Následující příběh je smyšlený, jakákoli podobnost je čistě náhodná :o)

Květoš Kašpárek byl, navzdory svému jménu, velice vážný muž. Zdálo se, jako by se tak už narodil. Vyrůstal v málo zalidněném, českém pohraničí jen se svou milou, laskavou babičkou. Tatínek s maminkou zahynuli při automobilové nehodě krátce potom, co se narodil. Na rodiče si skoro nevzpomínal. Kolikrát se snažil vybavit si jejich hlas, když svíral v dlaních zažloutlou svatební fotografii, ale byl příliš malý, než aby si něco pamatoval.

Jako dítě moc lidí nepotkával. Jen jednou za čtrnáct dní na mši v kostele, a to byl jedinou osobou ve věku pod šedesát let, ale chodil tam moc rád. Snad ještě když na cestě pod chalupou, čas od času, projížděl poštovní vůz tažený starým, zavalitým valachem. To na kozlíku seděl v modrém kabátě doručovatel Malásek, muž středního věku s pečlivě upraveným knírem, a babička vždy sešla dolů na kus řeči. Květoš se však od nich držel dál, koní se bál a lidem nerozuměl.

Když nastoupil do vzdálené obecní školy, kam každé ráno vyrážel pěšky, nebylo to o nic lepší. Ve třídě byla jen samá děvčata a ta si z něho, bůhví proč, jen utahovala. Jak rostla, jednoduché posměšky na jeho jméno se pomalu, ale s přesností biologických hodin, měnily na tajemné poznámky. Nejčastěji pak o malém kašpárkovi a velikém divadle, přičemž si červenající děvčata cosi špitala a podle Květoše se dost přihlouple a nepochopitelně hihňala. Všechen ten smích a povyk se mu protivil. Samozřejmě již od útlého dětství věděl, že děti nenosí čáp, byť se ho o tom většina pohádek ze staré obrázkové knížky snažila přesvědčit. Jednou, když krmil před cestou do malotřídky králíky, si usmyslel, že by si měli užít trošku té radosti, a vypustil je babičce do zahrádky, kupodivu je salát ani trochu nelákal. Jaké však bylo babiččino překvapení, když za měsíc králíkárna praskala ve švech. Také měli doma černou kočku, co se vracela ze svých toulek pravidelně obtěžkána pěti až šesti koťaty, které pak naprosto indiskrétně a bez jakékoli většího úsilí, vrhla pod stolem v kuchyni. Tušil tedy, proč se spolužačky tak červenají a o čem si špitají, ale co s tím má co společného to divadlo, mu ještě po dlouhou dobu nebylo jasné.

Na rozdíl od jiných mladíků byl přesvědčený, že život je vážná věc a jde v něm jistě i o něco víc než jen o akt plození potomků. Nikoho tehdy nepřekvapilo, když odjel do města studovat, aby se stal knězem. Někteří si možná mysleli, že až pozná chuť velkoměsta, že se snad změní, ale to se nestalo. Dokonce ani potom, co zjistil, jak je to s tím kašpárkem a divadlem. Naopak, Květoš se cítil být na svém místě, cítil se být povolán a kdyby mu to jeho vážnost jen trochu dovolila, dal by celému světu najevo, jak je šťastný. Ale to si netroufal, měl pocit, že musí být vážný a důstojný.

Myslel, že to je to, co se od něj očekává. A na své důstojnosti si dával velice, převelice záležet. Když dostal na starost svou první malou farnost v jakémsi Hrádku, jeho srdce plesalo radostí a s chutí se pustil do práce. Pracoval poctivě a s radostí, jak na farnosti, tak na své důstojnosti. Zachtělo-li se mu běžet, ovládl se a kráčel důstojně. Někdy se nachytal, jak se přihlouple usmívá, ale hned, jak si to uvědomil, začal se zase tvářit náležitě vážně. Někdy dokonce trénoval i před zrcadlem. Mluvil zásadně hlubokým hlasem, pomalu a rozvážně. Na své mladé tváři si nechal narůst plnovous jen proto, že se mu ty jeho červené buclaté zdály poněkud nepatřičné. Měl pocit, že se mu to daří celkem obstojně.

