Miroslav Sígl: Vltava, slavné parníky a lodě s loděnicemi

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Ách, kde jsou ty nádherné dny, kdy kolem břehů Labe nebo Vltavy voněly louky, čerstvě posečená otava nebo seno, které jsem pomáhal rodičům sušit, a jakmile se objevil po řece tiše plující a občas náhle zahoukající parník, většinou s vlečnými čluny, odhodil jsem hrábě a pádil k vodě.
Stejně tak moji kamarádi, spolužáci, abychom o překot naskákali do vln a nechali se jimi unášet. Ti odvážnější z nás se dokázali vyšplhat na hluboce ponořený člun s nákladem a vezli se s ním co nejdále. Kormidelníci (později měli titul kapitáni) a lodníci o této naší klukovině věděli moc dobře, ale nechtěli nám to dobrodružství zakazovat. Byly to pro nás ty nejkrásnější chvíle našich volných a teplých dnů, ale zejména pak po dobu celých prázdnin. Po řece tehdy plul jeden parník za druhým…

Dnes po mnoha letech mi všechny ty sladkovodní události připomínají knížky mého vrstevníka Miroslava Huberta (*1925), který svou klukovskou vášeň zaměnil později za celoživotní povolání, pracoval při stavbě lodí, pohyboval se v loděnicích, mezi lodníky a zaměstnanci Povodí Labe nebo Povodí Vltavy. Nestačím se obdivovat jeho literárnímu zaujetí, protože svoje znalosti, zkušenosti a paměti úročí už po několik let stále novými a novými knížkami. Uveďme alespoň některé z jeho úspěšných titulů:


● Parník Civetta a lodní šroub Josefa Ressla,
● Hlídková loď Prezident Masaryk z pohledu technika,
● Lodě a plavba na dolní Vltavě,
● Legendární parník Bohemia,
● Vojenské lodě Československa 1918-59,
● Stará plavba na dolní Vltavě,
● Vlečné parníky na Vltavě a Labi – „Péčka“.


Poslední dvě mi autor přinesl zcela nedávno do mé rodné vsi Obříství, kde jsem přišel v roce 2002 při srpnových záplavách o dům a který on marně hledal, protože zdejší okolí zná velmi dobře. Jezdí sem na výlety, na jaře pak na sněženky, které tu kvetou na desítkách arů a na podzim do lužního lesa Oupor poblíž soutoku Vltavy a Labe.
Přitom se mi svěřil, že ještě zdaleka neskončil – právě připravuje knížku o jedné rakouské námořní paroplavební společnosti. A to je o rok starší než jsem já, ale životního elánu má stále ještě dost.

Knížka Vlečné parníky na Vltavě a Labi, jimž se od pradávna říkalo „péčka“, nás uvádí do druhé poloviny 19. století, kdy se začalo s regulací nejprve Vltavy a potom řečiště Labe.
Splavnění vyžadovalo postavit několik zdymadel (lodních komor), která v jedné části měla prostor pro lodě a druhou propustí mohly být splavovány vory. Na Vltavě nad Vraňanským zdymadlem odbočuje vlevo Hořínský laterální plavební kanál, dlouhý necelých 10 kilometrů a ústí do Labe pod Mělníkem, kde je plavební komora hluboká téměř devět metrů.

Z té knížky se dozvíme mnoho pozoruhodných zajímavostí: o vorařích a dřevařských či stavebních firmách, které dokázaly za rok s jejich pomocí přepravit za rok až 470 000 kubických metrů řeziva až do Hamburku, o tom, kam všude pluly parníky, co bylo přepravováno (nebylo to jenom uhlí nebo písek či štěrky, ale také řepa do cukrovarů a z cukrovarů po zpracování řízky, navíc též čerstva zelenina, ano, a sklízela se již v nočních hodinách a ráno s ní parník brázdil ku Praze, aby v tržnicích byla ještě čerstvá…).
Jezdilo se v sobotu i v neděli, nezaměstnaností plavební podniky netrpěly, náhradní volno si lodníci vybírali v zimě.

S autorem knížky nahlédneme do útrob v podpalubí, seznámíme se s parními stroji, parními kotli, lodními vrtulemi a dalším zařízením, navštívíme přístavy v Karlíně a Holešovicích, kolem kterých se začalo mohutně stavět a tyto pražské čtvrti se měnily k lepšímu.

