I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.

Balada gymnaziální

Ta naše bouda, milý starý brachu,
prý vznikla v roce devět, jak stojí v almanachu.
Snad proto architekt se nepoučil v cizích krajích
a postavil nám chodby ba i WC na jih!
Nám to však nevadilo, nám bylo jedno všecko,
vždyť okna našich tříd mířila na Benecko.
A tam, jak známo – nebydleli žádní kmáni,
ba naopak - známí profesorští velikáni.
A ostatní pak jako bys je zasil,
hned poblíž gymplu nalezli svůj asyl.
I dnes vždy o Vánocích slýchám stále znova
ta dávno slavná profesorská slova:
„Co může chudák kantor dělat s váma,
když máte lebky své zacpané vánočkama?“
Chci vzpomenout na lavici, která těsná byla,
i na tu, ve které sedávala naše první víla.
Vždyť kde kdo z nás tu nalezl pár malých cůpků
a prvně kradmo zahleděl se do živůtků,
které tak často vábívaly naše lačné oči,
že dodnes při vzpomínce na některé se nám hlava točí!
Ta léta sice odvál čas, i vzpomínky se ztrácí,
však sklerózu lze porazit, když si s tím dáme práci.
Tož – bojujme s tou potvorou, víme, že dum spiro - spero!
Tím končím, račte prominout, už vysychá mi pero.

To tedy byly mé psané příspěvky k padesátému výročí vrchlabského gymnázia, a protože když se dám do exhibice, tak nevím kdy přestat, do třetice ještě přidám svůj příspěvek mluvený. Snad proto, že tehdy na podzim v roce 1995 jsem byl právě o deset let starší než ten náš oslavovaný ústav, byl jsem dokonce ještě požádán, abych pronesl uvítací řeč na nádvoří gymnázia, které mohu bohužel předvést pouze téměř liduprázdné.



Končila první červencová dekáda, Celsius stoupal přes třicítku a Réamur mu šlapal na paty, když jsem dostal nenápadný dopis z Vrchlabí. Jeden z hlavních organizátorů této velké sešlosti mě v něm žádal, abych zde na zahájení promluvil. Tropická vedra zřejmě opět probudila můj exhibicionizmus a tak mě teď musíte chvíli poslouchat. Ale nebojte se, nebude to ani projev, ani proslov, ale opravdu jen krátký pokec!
Vážení abiturienti, vážení hosté, profesorský sbore – pořadí v tomto oslovení samozřejmě není podle důležitosti, ale zcela alibisticky podle abecedy. Sešli jsme se dnes tady ve Vrchlabí u příležitosti abrahámovin tohoto gymnázia a naskýtá se otázka – 50 let trvání školy - je to hodně nebo málo? Snad se shodneme, že je to tak akorát! Určitě jsou školy s mnohem delší tradicí, ale ty všechny mají jednu základní a nenapravitelnou vadu – nás nenechaly odmaturovat, kdežto tato škola ano! Ano, to se stalo právě tady!
Nejmladším abiturientům je kolem 18, nejstarším kolem 70, a to, že se nás tu dnes sešlo tolik, je důkazem, že tato škola na nás byla hodná a jen velmi málo se propadávalo. To ovšem bylo, je a jistě bude zejména zásluhou nezapomenutelného profesorského sboru, který se během těch dlouhých padesáti let obnovoval i z řad zdejších abiturientů, kteří tak nenápadně přešli na druhou stranu katedry.
Život v těch padesáti letech nebyl jednoduchý, neboť život je vždycky jeden z nejsložitějších. V době tak mohutných ideologických kotrmelců to nikdo neměl lehké a každý se s tím vyrovnával a snad ještě i vyrovnává po svém. Faktem zůstává, že kromě rodičů to byli zejména naši milí kantoři, kteří nás připravovali pro život. Z těch, kteří učili nás starší, už bohužel většina není mezi námi a snad každý z nás se ptá, kde vlastně jsou? Není přece možné, aby někde nebyli! Doufám, že alespoň přežívají v našich myslích a ti nejlepší z nich snad i v našich srdcích!
Vrchlabské gymnázium jako kde co kolem 50. rovnoběžky a 15. poledníku měnilo svá jména, ale vždy zůstávalo baštou středoškolské výchovy zde pod Krkonošemi. Proto také celá řada rodin vyslala do této bašty studovat zástupce několika svých generací, a tak zde maturoval děda či babička, otec či matka, syn či dcera a určitě zde budou nasávat vzdělanost i vnoučata a další potomci těchto rodin. Kolik vychovala tato škola studentů, kolik zde učilo kantorů, to najdeme v ročenkách a almanachu, a v dalších letech budou tyto počty jistě dále utěšeně narůstat.
Slíbil jsem ale pouze krátký pokec, a tak bych měl končit. Paměť nám starším slábne, nemůžeme si vzpomenout, co jsme měli včera k večeři a pleteme si jména svých dětí se jmény vnoučat, ale na druhé straně si bezpečně pamatujeme, jak dopadla exkurze do vrchlabského pivovaru v roce 1951! To nemůže být náhoda. Psychologové a psychiatři by to jistě bravurně vysvětlili, my ostatní však víme své. Je to tím, že tato bouda vždy měla svého ducha, jehož částečku si každý z nás odnesl do života, a kterou uchováváme na těch nejkvalitnějších hardiscích v našich nitrech. Tak ať ten dobrý duch našeho gymplu žije i v dalších stoletích! Děkuji vám za pozornost, končím svůj nostalgický pokec a slibuji, že už to víckrát neudělám!

