Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.
Dlouho jsme babiččiným nátlakům odolávaly, až na nás nedávno vyzrála svou novou strategií, a to útokem na naši ješitnost. Nazvala nás sraby, kteří se bojí konkurence. Abychom babičku umlčely, dvojhlasně jsme vykřikly: "Tak my tedy půjdem!“

Jednalo se o konkurz na roli tenistky v novém televizním seriálu. Uklidňovalo nás to, že jedním z požadavků bylo ovládat tenis, z čehož jsme předpokládaly, že by to přece jenom mohlo být něco pro nás, sportovkyně. Lákala nás představa setkání s holkami podobného ražení, které moc často nepotkáváme, jelikož volný čas většinou trávíme s klukama na fotbalovém hřišti.
Ne že bychom se holek stranily, ale ”slepičky” postávající za autovou čárou, které se diví, že se nám nesmaže make-up, když dostaneme balónem do obličeje, prostě moc nebereme. Ony ale také v lásce nemají, když jim tyto zpocené a zabahněné fotbalistky, upravené a ve večerních šatech, přebírají jejich idoly.

Přišel den D, kdy na mé sestře byla od rána patrná nervozita, jelikož měla přijít o dvě hodiny odpoledního vyučování kvůli castingu K. Narozdíl od ní byl pro mě jediný tento moment kladným.
 Po vyučování jsme se sešly a s ne zrovna optimistickým výrazem vyrazily na Kavčí hory. Nebyly jsme si ale jisté, jestli jsme dorazily na správné místo. Při pohledu na zástupy čekatelek nás napadlo, zda na stejném místě a ve stejnou dobu neprobíhá náhodou další konkurz na Slepičí úlet 2. Tuto myšlenku jsme však zamítly a postavily se na konec fronty. První hodinu, kterou jsme se prakticky nepohnuly kupředu, jsme vymýšlely plány, jak asi 150 natěšených děvčat předběhnout. Ačkoliv jsme poměrně vysoké, připadaly jsme si mezi, v tu chvíli kolegyněmi na deseticentimetrových jehlicích, jako hobiti.
Byla jsem optimistickým faktorem, protože moje sestra Pavla, rádoby pročítající maturitní otázky z češtiny, se každou minutu dívala na hodinky a hlasitě dávala na odiv svou nevoli.
To, jak hlasitě dávala najevo ztrátu trpělivosti a zároveň sebevědomí, podnítilo rázem naše konkurentky si vlastní sebevědomí zvýšit. Náhle se zdálo, že jsme byly teleportovány z Kavčích hor do Hollywoodu a kolem nás stálo nespočet filmových hvězd, které si vyměňovaly své zážitky a zkušenosti z premiér.
Mnoho kuráže nám nedodaly ani dívky, které procházely kolem nás ven a už měly osudný okamžik za sebou. Pohrdavým pohledem přehlédly celou frontu doslova jako zástup psích exkrementů, čímž nebyly zrovna daleko od pravdy, jelikož některé objekty, přepálené ze solárií, tomu svou barvou odpovídaly.
Při vstupu do kavárny, která sloužila jako předsálí, jsme dostaly papír s přiděleným číslem k vyplnění osobních údajů. O mou sestru se pokoušely mdloby, když zahlédla kolonky výška, váha. Ačkoliv to na nás opticky není znát, díky svalové hmotě však máme o deset kilo víc než vrstevnice stejné postavy. Protože nás doma nenaučili lhát, uvedly jsme pravdivý údaj.
Ale jiná rodina, jiný mrav. Jelikož jsme měly poměrně mnoho času, stihly jsme ještě sledovat naše kolegyně, vyšší a silnější, kterým se náhle otevřela paměť a napsaly svou váhu z 5. třídy základní školy. Nebo uplatnily zkušenost z jiných castingů?

