Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (19)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
|
Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (19) |
I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia. Balada gymnaziální Ta naše bouda, milý starý brachu, prý vznikla v roce devět, jak stojí v almanachu. Snad proto architekt se nepoučil v cizích krajích a postavil nám chodby ba i WC na jih! Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko, vždyť okna našich tříd mířila na Benecko. A tam, jak známo – nebydleli žádní kmáni, ba naopak - známí profesorští velikáni. A ostatní pak jako bys je zasil, hned poblíž gymplu nalezli svůj asyl. I dnes vždy o Vánocích slýchám stále znova ta dávno slavná profesorská slova: „Co může chudák kantor dělat s váma, když máte lebky své zacpané vánočkama?“ Chci vzpomenout na lavici, která těsná byla, i na tu, ve které sedávala naše první víla. Vždyť kde kdo z nás tu nalezl pár malých cůpků a prvně kradmo zahleděl se do živůtků, které tak často vábívaly naše lačné oči, že dodnes při vzpomínce na některé se nám hlava točí! Ta léta sice odvál čas, i vzpomínky se ztrácí, však sklerózu lze porazit, když si s tím dáme práci. Tož – bojujme s tou potvorou, víme, že dum spiro - spero! Tím končím, račte prominout, už vysychá mi pero. To tedy byly mé psané příspěvky k padesátému výročí vrchlabského gymnázia, a protože když se dám do exhibice, tak nevím kdy přestat, do třetice ještě přidám svůj příspěvek mluvený. Snad proto, že tehdy na podzim v roce 1995 jsem byl právě o deset let starší než ten náš oslavovaný ústav, byl jsem dokonce ještě požádán, abych pronesl uvítací řeč na nádvoří gymnázia, které mohu bohužel předvést pouze téměř liduprázdné. ![]() Končila první červencová dekáda, Celsius stoupal přes třicítku a Réamur mu šlapal na paty, když jsem dostal nenápadný dopis z Vrchlabí. Jeden z hlavních organizátorů této velké sešlosti mě v něm žádal, abych zde na zahájení promluvil. Tropická vedra zřejmě opět probudila můj exhibicionizmus a tak mě teď musíte chvíli poslouchat. Ale nebojte se, nebude to ani projev, ani proslov, ale opravdu jen krátký pokec! Vážení abiturienti, vážení hosté, profesorský sbore – pořadí v tomto oslovení samozřejmě není podle důležitosti, ale zcela alibisticky podle abecedy. Sešli jsme se dnes tady ve Vrchlabí u příležitosti abrahámovin tohoto gymnázia a naskýtá se otázka – 50 let trvání školy - je to hodně nebo málo? Snad se shodneme, že je to tak akorát! Určitě jsou školy s mnohem delší tradicí, ale ty všechny mají jednu základní a nenapravitelnou vadu – nás nenechaly odmaturovat, kdežto tato škola ano! Ano, to se stalo právě tady! Nejmladším abiturientům je kolem 18, nejstarším kolem 70, a to, že se nás tu dnes sešlo tolik, je důkazem, že tato škola na nás byla hodná a jen velmi málo se propadávalo. To ovšem bylo, je a jistě bude zejména zásluhou nezapomenutelného profesorského sboru, který se během těch dlouhých padesáti let obnovoval i z řad zdejších abiturientů, kteří tak nenápadně přešli na druhou stranu katedry. Život v těch padesáti letech nebyl jednoduchý, neboť život je vždycky jeden z nejsložitějších. V době tak mohutných ideologických kotrmelců to nikdo neměl lehké a každý se s tím vyrovnával a snad ještě i vyrovnává po svém. Faktem zůstává, že kromě rodičů to byli zejména naši milí kantoři, kteří nás připravovali pro život. Z těch, kteří učili nás starší, už bohužel většina není mezi námi a snad každý z nás se ptá, kde vlastně jsou? Není přece možné, aby někde nebyli! Doufám, že alespoň přežívají v našich myslích a ti nejlepší z nich snad i v našich srdcích! Vrchlabské gymnázium jako kde co kolem 50. rovnoběžky a 15. poledníku měnilo svá