Co by se ještě dalo k těmto souhrnným vzpomínkám na léta strávená na gymplu dodat?
Musím se zmínit o několika nezapomenutelných vrchlabských profesorech. O matikáři a fyzikáři, který mě „nasměroval“ na mou celoživotní profesi, jsem se už zmínil. Tento starý mládenec se rád při výkladu houpával z paty na špičku na kraji stupínku a k naší nelibosti nikdy nespadl, i když to často hrozilo. Byl to prostě fyzikář, který měl vždy dobrý přehled o svém tělesném těžišti! Právě on, stejně jako biolog, kterému jsme jednou na dvoře roztlačovali aerovku, našel svůj asyl na dohled od školy.

Na Benecku pod Žalým pak bydlel češtinář a franštinář, který nám – samozřejmě žertem – dával při našem koktání v tom cizím jazyce za vzor svou šestiletou dceru. Výrok o hlavách zacpaných vánočkami pak pochází od latináře, vynikajícího šachisty. O těchto třech se traduje i následující, trochu lechtivá zkazka: Odchází ze sborovny matikář řka – au revoir, za ním latinář – au rezervoir a nakonec nejmladší češtinář – au preservativ!
Dále se do dějin školy zapsal doslova dělnický „pedagog“, který přišel posílit náš profesorský sbor přímo z továrny. Několik měsíců nás učil občanskou výchovu a byl šťastný jak kotě, když jsme znali závěrečná slova Marxova Komunistického manifestu – „Proletáři všech zemí – spojte se!“ Jistě vás dnes také vás napadne nádherná inovace tohoto hesla ve filmu Pelíšky. Mezi „figurky“ v tom nejlepším slova smyslu se pak řadí i profesor dějepisu, který měl samozřejmě zejména starověk v malíčku, neboť při svých cestách poznal vše, o čem učil. Tento pedagog si od nás, na rozdíl od profesora ze starých známých filmů, půjčoval zejména Troskovy romány, naše první sci-fi.
A nesmím zapomenout na naši nejmladší třídní – ruštinářku, která se ještě občas červenala. Naštěstí náš ročník ještě nezažil vytrhávání a retušování obrázků nebo začerňování jmen v učebnicích, zato si jen matně vzpomínám na monstr akci „Mládež vede školu“, při které měli být kantoři a študáci rovnocennými partnery! Dva zajímavé střípky pak mám uloženy v paměti z lyžařských zájezdů - do Vysokých Tater a do Pece pod Sněžkou. Z toho prvního jsem si odnesl doživotní averzi ke zvěřině, neboť po dlouhé vyčerpávající cestě vlakem jsme hned po příjezdu do Tatranské Lomnice dostali k obědu zvěřinovou svíčkovou a mnohým z nás bylo pořádně špatně! Zážitky z druhého, pro nás mnohem bližšího zájezdu, jsou radostnější a dominuje jim zbytečně vyhašený minimax v chatě Na Vyhlídce na Zahrádkách! A ranní pohledy ještě neprobranýma očima na naši nejvyšší horu Sněžku jsou také nezapomenutelné. Mám je před svýma starýma očima stále a jsou i zde!

♦♦♦