Celou tamější společnost bych rozdělila do tří skupin: První jsem tvořila já se sestrou. Druhou dívky s přítelem, kterého s sebou měly jako psychickou podporu a třetí skupinu tvořily úspěšné dcery a jejich ambiciózní matky, které svým holčičkám diktovaly, co mají vyplnit do formulářů.
Pár rozhovorů jsme také vyslechly: ,,Sandro, do jazyků k té angličtině připiš ještě španělštinu, vždyť se ji učíš už druhý měsíc.“ Nebo: „Tak co bychom tak napsaly do sportu, Andrejko? Už vím, napiš, že umíš plavat, to každý neumí.“
Stále častěji jsem si pokládala otázku, co tu děláme. Celou dobu bylo poměrně šero, ale náhle se rozsvítilo. To když proti mně najednou stála dívka s bledým krkem a rameny, myslela jsem si, že slunce sestoupilo na zem. Měla totiž svítivě oranžový obličej, kde kvůli vrstvě make-upu skoro nebyl patrný výčnělek nosu. Bylo nám líto výrobců kosmetických produktů, kteří jistě noc před konkurzem nešli spát, jelikož museli zvýšit svou produkci na maximum.
To už jsme ale stály v šestičlenné skupině před dveřmi, za kterými seděla komise. Na stěnách visela obrovská zrcadla a u stolků nad kávou seděli nervózní rodiče, kteří drželi palce svým dcerám.
Čekání jsme si krátily posloucháním rozhovorů ostatních adeptek. Naši pozornost upoutaly zejména dvě dívky. Jedna byla velmi pohledná a štíhlá, na rozdíl od její kamarádky, která, jak jsme vydedukovaly, jí sloužila jako posluchačka, obdivovatelka a doprovod v jedné osobě. S rozšířenými zorničkami a nastraženými ušními boltci poslouchala monolog svého vzoru:
"Dávat autogramy je fakt skvělej pocit, ale někdy mě to už unavuje. Dokonce jsem si všimla, že mě lidé na ulici poznávají.“ Teď se dostala ke slovu i věrná obdivovatelka: "To musí být tak nádher...,“ kráska jí skočila do řeči: "Prosím tě, teď si nemysli, že jsem nějaký narcis, ale pro jistotu.“ Otočila se k zrcadlu, pročechrala vlasy, olízla rty, vyhrnula triko nad pupík. A jakoby nic, otočila se zpátky ke své přítelkyni a spokojená sama se sebou, vydechla: "Tak, můžeš pokračovat.“

Náhle se dveře otevřely a naše šestice stanula před komisí. Měly jsme si odložit, seřadit se do řady a ceduli s naším jménem držet před sebou. Chtěla jsem nějak odlehčit situaci, a tak jsem utrousila rádoby vtipnou poznámku k dívce po mé levici: "S těma cedulema jsme tu jak vězni u výslechu, co?“
Následovalo pět vteřin trapného ticha. Potom si dívka přešlápla a začala se hystericky smát na celé kolo. Její chechot přerušila paní režisérka, která se každé z nás zeptala, jaké seriály sledujeme. Jelikož znám svou sestru velmi dobře, bála jsem se, že vyřkne jeden ze svých kategorických názorů, kterým odsoudí všechny podřadné seriály, blížící se počtem dílů a nízkou kvalitou k jihoamerickým telenovelám. To, že nic takového neřekla, ač chtěla, jsem úplně docenila teprve poté, co se ukázalo, že jeden z porotců je režisér přesně takového pořadu.
Potom, co všechny dívky vyjádřily opačný názor, než chtěla říct moje sestra, měly jsme se nechat po trojicích vyfotit. Shodly jsme se sestrou, že naší poslední nadějí je na fotografii ukázat široká ramena. Ani to ale bohužel nevyšlo. Jakmile totiž žena za fotoaparátem zavelela: "Přitiskněte se k sobě!“, já, jakožto uprostřed, stala jsem se náhle kuželkou a ptáček vyletěl dřív, než jsem stačila svůdně vycenit zuby. Moje sokyně to bohužel stihly. Jak jsem později viděla při focení druhé trojice, moje sestra měla stejné problémy jako já. Po povelu NASHLEDANOU jsme se dostaly ven tak rychle, jak jen to šlo.

Uvědomila jsem si, že konečně opět volně dýchám. Pohled, byť jen na psa mužského pohlaví, nám byl obrovskou úlevou při vzpomínce na kurník. Čekala jsem, kdy to přijde. Sestra na svůj výstup ale nenechala dlouho čekat. Než jsme vešly do metra, stihla pětkrát zopakovat: "Právě jsem promarnila dvě hodiny svého života.“
Když jsme se nad tím ale později zamyslely, uvědomily jsme si, že to pro nás rozhodně promarněné odpoledne nebylo, jelikož takhle jsme se už dlouho nezasmály.

Když jsme ten večer hrály s muži fotbal a oni nás jako vždy škádlili nelichotivými poznámkami na účet ženského plemene, bylo to poprvé, co jsme se nebránily.
Stále čekáme, že se ozvou…