Stará plavba na dolní Vltavě - tak se jmenuje další z nových knížek Miroslava Huberta. Poslední (dolní) úsek řeky Vltavy až k soutoku s Labem pod Mělníkem, měří 52 kilometrů a poprvé tu po něm pluly nákladní lodě už za vlády Karla IV., o čemž svědčí jeho nařízení vypravit lodě přímo do Hamburku, a také kronika města Žitavy uvádí, že v roce 1364 darovalo město 200 kop zlatých Karlu IV. na stavbu lodí. Říkalo se tehdy, že by císař „chtěl učinit z Labe obecnou vodní cestu, vedoucí dolů z Čech až do moře…“

Císařovna Marie Terezie stvrdila svými dekrety v roce 1777 nový plavební zákon „Navigační patent“ zvaný, kterým se museli řídit nejen plavební firmy, majitelé mýtného a celní stanice, ale také mlynáři, používající vodu k energetickým účelům. K velkému rozmachu dochází koncem 80. let 19. století, kdy ve třech hlavních stavebních etapách došlo k radikální úpravě říčního dna a břehu Vltavy, a to od Prahy-Troje přes Chvatěruby, Kralupy, Nelahozeves až k Lužci, Vrbnu a Hořínu. Takže tudy mohly plout nákladní lodě o nosnosti až 400 tun při ponoru 1,4 metru a délce 60 metrů. Ani to nestačilo, jak dokazují další kanalizační práce dokončené v roce 1905 vybudováním šesti zdymadel a plavebního kanálu Vraňany-Hořín.

Neuvěřitelné množství zajímavých dat snesl autor o přístavech v Karlíně a Libni, přístavištích v Bubenči, Podbabě, Kralupech, o podnicích nákladní lodní dopravy, kterými byly v roce 1822 Pražská plavební společnost a od roku 1857 Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní.
Adalbert (Vojtěch) LannaNelze zapomenout na podnikatele Adalberta (Vojtěcha) Lannu, který v oboru pozemních a vodních staveb, ale i stavby lodí a zprůmyslnění povltavského regionu, napojeného na železářskou a uhelnou trať Kladno-Kralupy nad Vltavou, vykonal se svými spolupracovníky obrovité dílo.

Ze všech Hubertových knížek na nás dýchají dobové obrázky, rytiny a litografie, mnohé z nich vznikaly v kamenotiskárně a knihtiskárně slavného nakladatele K. V. Medaua, který svůj podnik vybudoval také na břehu Vltavy u Litoměřic. Ale na stránkách jsou dále obrazy malířů, jímž Vltava a její okolí učarovalo, Antonín Chitussi, Karel Liebscher, Martin Tejček a další.

Mnoho se změnilo v dolním Povltaví, ale dál proudí řeka a podél jejích břehů zůstávají opravené zámky a prastaré kostelíky, zalesněné stráně – nu a k tomu všemu máme velmi sličné Hubertovy knížky, připomínající zašlou slávu.

OHLASY NA ČLÁNEK

Miroslav Hubert, 30.5.2009
 
„Udělal jsem mi velkou radost a bezpochyby i nakladatelství Mare Czech, které vydává publikace o lodích a plavbě. Trochu mi jen vadilo, že hned vedle mého jména se objevil portrét Vojtěcha Lanny, takže může vzniknout dojem, že se jedná o mně. Stavitel lodi je vzpomínán až v závěru článku.

K těm hezkým vzpomínkám o sněženkách v Obříství bych rád upozornil i na další blízkou botanickou zajímavost, kam pravidelně zajíždím. Je to kuželovitý hřbet u vesnice Kopeč. Už v březnu na něm kvete hlaváček jarní a spousta kopretin. A na kopci Beckov bylo zase velké množství konvalinek, když jsem tam před několika dny byl.

Klukovskou vášeň pro lodě jsem získal na Dunaji. Můj otec, bývaly ruský legionář, tam sloužil za první republiky jako četník. V roce 1935 byl ale poslán do předčasného invalidního důchodu na základě zranění z bitvy u Zborova a na Sibiři, takže jsme se vrátili do Čech.

Ještě jednu pozoruhodnost vyvolal ve mne ten článek v Pozitivních novinách. Rád bych se o ní v některé své další knížce zmínil. V obci Úžici, kde je cukrovar, se narodil Anthony G. Ruston, otec Andrey Hepburnové, slavné herečky. Jeho rodiče vlastnili zdejší cukrovar jako dědictví po otci – legendárním Josephu Johnu Rustonovi (1809-95), slavném konstruktéru a podnikateli, který přišel do Čech s Johnem Andrewsem. Pro něj také postavil první český parník Bohemia, s nímž byla provozována paroplavba po Labi v letech 1841-51, a to z Obříství do Drážďan. Historii tohoto rodu znám dost důkladně a už dlouho se chystám ji sepsat…

Asi před třemi týdny jsme projeli trasu z Mělníka podél plavebního kanálu k Vraňanům a pak dál k Velvarům. Ve Vrbně byla právě letos obnovena pozoruhodná kaplička z roku 1707 s několika zajímavými nápisy. Stojí rozhodně za vidění...“

Tak to je výňatek z dopisu od autora knížek o české paroplavbě a další parnících, které brázdily naši „sladkou“ vodu. Narodil se v roce 1925, ale chuti do života, práce a turistiky má tolik jako kdysi za mlada. Přečtěte si některou z jeho knížek, určitě vás zaujmou, protože je napsal člověk tělem a duší spjatý s našimi vodami a jejich parníky.

Miroslav Hubert

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.