctivě uhýbali z cesty. Jeden obratný pohyb a už byla v síťce a „šup“ s ní do pytlíku s vodou. Eliška si všimla, jak pán celý zčervenal a vykulil oči, když do sáčku rychle foukl a pak jej obratně zavázal. Vypadal vážně legračně.

„Mami, mami! Já ji vezmu!“ natahovala k němu ruce. Maminka přikývla, Eliška pevně

držela sáček s vodou a už z rybky nespustila oči. Jako by se snad bála, že když se na ni přestane dívat, mohla by z pytlíku zmizet. Od té doby už rybička pořádně vyrostla, okousala všechny květiny, co v akváriu byly, a vypadala spíš jako pěkný naducaný kapřík. Občas vyplavala k hladině a bylo slyšet hlasité šplouchnutí, jak mrskla ocáskem a zamířila zase dolů na dno.

Najednou však zaslechla ještě jiný nepatrný zvuk, jako by někde v dáli lehce zacinkala zvonkohra. „Cinkylinky klink, cinkylinky klink!“

Eliška zpozorněla, koutkem oka zahlédla nepatrný pohyb před akváriem, nějaký stín se mihl směrem k oknu. „Co to jen bylo?“ Posadila se na posteli a poslouchala. To se mi asi jen něco zdálo, řekla si a když pokládala hlavu zpět na polštář, zavadila pohledem o školní brašnu. Zamračila se na ni. Záclona u okna se nepatrně pohnula, ale okno bylo zavřené, nebo že by nebylo?

Ne, určitě si vzpomínala, jak ho maminka zavírala. Že by zase Mourek? Vždycky si odhrne záclonu, vleze si na okno a kouká ven tím kočičím pohledem. Potom začne tlapkami bušit na sklo a mňouká, že chce ven. Ne, Mourek to není. Znovu se posadila na posteli a zadívala se k nohám.

Kocour ležel smotaný do klubíčka v rohu postele, tlapku měl položenou přes oči a ocásek stočený pod hlavou. Vzbudil se, rozespale dlouze zívl a zamžoural na Elišku, jako by říkal: „Jdi už spát, holka bláznivá.“

Líně vstal, několikrát se zatočil do kola, aby si zase mohl pěkně lehnout do vyhřáté peřiny. Ještě jednou zívl a spal dál, čumáček tentokrát schovaný pod ocásek. Teď už si byla jistá, že mezi květinami na okně něco je. Zelené listy se zatřepotaly a zaslechla lehké zašustění, jak si něco razilo cestu přímo k ní.

Promnula si oči a o něco víc se napřímila. Na chvilku spatřila něco malého a zářivého. Něco, co nemělo žádný tvar, jen světlo, které sláblo a zase sílilo a měnilo barvy.

Ty nejúžasnější barvy, jaké kdy viděla. Třpytily se a zářily tak, že i opravdové perly by vedle něj vypadaly jen jako obyčejné kuličky starého, uschlého hrášku. Světle růžová se plynule přelévala do fialové, přes červenou a modrou, od zelené k žluté, byla to náramná podívaná. A jak tak zářilo a zlehounka se třepotalo. Vypadalo velice neposedně. Eliška se zadívala do světélka ještě pozorněji a to začalo měnit tvar. Znovu se ozvalo tiché vzdálené „cinkylinky cinkylinky“, a to už věděla, že vychází přímo z oné záhadné záře. Čím déle se do něj dívala, jako by ji polévalo příjemné hřejivé teplo. Odhrnula peřinu na stranu a kousek poposedla, aby tak vedle sebe udělala pro světélko víc místa. To se poslušně vzneslo a připlulo až k ní. Ještě jednou zatancovalo a Eliška si všimla, jak začíná měnit tvar. Nejprve se protáhlo, smrsklo a znovu natáhlo. Na jednom konci zašpičatělo a z boků se začaly tvarovat malé podlouhlé výrůstky. Pak se maličko zavrtělo. Asi jako když si Eliška oblékala nový svetr a zkoušela, jak je pohodlný. Když tu najednou.... chviličku nemohla uvěřit svým očím a ještě jednou si je promnula. Přímo vedle ní, ale ano, byla to ještěrka.

Nevypadala jako ty obyčejné ještěrky, které pozorovala, jak se vyhřívají v zahradě u kamenné zídky a jakmile jí spatřily, mrskly ocáskem a obratně zmizely ve škvíře mezi kameny. Tahle byla opravdu zvláštní. Kůži měla hladkou a průhlednou, jako by byla z křišťálu a pod ní zářily všechny ty krásné barvy. Mísily se jedna do druhé, zářily jako světla hvězd a Eliška měla na chvilku pocit, že opravdu zahlédla Mléčnou dráhu, všechny ty planety a hvězdy. Vše se neustále pohybovalo, mísilo a vířilo, ale přesto vyzařovalo zvláštní hřejivý klid. Na hlavě měla ještěrka dvě kulatá, temně černá očka, a zamrkala. Dívala se na ni velice laskavě, jako by čekala, až si ji holčička prohlédne....potom se usmála.

„Ahoj!“ řekla jemným, něžným hlasem.

„Ahoj!“ odpověděla Eliška a natáhla ruku dlaní vzhůru. Ještěrka, která se do té doby vznášela ve vzduchu, si na ni přelezla. Byla lehoučká jako peříčko a její nožičky na dlani příjemně zašimraly.

„Kde se tu bereš?“

„Přišla jsem za tebou.“

„A proč?“ nechápala Eliška.

„No přeci splnit ti tvé největší přání!“

Eliška se na ni ještě jednou zadívala, ještěrka se stále usmívala a v jejích černých očích jako by se skrývalo veliké, prastaré tajemství.