Co mu však dělalo starosti, byli místní lidé. Často nad nimi před spaním přemýšlel a nebylo tomu jinak ani onoho večera. Měl už po večerních modlitbách, ležel v posteli, pouštěl si nahlas na starém gramofonu milovaného Mozarta a dumal. Nechal proud svých myšlenek svobodně rozběhnout jako stádo divokých koní.

Místní lidé byli stejní jako všude, dvě ruce, nohy, a hlavu plnou starostí a svých životních dramat. Jak rád by jim pomohl najít útěchu. Ale zdálo se, že tady o to lidé nestojí. V kostele bylo pravidelně prázdno a cestu na faru jako by snad zapomněli. Často je slýchával na slavnostech se smát a živě hovořit, ale pokaždé, když se k nim přiblížil, jako by se uzavřeli každý do sebe.

Jediná výjimka byla místní doručovatelka Hana Procházková. Byla to čiperná, drobná žena s odbarvenými blond vlasy, jejichž střih ze všeho nejvíce připomínal lehce se natřásající květák, to jak klusala ulicí a za sebou táhla drncající tašku na kolečkách. Žena tak čilá a výřečná, že než jste stihli podepsat stvrzenku o převzetí doporučeného dopisu, dozvěděli jste se, kdo kde s kým byl, co tam dělal, a pokud jste si s podpisem nepospíšili, tak i alespoň tři neobyčejně zajímavé verze proč.

Nikdy však o nikom neřekla nic zlého nebo nepěkného. Byla jako takový pochůzkový, bezelstný informátor. Často se hlasitě smála a milovala lidi. Květoš už delší dobu přemýšlel, že ji pozve na kávu, aby si s ní popovídal, přesněji řečeno, že jí skočí do řeči a prostě se zeptá. Třeba se mu podaří najít vhodný okamžik, kdy se bude potřebovat nadechnout a on stihne promluvit. Zatím měl však mírné podezření, že ta žena snad vůbec nedýchá. Bylo mu divné, že by místní lidé byli tak odtažití, zvlášť když měl díky její výřečnosti pocit, že tu všechny zná, a promluvit s ní o tom se mu zdál dobrý nápad. Vždyť ona nejenže všechny znala, ale lidé se jí i sami svěřovali. Zatímco jemu dělalo potíže překročit práh běžné konverzace. Dokonce se prý včera nastěhovali noví sousedé. Manželé Justovi se třemi dětmi a čtvrté je prý na cestě. Měl by je jít zítra pozdravit, to přeci sousedé dělají, ne? Vzpomněl si na všechno, co se o nich dnes stihl během slabé čtvrtminutky dozvědět. „On je stavbyvedoucí a věčně na montážích a ženská v chalupě sama, se třema klukama a břichem, ta aby měla nervy ze železa, nebo spíš svatozář, co?“ Smích. „Ten podpis tady dolů, máte tam tečku.

A to se to má každým dnem narodit, ale on musel hned zasejc do práce na zavolání, prej jim praská nějakej most, nebo co. Tak já letím, mám tu ještě nějaký upomínky ke Slavíčkům. To víte, Karel od listopadu v invalidním, ona si v kravíně taky moc nevydělá a teď kluka v Praze na studiích, že jo. Tak hezkej den.“