jména, ale vždy zůstávalo baštou středoškolské výchovy zde pod Krkonošemi. Proto také celá řada rodin vyslala do této bašty studovat zástupce několika svých generací, a tak zde maturoval děda či babička, otec či matka, syn či dcera a určitě zde budou nasávat vzdělanost i vnoučata a další potomci těchto rodin. Kolik vychovala tato škola studentů, kolik zde učilo kantorů, to najdeme v ročenkách a almanachu, a v dalších letech budou tyto počty jistě dále utěšeně narůstat. Slíbil jsem ale pouze krátký pokec, a tak bych měl končit. Paměť nám starším slábne, nemůžeme si vzpomenout, co jsme měli včera k večeři a pleteme si jména svých dětí se jmény vnoučat, ale na druhé straně si bezpečně pamatujeme, jak dopadla exkurze do vrchlabského pivovaru v roce 1951! To nemůže být náhoda. Psychologové a psychiatři by to jistě bravurně vysvětlili, my ostatní však víme své. Je to tím, že tato bouda vždy měla svého ducha, jehož částečku si každý z nás odnesl do života, a kterou uchováváme na těch nejkvalitnějších hardiscích v našich nitrech. Tak ať ten dobrý duch našeho gymplu žije i v dalších stoletích! Děkuji vám za pozornost, končím svůj nostalgický pokec a slibuji, že už to víckrát neudělám! Co by se ještě dalo k těmto souhrnným vzpomínkám na léta strávená na gymplu dodat? Musím se zmínit o několika nezapomenutelných vrchlabských profesorech. O matikáři a fyzikáři, který mě „nasměroval“ na mou celoživotní profesi, jsem se už zmínil. Tento starý mládenec se rád při výkladu houpával z ![]() Na Benecku pod Žalým pak bydlel češtinář a franštinář, který nám – samozřejmě žertem – dával při našem koktání v tom cizím jazyce za vzor svou šestiletou dceru. Výrok o hlavách zacpaných vánočkami pak pochází od latináře, vynikajícího šachisty. O těchto třech se traduje i následující, trochu lechtivá zkazka: Odchází ze sborovny matikář řka – au revoir, za ním latinář – au rezervoir a nakonec nejmladší češtinář – au preservativ! Dále se do dějin školy zapsal doslova dělnický „pedagog“, který přišel posílit náš profesorský sbor přímo z továrny. Několik měsíců nás učil občanskou výchovu a byl šťastný jak kotě, když jsme znali závěrečná slova Marxova Komunistického manifestu – „Proletáři všech zemí – spojte se!“ Jistě vás dnes také vás napadne nádherná inovace tohoto hesla ve filmu Pelíšky. Mezi „figurky“ v tom nejlepším slova smyslu se pak řadí i profesor dějepisu, který měl samozřejmě zejména starověk v malíčku, neboť při svých cestách poznal vše, o čem učil. Tento pedagog si od nás, na rozdíl od profesora ze starých známých filmů, půj ![]() A nesmím zapomenout na naši nejmladší třídní – ruštinářku, která se ještě občas červenala. Naštěstí náš ročník ještě nezažil vytrhávání a retušování obrázků nebo začerňování jmen v učebnicích, zato si jen matně vzpomínám na monstr akci „Mládež vede školu“, při které měli být kantoři a študáci rovnocennými partnery! Dva zajímavé střípky pak mám uloženy v paměti z lyžařských zájezdů - do Vysokých Tater a do Pece pod Sněžkou. Z toho prvního jsem si odnesl doživotní averzi ke zvěřině, neboť po dlouhé vyčerpávající cestě vlakem jsme hned po příjezdu do Tatranské Lomnice dostali k obědu zvěřinovou svíčkovou a mnohým z nás bylo pořádně špatně! Zážitky z druhého, pro nás mnohem bližšího zájezdu, jsou radostnější a dominuje jim zbytečně vyhašený minimax v chatě Na Vyhlídce na Zahrádkách! A ranní pohledy ještě neprobranýma očima na naši nejvyšší horu Sněžku jsou také nezapomenutelné. Mám je před svýma starýma očima stále a jsou i zde! ♦♦♦ Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Karel Šíp |
![]() |
Ivo Šmoldas |
![]() |
JUDr. Ivo Jahelka |
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
Stanislav Motl |
![]() |
Vladimír Just |