Petra Haasová: Léto je super, když…..
Letos jsem opět svým hodinovým pobytem v trafice uvedla prodavačku do transu, takže jsem odcházela nejen s půlkilovou náloží krásně barevných časopisů, ale navíc s návodem, jak zničit nenáviděnou celulitidu pomocí mačkaných brambor smíchaných s hoblinami. Doma jsem se s tužkou v ruce uhnízdila na gauči uprostřed té záplavy informací a receptů a soustředěně jsem vypisovala všechny nezbytné kosmetické přípravky a modely, které mi toto léto určitě nesmí chybět, abych dobyla když ne svět, tak alespoň pláž Copacabanna.
Ivo Fencl: Nenechme se ovlivnit knížkami
Anebo nechme? Pokud to uděláte a podlehnete okolí sestavenému jistě nejen, ale také z knih, mohu jít příkladem. Ne úžasným, ale příkladem. Nechávám se totiž podobně ovlivňovat. Léta. Občas určitě k vlastní škodě. Nepiji, neberu drogy, ale trochu čtu. Povím vám (teď) příběh z míru, jehož hrdinou je člověk a balíček knih. Nebo snad balík? Je ovšem pravda, že o něčem podobném vypráví už třeba můj kolega v Obci spisovatelů a jiný přispěvatel Pozitivních novin Milan Čechura v (nevím, jestli vám známém) měsíčníku Plzeňský literární život. Od loňska píše o svých oblíbených knihách, i povím vám raději příběh vlastní a čistě úvodem se pokusím navázat rovněž na Milanův čtenářský deník, který zahájila vzpomínka na Tarzana.
Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...
...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.
Jan Kuthan: Hoši politici i fotbalisté - děkujem!
Co mají společného politici a fotbalisté? Kupodivu mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Především si velmi dobře uvědomují, že jejich kariéra je a bude velmi krátká a je potřeba se během ní co nejvíce činit, aby se člověk takzvaně „zabezpečil“. Politik i fotbalista neustále zdůrazňují, jak svou práci dělají pro lidi, jak by jejich práce jinak ani neměla smysl.
Jitka Dolejšová: O čem jsou dostihy
Dostihy jsou o pohybu. Nemám na mysli jen pohyb koní, které k dostihu neodmyslitelně patří, ale pohyb lidí. Kdo žije v domnění, že na dostizích se pouze sedí na tribuně, je na velkém omylu. Pravda je, že z tribuny lze pozorovat start dostihu pomocí dalekohledu (startovací klece jsou až na druhé straně závodiště, kam oko nedohlédne) a pak boj na cílové rovince (kam oko dohlédne).
Miroslav Sígl: Vltava, slavné parníky a lodě s loděnicemi
Ach, kde jsou ty nádherné dny, kdy kolem břehů Labe nebo Vltavy voněly louky, čerstvě posečená otava nebo seno, které jsem pomáhal rodičům sušit, a jakmile se objevil po řece tiše plující a občas náhle zahoukající parník, většinou s vlečnými čluny, odhodil jsem hrábě a pádil k vodě. Stejně tak moji kamarádi, spolužáci, abychom o překot naskákali do vln a nechali se jimi unášet.
Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Sestry Kriglovy: Kurník
Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.
Ondřej Suchý: Chalupářská úvaha
Když mně bylo pětadvacet let, hrdě jsem v kavárně Slavia prohlašoval, že mě jako Pražáka na Vyšehradě rozeného a Vltavou křtěného nikdy nic z Prahy nedostane. Téma „chalupa a chalupaření“ mi bylo absolutně cizí. V pětatřiceti letech jsem však začal uznávat, že by nebylo špatné, kdybychom s mojí ženou a začínající rodinkou měli nějakou chalupu, kam by se mohlo občas o víkendu zajet.
Pavel Pávek: V Evropě jsou jen dvě místa, jako je Dubá
Z nádraží vyrazíte po proudu řeky Sázavy a sledujete žlutou turistickou značku. Patrně budete, stejně jako my, chvilku litovat chataře, kterým nad střechami duní tisíce aut. Přes půvabné údolí vede most a na něm dálnice E 55… Po pár krocích je však již ta hrůza za vámi, minete další chaty a jste jakoby mimo civilizaci.
Miroslav Sígl: 150 let od druhé svatby Bedřicha Smetany
Vraťme se do předminulého století, kdy se Bedřich Smetana (1824-84) účastnil studentských bouří v roce 1848, probouzí se národnostně i politicky, skládá svou první píseň na český text a hned další „... vzhůru Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu ...“, patří k členům národní gardy, k bojovníkům z barikád. Povstání je potlačeno a Bedřich hledá útočiště u svých rodičů v Obříství na Mělnicku, kde byl jeho otec František sládkem zdejšího panského pivovaru.
Ivan Kott: Zasloužený triumf "Dobře placené procházky"
Je krátce po 19. hodině a v Národním divadle začnou zpívat uvaděčky – tedy ne každý večer, ale vždy, když se tu hraje opera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA. Poprvé se tak stalo v neděli 22. dubna, kdy tu měl tento kus o lásce k penězům svoji premiéru. Režiséři Miloš a Petr Formanové doplnili původní semaforskou podobu o sedm písní ze hry Sekta zpívaných ženským a dětským sborem, které dokreslují děj a výrazně obohacují hudební vyznění.
Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP
Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.
Líba Karlsson: Fouskův balzám na duši
Josef Fousek je neobyčejný člověk, nepředstavitelně čestný a hodný, jakého jen tak hned člověk nepotká. Jeho laskavé oči a ryzí povaha lidi přitahuje a člověk si přeje, aby jeho písně, básně a vyprávění nikdy neskončily. Myslím, že jsme ve Stockholmu ještě neměli někoho takového jako je Josef Fousek, kdo by nás tak rozesmál a pobavil.