Květoš sebou v posteli trhl, když někdo zabušil na dveře, znělo to dost naléhavě. Vstal, vypnul gramofon, oblékl si starý, dlouhý kabát a učísnul si vlasy. Přeci jen otevřít pouze v pyžamu a ještě rozcuchaný se mu zdálo naprosto nepřijatelné. Otevíral s upřímnou zvědavostí. Ve dveřích stál muž z posádky sanitního vozu a podpíral těhotnou ženu, která se sotva držela na nohou. Zpoza nich zvědavě vykukovali tři kluci a měřili si Květoše šibalským pohledem. Čtyřletá dvojčata, co si byla navlas podobná, a jejich o rok a půl mladší bratr. Nebylo třeba dlouhého vysvětlování, Květoš se zavázal, že se o chlapce postará, než si je manžel paní Justové zítra ráno vyzvedne. Během chvilky tam stál jen on s velkou taškou v ruce a proti němu tři malé, rozcuchané postavičky.
„Tak pojďte dovnitř, ať nevynesete spaní,“ vybídl Květoš kluky. Ti se však ani nepohnuli zaujatí tím, co právě slyšeli.
„Já jí nikam neodnesu, to ani nemáme v plánu,“ začalo se hájit jedno z dvojčat a nevěřícně kroutilo hlavou.
„Jaké psaní?“ zeptalo se druhé z dvojčat.
„On neříkal psaní, ale paní!“ poučil ho bratr. „Říkal jsem spaní, ne psaní ani paní, tak pojďte dál,“ řekl Květoš a myslel, že vše uvedl na pravou míru.
„Ale spaní se nikam nenosí – to se dělá!“ pověděl jeden z chlapců a díval se na Květoše s rostoucí nedůvěrou.
„Se ví, nemůžeš ho někam nosit, když u toho spíš!“ přitakával mu bratr.
„Leda bys byl náměsíčník.“ Chlapci se nad tím na chvilenku zamysleli.
„Nó, to bys pak mohl to spaní nosit na střechu a vyl bys tam na měsíc.“
„Náměsíčníci nevyjou, vyjou vlkodlaci.“
Květoš nechápavě zíral na děti před sebou a nemohl se zbavit pocitu, že jsou snad z jiné planety.
„Bobek!“ prohlásil ten nejmladší, dvouletý kluk.
„Co prosím?“ zeptal se poněkud zmateně Květoš.
„Lojzík dělá bobek! Nočník,“ řekl klučina u ukázal malou ručičkou na tašku v Květošově ruce.

Lojzíkova potřeba vytrhla dvojčata z debaty, která se mezitím přesunula od vlkodlaků k upírům. A zatímco rozebírali, jak se takový upír pozná a jestli náhodou jeden takový není jejich vlastní tatínek, maminka totiž nedávno prohlásila že jí pije krev, přesunuli se předsíní směrem do kuchyně. Květoš se zatím snažil rychle otevřít dřevěné dveře od staré koupelny. Ta byla hned naproti vchodu do domu a když zůstaly její dveře otevřené, což se vzhledem k porouchané klice stávalo často, první, co případný návštěvník mohl spatřit, byla záchodová mísa. Klíč od koupelny nikdy nenalezl, tak dveře z obou stran zajistil malým kovovým háčkem. Teď se ho snažil rychle otevřít, zpocené prsty po něm nervózně klouzaly. Nevěděl proč, ale z upřeného rentgenového pohledu toho malého človíčka byl celý nesvůj.

Konečně dveře otevřel, vyndal Lojzíkovi nočník a ten se na něj tak tak stihl včas posadit. Spokojeně seděl a zatímco tlačil, místností se linul silný zápach. Upřeně se díval na Květoše a usmíval se. „Stlejdo, máš pejska?“ Květoš se cítil trošku v rozpacích, zdálo se mu nepředstavitelné, že by seděl na míse a s někým rozmlouval. Ale tomu malému to evidentně nečinilo vůbec žádné potíže.

„Nemám psa, Lojzíku.“
„A kočíčku máš?“
„Ne. Už jsi skončil?“
„Máš ženu?“ vyzvídal dál klučina.
„Nemám,“ odpověděl Květoš.
„Jsi tu sám?“
„Ne nikdy nejsem sám, je se mnou Pán Bůh.“
„A kdy přijde domů, je v pláci?“
„Ne, je tu pořád, jen není vidět, když nechce, víš?“ jistota z jeho hlasu se kamsi vytratila už před pár minutami.
„Je schovanej.“
Než stihl Květoš odpovědět a vysvětlit mu, že Bůh se neschovává a že to lidé se od něj odvrátili, Lojzík pronesl vítězoslavně:
„Hotovo! Utřít zadek!“
Dvojčata se mezitím za hurónského smíchu pošťuchovala v kuchyni. Obě děti najednou se snažily vzájemně se kousnout do krku. O něco později už leželi všichni tři kluci přitulení v jedné posteli pod silnou péřovou duchnou a spokojeně spali. Květoš ležel na starém otomanu schoulen pod kousavou dekou a měl pocit, že právě zažil nejdelší večer ve svém životě. Snad poprvé, co pamatoval, se cítil opravdu vyčerpaný a na dně sil.

