Rozloučil jsem se za svůj život s několika stovkami přátel a známých anebo osobností, které nějak poznamenaly náš čas. Každý pohřeb byl jiný: od pohřbů lidí zvučných jmen, které - stejně jako pohřby úspěšných podnikatelů - byly společenskou událostí; k pohřbům lidí, kteří nevynikali ani majetkem ani zaměstnáním, přitahujícím media, ale dali životu všecko, co měli a přišli se s nimi rozloučit ti, kteří je měli rádi; k pohřbům lidí, zapomenutých ještě před svou smrtí, na jejichž pohřbu se sešlo méně lidí, než máme prstů na jedné ruce. A ty nejsmutnější - ale o těch jsem jenom slyšel - pohřby bezdomovců bez rodin a bez přátel, pohřbených ve společném hrobě. I když vím, že jim na tom už asi mnoho nezáleží, snad na každém pohřbu si na ně vzpomenu. 

Pohřeb George Grosse patřil do první skupiny: sportovní novinář, spoluzakladatel novin, laškovná hvězda na tenisových turnajích celebrit (kdykoliv prohrál, mohli za to jeho partner či partnerka, i když šlo třeba o nejlepší světové hráče). Patřil ale právem i do druhé skupiny, do skupiny lidí, kteří nežijí pouze v pozlátkovém světě úspěchu a potlesku, ale dělí se s druhými o svůj čas, o svůj talent a své hodnoty: jeho kolega, který v době, kdy komunizmus se zdál neporazitelný, donquichotovsky i odvážně válčil s Moskvou, Peter Worthington, i syn zesnulého (rovněž George) se ve svých proslovech zmínili o třech pravidlech, jimiž se zesnulý řídil: miluj svoji rodinu a udělej pro ni všechno, co je v tvých silách; pomož každému, kdo pomoc potřebuje; chovej se stejně ke každému bez ohledu na jejich zaměstnání či společenské postavení. A kněz, který vykonával pohřební obřad, hovořil o jeho víře.

Tento pohřeb nebyl profesionálním truchlením - byla to spíše oslava života. Oslava vtipná a laskavá, plná přátelství a lásky. Jedním z pěkných momentů bylo Worthingtonovo líčení Grossova útěku z Československa: podle jedněch převesloval Dunaj na kanoi; druzí tvrdí, že Dunaj přeplaval; já se kloním k názoru, že George Dunaj jednoduše přešel...

Stejně hravě a s láskou popsal jiný okamžik Georgův syn: rodiče slavili významné výročí (snad zlatou svatbu?). Maminka marodila, ale když syn přišel domů, našel krásně prostřený stůl. Syn se divil, kdo stůl prostřel. George (otec): Martha Stewart není jediný člověk, který dovede prostřít stůl.

V přeplněném kostele jsem zahlédl jen pár našich lidí, hlavně Slávu Cornovou, jejíž otec Jiří se se zesnulým dobře znal. Ale to je pochopitelné: život George Grosse se neodbýval na krajanském kolbišti. Vím, že mezi přítomnými byl generální konzul ČR, Richard Krpač s paní.

Každá smrt ve mně vyvolává dva pocity: jeden nechápavě údivný - jenom proto, že třeba jen jeden sval odmítne pracovat, miliony okamžiků, z nichž se náš stále prodlužující život skládá, okamžiků radosti, smutku, lásky, žárlivosti, zloby, nadšení, bolesti, naděje, zoufalství... se propadnou do propasti času, jako by nikdy nebyly, jakoby ani my jsme nikdy nebyli. Měl pravdu Hamlet, že jsme ze stejné látky jako sny? A náš život se ve smrti rozplyne jako sen, beze stopy a bez ozvěny? Nevím, možná, snad...

Ten druhý pocit má jiné ladění: plaché zpokornění před majestátem smrti. V okamžiku, kdy se lidský život propadá do jícnu věčnosti, slyším ozvěnu veršů Otokara Březiny, slyším jeho dialog s věčností, jeho hymnické vyznání víry...

Ve věku 85 rokov nás opustil George (Juraj) Gross, světoznámý sportovní, ale především hokejový novinář, který v roce 1950 emigroval ze Slovenska.

George Gross, člen SSSH 2002, při uvedení do Hokejové síně slávy řekl: „Hokej je nejkrásnější sport na světě, historii je třeba mít v úctě a je pro mne velká čest, že mohu být ve společnosti tolika velikánů slovenského hokeje“.