Kluky před spaním evidentně zaujal starý, ozdobně vyřezávaný krucifix s porcelánovou figurkou ukřižovaného Ježíše, visící na zdi nad postelí. Trpělivě se jim snažil vysvětlit, kdo to byl, proč přišel na svět a za jakých okolností byl ukřižován. Dvojčata nemohla pochopit, proč si ti lidé dali tak velkou práci s vyřezáváním tolika ozdob, na jistě tak obrovském kříži, jen proto, aby na něj potom někoho přitloukli, a ještě k tomu ho ozdobili zlatem. Zato Lojzík byl přesvědčený, že Pánbůh musí být zřejmě schován někde pod postelí. Nemohl pochopit, jak jinak by tam s nimi mohl kdosi být, aniž by ho viděli. Ještě než usnuli, Květošovi s naprosto vážnou tváří a zvednutým ukazováčkem poradil, aby si opatřil ženu a nejlépe i psa a kočku, protože ti by jistě nedovolili, aby se mu tu schovávali pánové za nábytkem.

Zkrátka, na něco takového, jako tihle tři, vás v žádné škole nepřipraví – pomyslel si Květoš, než zmožen usnul. V půl páté ráno ho vzbudil poněkud přidušený Lojzíkův křik:
„Jsem schovanej pán! Jsem schovanej pán a nevidí mě, nevidí, hé hé.“
Zatímco Květoš seděl rozespalý na posteli a snažil se zorientovat v nově vzniklé situaci, dvojčata vyskočila z peřin a volala: „Lojzo, kde jsi?“ a „Vylez!“ Zdálo se, že po dlouhém večeru ho čeká ještě delší ráno. Po pěti minutách našli Lojzíka namačkaného ve staré dřevěné truhle.
„Lojzíku, jsi tam?“
„Jo, jsem všude,“ ozvalo se přidušeně z truhly. „Jsem schovanej pán,“ dodal ještě pro jistou, že by ho snad někdo špatně pochopil.

Po dalších deseti minutách se jim ho podařilo vyprostit, protože za ním víko tak nešťastně zaklaplo, až se zámek zasekl. Květošovi se ulevilo, když viděl, že Lojzík vyvázl bez úhony, ale ten byl značně roztrpčen, že zábava skončila tak brzy.

Spát už se klukům nechtělo. O něco později už seděli u stolu, snídali chléb s marmeládou, upíjeli teplý čaj a po očku pozorovali Květoše a jeho ranní rituál. Ten klečel pod křížem u postele, polohlasně odříkával modlitby a snažil se nevnímat všechno to srkání, mlaskání a posmrkávání. Každou modlitbu vždy zakončil hlasitějším: „Ámen“. Kluci po každém tom „Ámen“ zpozorněli a cosi si zaujatě špitali, za chvilku už se mezi sebou horlivě a hlasitě dohadovali:
„Povidám, že říkal kámen.“
„Neříkal.“
„Říkal.“
„Nene.“
„Jojo.“
„Proč by to říkal.“
„Nevím, asi jich má málo.“
„Nene, to neříkal.“
„Říkal kámen, co by říkal jinýho.“
„Třeba to má co dělat s tím přitlučeným pánem.“
S tím však Lojzík, který do té doby dvojčatům nevěnoval pozornost, naprosto nemohl souhlasit:
„Né tišo, tišo, já jsem schovanej pán,“ a jak divoce rozhodil ručičky, shodil hned dva hrnky s čajem najednou. V tom okamžiku začal zvonit telefon. Květoš zvedal sluchátko ve chvíli, kdy už se dvojčata prala na podlaze a Lojzík stál na stole a naléhavě na něj volal: „Stlejdo, jsem moklej, jsem moklej!“
„Farnost Hrádek, prosím.“
„Haló, haló, slyšíme se?“
„Už mě slyšíte?“
„Haló, haló, tady Kašpárek z Hrádku!“ zařval do sluchátka.
Když dvojčata zaslechla, že je tu kašpárek, okamžitě se přestala prát, zdálo se, že se chystá nějaká legrace. „Ááá, dobrý den, pane Juste, ne ne, všechno v nejlepším pořádku. Ale samozřejmě chápu, ano. Ne, opravdu mne to neobtěžuje. Tak tedy odpoledne, jistě, nashledanou,“ položil sluchátko. Pak ošetřil jedno krvácení z nosu, odřené koleno, a zatímco pomáhal chlapcům s převlékáním, odpovídal na všetečné otázky. V prvé řadě bylo třeba osvětlit ten kámen.

V deset hodin dopoledne už se cítil být natolik vyčerpán, že udělal to, co ještě nikdy předtím. Šel si nalít panáka. Lojzík za ním od debaty s kamenem neustále chodil doslova jako ocásek s věčnou otázkou proč. Cokoli, ale cokoli Květoš odpověděl, vždy za sebou uslyšel Lojzíkovo zvědavé:
„A ploč?“
Květoš Kašpárek, jak už víme, byl velice vážný a důstojný muž. Nikdy v životě nepil a nekouřil. Teď však pocítil jakousi nutkavou potřebu si nalít. Ve staré dřevěné skříni s malovanými květy byla schovaná láhev skotské, kterou dostal spolu s tlustým doutníkem od spolužáka z fakulty. Květoš se tenkrát zdráhal ji přijmout.
„Neblázni, člověče, vždyť víš, že nepiju.“
„Taková skotská, to je lék, zklidní nervy, pročistí mysl, jen ber.“
Od té doby byla láhev spolu s doutníkem jen jakýmsi inventářem jeho skromného majetku. Tedy až do této chvíle. Lojzíka zrovna nejvíce zajímalo, proč lidem na obrázcích na zdech svítí hlavy.
„To mají svatozář Lojzíku,“ Květoš už asi půl hodiny odpovídal zcela automaticky a co nejstručněji.
„A ploč?“
„No to, oni byli, hmm, byli moc hodní, víš?“
„A ploč?“
Otevřel láhev a nalil si. Teď tu stál v jedné ruce sklenici, v druhé doutník a zápalky, a přemýšlel, kam se uchýlit. Potřeboval alespoň minutu klidu. Běž za klukama, Lojzíku, já jdu na chvilku do koupelny, ano?
„A ploč?“
Květoš se tak tak vyhnul utíkajícím dvojčatům. Jeden kolem něj proletěl s hlasitým ,,Bzzzzzzz „ a druhý ho honil s plácačkou na mouchy. S úlevou za sebou zavřel dveře do koupelny a zajistil je háčkem. Koupelna byla velice prostě zařízená. Jen toaleta vedle staré vany na ozdobných nožičkách a nad ní se jak voják na stráži tyčil dlouhý brutar. Chvilku přemýšlel, kam položí sklenici, aby si mohl zapálit doutník. Nakonec to vyřešil, jak nejlépe mohl. Zaklapl dekl a posadil se na mísu, sklenici položil na vanu místo mýdla. Rozbalil doutník, přivoněl k němu a zapálil jej. Zdlouhavě povaloval kouř v ústech a pak jej vyfoukl, to udělal asi pětkrát. Byl to zvláštní pocit, když se hutný těžký kouř převaloval na jazyku, skoro měl chuť do něj kousnout. Pak vzal sklenici skotské a chvilku s ní kroužil. Tekutina jantarové barvy se leskla a hladina se laškovně vlnila. Pozvedl plnou sklenici k ústům a jedním mocným douškem její zlatavý obsah vypil. Cítil, jak ho skotská pálí až cestou do žaludku, a tam okamžitě a příjemně hřeje. Najednou ho zaplavil pocit prazvláštní euforie.

Smích chlapců teď slyšel jako by zdálky a připadal si tak nějak podivně. Ještě cítil tančící plamínky na jazyku a měl pocit, že má krk v jednom ohni, když v okamžiku ztuhnul a celý zbledl. Jeho tělo, naprosto nezvyklé na alkohol a tabák, nebylo na něco takového připraveno a reagovalo s pozoruhodnou rychlostí. S úlevou ještě poděkoval za tu prozřetelnost, že se rozhodl pro koupelnu a ne pro starou bývalou spíž, o které také uvažoval. Jak se však záhy ukázalo, zase taková výhra to nebyla. Ve chvíli, kdy ze sebe strhnul kalhoty a dosedl na mísu, ozvalo se bouchání na dveře a zvonivý hlas doručovatelky Procházkové:
„Pane faráři, mám pro vás rekomando!“
Květoš si s hrůzou uvědomil, že v tom večerním zmatku s chlapci zapomněl zamknout dveře.
„Stlejdo, někdo tě volá,“ hlásil Lojzík a vzal za kliku od koupelny ve stejnou chvíli jako Procházková za kliku hlavních dveří. Háček v koupelně v tu chvíli naneštěstí povolil.Procházková stála ve dveřích a chvilku nechápala, co se děje, už jen přítomnost dětí byla zarážející, natož situace, ve které se rázem ocitla. Kolem ní zrovna proběhla dvojčata, a ten s plácačkou křičel na bzučícího bratra:
„Já tě zabiju ty potvoro!“ Nejmladší z chlapců pak stál u otevřených dveřích do koupelny, ukazoval na ni a křičel: „Jé ona svítí, je hodná!“ To jak měla za zády slunce a paprsky si klestily cestu jejím účesem. Co ji ovšem dorazilo, byl pohled na Květoše sedícího na míse. Ten se rozhodl nepromeškat jediný okamžik kdy oněměla, přesvědčen, že to se rovná malému zázraku. Doširoka rozpažil a s doutníkem v ústech, připalujícím mu vousy, se širokým úsměvem zvolal: „Paní Procházková, na tuhle chvíli tak dlouho čekám!“, zatímco jeho útroby vedly zcela jiný typ konverzace.

Procházková tam stála jako opařená, snad poprvé v životě ztratila řeč. Cosi nesouvisle zamumlala, poštu položila v předsíni a kvapně vycouvala ze dveří. Květoš slyšel, jak její taška drncá od domu o něco rychleji než obvykle. Pak si uvědomil absurdnost celé té situace a začal se smát. Nejprve v něm smích jako by pobublával, jak si prvně razil cestu odkudsi z hlubin ven. Potom si představil její příští půlminutový raport u dalších dveří, a to už se smál na celé kolo. Seděl na míse a smál se a smál, až se za břicho popadal. Všechno to trénování vážného obličeje a důstojného kroku vezme za své během jediné pochůzky místní doručovatelky. Procházkové bude stačit slabá hodina, aby celý Hrádek věděl, jak je to ve skutečnosti s důstojností jeho velebnosti. Smál se a smál. Kluci ničemu nerozuměli, ale to nevadilo a smáli se taky, a tak se tam ještě dlouze spolu řehtali a bylo jim dobře.

Oproti tomu Hana Procházková klusala ulicí zcela konsternována. Nemohla vyhnat ze svého vnitřního zraku obraz místního faráře s připáleným plnovousem, jak vprostřed oblaku štiplavého dýmu sedí na míse. Několikrát zamrkala a zatřepala hlavou, ale ani to nijak nepomohlo. Pořád tam seděl s rozpaženýma rukama a tak přiblble se na ni usmíval. Usmíval se, a to bylo vůbec poprvé, co ho tak kdo spatřil. Pravda, za poněkud nestandardních okolností, ale dokázal to. Kolikrát už ji napadlo, že by za ním zašla na kávu a promluvila s ním. O tom, proč nejde víc mezi lidi, proč se někdy neusměje. A jak by měl víc lidskosti ukázat, že se to o něm mezi lidma povídá. Ale vždycky ji odradila ta kamenná tvář s chladným, nepřístupným výrazem.

Jak tak klusala ulicí a taška za ní drncala, najednou si zčistajasna samou radostí poskočila. Od toho dne se vše změnilo. Květoš Kašpárek se naučil smát a jako by se všem okolo najednou lépe žilo. Do kostela se po čase začínali trousit lidé a čas od času si někdo přišel na faru pro radu nebo jenom na kus řeči. Justovic se rozrostli o malou, zdravou holčičku a kluci teď na faře trávili docela dost času. Květoš byl rád, že našel cestu do srdcí lidí. Vždyť smích je jedna z mála věcí, která nás spojuje, byť jsme někdy tak moc rozdílní.